2010–2019
Pastýřské služba s mocí a pravomocí Boží
předchozí další

Pastýřská služba s mocí a pravomocí Boží

Budeme sloužit v Jeho jménu, s Jeho mocí a pravomocí a s Jeho láskyplnou dobrotivostí.

Moji drazí bratří, děkuji vám za vaši oddanost Pánu a Jeho svatému dílu. Být s vámi je opravdovou radostí. Jako nové První předsednictvo vám děkujeme za modlitby a podporu. Jsme vděčni za to, jak žijete, a za vaši službu Pánu. Vaše oddanost povinnostem a nesobecká služba jsou zrovna tak důležité pro vás ve vašem povolání jako pro nás v tom našem. V rámci celoživotní služby v této Církvi jsem se naučil, že opravdu nezáleží na tom, kde člověk slouží. Pánu záleží na tom, jak člověk slouží.

Chtěl bych vyjádřit hlubokou vděčnost za presidenta Thomase S. Monsona, který mi byl příkladem více než 50 let. A k jeho rádcům, presidentu Henrym B. Eyringovi a presidentu Dieteru F. Uchtdorfovi, pociťuji hluboký obdiv. Vážím si jich za jejich službu Pánu a Jeho prorokům. Oba tito oddaní služebníci obdrželi nová pověření. I nadále slouží s elánem a oddaností. Oběma vzdávám hold a mám je rád.

Sloužit v Pánově pravé a živé Církvi s Jeho pravomocí a mocí je výjimečným požehnáním. Znovuzřízení kněžství Božího, včetně klíčů kněžství, otevírá způsobilým Svatým posledních dnů možnost získat největší ze všech duchovních požehnání. Jsme svědky toho, jak tato požehnání proudí k ženám, mužům i dětem po celém světě.

Vídáme vírou naplněné ženy, které rozumějí moci, jež je nedílnou součástí jejich povolání a jejich obdarování i dalších chrámových obřadů. Tyto ženy vědí, jak svolávat moci nebes, aby chránily a posilovaly jejich manžela, jejich děti a další blízké osoby. Jsou to ženy, které oplývají duchovní silou a vedou, učí a neohroženě slouží ve svých povoláních s mocí a pravomocí Boží!1 Jsem za ně velmi vděčný!

Stejně tak vídáme vírou naplněné muže, kteří žijí tak, aby byli hodni výsad, jež mohou jako nositelé kněžství získat. Vedou a slouží skrze oběti po způsobu Páně s láskou, laskavostí a trpělivostí. Žehnají druhým, vedou je, chrání a posilují mocí kněžství, jehož jsou nositeli. Jsou zdrojem zázraků pro ty, jimž slouží, a přitom ochraňují své vlastní manželství a rodinu. Vyhýbají se zlu a jsou mocnými staršími v Izraeli.2 Jsem za ně velmi vděčný!

Mohu však vyjádřit určitou obavu? Týká se tohoto: příliš mnoho našich bratrů a sester plně nechápe koncepci kněžské moci a pravomoci. Jednají tak, jako by chtěli spíše uspokojovat své vlastní sobecké tužby a choutky, místo toho, aby tuto moc Boží používali k žehnání Jeho dětem.

Obávám se, že příliš mnoho našich bratrů a sester nechápe výsady, kterým by se mohli těšit.3 Někteří naši bratří například jednají tak, jako by nechápali, co je to kněžství a co jim umožňuje. Dovolte mi uvést několik konkrétních příkladů.

