2010–2019
Přijměte Ducha Svatého jako svého průvodce
předchozí další

Přijměte Ducha Svatého jako svého průvodce

Jak jedinečný dar získávají ti, kteří vkládají svou víru v Ježíše Krista! Tímto darem je Svatý Duch.

V tuto velikonoční neděli se naše myšlenky obracejí ke Vzkříšení Pána Ježíše Krista a k prázdnému hrobu, který dává každému věřícímu naději v Kristovo vítězství nad jinak jistou porážkou. Spolu s apoštolem Pavlem věřím, že stejně jako Bůh „vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla [naše], pro přebývajícího Ducha jeho v [nás]“.1

Tak jak Kristus přivádí naše tělo zpět k životu po fyzické smrti skrze moc svého Vzkříšení, může nás oživit i ze smrti duchovní.2 V knize Mojžíšově čteme o tom, jak tímto druhem oživení prošel Adam: „Byl pokřtěn a sestoupil na něj Duch Boží, a tak byl zrozen z Ducha, a stal se obživeným ve vnitřním člověku.“3

Jak jedinečný dar získávají ti, kteří vkládají svou víru v Ježíše Krista! Tento dar spočívá v tom, že nám Svatý Duch přináší to, čemu se v Novém zákoně říká „[život] v Kristu“.4 Nepovažujeme však někdy tento dar za samozřejmost?

Bratři a sestry, mít „Svatého Ducha za průvodce svého“5 je mimořádnou výsadou, jak dokládá následující zážitek.

Během války v Koreji sloužil podporučík Frank Blair na lodi převážející vojáky, která kotvila v Japonsku.6 Loď nebyla dostatečně velká na to, aby měla oficiálního kaplana, a tak kapitán požádal bratra Blaira, aby na lodi sloužil jako kaplan neoficiálně, neboť si všiml, že tento mladý muž je věřící a zásadový a posádka ho velmi respektuje.

Podporučík Blair napsal: „Naše loď se dostala do obrovského tajfunu. Vlny byly asi 14 metrů vysoké. Měl jsem zrovna hlídku, … během níž přestal fungovat jeden ze tří motorů a byla nahlášena prasklina v ose lodi. Zbývaly nám dva motory, z nichž jeden běžel jen na poloviční výkon. Měli jsme vážný problém.“

Podporučík Blair dokončil svou hlídku a chystal se jít spát, když mu na dveře zaklepal kapitán. Zeptal se: „Mohl byste se prosím za tuto loď pomodlit?“ Podporučík Blair samozřejmě souhlasil.

V tu chvíli mohl klidně pronést jednoduchou modlitbu: „Nebeský Otče, prosím požehnej naší lodi a ochraňuj nás,“ a potom jít spát. Místo toho se ale modlil za to, aby poznal, zda by on sám mohl něco udělat, aby pomohl zajistit bezpečí lodi. Duch Svatý ho v odpověď na modlitbu nabádal, aby se vydal na velitelský můstek, promluvil si s kapitánem a zjistil více informací. Zjistil, že kapitán se snaží zjistit, jakou rychlostí by měly běžet zbývající motory. Podporučík Blair se vrátil do své kajuty, aby se znovu pomodlil.

V modlitbě se zeptal: „Co mohu udělat, abych pomohl vyřešit problém s motory?“

Duch Svatý mu našeptal, že se má projít po lodi a pozorovat situaci, aby získal další informace. Znovu přišel ke kapitánovi a požádal ho o svolení, aby se mohl projít po palubě. Potom se se záchranným lanem uvázaným kolem pasu vydal ven do bouře.

Na zádi pozoroval obrovské lodní šrouby, jak se vynořují z vody pokaždé, když loď dosáhne vrcholu vlny. Jenom jeden z nich fungoval naplno a točil se velmi rychle. Po tomto pozorování se podporučík Blair znovu pomodlil. Obdržel jasnou odpověď, že zbývající funkční motor je příliš zatěžován a potřebuje zpomalit. Vrátil se tedy ke kapitánovi a toto mu doporučil. Kapitán byl překvapen a řekl mu, že lodní inženýr doporučil přesný opak – zvýšit rychlost fungujícího motoru, aby bouři unikli. Přesto se však kapitán rozhodl řídit doporučením podporučíka Blaira, a motor zpomalil. Do svítání loď bezpečně plula v klidných vodách.

Za pouhé dvě hodiny se funkční motor zcela zastavil. S polovičním výkonem zbývajícího motoru loď jen stěží doplula do přístavu.

Kapitán podporučíku Blairovi řekl: „Kdybychom motor v tu chvíli nezpomalili, přišli bychom o něj uprostřed bouře.“

Bez tohoto motoru by nebylo možné loď kormidlovat. Převrátila by se a potopila. Kapitán mladému důstojníkovi z řad Svatých posledních dnů poděkoval a řekl, že je přesvědčen, že následování duchovních nabádání podporučíka Blaira zachránilo loď i členy posádky.

Tento příběh je poměrně dramatický. Ačkoli my se možná v takto extrémní situaci nikdy neocitneme, obsahuje tento příběh důležitá vodítka ohledně toho, jak můžeme častěji získávat vedení Ducha.

