Staňte se spasiteli na hoře Sion

„Jak se mají stát spasiteli na hoře Sion? Tím, že budou stavět chrámy, budovat křtitelnice a půjdou a přijmou všechny obřady… v zastoupení za všechny své předky, kteří jsou mrtví.“

Ze života Josepha Smitha

Hlavním zájmem členů Církve, kteří žili v Nauvoo ve 40. letech 19. století, bylo vykonávání zástupné práce za jejich zesnulé příbuzné. Od doby, kdy byly v této dispensaci v roce 1840 poprvé vykonány zástupné křty, Svatí vyhledávají genealogické informace týkající se jejich předků a mnozí v zastoupení za své zesnulé blízké vstupují do vod křtu.

Zpočátku se křty za mrtvé vykonávaly v řece Mississippi nebo v místních vodních tocích. Avšak v lednu roku 1841, když se Svatí chystali stavět chrám Nauvoo, Pán prohlásil: „Křticí nádrž není na zemi, aby oni, svatí moji, mohli býti křtěni za ty, již jsou mrtvi – neboť tento obřad náleží domu mému a nemůže býti pro mne přijatelný, leda ve dnech chudoby vaší, v nichž nejste schopni postaviti pro mne dům.“ (NaS 124:29–30.)

Zástupné křty v řece se přestaly provádět 3. října 1841, kdy Prorok oznámil: „Křty za mrtvé se již nebudou vykonávat, dokud se tento obřad nebude moci provádět v domě Páně…Neboť tak praví Pán!”¹ Svatí začali rychle stavět dočasnou dřevěnou křtitelnici v nově vyhloubeném suterénu chrámu Nauvoo. Křtitelnice, vyrobená z wisconsinské borovice, spočívala na hřbetu 12 dřevěných volů. Byla zasvěcena 8. listopadu, aby se používala, „dokud nebude chrám dokončen, a kdy její místo zaujme křtitelnice trvanlivější“.² 21. listopadu 1841 vykonalo šest členů Kvora Dvanácti křty za 40 lidí, kteří již zemřeli – byly to první křty za mrtvé, které se vykonaly ve křtitelnici.

První zkušenosti Svatých se křty za mrtvé je učily tomu, jak je v Pánově Církvi důležité vedení záznamů. Ačkoli byly zástupné křty v místních řekách vykonány správnou kněžskou pravomocí, nebyly oficiálně zaznamenány. Kvůli tomu musely být tyto křty vykonány znovu. 31. srpna 1842 Prorok ve svém proslovu vysvětlil: „Všichni ti, kteří jsou křtěni za mrtvé, musejí mít přítomného zapisovatele, aby mohl být očitým svědkem zápisu a mohl svědčit o pravdivosti a platnosti svého zápisu… Nechť se tudíž od nynějška nadále pečlivě provádí zapisování a dosvědčování křtů za mrtvé.“³ Prorok se o této záležitosti obšírněji zmínil v dopise, který napsal Svatým následujícího dne, a také v jiném dopise, který napsal 6. září. Tyto dva dopisy nyní tvoří oddíly 127 a 128 Nauky a smluv.

Ve 127. oddíle Prorok zaznamenal následující pokyny od Pána: „Když je kdokoli z vás křtěn za mrtvé vaše, nechť je zapisovatel a nechť je očitým svědkem křtů vašich; nechť slyší ušima svýma, aby mohl svědčiti v pravdě, praví Pán; aby, ohledně veškerého zaznamenávání vašeho, to mohlo býti zaznamenáno v nebi… A opět, nechť veškeré záznamy jsou vedeny řádně, aby mohly býti uloženy do archivů svatého chrámu mého, aby byly chovány v paměti z pokolení na pokolení.“ (NaS 127:6–7, 9.)

Svatí postupovali s touto posvátnou prací kupředu, a jak zaznamenal starší George A. Smith, člen Kvora Dvanácti, „brzy bylo zjevné, že někteří mají dlouhé záznamy o svých zemřelých, za které si přáli obřady vykonat“. „Bylo zřejmé, že toto je pouhý začátek nesmírného díla, a že vykonat všechny obřady evangelia pro zástupy mrtvých není lehkým úkolem. Někteří členové Dvanácti se ptali Josepha, zda neexistuje nějaký kratší způsob jak vykonat obřady za tolik lidí. Joseph odpověděl v podstatě takto: ,Zákony Páně jsou neměnné; musíme jednat v dokonalém souladu s tím, co nám je zjeveno. Není třeba očekávat, že tuto nesmírnou práci za mrtvé vykonáme zakrátko.‘ “⁴

Učení Josepha Smitha

Nauka o spasení pro mrtvé je důkazem veliké Boží moudrosti a soucitu.