Nedávno jsem se zúčastnil shromáždění svátosti, na němž mělo novorozené děťátko dostat jméno a požehnání od svého otce. Mladý otec držel milovanou dcerku v náručí, dal jí jméno a pak pronesl nádhernou modlitbu. Ale nedal dítěti požehnání. Tato krásná holčička dostala jméno, ale žádné požehnání! Onen milý starší neznal rozdíl mezi modlitbou a kněžským požehnáním. Díky své kněžské pravomoci a moci mohl svému děťátku požehnat, ale neudělal to. Pomyslel jsem si: „Jak promarněná příležitost!“

Dovolte mi uvést několik dalších příkladů. Víme o bratřích, kteří ustanovují sestry jako vedoucí a učitelky Primárek, Mladých žen nebo Pomocného sdružení, ale nedávají jim požehnání – požehnání k tomu, aby měly moc naplňovat svá povolání. Dostávají jen nabádání a pokyny. Vídáme způsobilé otce, od kterých manželka a děti nedostávají kněžská požehnání, i když je to přesně to, co potřebují. Kněžská moc byla znovuzřízena na tuto zemi, a přesto příliš mnoho bratrů a sester prochází v životě nesmírnými zkouškami, aniž by kdy obdrželi skutečné kněžské požehnání. Jak velká tragédie! Je to tragédie, kterou můžeme odstranit.

Bratří, jsme nositeli svatého kněžství Božího! Máme Jeho pravomoc žehnat Jeho lidu. Jen pomyslete na pozoruhodné ujištění, které nám Pán dal, když řekl: „Kohokoli požehnáš, toho já požehnám.“4 Máme výsadu jednat ve jménu Ježíše Krista, abychom žehnali Božím dětem v souladu s Jeho vůlí. Presidenti kůlů a biskupové, dbejte prosím na to, aby každý člen kvor pod vaším správcovstvím rozuměl tomu, jak udělit kněžské požehnání – včetně toho, že k tomu, aby se člověk mohl v plné míře dovolávat moci Boží, je zapotřebí osobní způsobilosti a duchovní přípravy.5

Vás všechny, bratří, kteří jste nositeli kněžství, vyzývám, abyste inspirovali členy k tomu, aby dodržovali své smlouvy, postili se a modlili, studovali písma, uctívali Boha v chrámu a s vírou sloužili jako muži a ženy Boží. Můžeme všem pomáhat vidět okem víry to, že díky poslušnosti a spravedlivosti přilnou těsněji k Ježíši Kristu, budou se moci těšit ze společenství Ducha Svatého a zažívat v životě radost!

Charakteristickým rysem Pánovy pravé a živé Církve bude vždy organizované, řízené úsilí sloužit jednotlivým dětem Božím a jejich rodinám.6 A protože je to Jeho Církev, budeme my, jako Jeho služebníci, sloužit jednotlivci právě tak, jak to činil On.7 Budeme sloužit v Jeho jménu, s Jeho mocí a pravomocí a s Jeho láskyplnou dobrotivostí.

Díky jednomu zážitku, který se mi stal před více než 60 lety v Bostonu, jsem pochopil, jak mocná může být výsada sloužit jednotlivci v rámci pastýřské služby. Působil jsem tehdy jako chirurg na praxi v Massachusettské všeobecné nemocnici – sloužil jsem každý den, každý druhý den jsem měl ještě noční směnu, a sloužil jsem i každý druhý víkend. Na manželku, naše čtyři děti a církevní činnosti jsem měl málo času. I přesto mě president naší odbočky pověřil, abych navštěvoval Wilbura a Leonoru Coxovy, přičemž doufal, že bratr Cox by mohl začít být znovu aktivní v Církvi. On a Leonora byli kdysi zpečetěni v chrámu.8 Wilbur se však do dění v Církvi již mnoho let nezapojoval.

Vydali jsme s mým společníkem k nim domů. Jakmile jsme vstoupili, sestra Coxová nás vřele přivítala,9 ale bratr Cox náhle odešel do vedlejší místnosti a zavřel za sebou dveře.

Šel jsem k zavřeným dveřím a zaklepal. Po chvíli jsem uslyšel tlumené: „Dále!“ Otevřel jsem dveře a uviděl bratra Coxe, jak sedí u spousty vybavení pro radioamatéry. V onom malém pokoji si zapálil doutník. Bylo evidentní, že má návštěva není příliš vítaná.

