Vedení po způsobu Páně

„Já je učím správným zásadám, a oni se vedou sami.“

Ze života Josepha Smitha

Zatímco Svatí v Kirtlandu začali pracovat a přinášet oběti, aby ve svém středu postavili chrám, Svatí v kraji Jackson ve státě Missouri čelili krutému pronásledování. Tím, jak se stále více členů Církve stěhovalo do Missouri, napětí mezi starousedlíky a členy rostlo. Obyvatelé státu Missouri se obávali, že ztratí kontrolu nad politickými záležitostmi, s nedůvěrou hleděli na neznámé náboženské nauky Církve, a nelibě nesli sklon Svatých obchodovat jen mezi sebou. Násilí lůzy při pronásledování Svatých stále narůstalo, a v listopadu 1833 byli Svatí vyhnáni ze svých domovů. Opustili většinu svých hospodářských zvířat a majetku a uprchli na sever – zejména do kraje Clay ve státě Missouri, kde na čas našli útočiště.

Prorok Joseph Smith, který tehdy žil v Kirtlandu, byl hluboce znepokojen utrpením, kterým museli Svatí v Missouri procházet, a přál si jim pomoci. V únoru 1834 mu Pán zjevil, že má zorganizovat skupinu Svatých, která se vydá do kraje Jackson. Tato skupina, nazvaná Sionská výprava, měla pomoci získat zpět pozemky a majetek, které byly členům Církve protiprávně odňaty. (Viz NaS 103:21–40.) Výprava byla oficiálně zorganizována 6. května 1834 a nakonec čítala více než 200 lidí. Členové výpravy, kteří byli ozbrojeni a zorganizováni jako vojenský oddíl, dorazili na místo poblíž kraje Jackson v polovině června. Při svém putování urazili asi 1500 kilometrů.

Členové výpravy každý den ušli velkou vzdálenost – často v nesnesitelném horku. Měli nedostatek jídla a špatnou vodu. Kvůli bezprostřednímu vzájemnému kontaktu během mnohatý-denního putování, které bylo doprovázeno únavou a hladem, se začali někteří muži mezi sebou hádat a Proroka kritizovat.

Zatímco Joseph Smith den za dnem členy výpravy vedl, učil je, navzdory všem problémům spojeným s touto nebezpečnou a obtížnou cestou, důležitým zásadám vedení. Wilford Woodruff, člen Sionské výpravy, který se později stal čtvrtým presidentem Církve, prohlásil: „Získali jsme zkušenosti, které bychom nemohli nikdy získat jiným způsobem. Měli jsme výsadu vidět tvář Proroka a měli jsme výsadu cestovat s ním tisíc mil a vidět, jak na něj působí Duch Boží, jak dostává zjevení Ježíše Krista a jak se tato zjevení naplňují.“¹

Poté, co členové skupiny dorazili do státu Missouri, začali jednat s představiteli státu, ale snahy o pokojné vyřešení situace selhaly. Když se zdálo, že ozbrojený konflikt je nevyhnutelný, Prorok se modlil o vedení a 22. června 1834 obdržel zjevení, kterým výpravu rozpustil a prohlásil, že Sion v této době nemůže být vykoupen. (Viz NaS 105.) Pán o členech výpravy řekl: „Slyšel jsem modlitby jejich a přijmu oběť jejich; a je pro mne žádoucí, aby byli přivedeni tak daleko pro zkoušku víry své.“ (NaS 105:19.)

