Moc odpuštění

„Pojď, drahý bratře, neboť válka je již za námi, a původní přátelé jsou nakonec znovu přáteli.“

Ze života Josepha Smitha

V létě roku 1839 pojmenoval Prorok místo, kde se Svatí shromažďovali a které se nacházelo na tom břehu Mississippi, jež ležel na území státu Illinois, jako Nauvoo. Tento název je hebrejského původu a znamená „krásnou polohu nebo místo, a také v sobě obsahuje ideu odpočinku.“¹ Pod Prorokovým vedením začali Svatí přetvářet vesnici Commerce v krásné město. Nejprve místo chatrčí a stanů postavili pohraniční roubená obydlí, a poté se začaly objevovat dřevěné i bytelné cihlové domy. Zasadili ovocné stromy i stinné dřeviny, popínavé rostliny a křoviny pro zkrášlení svých rozhlehlých pozemků. Svatí doufali, že ve svém krásném Nauvoo najdou pokojné útočiště, kde budou mít klid od pronásledování, kterému byli vystaveni ve státě Missouri.

Během onoho období budování města se Josephu Smithovi přihodilo něco, co ukázalo jeho milosrdnou povahu a ochotu odpouštět druhým, a tím jim umožnit odpoutat se od chyb, kterých se v minulosti dopustili. Daniel Tyler vyprávěl tuto příhodu:

„Jistý muž, který zastával vysoké postavení v Církvi ve Far Westu [v Missouri], onemocněl zimnicí či malárií a měl horečku. Zatímco měl oslabenou mysl a tělo, nepřátelsky smýšlející lidé otrávili jeho mysl a přesvědčili ho, aby opustil Svaté a přidal se k nim. Svědčil i proti Prorokovi. Když se Svatí usazovali v Commerce, přestěhoval se, poté co se uzdravil, ze státu Missouri do Quincy ve státě Illinois. Tam štípal palivové dříví, aby si obstaral prostředky na to, aby se mohl se svou rodinou přestěhovat do Nauvoo a [dát] nějaký dar onomu muži Božímu, kterému ublížil, pokud by mu snad odpustil a dovolil mu vrátit se do stáda… Byl přesvědčen, že nikde jinde pro něj spasení není, a pokud by mu toto bylo odepřeno, ztratil by podle svého názoru vše. A tak vyrazil na cestu se zármutkem v srdci a skleslou hlavou.

Když [byl tento muž] na cestě, Pán řekl bratru Josephovi, že tento muž přichází. Prorok vyhlédl z okna a uviděl ho, jak jde ulicí. Jakmile zabočil, aby otevřel branku, Prorok vyskočil ze židle a vyběhl, aby se s ním setkal na dvorku, a zvolal: ,Bratře —, jak rád tě vidím!‘ Objal ho kolem krku a oba plakali jako děti.

Postačí říci, že došlo k příslušné nápravě, a onen odpadlý muž znovu vstoupil do Církve dveřmi, opět obdržel kněžství, šel na několik důležitých misií, shromáždil se se Svatými v Sionu a zemřel s pevnou vírou.“²

George Q. Cannon, který sloužil jako rádce v Prvním předsednictvu, podal další důkaz o Josephově odpouštějící povaze: „Joseph, se svým zapřisáhlým obhajováním pravdy a neochvějným lpěním na přikázáních Božích, byl vždy milosrdný ke slabým a chybujícím. Během léta roku 1835 působil v radách a na shromážděních v Kirtlandu a v blízkém okolí a byl vybrán, aby se zúčastnil řízení s několika členy, kteří byli souzeni za to, co řekli proti předsednictvu Církve. Ať již na něho připadl úkol obhajovat obžalované nebo vést žalobu, i když mohl být jedním z těch, kterým bylo ublíženo, jednal s tak velkou jemností a spravedlností, že si získal lásku všech.“³

Učení Josepha Smitha

Máme používat zásadu milosrdenství a svým bratrům a sestrám odpouštět.