Zaprvé – pokud jde o zjevení, musíme správně naladit svůj přijímač na nebeskou frekvenci. Podporučík Blair vedl čistý a vírou naplněný život. Kdyby nebyl poslušný, neměl by duchovní sebevědomí nezbytné k tomu, aby se modlil za bezpečí své lodi, a neobdržel by tak konkrétní vodítka. Všichni musíme usilovat o to, abychom uvedli svůj život do souladu s Božími přikázáními, aby nás Bůh mohl vést.

Občas nejsme schopni zachytit nebeský signál, protože nejsme způsobilí. Pokání a poslušnost jsou cestou k opětnému dosažení nerušeného spojení. Ve Starém zákoně znamenají slova činit pokání „odvrátit se“ nebo „obrátit se“.7 Když máte pocit, že jste od Boha daleko, stačí se jen rozhodnout, že se odvrátíte od hříchu a obrátíte čelem ke Spasiteli. Pak Ho uvidíte, jak na vás čeká s otevřenou náručí. Přeje si vás vést a vás dělí jen jedna modlitba od toho, abyste toto vedení znovu obdrželi.8

Zadruhé – podporučík Blair Pána nežádal o to, aby jeho problém jednoduše vyřešil. Ptal se, co má sám udělat, aby byl součástí řešení. Podobně se i my můžeme ptát: „Pane, co mám dělat, abych byl součástí řešení?“ Než abychom v modlitbě jen vyjmenovali své problémy a žádali Pána, aby je vyřešil, měli bychom proaktivněji usilovat o to, abychom obdrželi Pánovu pomoc, a zároveň bychom se měli zavázat, že budeme jednat v souladu s vedením Ducha.

V příběhu podporučíka Blaira se skrývá ještě třetí ponaučení. Dokázal by se modlit s tak klidnou jistotou, pokud by vedení Ducha neobdržel již dříve? Příchod tajfunu není vhodným okamžikem k oprášení daru Ducha Svatého a ke zjišťování, jak ho používat. Tento mladý muž se očividně řídil vzorem, který již předtím mnohokrát využil, včetně doby, kdy sloužil jako misionář na plný úvazek. Ducha Svatého potřebujeme jako svého průvodce v klidných vodách, abychom Jeho hlas rozpoznali bez jakýchkoli pochybností i v té nejzuřivější bouři.

Někdo se může domnívat, že bychom neměli očekávat každodenní vedení Ducha, protože „není vhodné, [aby Bůh] přikazoval ve všech věcech“, abychom se nestali nedbalými služebníky.9 Tento verš byl však dán několika prvním misionářům, kteří žádali Josepha Smitha o zjevení, jež měli obdržet sami. V předcházejícím verši jim Pán řekl, aby se vydali do misijního pole, „jak se uradí mezi sebou a se mnou“.10

Tito misionáři požadovali konkrétní zjevení ohledně svých cestovních plánů. Dosud se nenaučili vyhledávat v osobních záležitostech vlastní vedení. Pán tento postoj nazval leností. První členové Církve možná byli tak nadšení z toho, že mají pravého proroka, že jim hrozilo, že se nenaučí získávat zjevení sami pro sebe. Být duchovně soběstační znamená slyšet Pánův hlas skrze Jeho Ducha v osobním životě.

Alma doporučil svému synovi, aby se radil „s Pánem ve veškerém konání svém“.11 Takovýto život – který často nazýváme „životem podle Ducha“ – je velikou výsadou. Přináší pocit klidu a jistoty a také ovoce Ducha, jakým je například láska, radost či pokoj.12

Schopnost podporučíka Blaira získávat zjevení zachránila jeho i ostatní na lodi před zuřící bouří. V dnešní době zuří bouře jiné. Podobenství o stromu života z Knihy Mormonovy13 je působivým symbolem toho, jak v takovém světě dosáhnout duchovního bezpečí. Tento sen vypráví o tom, jak se náhle objevují mlhy temnoty, aby členům Církve kráčejícím po cestě zpět k Bohu přinesly duchovní záhubu.14

Když o tomto obrazu přemítám, vidím v mysli davy lidí, kteří kráčejí po oné cestě, někteří se pevně drží železné tyče, ale mnozí další prostě jen následují kroky lidí před sebou. Tento druhý přístup nevyžaduje mnoho přemýšlení ani úsilí. Zkrátka jen děláte to, co dělají druzí, a myslíte si to, co si myslí oni. Za slunečného počasí to funguje dobře. Ale bouře klamu a mlhy nepravdy se objevují bez varování. V takových situacích je obeznámenost s hlasem Ducha Svatého otázkou duchovního života a smrti.

Nefi nám dal mocný slib, že „ti, již budou slovo Boží poslouchati a budou se ho pevně držeti, nikdy nezahynou; ani pokušení a ohnivé šípy protivníka je nemohou přemoci ke slepotě a svésti ke zničení“.15

Nestačí jen následovat kroky lidí, kteří jsou na cestě před vámi. Nemůžeme jen dělat to, co dělají ostatní, a myslet si to, co si myslí oni; musíme žít tak, abychom sami získávali vedení. Musíme se sami držet železné tyče. Pak budeme moci předstoupit před Pána s pokorným sebevědomím a budeme vědět, že „[nás] povede za ruku a dá [nám] odpovědi na modlitby [naše]“.16 Ve jménu Ježíše Krista, amen.