Sionská výprava sice nedosáhla svých politických cílů, ale měla dlouhodobé duchovní důsledky. Když Prorok v únoru 1835 zorganizoval Kvorum Dvanácti apoštolů a Kvorum Sedmdesáti, devět z Dvanácti apoštolů a všichni členové Kvora Sedmdesáti sloužili v Sionské výpravě. Joseph Young, jeden z původních členů Sedmdesáti, vyprávěl, co Prorok skupině těchto bratří řekl: „Bůh si nepřál, abyste bojovali. Nemohl by zorganizovat své království s dvanácti muži, kteří mají otevírat dveře evangelia národům země, a se sedmdesáti muži pod jejich vedením, kteří mají jít v jejich stopách, kdyby je nevybral ze skupiny mužů, kteří nabídli svůj život a kteří přinesli oběť tak velkou, jakou přinesl Abraham.“²

A právě díky Sionské výpravě získali Brigham Young, Heber C. Kimball, Wilford Woodruff a další praktický výcvik, který jim umožnil vést v roce 1839 Svaté ze státu Missouri do státu Illinois a později do údolí Solného jezera. Díky tomu, co prožili s Prorokem, se tito bratří naučili vést druhé po způsobu Páně.

Učení Josepha Smitha

Vedoucí učí správným zásadám a pomáhají těm, které vedou, řídit se sami.

John Taylor, třetí president Církve, zaznamenal: „Před několika lety v Nauvoo se v mé přítomnosti jeden poslanec, člen zákonodárného sboru, zeptal Josepha Smitha, jak je schopen řídit tolik lidí a zachovávat tak dokonalý řád; přičemž poznamenal, že je pro ně nemožné tohoto kdekoli jinde dosáhnout. Pan Smith poznamenal, že je to velmi snadné. Jak to?‘ zeptal se poslanec, ,pro nás je to velmi obtížné.‘ Pan Smith odvětil: Já je učím správným zásadám, a oni se vedou sami.‘ “³

Brigham Young, druhý president Církve, zaznamenal: „Vzdělaní muži, kteří přicházeli navštívit Josepha Smitha a jeho lid, mu velice často kladli otázku: Jak dokážete tak snadno řídit svůj lid? Zdá se, že dělají pouze to, co říkáte; jak to, že je tak snadno ovládáte?‘ On řekl: ,Vůbec je neovládám. Pán zjevil z nebes určité zásady, podle nichž máme v těchto posledních dnech žít. Blíží se doba, kdy Pán oddělí svůj lid od zlovolných a shromáždí ho, a On se chystá své dílo ve spravedlivosti uspíšit, a zásadám, které zjevuje, učím lid, a oni se podle nich snaží žít, a řídí se sami.‘ “⁴

Když Joseph Smith reagoval na obvinění, že usiluje o moc, řekl: „Pokud se týče moci nad myslí lidí, kterou vlastním, řekl bych, že je to v důsledku moci pravdy, jež je v naukách, které jim, jako nástroj v rukou Božích, předávám, a nikoli díky jakémukoli donucování z mé strany… Ptám se, nutil jsem někdy nějakého člověka k něčemu? Nedal jsem mu snad svobodu, aby nevěřil jakékoli nauce, kterou jsem kázal, pokud to považoval za vhodné? Proč moji nepřátelé nenapadnou nauku? Nemohou; je to totiž pravda, a já vyzývám všechny lidi, aby se snažili ji vyvrátit.“⁵

„Jistý bratr, který pracuje v kanceláři věstníku St. Louis Gazette,… si přál vědět, na základě jaké zásady jsem obdržel tolik moci… Řekl jsem mu, že jsem získal moc na základě zásad pravdy a ctnosti, které budou trvat dál, i poté, co budu mrtev a pryč.“⁶

Vedoucí přijímají potřebnou moudrost od Ducha a uvědomují si Pánova požehnání, která získávají.

„Muž Boží má být obdařen moudrostí, poznáním a porozuměním, aby mohl učit a vést lid Boží.“⁷

Joseph Smith napsal členům Kvora Dvanácti a dalším vedoucím kněžství, kteří sloužili na misii ve Velké Británii: „Mohu říci, že do té míry, do jaké jsem byl obeznámen s vašimi postupy, jsem zcela přesvědčen, že byly učiněny s moudrostí; a nemám pochyb o tom, že vás vede Duch Páně; a to je pro mou mysl důkazem toho, že jste pokorní a že vaše přání se zaměřují na spasení vašich bližních, a nikoli na vaše vlastní zvelebení a sobecké zájmy. Pokud budou Svatí mít takovéto snahy, jejich rady budou schváleny a jejich úsilí bude korunováno úspěchem.