„ Jednou z nejradostnějších událostí, která se na zemi může přihodit, když se někdo dopustí hříchu vůči někomu jinému, je tento hřích odpustit; a pak, podle vznešeného a dokonalého Spasitelova vzoru, se modlit k našemu Otci v nebi, aby [hříšníkovi] rovněž odpustil.“⁴

„Vždy používejte zásadu milosrdenství, a buďte ochotni odpustit svému bratru při prvním náznaku pokání a žádosti o odpuštění; a pokud bychom dokonce odpustili svému bratru, nebo dokonce svému nepříteli, ještě předtím, než činí pokání nebo požádá o odpuštění, náš nebeský Otec bude stejně tak milosrdný i vůči nám.“⁵

„Vycházejte s druhými, a mějte s nimi trpělivost, neboť takto Pán jedná i s námi. Modlete se za své nepřátele v Církvi a nepro-klínejte své nepřátele mimo Církev: neboť odplata je má, praví Pán, a já odplatím. [Viz Římanům 12:19.] Každému vysvěcenému členovi i všem pravíme: buďte milosrdní, a naleznete milosrdenství. Pomáhejte zachraňovat duše, ne je ničit: neboť vpravdě víte, že ,radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím je větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání’. [Viz Lukáš 15:7.]“⁶

Eliza R. Snowová zaznamenala tato Prorokova slova: „[Svatí] mají být vyzbrojeni milosrdenstvím, nehledě na nepravosti mezi námi. Řekl, že pomáhá vynést nepravosti na světlo – že je to ponuré a strašné pomyšlení, že tolik lidí se poddává ďáblovu zavržení a směřuje k zatracení. S hlubokým soucitem řekl, že jsou to spolusmrtelníci, které jsme kdysi měli rádi – nemáme je tedy povzbuzovat, aby se napravili? [Ještě] jsme jim neodpustili sedmdesátkrát sedmkrát, jak náš Spasitel nařídil [viz Matouš 18:21–22]; možná jsme jim neodpustili ani jednou. Nyní je pro ně dnem spasení, pokud budou činit pokání a napraví se.“⁷

„Předpokládejte, že Ježíš Kristus a svatí andělé by se proti nám ohrazovali kvůli malichernostem, co by se z nás stalo? Musíme být jeden k druhému milosrdní, a přehlížet maličkosti.“⁸

Willard Richards, člen Kvora Dvanácti, zaznamenal: „Joseph poznamenal, že mezi ním a nebesy je vše v pořádku; že nepociťuje žádné nepřátelství vůči nikomu; a že podle modlitby Ježíšovy, neboli podle jeho vzoru, se modlil i Joseph – ,Otče, odpusť mi mé přestupky, jako i já odpouštím těm, kteří se dopouštějí přestupků vůči mně‘ [viz Matouš 6:12, 14], neboť já ochotně odpouštím všem lidem. Máme-li si zajistit lásku druhých a máme-li pěstovat lásku druhých, musíme mít druhé rádi, dokonce i své nepřátele, stejně jako své přátele.“⁹

Odpouštění obnovuje pocit jednoty.

„Zarmucuje mne, že zde není pevnější společenství; pokud jeden člen trpí, všichni to pociťují; pocitem jednoty získáváme moc s Bohem. Kristus řekl, že přišel volat hříšníky k pokání, aby je spasil. Pokrytečtí Židé odsoudili Krista, protože do svého společenství přijímal hříšníky; přijímal je na základě toho, že činili pokání ze svých hříchů… Pokud [hříšníci] činí pokání, jsme povinni je přijmout, a laskavostí je posvětit a očistit od veškeré nespravedlivosti skrze svůj vliv – tím, že nad nimi bdíme… Nic tak nevede lidi k tomu, aby zanechali hříchu, než to, že je vezmeme za ruku a bdíme nad nimi s něžností.“¹⁰