„Všichni ti, kteří neměli příležitost slyšet evangelium a přijmout obřady od někoho inspirovaného v těle, ji musí mít na onom světě, než budou nakonec souzeni.“⁵

„Není o nic neuvěřitelnější, že Bůh spasí mrtvé, než že vzkřísí mrtvé.

Duch není nikdy příliš starý na to, aby přistoupil k Bohu. Všichni ti, kteří nespáchali neprominutelný hřích, který nelze odpustit v tomto světě ani ve světě, který přijde, jsou v dosahu promíjejícího milosrdenství. Existuje způsob, jak osvobodit duchy mrtvých; totiž mocí a pravomocí kněžství – svázáním a rozvázáním na zemi. Tato nauka se jeví jako nádherná, neboť ukazuje velikost božského soucitu a blahovůle v rámci plánu lidského spasení.

Záměrem této nádherné pravdy je rozšířit porozumění a pomáhat duši procházející trápeními, těžkostmi a strastmi. Pro znázornění vezměme příklad dvou mužů, bratrů, kteří jsou stejně inteligentní, vzdělaní, ctností a milí a kteří kráčejí zpříma a s čistým svědomím do té míry, do jaké jsou schopni rozpoznat, co se sluší, od bahnitého proudu tradic nebo od poskvrněné stránky z knihy přírody.

Jeden umírá a je pohřben, aniž by kdy slyšel evangelium usmíření; druhému je sesláno poselství spasení, on ho slyší a přijímá a je učiněn dědicem věčného života. Stane se ten jeden podílníkem slávy, a bude ten druhý odsouzen k beznadějnému zatracení? Cožpak není žádná možnost, jak by mu mohl uniknout? Sektářství odpovídá: ,Žádná‘. …

Tato nauka v jasném světle předkládá moudrost a milosrdenství Boží v tom, že je připraven obřad pro spasení mrtvých tím, že jsou pokřtěni v zastoupení, jejich jména jsou zaznamenána v nebi a jsou souzeni podle skutků vykonaných v těle. Tato nauka byla základním bodem písem. Ti Svatí, kteří tuto práci v zájmu svých zesnulých příbuzných zanedbávají, tím riskují své vlastní spasení.“⁶

V prosinci 1840 Joseph Smith napsal členům Kvora Dvanácti a dalším vedoucím kněžství, kteří v té době sloužili na misii ve Velké Británii: „Předpokládám, že se nauka ,křtu za mrtvé‘ již donesla k vašemu sluchu a možná ve vaší mysli vyvolala určité otázky, které se jí týkají. V tomto dopise vám nemohu na toto téma poskytnout veškeré informace, které byste si přáli; ale… řekl bych, že ho dozajista praktikovala církev v dávné době; a sv. Pavel se z něho snaží dokázat nauku o vzkříšení a říká: Jinak co činí ti, kteříž se křtí za mrtvé? Jestližeť jistotně nevstávají mrtví z mrtvých, i proč se křtí za mrtvé?‘ [1. Korintským 15:29.]

Poprvé jsem se o této nauce veřejně zmínil, když jsem kázal na pohřbu bratra Seymoura Brunsona; a od té doby jsem dal v Církvi na toto téma všeobecné pokyny. Svatí mají výsadu nechat se pokřtít za ty své příbuzné, kteří jsou mrtví… Aniž bych o tomto tématu pojednával podrobněji, nepochybně poznáte jeho nerozpornost a rozumnost; a předkládá evangelium Kristovo pravděpodobně v širším měřítku, než jak si ho někteří představovali.“⁷

Spasiteli na hoře Sion se stáváme tím, že vykonáváme spásné obřady za mrtvé.

„Můžeme-li, pravomocí kněžství Syna Božího, pokřtít člověka ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, na odpuštění hříchů, je právě tak naší výsadou jednat jako zástupci a dát se pokřtít na odpuštění hříchů za naše zemřelé příbuzné, kteří neslyšeli evangelium nebo jeho plnost, a v jejich zastoupení.“⁸

„Bible praví: Já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný, aby obrátil srdce otců k [dětem] a srdce [dětí] k otcům jejich, abych přijda, neranil země prokletím.‘ [Malachiáš 4:5–6.]

Slovo obrátit zde má být přeloženo jako svázat neboli zpečetit. Jaký je však cíl tohoto důležitého poslání? Nebo jak se má naplnit? Klíče mají být doručeny, duch Eliášův má přijít, evangelium má být utvrzeno, Svatí Boží mají být shromážděni, Sion má být vybudován a Svatí mají vystoupit na horu Sion jako spasitelé. [Viz Abdiáš 1:21.]