S úžasem jsem se rozhlédl po místnosti a řekl: „Bratře Coxi, vždycky jsem se chtěl něco dozvědět o radioamatérství. Byl byste ochoten mi o tom něco říci? Je mi líto, že se dnes večer nemohu příliš zdržet, ale mohl bych přijít znovu jindy?“

Na okamžik zaváhal, ale pak přitakal. To byl začátek, z nějž se vyvinulo úžasné přátelství. Přišel jsem znovu a on mě učil. Začal jsem ho mít rád a vážit si ho. Během našich následujících setkání vyšlo najevo, jak skvělý je to člověk. Stali jsme se velmi dobrými přáteli, a totéž platí i o našich drahých věčných společnicích. Pak, po nějakém čase, se naše rodina odstěhovala. O rodinu Coxových se nadále starali místní vedoucí.10

Asi za osm let po oné první návštěvě vznikl kůl Boston.11 Uhodnete, kdo se stal prvním presidentem tohoto kůlu? Ano! Bratr Cox! Během následujících let sloužil rovněž jako president misie a president chrámu.

Po letech jsem jako člen Kvora Dvanácti obdržel pověření vytvořit nový kůl v utažském okrese Sanpete. Během obvyklých pohovorů mě příjemně překvapilo opětovné setkání s mým drahým přítelem, bratrem Coxem! Pocítil jsem inspiraci povolat ho novým patriarchou kůlu. Poté, co jsem ho vysvětil, jsme se s pláčem objali. Lidé v místnosti se podivovali nad tím, proč ti dva dospělí muži roní slzy. Ale my jsme to věděli. A věděla to i sestra Coxová. Byly to slzy radosti! V duchu jsme vzpomínali na neuvěřitelnou cestu lásky a pokání, která začala před více než 30 lety, jednou večer u nich doma.

Tento příběh však ještě nekončí. Rodina bratra a sestry Coxových se rozrostla o tři děti, dvacet vnoučat a padesát čtyři pravnoučat. K tomu připočítejme jejich vliv na stovky misionářů, na další tisíce lidí v chrámu a na stovky dalších, kteří z rukou Wilbura Coxe obdrželi patriarchální požehnání. Jeho a Leonořin vliv se bude dále řetězově šířit mnohými generacemi po celém světě.

Zážitky, jako je tento, který se týká Wilbura a Leonory Coxových, se v této Církvi stávají každý týden – a doufejme, že i každý den. Oddaní služebníci Pána Ježíše Krista konají Jeho dílo, s Jeho mocí a pravomocí.

Bratří, jsou dveře, jež můžeme otevřít, kněžská požehnání, jež můžeme udělit, srdce, jež můžeme uzdravit, břemena, jež můžeme ulehčit, svědectví, jež můžeme posílit, životy, jež můžeme zachránit, a radost, kterou můžeme vnést do domovů Svatých posledních dnů – a to vše díky tomu, že jsme nositeli kněžství Božího. Jsme muži, kteří byli „povoláni a připravováni od založení světa podle předzvědění Božího na základě své nesmírné víry“, aby konali toto dílo.12

Dnes večer vás vyzývám k tomu, abyste se mnou doslova povstali v našem úžasném věčném bratrství. Až zazní označení vašeho úřadu v kněžství, vstaňte prosím a zůstaňte stát. Jáhnové, prosím povstaňte! Učitelé, povstaňte! Kněží! Biskupové! Starší! Vysocí kněží! Patriarchové! Sedmdesátníci! Apoštolové!

Nyní, bratří, zůstaňte prosím stát a přidejte se k našemu sboru při zpěvu všech tří slok písně „Povstaňte, vy muži Boží“.13 Zatímco budete zpívat, přemýšlejte o své povinnosti, jakožto Boží mocné armády, pomoci připravovat svět na Druhý příchod Páně. Toto je naše zodpovědnost. Toto je naše výsada. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.