Prorok Joseph Smith napsal skupině vedoucích Církve: „Bratří, dovolte mi, abych vám řekl, že mám sklon k tomu, abych dával a odpouštěl, abych vycházel s druhými a abych je snášel s veškerou shovívavostí a trpělivostí, s chybami, pošetilostmi, slabostmi a zlovolností svých bratří i lidí celého světa; a má důvěra a láska vůči vám neochabuje, ani neslábne. A nyní, budete-li vyzváni, abyste s námi měli trochu strpení ohledně nějaké naší slabosti a pošetilosti, a pokud se vám, společně s námi, dostane pokárání, neurazte se… Až se vy i já setkáme tváří v tvář, očekávám bez sebemenších pochybností, že vše mezi námi bude zcela pochopeno, a že dokonalá láska zvítězí; a že posvátná smlouva, díky níž jsme spojeni, zaujme v našem srdci to nejvyšší místo.“¹¹

Prorok Joseph Smith řekl na schůzce se svými rádci v Prvním předsednictvu a se členy Dvanácti: „Občas jsem mluvil z náhlého popudu příliš ostře, a pokud jsem zranil vaše city, bratří, žádám vás o odpuštění, neboť vás mám rád a budu vás podporovat celým svým srdcem ve vší spravedlivosti, před Pánem i před všemi lidmi; neboť si buďte jisti, bratří, že jsem ochoten zastavit příval veškerého odporu, v bouřích i vichřicích, v hromech i blescích, na moři i na zemi, v pustině i mezi falešnými bratřími nebo lůzou nebo kdekoli, kam nás Bůh ve své prozřetelnosti může povolat. A jsem rozhodnut, že ani vysokost ani hlubokost, knížectví ani mocnosti, věci současné ani věci budoucí ani kterékoli jiné stvoření mne od vás neodloučí. [Viz Římanům 8:38–39].

A já s vámi nyní učiním smlouvu před Bohem, že nebudu naslouchat ani věřit jakýmkoli hanlivým zprávám týkajícím se kohokoli z vás, ani vás nebudu odsuzovat na základě jakéhokoli svědectví pod nebesy, vyjma onoho svědectví, které je neomylné, dokud se s vámi neuvidím tváří v tvář a nedozvím se to najisto; a vkládám neochabující důvěru ve vaše slovo, neboť věřím, že jste muži pravdy. A totéž žádám i od vás, když vám cokoli říkám, abyste vložili stejnou důvěru v mé slovo, neboť vám neřeknu, že vím něco, co nevím.“¹²

Na podzim roku 1835 Prorokův bratr William nesouhlasil s rozhodnutím, které Prorok učinil, rozhněval se a začal jednat s Prorokem s pohrdáním a podněcoval ostatní, aby jednali také tak. Toto Williamovo chování Proroka rmoutilo a napsal mu níže uvedená slova: „Přeji si, bratře Williame, aby ses pokořil. Ochotně ti odpouštím, a ty znáš mou neochvějnou a nezměnitelnou povahu; vím, v koho důvěřuji; stojím na skále; přívaly vody mě nemohou přemoci, ne, mě nepřemohou. Ty víš, že nauka, které učím, je pravdivá, ty víš, že Bůh mi žehná… Ty víš, že mou povinností je napomenout tě, když děláš to, co není správné. Této výsady vždy využiji, a ty máš tutéž výsadu. Využívám možnosti tě napomenout, na základě svého rodného práva; a dávám ti tuto výsadu, protože je mou povinností být pokorný a přijmout napomenutí a ponaučení od bratra nebo od přítele …

A nyní, kéž je Bůh milosrdný s domem mého otce; kéž Bůh odejme nepřátelství mezi mnou a tebou; a kéž jsou všechna požehnání znovuzřízena, a minulost je na věky zapomenuta. Kéž pokorné pokání přivede nás oba k Tobě, ó Bože, a k Tvé moci a ochraně a koruně, abychom se v pokoji na věky těšili ze společenství otce, matky, Alvina, Hyruma, Sophronie, Samuela, Catherine, Carlose, Lucy, Svatých a všech posvěcených – o to se modlí tvůj bratr.“¹³

