Poslušnost –„Když Pán přikazuje, udělej to.“

„Buď zcela poslušný přikázání Božích a kráčej před Ním v pokoře.“

Ze života Josepha Smitha

Od prosince 1827 až do konce srpna 1830 žili Joseph a Emma Smithovi v Harmony ve státě Pensylvánie a Prorok pravidelně cestoval do státu New York, aby se tam staral o církevní záležitosti. V září 1830 se Joseph a Emma přestěhovali do Fayette ve státě New York, aby se připojili ke Svatým, kteří žili v západní části tohoto státu. V prosinci téhož roku Prorok obdržel zjevení, ve kterém se po členech Církve ve státě New York požadovaly velké oběti. Členové měli opustit svůj domov, farmu a živnost a měli se shromáždit v Kirtlandu ve státě Ohio (viz NaS 37). Měli se připojit k obráceným, kteří žili v oné oblasti, aby tam budovali Církev a aby, jak Pán slíbil, tam byli „obdarováni mocí z výsosti“. (NaS 38:32.) Joseph a Emma Smithovi byli mezi prvními, kdo uposlechl Pánova příkazu a na konci ledna 1831 opustili stát New York. Cestovali na saních a po více než 400 kilometrech dorazili uprostřed zvlášť tuhé zimy do Kirtlandu. Emma byla v té době těhotná a čekala dvojčata.

Newel K. Whitney, místní obyvatel Kirtlandu, byl jedním z prvních, který Proroka přivítal. Takto to popsal jeho vnuk Orson F. Whitney: „Asi prvního února roku 1831 projely saně, na kterých seděli čtyři lidé, ulicemi Kirtlandu a zastavily se před obchodem pánů Gilberta a Whitneyho… Jeden z těchto čtyř, mladý muž statné postavy, vystoupil a vyběhl po schodech a vešel do obchodu, kde byl mladší společník.

,Newele K. Whitneyi! Ty jsi ten muž!‘, zvolal a napřáhl srdečně ruku, jako kdyby chtěl pozdravit starého dobrého přítele.

,Máte nade mnou výhodu,‘ odvětil [obchodník] a bezděčně stiskl nabízenou ruku – a na jeho tváři se zračil zčásti radostný a zčásti zmatený výraz – ,Nemohu vás oslovit jménem, tak jako vy mne.‘

Já jsem Joseph, Prorok,‘ řekl s úsměvem cizinec. ,Modlil ses, abych tu byl; nuže, co ode mne žádáš?‘

Jakmile se užaslý, avšak neméně potěšený pan Whitney vzpamatoval ze svého překvapení, doprovodil celou skupinku… přes ulici do svého domu na rohu a představil je své ženě [Elizabeth Ann]. I ona byla nesmírně překvapena a nadšená. Joseph o této příhodě řekl: ,U bratra N. K. Whitneyho nás laskavě přijali a uvítali. S manželkou jsme bydleli v rodině bratra Whitneyho několik týdnů, a dostalo se nám od nich veškeré laskavosti a pozornosti, kterou bychom mohli očekávat.‘ [Viz History of the Church, 1:145–146.]“¹

Orson F. Whitney řekl: „Jakou mocí tento pozoruhodný muž, Joseph Smith, poznal někoho, koho nikdy předtím v životě neviděl? Proč ho Newel K. Whitney nepoznal? Bylo to proto, že Joseph Smith byl vidoucím, vyvoleným vidoucím; on ve skutečnosti Newela K. Whitneyho viděl, jak se na kolenou, vzdálen stovky mil, modlil za jeho příchod do Kirtlandu. Úžasné – ale pravdivé!“²

Do května se téměř 200 dalších Svatých ze státu New Yorku vydalo na cestu do Kirtlandu – někteří na saních nebo v krytých vozech, ale většina z nich na pramici po kanálu Erie a poté parníkem nebo škunerem přes jezero Erie. Joseph Smith při tomto stěhování do Kirtlandu, podobně jako v mnoha dalších obtížných situacích ve svém životě, vedl Svaté k tomu, aby dodržovali Boží přikázání bez ohledu na to, jak těžký úkol mají vykonat.

O čtyři roky později, uprostřed mnoha obtíží spojených s vedením rostoucí Církve v Kirtlandu, Prorok vyslovil toto své přesvědčení, které charakterizovalo celý jeho život: „V listopadu jsem pracoval horlivěji než ve kterémkoli jiném měsíci; ale zatímco můj život byl naplněn různými činnostmi a stálým vypětím, osvojil jsem si toto pravidlo: Když Pán přikazuje, udělej to.“³

Učení Josepha Smitha

Když se snažíme poznávat Boží vůli a dělat vše, co nám On přikazuje, spočinou na nás požehnání nebe.