Je toho hodně, co je velmi důležité a ohledně čehož žádáte o radu, ale myslím, že budete určitě schopni rozhodovat se ohledně toho sami, neboť jste obeznámeni s konkrétními okolnostmi lépe než já; a já mám velikou důvěru ve vaši společnou moudrost …

Milovaní bratří, musíte si být do jisté míry vědomi pocitů, jež mám, když přemítám o tomto velikém díle, které se nyní valí kupředu, a toho, jaký vztah k tomuto dílu mám, zatímco se šíří do dalekých zemí a tisíce lidí ho přijímají. Uvědomuji si do jisté míry svou zodpovědnost a to, že potřebuji pomoc shůry a moudrost z výsosti, abych mohl být schopen učit tento lid, který se nyní stal lidem velikým, zásadám spravedlivosti, a vést je v souladu s vůlí nebes; aby mohli být zdokonalováni a připraveni setkat se s Pánem Ježíšem Kristem, až se zjeví ve veliké slávě. Mohu se spolehnout na vaše modlitby k našemu Nebeskému Otci za mne, a na všechny modlitby všech mých bratří a sester v Anglii (které, ač jsem je neviděl, mám rád), abych byl schopen uniknout každé lsti Satana, překonat každou obtíž a přivést tento lid k tomu, aby se těšil z oněch požehnání, která jsou vyhrazena pro spravedlivé? O toto žádám z vašich rukou ve jménu Pána Ježíše Krista.“⁸

V roce 1833 Prorok a další vedoucí Církve napsali členům v Thompsonu ve státě Ohio a sdělili jim, že bratr Salmon Gee byl pověřen, aby jim předsedal: „Náš milovaný bratr Salmon… byl námi ustanoven,… aby vás vedl a aby vás učil tomu, co je v souladu se zbožností – máme v něj velkou důvěru a předpokládáme, že vy také. Pročež vám pravíme – ano, nejen my, ale také Pán – přijměte ho takového, jaký je, a vězte, že Pán ho ustanovil k tomuto úřadu pro vaše dobro, podporujte ho svými modlitbami, modlete se za něj neustále, aby mohl být obdařen moudrostí a porozuměním v poznání Páně, abyste skrze něj mohli být zachováváni od zlých duchů a všech svárů a rozkolů, a mohli růst v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

… A nakonec, bratří, modlete se za nás, abychom byli schopni konat dílo, k němuž jsme byli povoláni, abyste se mohli těšit z tajemství Božích, dokonce plnosti.“⁹

Prorok dal níže uvedenou radu skupině vedoucích kněžství, aby jim dal vodítko pro jejich diskuse: „Každý má mluvit, když na něj přijde řada a na svém místě, a ve svém čase a chvíli, aby mohl být dokonalý pořádek ve všech věcech; a… každý muž… se má ujistit, že může na dané téma vrhnout světlo a že nešíří temnotu,… což mohou udělat ti, kteří se důkladně věnují studiu mysli a vůle Páně, jehož Duch vždy ukazuje a projevuje pravdu k porozumění všech těch, kteří Ducha mají.“¹⁰

„Když Dvanáct nebo jacíkoli jiní svědkové stojí před shromážděními světa a káží s mocí a s projevy Ducha Božího a lidé jsou udiveni a zmateni touto naukou a říkají: ,Ten člověk kázal mocné kázání, úžasný proslov, ‘ pak nechť si onen muž nebo oni muži dávají pozor na to, aby si slávu nepřipisovali sobě, ale aby dbali na to, aby byli pokorní a připisovali chválu a slávu Bohu a Beránku; neboť právě mocí svatého kněžství a Ducha Svatého mají moc takto promlouvat. Co jiného jsi ty, ó člověče, než jen prach? A od koho jiného získáváš svou moc a požehnání než od Boha?“¹¹

Vedoucí v Pánově království mají rádi ty, kterým slouží.