1. ledna 1836 Prorok o své snaze urovnat tyto problémy ve své rodině řekl: „Nehledě na vděčnost, která mi naplňuje srdce, když se ohlížím za loňským rokem, a nehledě na hojná požehnání, která byla vložena na naši hlavu, mě bolí srdce kvůli obtížím, které existují v rodině mého otce… Jsem rozhodnut, že pokud jde o mě, nic nebude bránit tomu, aby se během dneška daly do pořádku a po dobrém odstranily a urovnaly veškeré rodinné obtíže, aby se následný rok a léta, ať již jich bude málo či mnoho, mohly prožít ve spravedlivosti před Bohem. …

Bratři William a Hyrum a strýc John Smith přišli za mnou domů a společně s otcem a starším Martinem Harrisem jsme se odebrali do pokoje. Otec Smith pak zahájil naši schůzku modlitbou, po níž se k dané záležitosti vyjádřil velmi rozechvěle a dojemně, ba s veškerým soucitem otce, jehož city byly hluboce raněny kvůli obtížím, které v rodině existují; a zatímco k nám promlouval, Duch Boží na nás spočinul s velikou mocí, a naše srdce se obměkčila. Bratr William učinil pokorné vyznání a požádal mne o odpuštění za urážky, kterých se vůči mně dopouštěl. A v tom, v čem jsem se choval nesprávně já, jsem i já jeho požádal o odpuštění.

„Pociťovali jsme mezi sebou ducha vyznání a odpuštění, a uzavřeli jsme smlouvu jeden s druhým, před zrakem Boha a svatých andělů a bratří, že se od nynějška budeme snažit jeden druhého pozvedat ve spravedlivosti a ve všech věcech, a že nebudeme naslouchat zlovolným zvěstem o tom druhém; ale, vskutku jako bratři, půjdeme za tím druhým se svou stížností, v duchu mírnosti, a usmíříme se, a tím budeme utvrzovat své štěstí i štěstí rodiny a, zkrátka, štěstí a blaho všech. Pak jsme pozvali mou manželku, matku a mého písaře a zopakovali jsme jim smlouvu, kterou jsme uzavřeli; a zatímco naše nitro naplňovala vděčnost, z očí nám tekly slzy. Poté jsem byl požádán, abych naši schůzku ukončil, což jsem učinil modlitbou; a byly to vskutku slavnostní chvíle a chvíle radosti.“¹⁴

Tím, že kajícným projevujeme shovívavost, trpělivost a milosrdenství, jim můžeme pomoci přivést je do „svobody milých dětí Božích“.

Jedním z těch, kteří na konci roku 1838 křivě svědčili proti Prorokovi a ostatním vedoucím Církve, což vedlo k jejich zatčení ve státě Missouri, byl i William W Phelps, který býval důvěryhodným členem Církve. V červnu roku 1840 bratr Phelps napsal Josephu Smithovi a prosil ho o odpuštění. Prorok Joseph odpověděl: „Musím říci, že zatímco se ti snažím napsat pár řádek v odpověď na tvůj dopis z 29. [dne minulého měsíce], mám neobvyklé pocity; a zároveň se raduji z této výsady, která je mi dána.

Asi si dokážeš do určité míry představit, jaké jsem měl pocity, a jaké měli pocity starší Rigdon a bratr Hyrum, když jsme četli tvůj dopis – naše srdce vskutku roztálo něžností a soucitem, když jsme se dozvěděli o tvých rozhodnutích, atd. Mohu tě ujistit, že mám sklon jednat ve tvém případě způsobem, který zajistí souhlas Jehovy, (jehož služebníkem jsem), a v souladu se zásadami pravdy a spravedlivosti, jež byly zjeveny; a jelikož jednání nebeského Otce vůči pokorným a kajícným vždy charakterizuje shovívavost, trpělivost a milosrdenství, mám sklon napodobovat tento příklad, pěstovat tytéž zásady, a tím být spasitelem svých bližních.