„Abychom získali spasení, musíme dělat nejen něco, ale vše, co Bůh přikazuje. Lidé mohou kázat a dodržovat vše, kromě toho, co nám Bůh přikazuje, abychom dělali, a nakonec budou zatraceni. Můžeme dávat desátek z máty a z routy a ze všeliké byliny, a přesto nedodržovat přikázání Boží [viz Lukáš 11:42]. Mým záměrem je být poslušen a učit druhé, aby byli poslušni Boha přesně v tom, co nám říká, abychom dělali. Nezáleží na tom, zda je daná zásada oblíbená nebo neoblíbená, vždy se budu držet pravdivé zásady, i kdybych za ní měl stát sám.“⁴

„Přísluší nám, jako Církvi i jako lidu, abychom byli moudří a usilovali o poznání vůle Boží, a abychom pak byli ochotni podle ní jednat; neboť ,blahoslavený je ten, jenž slyší slovo Páně a dodržuje ho,‘ praví písma. ,Bděte a vždy se modlete,‘ říká náš Spasitel, ,abyste hodni byli uniknouti tomu, co má přijíti na zemi, a abyste se mohli postaviti před Synem Muže.‘ [Viz Lukáš 11:28; 21:36.] Pokud byli Enoch, Abraham, Mojžíš a děti Izraele a všechen Boží lid spaseni dodržováním přikázání Božích, pak budeme my spaseni, pokud vůbec spaseni budeme, podle téže zásady. Tak jako Bůh řídil Abrahama, Izáka a Jákoba jako rodiny, a děti Izraele jako národ; stejně tak musíme být i my, jako Církev, pod Jeho vedením, má-li se nám dařit a máme-li být zachováváni a podporováni. Můžeme důvěřovat jedině Bohu; svou moudrost můžeme získat jedině od Něho; a jenom On musí být naším ochráncem a strážcem, duchovně i časně, jinak padneme.

Až dosud jsme byli rukou Boží káráni za to, že jsme nedodržovali Jeho přikázání, ačkoli jsme nikdy neporušili žádný lidský zákon ani nepřestoupili žádné lidské nařízení; avšak brali jsme na lehkou váhu Jeho příkazy a vzdálili jsme se od Jeho obřadů, a Pán nás tvrdě pokáral, a my jsme pocítili Jeho rámě a pokorně jsme přijali jeho trest; buďme moudří v době, která přijde, a vždy pamatujme na to, že ,poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti‘ [1. Samuelova 15:22.]“⁵

„Když jsme poučeni, musíme být poslušni onoho hlasu a musíme dodržovat zákony království Božího, aby na nás mohla sestoupit požehnání nebe. Všichni musejí jednat v souladu, jinak nelze ničeho dosáhnout, a mají jednat podle dávného kněžství; a proto mají být Svatí vybranými lidmi, oddělenými od veškerých zel světa – vyvolenými, ctnostnými a svatými. Pán učiní z Církve Ježíše Krista království kněží, svatý lid, vyvolené pokolení [viz Exodus 19:6; 1. Petrova 2:9], podobně jako v době Enochově, maje všechny dary, které jsou připsány Církvi v Pavlových epištolách a v učení určeném církvím v jeho době.“⁶

„Kdokoli může věřit, že Ježíš Kristus je Syn Boží a může být spokojen v této víře, a přesto může neposlouchat jeho přikázání, a nakonec může být sražen kvůli neposlušnosti Pánových spravedlivých požadavků.“⁷

„Buďte ctnostnými a čistými; buďte lidmi bezúhonnými a pravdivými; dodržujte přikázání Boží; a pak budete moci dokonaleji chápat rozdíl mezi tím, co je správné a co je špatné – mezi věcmi Božími a věcmi lidskými; a vaše stezka bude podobná stezce spravedlivých, která září jasněji a jasněji až do dokonalého dne [viz Přísloví 4:18].“⁸

Wilford Woodruff, když sloužil jako člen Kvora Dvanácti, zaznamenal: „President Joseph… přečetl podobenství o vinném kmeni a o jeho ratolestech [viz Jan 15:1–8] a vysvětlil ho a řekl: ,Dodržujeme-li přikázání Boží, máme přinášet ovoce a být přáteli Boha a vědět, co náš Pán činil.‘“⁹

Bůh dává zákony, které, budeme-li jich poslušní, nás připraví na celestiální odpočinutí.