„Čím jsem starší, tím větší náklonnost mám v srdci vůči vám. Jsem vždy ochoten vzdát se toho, co je špatné, neboť si přeji, aby tento lid měl ctnostného vedoucího. Osvobodil jsem vaši mysl tím, že jsem vám umožnil poznat věci Krista Ježíše… V srdci nemám nic než dobré pocity.“¹²

„Když o mně sektářští kněží mluví, vykřikují a ptají se: Jak to, že tenhle žvanil získává tolik následovníků a dokáže si je udržet?‘ A já odpovídám, že je to proto, že vlastním zásadu lásky. Jediné, co mohu nabídnout světu, je laskavé srdce a pomocná ruka.“¹³

Několik dní před svým odchodem do žaláře v Carthage vyjádřil Prorok svou lásku ke Svatým: „Bůh vás vyzkoušel. Jste dobrými lidmi; a proto vás mám z celého srdce rád. Většího milování nad to žádný nemá, než aby život svůj položil za přátele své. [Viz Jan 15:13.] Stáli jste při mně v hodině těžkostí, a já jsem ochoten obětovat svůj život za vaši záchranu.“¹⁴

Vedoucí v Pánově království učí druhé svou službou a příkladem.

Když členové Sionské výpravy pochodovali z Kirtlandu ve státě Ohio do státu Missouri, učili se díky společenství s Josephem Smithem mnoha zásadám týkajících se vedení. George A. Smith, člen Sionské výpravy, vzpomínal: „Prorok Joseph sdílel v plné míře útrapy celého putování. Kromě toho, že měl na starosti zajistit pro výpravu to, co bylo potřeba, a že jí předsedal, většinu doby šel pěšky a měl, stejně jako ostatní, puchýře na nohách a zkrvavená a bolavá chodidla, což byl přirozený důsledek toho, že jsme pěšky denně urazili 25 až 40 mil [40 až 65 kilometrů] ve velmi teplém ročním období. Během celé cesty však nikdy nereptal ani si nestěžoval, zatímco většina mužů ve výpravě si mu stěžovala na bolavé prsty u nohou, puchýře na chodidlech, dlouhé pochody, nedostatečné množství jídla, nevalnou kvalitu chleba, zkažené kukuřičné placky, žluklé máslo, med nepříjemné chuti, červivou slaninu a sýr, atd. Na některé muže ani pes nemohl zaštěkat, aniž by si stěžovali na Josepha. Když se museli utábořit u špatné vody, způsobilo to téměř vzpouru. Ačkoli jsme byli Sionskou výpravou, mnozí z nás se nemodlili, byli nerozvážní, bezstarostní, nedbalí, bláhoví či ďábelští, a přesto jsme to nevěděli. Joseph to s námi musel vydržet a musel nás učit jako děti. Mnozí členové výpravy však nikdy nereptali a byli vždy připraveni a ochotni udělat to, co si náš vedoucí přál.“¹⁵

Níže jsou uvedeny výňatky z Prorokových záznamů týkajících se května 1834: „Každý večer, než jsme si šli lehnout, jsme se po zaznění polnice v několika stanech sklonili před Pánem a vyjádřili jsme mu díky modlitbou a pokornou prosbou; a po zaznění ranní polnice, kolem čtvrté hodiny, byl každý muž opět na kolenou před Pánem a prosil o Jeho požehnání pro onen den.“¹⁶

27. května 1834: „Ačkoli nám naši nepřátelé neustále vyhrožovali násilím, nebáli jsme se, ani jsme se nezdráhali pokračovat ve svém putování, neboť Bůh byl s námi a Jeho andělé šli před námi a víra naší malé skupinky byla neochvějná. Víme, že andělé byli našimi společníky, neboť jsme je viděli.“¹⁷

29. května 1834: „Zjistil jsem, že několik členů mé výpravy dostávalo zkyslý chléb, zatímco já jsem od téhož kuchaře dostával chléb dobrý a chutný. Pokáral jsem bratra Zebedeea Coltrina za to, že mi takto stranil, neboť jsem chtěl, aby se moji bratří měli stejně jako já.“¹⁸

John M. Chidester, člen Siónské výpravy, vzpomínal: „Když Sionská výprava procházela státem Indiana, musela projít přes velmi nepříjemné močály; kvůli tomu jsme museli k povozům přivázat lana, abychom je skrz močály dostali, a Prorok byl prvním, kdo se chopil lana, ačkoli byl bos. To bylo pro něj typické v každé obtížné situaci.