Jak se ale mají stát spasiteli na hoře Sion? Budováním chrámů, stavěním křtitelnic a tím, že půjdou vpřed a budou přijímat všechny obřady, křty, konfirmace, omývání, pomazání, vysvěcení a pečeticí moci na svou hlavu, v zastoupení všech svých předků, kteří jsou mrtví, a vykoupí je, aby mohli vyjít v prvním vzkříšení a být s nimi oslaveni na trůnech slávy; a v tomto spočívá řetěz, který váže srdce otců k dětem a dětí k otcům, což naplňuje poslání Eliášovo…

Svatí nemají příliš mnoho času na to, aby spasili a vykoupili své zemřelé, a aby shromáždili své žijící příbuzné, aby mohli být také spaseni, než bude země stižena a stanovená záhuba dopadne na svět.

Rád bych poradil všem Svatým, aby vyšli s mocí a shromáždili všechny své žijící příbuzné v [chrámu], aby mohli být zpečetěni a spaseni, aby se mohli připravit na den, kdy ničící anděl vyjde; a pokud celá Církev vyjde s mocí, aby spasila své zemřelé, zpečetila své potomky a shromáždila své žijící přátele, a nebude věnovat žádný čas ve prospěch světa, stěží to stihnou, než přijde noc, kdy již nikdo nebude moci pracovat.“⁹

„Existuje křest, atd., který mají používat ti, kteří jsou naživu, a křest za mrtvé, kteří zemřeli bez znalosti evangelia… Je nejen nezbytné, abyste byli pokřtěni za své zemřelé, ale budete za ně muset projít všemi obřady, týmiž obřady, kterými jste prošli, abyste se spasili vy sami…

… Má existovat místo, kam všechny národy budou čas od času přicházet, aby přijaly své obdarování; a Pán pravil, že tímto místem je místo pro křty za mrtvé. Každý, kdo byl pokřtěn a náleží ke království, má právo být pokřtěn za ty, kteří již odešli; a jakmile jsou zde jejich přátelé, kteří jednají jako jejich zástupci, poslušni zákona evangelia, Pán tam má vykonavatele, kteří je osvobodí. Člověk může jednat jako zástupce pro své příbuzné; ti pak naplňují obřady evangelia, které byly stanoveny před založením světa, a my můžeme být pokřtěni za ty, se kterými nás spojuje velké přátelství.“¹⁰

„Všichni ti, kteří umírají ve víře, odcházejí do vězení duchů, aby kázali mrtvým podle těla, kteří jsou ale živí v duchu; a tito duchové káží duchům [kteří jsou ve vězení], aby mohli žít podle Boha v duchu, a lidé za ně vykonávají službu v těle;… tímto způsobem jsou učiněni šťastnými. [Viz 1. Petrova 4:6.] Tudíž ti, kteří jsou křtěni za své zemřelé, jsou spasiteli na hoře Sion, a musejí za své zemřelé přijmout omytí a pomazání, totéž, které přijali pro sebe.“¹¹

Bůh nám uložil velkou zodpovědnost vyhledávat své mrtvé.

„Otevřu vám oči ohledně mrtvých. Cokoli se Bohu v jeho nekonečné moudrosti zdá vhodným a správným nám zjevit, zatímco dlíme ve smrtelnosti, ohledně našeho smrtelného těla, je nám to zjeveno abstraktně a bez ohledu na naši spřízněnost s touto smrtelnou schránkou, ale je to našemu duchu zjeveno přesně tak, jako kdybychom žádné tělo vůbec neměli; a ona zjevení, která spasí našeho ducha, spasí i naše tělo. Bůh nám to zjevuje s ohledem na to, že neexistuje věčný rozklad tohoto těla neboli schránky. Z toho plyne zodpovědnost, ohromná zodpovědnost, která na nás spočívá, pokud jde o naše zemřelé; neboť všichni duchové, kteří nebyli poslušni evangelia v těle, buď ho musejí být poslušni v duchu, nebo být zatraceni. Závažná myšlenka! – děsivá myšlenka! Což s tím nelze nic udělat? – žádná příprava – žádné spasení pro naše otce a přátele, kteří zemřeli, aniž by měli příležitost být poslušni nařízení Syna Muže? …

Jaká jsou dána zaslíbení, pokud jde o téma spasení mrtvých? A jací lidé mohou být spaseni, i když jejich tělo tleje a rozkládá se v hrobě? Když nás učí Jeho přikázání, je to z pohledu věčnosti; neboť Bůh na nás pohlíží, jako kdybychom byli ve věčnosti; Bůh dlí ve věčnosti a nepohlíží na věci tak jako my.

Tou největší zodpovědností, kterou nám Bůh na tomto světě uložil, je vyhledávat své mrtvé. Apoštol praví: ,Oni bez nás nemohou přijít k dokonalosti‘ [viz Židům 11:40]; neboť je nezbytné, abychom měli v rukou pečeticí moc, která zpečetí naše děti a naše zemřelé pro plnost dispensace časů – pro dispensaci, kdy se setkáme se zaslíbeními, která učinil Ježíš Kristus pro spasení člověka před založením světa.