„Bůh nepřikáže nic, co by nebylo zvlášť přizpůsobeno tomu, aby to zvelebilo podmínky každého člověka v jakékoli situaci, ve které se může nacházet, nehledě na to, v jakém království nebo zemi může žít.“¹⁰

„Člověku je předán zákon nebe, a jako takový zaručuje všem těm, kteří ho jsou poslušni, odměnu dalece přesahující jakékoli pozemské úvahy; třebaže neslibuje, že věřící bude v každé době zproštěn strastí a trápení plynoucích z různých zdrojů v důsledku jednání zlovolných lidí na zemi. Přesto uprostřed toho všeho existuje zaslíbení založené na skutečnosti, že toto je zákon nebe, jenž přesahuje zákon lidský tak dalece, jako věčný život přesahuje život časný; a jako jsou požehnání, která je Bůh schopen dát, větší než ta, která může dát člověk. Pak, samozřejmě, je-li zákon lidský závazný pro člověka, když je uznán, o kolik závaznější musí být zákon nebe! O kolik je zákon nebe dokonalejší než zákon lidský, o tolik větší musí být odměna, je-li dodržován… Zákon Boží slibuje život, jenž je věčný, dokonce dědictví po samotné pravici Boží, v bezpečí před všemi mocemi onoho zlovolného…

… Bůh má v záloze čas, neboli stanovil ve svém nitru období, kdy přivede všechny své poddané, kteří byli poslušni Jeho hlasu a dodržovali Jeho přikázání, do svého celestiálního odpočinutí. Toto odpočinutí je naplněno takovou dokonalostí a slávou, že člověk se musí připravit, než do něj, podle zákonů onoho království, může vstoupit a těšit se z jeho požehnání. Vzhledem k této skutečnosti dal Bůh lidské rodině určité zákony, které, jsou-li dodržovány, je dostatečně připraví na to, aby toto odpočinutí zdědili. Docházíme tak k závěru, že toto bylo záměrem Boha, když nám dal své zákony… Ke všem přikázáním obsaženým v zákoně Páně je připojeno zaručené zaslíbení o odměně náležející všem těm, kteří jsou poslušni, založené na skutečnosti, že toto jsou vskutku zaslíbení od Bytosti, která nemůže lhát, od Toho, kdo je více než schopen naplnit každou čárku svého slova.“¹¹

Joseph Smith učil níže uvedenému v dubnu 1843. Později byla tato slova zaznamenána v Nauce a smlouvách 130:20–21: „Je zákon, neodvolatelně ustanovený v nebi před založením tohoto světa, na němž jsou všechna požehnání založena – a když získáme jakékoli požehnání od Boha, je to skrze poslušnost onoho zákona, na němž je založeno.“¹²

„Veškerá požehnání, která byla určena pro člověka radou v nebi, byla podmíněna poslušností příslušného zákona.“¹³

Ti, kteří jsou věrní až do konce, obdrží korunu spravedlivosti.

„Buď zcela poslušný přikázání Božích a kráčej před Ním v pokoře, a On tě oslaví ve svém vlastním příhodném čase.“¹⁴

„ Jak opatrní by měli být lidé ohledně toho, co dělají v těchto posledních dnech, aby nepřišli o svá očekávání, a aby ti, kteří se domnívají, že stojí, nepadli, protože nedodržují Pánova přikázání; zatímco vy, kteří činíte vůli Páně a dodržujete Jeho přikázání, se musíte radovat nevyslovitelnou radostí, neboť takoví budou vyneseni velmi vysoko a budou vítězně pozvednuti nad všechna království tohoto světa.“¹⁵

„Ve 22. kapitole [Matoušovy] zprávy o Mesiášovi čteme, že nebeské království je přirovnáno ke králi, který připravil svatbu pro svého syna. [Viz Matouš 22:2–14.] To, že tímto synem byl Mesiáš, o tom není sporu, neboť v tomto podobenství bylo popisováno nebeské království; a že Svatí, neboli ti, kteří jsou věrni Pánu, jsou těmi, kteří budou shledáni hodnými zdědit místo u svatební večeře, je zřejmé z toho, co říká Jan Zjevovatel, když popisuje hlas, který slyšel v nebi a který byl jako hlas ,zástupu velikého‘, nebo jako hlas ,hromů silných řkoucích: Kralovalť Pán Bůh všemohoucí. Radujme se, a veselme se, a chválu vzdejme Jemu. Neboť přišla svadba Beránkova, a manželka Jeho připravila se. A dáno jest jí, aby se oblékla v kment čistý a stkvoucí, a ten kment [je spravedlivost] svatých‘. [Zjevení 19:6–8.]