Pokračovali jsme v cestě, dokud jsme nedorazili k řece [Wakenda], přičemž jsme bez odpočinku a bez jídla ušli pětadvacet mil [40 kilometrů]. Tento vodní tok jsme museli přejet na prámu; a na druhé straně jsme objevili nanejvýš vhodné místo k táboření, což bylo zdrojem útěchy pro muže, kteří již byli unavení a hladoví. Když jsme k tomuto místu došli, Prorok oznámil členům výpravy, že má pocit, že máme pokračovat v cestě; ujal se vedení a vyzval bratry, aby ho následovali.

To ve výpravě způsobilo rozkol. Lyman Wight a další zprvu odmítli Proroka následovat, ale nakonec se za ním vydali. Dodatečně se ukázalo, že Prorok byl inspirován pokračovat v cestě dalších asi sedm mil [11 kilometrů]. Později jsme byli zpraveni o tom, že asi osm mil [13 kilometrů] po proudu řeky od místa, kde jsme se dostali přes řeku, se jedna skupina mužů chystala nás oné noci napadnout.“¹⁹

Během pochodu Sionské výpravy někteří její členové reptali a stěžovali si. Prorok tyto reptající členy pokáral a varoval je, že pokud nebudou činit pokání, stane se neštěstí. Někteří jeho rady uposlechli, ale jiní nikoli. Brzy nato mezi nimi propukla cholera a někteří členové výpravy zemřeli. Orson Pratt, který později sloužil v Kvoru Dvanácti, vzpomínal: „Přestal se Prorok starat o blaho členů výpravy? Ztratil sympatie ke svým přátelům v hodině jejich trestání a soužení? Stal se jejich nepřítelem, protože k nim promlouval ostrá slova? Ne! Jeho srdce bylo zjihlé účastí – jeho nitro vyzařovalo lásku, soucit a laskavost; a s horlivostí a s věrností, která se slušela na oddaného přítele v hodině nebezpečí, osobně přisluhoval nemocným a umírajícím; a pomáhal při pohřbívání mrtvých. Každý jeho skutek během této těžké zkoušky byl pro členy výpravy dalším ujištěním o tom, že přes všechny jejich chyby je měl stále rád.“²⁰

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

Přečtěte si první odstavec na straně 283. Jaké silné stránky nacházíte na Prorokově stylu vedení? Jak podle vás většina lidí takový způsob vedení přijímá?
Přečtěte si Prorokova slova týkající se toho, že vedoucí musejí získávat moudrost od Ducha (strany 284–285). Co může vedoucím pomoci získat potřebnou moudrost?
Projděte si druhý odstavec na straně 284. Proč jsou pokora a nesobeckost nepostradatelnými vlastnostmi vedoucích? Jaké další vlastnosti mají podle vás vedoucí mít?
Joseph Smith mluvil otevřeně o své lásce a sympatiích ke Svatým (strana 286). Jak poznáte, že vás má vedoucí opravdu rád? Kdy jste byli požehnáni díky lásce, kterou k vám vedoucí choval?
Prostudujte si zápisy ze Sionské výpravy uvedené na stranách 281–282 a 286–288. Jaké vůdcovské schopnosti a vlastnosti Prorok projevoval?
Zamyslete se nad svými vůdcovskými zodpovědnostmi v rodině, v Církvi, v zaměstnání, ve škole, ve veřejném životě nebo jinde. Přemýšlejte o tom, jak můžete následovat příklad Josepha Smitha.

Související verše z písem: Exodus 18:13–26; Přísloví 29:2; Matouš 20:25–28; Alma 1:26; NaS 107:99–100