… Je nezbytné, aby ti, kteří jdou před námi, a ti, kteří přicházejí po nás, byli spaseni společně s námi; a tak to Bůh uložil člověku jako závazek. Proto Bůh řekl: Já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný, aby obrátil srdce otců k [dětem], a srdce [dětí] k otcům jejich, abych přijda, neranil země prokletím.‘ [Malachiáš 4:5–6.]“¹²

Prorok Joseph Smith napsal níže uvedená slova v dopise Svatým. Toto bylo později zaznamenáno v Nauce a smlouvách 128:15–18, 22, 24: „A nyní, moji vroucně milovaní bratří a sestry, dovolte mi, abych vás ujistil, že toto jsou zásady ve vztahu k mrtvým a žijícím, jež se nemohou lehkovážně přejíti, co se týká spasení našeho. Neboť spasení jejich je nutné a nezbytné pro spasení naše, jak Pavel praví ohledně otců – že oni bez nás nemohou býti učiněni dokonalými – ani my nemůžeme bez mrtvých svých býti učiněni dokonalými.

A nyní, ve vztahu ke křtu za mrtvé, dám vám další citát Pavla, 1. Korintským 15:29: Jinak co budou činiti ti, kteří jsou křtěni za mrtvé, jestliže mrtví vůbec nevstávají? Proč jsou potom křtěni za mrtvé?

A opět, ve spojení s tímto citátem vám dám citát od jednoho z proroků, jenž měl oči své upnuty na znovuzřízení kněžství, na slávy, jež budou zjeveny v posledních dnech, a obzvláště na tuto nejslavnější ze všech věcí přináležející k věčnému evangeliu, totiž na křest za mrtvé; neboť Malachiáš praví, poslední kapitola, verše 5. a 6.: Vizte, pošlu vám Eliáše, proroka, před příchodem velikého a hrozného dne Páně; A on obrátí srdce otců k dětem a srdce dětí k otcům jejich, abych nepřišel a nestihl zemi prokletím.

Mohl jsem k tomuto podati jasnější překlad, ale je to dostatečně jasné, aby to vyhovělo záměru mému tak, jak stojí. Je postačující věděti, v tomto případě, že země bude stižena prokletím, pokud nebude stmelující článek nějakého druhu nebo jiného mezi otci a dětmi, ohledně nějaké věci nebo jiné – a vizte, co je onou věcí? Je to křest za mrtvé. Neboť my bez nich nemůžeme býti učiněni dokonalými; ani oni bez nás nemohou býti učiněni dokonalými…

… Nechť se srdce vaše raduje, a je nesmírně radostné. Nechť země propukne v zpěv. Nechť mrtví pronášejí chorály věčné chvály Králi Immanuelovi, jenž ustanovil, dříve než byl svět, to, co nám umožní vykoupiti je z vězení jejich; neboť vězňové půjdou svobodní…

… Obětujme, tudíž, jako církev a lid, a jako Svatí posledních dnů, Pánovi oběť ve spravedlivosti; a předložme v svatém chrámu jeho, až bude dokončen, knihu obsahující záznamy o mrtvých svých, která bude hodna veškerého přijetí.“¹³

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

Projděte si strany 465–466 a všimněte si toho, jak se Josephu Smithovi a prvním Svatým postupně prohlubovalo porozumění nauce o křtu za mrtvé. Zamyslete se nad tím, jaké asi měli Svatí pocity, když se poprvé dozvěděli o spasení pro mrtvé. Jak jste se cítili, když jste se poprvé účastnili obřadů za mrtvé?
Přečtěte si třetí a čtvrtý odstavec na straně 467. Jak nauka o spasení pro mrtvé dokládá Boží soucit a milosrdenství? Jak může tato nauka „rozšířit porozumění“ a „pomáhat duši“?
Co to znamená být spasitelem na hoře Sion? (Některé příklady najdete na stranách 468–470.) Proč podle vás není možné, aby byli naši zesnulí předkové učiněni dokonalými bez nás? Proč podle vás není možné, abychom my byli učiněni dokonalými bez nich?
Projděte si, čemu Prorok Joseph Smith učil o naší velké zodpovědnosti „vyhledávat své mrtvé“ (strany 470–472). Jaké zážitky jste měli při hledání informací o svých předcích? Jak se posiluje vaše láska k rodině a vaše víra v Boha, když poznáváte své předky? Jaký vliv má vykonávání chrámových obřadů za vaše předky na to, jaký vztah k nim máte?
Co můžeme dělat, abychom pomohli dětem vážit si odkazu jejich rodiny? Co můžeme dělat, abychom dětem pomáhali účastnit se chrámové práce a práce na rodinné historii?

Související verše z písem: Římanům 14:9; NaS 128:8–11