Že ti, kteří dodržují přikázání Páně a kráčejí podle Jeho ustanovení až do konce, jsou těmi jedinými, kterým je dovoleno zasednout u této slavné hostiny, je zřejmé z následujících slov v Pavlově posledním dopise Timoteovi, který byl napsán těsně před jeho smrtí – říká: ,Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné [zjevení se] jeho.‘ [2. Timoteovi 4:7–8.] Nikdo, kdo věří této zprávě, nebude ani na okamžik zpochybňovat toto Pavlovo prohlášení, které učinil, jak sám věděl, těsně předtím, než opustil tento svět. Ačkoli kdysi, podle svých vlastních slov, pronásledoval Církev Boží a hubil ji, přesto poté, co přijal víru, se bez ustání snažil šířit tyto slavné zvěsti: a podobně jako věrný voják, když je povolán obětovat svůj život ve věci, kterou přijal za svou, i on ho položil, jak říká, s ujištěním o věčné koruně.

Sledujte práci tohoto apoštola od doby jeho obrácení až do doby jeho smrti a budete mít úžasnou ukázku pracovitosti a trpělivosti při hlásání evangelia Kristova. Ač se mu lidé vysmívali, bičovali ho a kamenovali, v okamžiku, kdy unikl z rukou svých pronásledovatelů, hlásal jako vždy horlivě nauku Spasitelovu. A každý může vědět, že nepřijal víru kvůli poctám v tomto životě, ani kvůli získání pozemských statků. Co ho tudíž dokázalo přimět, aby podstupoval všechno toto lopocení? Jak řekl, bylo to proto, aby mohl z rukou Božích obdržet korunu spravedlivosti. Předpokládáme, že nikdo nebude zpochybňovat věrnost Pavlovu až do konce. Nikdo neřekne, že nezachoval víru, že nebojoval dobrý boj, že nekázal a nepřesvědčoval až do konce. A co měl obdržet? Korunu spravedlivosti…

Zamyslete se na okamžik, bratří, a zkoumejte, zda byste se mohli považovat za hodné místa u svatební hostiny s Pavlem a s dalšími, jako je on, pokud byste byli nevěrní? Mohli byste očekávat, že byste toto obdrželi, kdybyste nebojovali dobrý boj a nezachovali víru? Máte zaslíbení, že obdržíte korunu spravedlivosti z rukou Páně, společně s Církví Prvorozeného? A tak se zde dozvídáme, že Pavel vkládal svou naději v Krista, protože zachoval víru a miloval Jeho zjevení se a z Jeho ruky získal zaslíbení, že obdrží korunu spravedlivosti…

… Lidé v dávných dobách, ač byli ostatními pronásledováni a sužováni, obdrželi od Boha zaslíbení takové závažnosti a slávy, že naše srdce je často naplněno vděčností, že nám je vůbec dovoleno na ně pohlédnout, zatímco rozjímáme nad tím, že v Jeho očích není žádného stranění lidem, a že v každém národu ten, kdož se bojí Boha a činí spravedlivost, je pro Něho přijatelný. [Viz Skutkové 10:34–35.]…

Můžeme dospět k závěru, že nastane den, kdy budou všichni souzeni podle svých skutků a odměněni podle téhož; že ti, kteří zachovali víru, budou korunováni korunou spravedlivosti; budou oděni v bílém rouchu; budou přijati na svatební hostinu; budou zbaveni každé strasti a budou vládnout s Kristem na zemi, kde s Ním, podle dávného zaslíbení, požijí z ovoce nového vinného kmene ve slavném království; přinejmenším zjišťujeme, že taková zaslíbení byla učiněna dávným Svatým. A ačkoli si nemůžeme činit nárok na tato zaslíbení, která byla přislíbena lidem v dávných dobách, neboť nejsou naším vlastnictvím prostě proto, že byla učiněna dávným Svatým, přesto, jsme-li dětmi Boha Nejvyššího a jsme-li povoláni týmž povoláním, kterým byli povoláni i oni, a přijímáme-li tutéž smlouvu, kterou přijali oni, a jsme-li věrni svědectví o našem Pánu, tak jako byli oni, můžeme přistupovat k Otci ve jménu Kristově, podobně jako k Němu přistupovali oni, a můžeme pro sebe získat tatáž zaslíbení.