Je pravda, že jsme v důsledku tvého chování mnohé vytrpěli – kalich hořkosti, již tak dost plný, aby z něj smrtelník pil, byl vskutku naplněn tak, že až přetékal, když ses obrátil proti nám, ten, s nímž jsme se často mile radívali a s nímž jsme zažili mnoho osvěžujících chvil od Pána – ,kdyby to byl nepřítel, snesli bychom to‘. [Viz Žalm 55:13–15.] ,Stál jsi v ten den na druhé straně, a když cizinci zajímali vojsko jeho, a když cizozemci vcházeli do bran jeho, a o [Far West] metali losy, ty jsi také byl jako jeden z nich; ty ses však neměl dívat na tento den bratra svého, v den, kdy se stal cizincem, ani jsi neměl pyšně mluvit v den úzkosti.‘ [Viz Abdiáš 1:11–12.]

Avšak kalich byl vypit, vůle našeho Otce byla vykonána a my jsme stále naživu, za což děkujeme Pánu. A byvše milosrdenstvím našeho Boha vysvobozeni z rukou zlovolných lidí, pravíme, že je tvou výsadou být vysvobozen z moci protivníka, být přiveden do svobody milých dětí Božích a znovu zaujmout místo mezi Svatými Nejvyššího, a pílí, pokorou a láskou nelíčenou se odevzdat našemu Bohu, i tvému Bohu, a Církvi Ježíše Krista.

Protože věřím, že tvé vyznání je opravdové a tvé pokání upřímné, rád ti znovu podám pravou ruku přátelství, a budu se radovat z návratu marnotratného.

Tvůj dopis jsme četli Svatým minulou neděli, k čemuž se oni vyjádřili, a poté bylo jednomyslně rozhodnuto, že W. W. Phelps má být přijat do společenství.

,Pojď, drahý bratře, neboť válka je již za námi,

a původní přátelé jsou nakonec znovu přáteli.‘“¹⁵

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

V této kapitole je uvedeno několik příkladů, kdy Joseph Smith odpustil druhým. Projděte si tyto příklady popsané na stranách 387–389, 392–394 a 394–395. Jak mohou tyto příběhy pomoci tomu, kdo má potíže s tím, aby druhému odpustil?
Jaká požehnání v životě získáváme, když odpouštíme těm, kteří se vůči nám provinili? Proč je pro nás někdy těžké odpustit druhým? Co můžeme dělat, abychom si vypěstovali schopnost snadněji odpouštět?
Na straně 390 jsou uvedena krátká, ale moudrá prohlášení týkající se odpouštění druhým. Například: „Vycházejte s druhými a mějte s nimi trpělivost, neboť tak jedná Pán i s námi.“ „Buďte milosrdní a naleznete milosrdenství.“ „Pomáhejte zachraňovat duše, ne je ničit.“ „Musíme být jeden k druhému milosrdní a přehlížet maličkosti.“ Jaké ponaučení můžete získat z každého tohoto prohlášení?
Přečtěte si, co v prvním odstavci na straně 391 Prorok Joseph Smith říká o účinku laskavosti a jemnosti. Proč je podle vašeho názoru tato rada pravdivá? Jaké máte zkušenosti s těmito zásadami ve vlastním životě?
Projděte si první odstavec na straně 392. Jakým problémům bychom se mohli vyhnout, když budeme následovat tyto rady? Proč je někdy těžké tyto rady následovat? Jak můžeme odolat pokušení věřit negativním poznámkám o druhých?
Prorok ve snaze odpustit druhým mluvil o své touze „napodobovat… příklad“ Nebeského Otce (strana 395) a žít „podle vznešeného a dokonalého Spasitelova vzoru“ (strana 389). Jaké vlastnosti se máme snažit rozvíjet, když se snažíme následovat příklad Nebeského Otce a Ježíše Krista?

Související verše z písem: Žalm 86:5; Matouš 18:21–35; 1. Nefi 7:16–21; Mosiáš 26:29–31; NaS 64:9–11