Tato zaslíbení, pokud je vůbec kdy obdržíme, nezískáme proto, že Petr, Jan a další apoštolové… kráčeli v bázni Boží a měli moc a víru zvítězit a obdržet je; ale získáme je proto, že my sami budeme mít víru a budeme přistupovat k Bohu ve jménu Jeho Syna Ježíše Krista tak, jako oni; a když tato zaslíbení obdržíme, budou to zaslíbení určená přímo nám, jinak by nám nijak neprospěla. Budou nám předána pro naše dobro, budou naším vlastnictvím (skrze dar Boží) a získáme je svou vlastní pílí v dodržování Jeho přikázání a tím, že budeme před Ním kráčet zpříma.“¹⁶

„Pokud by to bylo podle našeho názoru nezbytné, nebo pokud by z nějakého ohledu sloužilo k tomu, aby vás to podnítilo k práci na vinici Páně s jakkoli větší pílí, pak bychom vám, bratří, připomněli únavu, zkoušky, strádání a pronásledování, které dávní svatí podstupovali z jediného důvodu – aby přesvědčili lidi o vznešenosti a správnosti víry Kristovy. Máme však důvod věřit tomu (pokud dostatečně studujete svatá písma), že jejich vytrvalost je vám všem známa; a také, že byli ochotni obětovat nynější pocty a potěšení tohoto světa, aby mohli obdržet z rukou Páně ujištění o koruně života; a že jejich vynikající příklad v práci, který nám dokazuje jejich horlivost v této věci, kterou přijali za svou, se denně snažíte napodobovat. A doufáme, že v srdci neustále rozmýšlíte nejen o těchto příkladech Svatých, ale také o přikázáních našeho Pána, a že vás učí nejen Jeho vůli týkající se hlásání Jeho evangelia, ale také Jeho mírnosti a dokonalému jednání se všemi, dokonce i v oněch dobách těžkého pronásledování a týrání, kterého se mu dostávalo od zlovolného a cizoložného pokolení.

Pamatujte, bratří, že vás povolal ke svatosti; a je snad nutné dodávat, abychom byli jako On v neposkvrněnosti? Jak moudře, jak svatě; jak cudně a jak dokonale byste se tudíž měli chovat v Jeho očích; a pamatujte také na to, že Jeho zrak na vás spočívá neustále. Pohlédnete-li na tyto skutečnosti ve správném světle, nemůžete si neuvědomovat, že bez striktní poslušnosti všech Jeho božských požadavků nakonec můžete zjistit, že se vám čehosi nedostává; a bude-li tomu tak, pak uznáte, že vaším údělem bude místo mezi neužitečnými služebníky. Prosíme vás tudíž, bratří, abyste se zlepšili ve všem, co vám bylo svěřeno do péče, abyste svou odměnu neztratili.“¹⁷

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

Přečtěte si první odstavec na straně 159 a věnujte pozornost pravidlu, které Joseph Smith přijal za své. Vzpomeňte si na konkrétní pokyny nebo nařízení, které jste nedávno obdrželi – ať již skrze slova žijícího proroka, nebo skrze našeptávání Ducha Svatého. Jak jste byli požehnáni, když jste byli poslušni těchto nařízení bez váhání?
Projděte si druhý odstavec na straně 159. Proč někdy musíme stát za pravdivou zásadou sami? V jakém smyslu v takové situaci nejsme sami? (Některé příklady najdete na stranách 159–161.) Jak můžeme pomoci dětem a mladým lidem, aby zůstali věrni zásadám evangelia i v situacích, kdy je to nepopulární?
Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 161. Z jakých důvodů nám Bůh dává přikázání? Proč máme být poslušni Jeho přikázání?
Projděte si, čemu Joseph Smith učil o verších v Matoušovi 22:2–14 a v 2. Timoteovi 4:7–8 (strany 162–166). Zamyslete se nad tím, jak byste se cítili, kdybyste byli na tuto svatební hostinu přijati. Jakými lidmi musíme být, abychom byli hodni vstupu na tuto hostinu? Co podle vás znamená bojovat dobrý boj a zachovat víru? Vzpomeňte si na někoho, koho znáte a kdo bojuje dobrý boj a zachovává víru. Čemu se můžete od toho člověka naučit?
Prorok Joseph nás nabádal, abychom pamatovali na to, že Pán nás „povolal ke svatosti“. (Strana 166.) Co pro vás znamená být povolán ke svatosti? Když pamatujeme na toto „povolání“, jaký vliv to může mít na náš život? Nebo na život našich rodinných příslušníků nebo přátel?

Související verše z písem: Exodus 20:1–17; Jan 7:17; 1. Nefi 3:7; NaS 58:26–29; Abraham 3:25