2010–2019
Aby Jeho Duch byl s vámi
předchozí další

Aby Jeho Duch byl s vámi

Z celého srdce se modlím o to, abyste slyšeli hlas Ducha, který je vám tak velkoryse posílán.

Bratři a sestry, jsem vděčný za to, že mám příležitost promluvit k vám během Pánova sabatu na generální konferenci Jeho Církve v tomto velikonočním období. Děkuji Nebeskému Otci za dar Jeho Milovaného Syna, který dobrovolně přišel na zemi, aby byl naším Vykupitelem. Jsem vděčný za to, že vím, že usmířil naše hříchy a povstal při Vzkříšení. Každý den mám to požehnání uvědomovat si, že díky Jeho Usmíření budu moci být jednoho dne vzkříšen, abych na věky žil v láskyplné rodině.

Toto jsem poznal tím jediným způsobem, jakým to může poznat kdokoli z nás. Duch Svatý mi v mysli a v srdci dosvědčil, že je to pravda – ne jen jedenkrát, ale často. Potřebuji tuto stálou útěchu. Každý z nás někdy prožil nějaké neštěstí, během kterého potřeboval ujištění Ducha. Já jsem ho pocítil, když jsem jednou stál s tatínkem v nemocnici. Sledovali jsme, jak se maminka párkrát povrchně nadechla – a pak dýchání ustalo. Když jsme jí pohlédli do tváře, usmívala se, neboť bolest již polevila. Po chvíli ticha tatínek promluvil jako první. Řekl: „Holčička se vrátila domů.“

Řekl to tiše. Zdálo se, že pociťuje pokoj. Oznamoval něco, o čem věděl, že je to pravda. Tiše začal sbírat maminčiny osobní věci. Vyšel na nemocniční chodbu, aby poděkoval každé zdravotní sestře a každému lékaři, kteří se o maminku celé dny starali.

Tatínek se v tu chvíli těšil společenství Ducha Svatého, aby mohl pocítit, poznat a udělat to, co onoho dne udělal. Obdržel totéž zaslíbení, které obdrželi i mnozí jiní: „Aby mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s nimi.“ (NaS 20:79.)

Rád bych dnes posílil vaši touhu a schopnost přijímat Ducha Svatého. Pamatujte, že On je třetí člen Božstva. Otec a Syn jsou vzkříšené bytosti. Duch Svatý je bytost duchovní. (Viz NaS 130:22.) Záleží na vás, zda Ho přijmete a pozvete do svého srdce a své mysli.

Podmínky, za kterých můžeme toto nadpozemské požehnání obdržet, jsou jasně vyjádřeny ve slovech, která slýcháme každý týden, ale možná ne vždy se dostatečně dotknou našeho srdce a mysli. Aby k nám mohl být seslán Duch, musíme „vždy … pamatovati“ na Spasitele a „zachovávati [Jeho] přikázání“. (NaS 20:77.)

Toto období v roce nám pomáhá pamatovat na Spasitelovu oběť a na to, že povstal z hrobu jako vzkříšená bytost. Mnozí z nás si uchovávají tyto výjevy v paměti. Jednou jsme s manželkou stáli před hrobem v Jeruzalémě. Mnozí jsou přesvědčeni, že se jedná právě o onen hrob, z něhož ukřižovaný Spasitel vystoupil jako vzkříšený a živý Bůh.

Zdvořilý průvodce nám toho dne pokynul rukou a řekl: „Pojďte si prohlédnout prázdný hrob.“

Sklonili jsme se a vešli dovnitř. U zdi jsme uviděli kamennou lavici. Na mysli mi však vytanul jiný výjev, právě tak skutečný jako to, co jsme viděli toho dne. Byl to obraz Marie, kterou apoštolové zanechali u hrobu. Právě to mi Duch v mysli umožnil spatřit, a dokonce i uslyšet tak jasně, jako bych tam byl:

„Ale Maria stála u hrobu vně, plačeci. A když plakala, naklonila se do hrobu.

A uzřela dva anděly v bílém rouše sedící, jednoho u hlavy, a druhého u noh, tu kdež bylo položeno tělo Ježíšovo.

Kteříž řekli jí: Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.

To když řekla, obrátila se zpátkem, a uzřela Ježíše, an stojí, ale nevěděla, by Ježíš byl.

Dí jí Ježíš: Ženo, co pláčeš? Koho hledáš? Ona domnívajici se, že by zahradník byl, řekla jemu: Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.

Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře.

Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20:11–17.)

Modlil jsem se, abych mohl pocítit něco z toho, co pocítila Maria u hrobu a co pocítili další dva učedníci na cestě do Emaus, když kráčeli se vzkříšeným Spasitelem a považovali Ho za návštěvníka Jeruzaléma:

„Ale přinutili ho, řkouce: Zůstaň s námi, nebo se již připozdívá, a den se nachýlil. I všel, aby s nimi zůstal.

I stalo se, když seděl s nimi za stolem, vzav chléb, dobrořečil, a lámaje, podával jim.

I otevříny jsou oči jejich, a poznali ho. On pak odnesl se od nich.

I řekli vespolek: Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě, a když otvíral nám písma?“ (Lukáš 24:29–32.)

Některá z těchto slov byla pronesena na shromáždění svátosti, kterého jsem se zúčastnil před více než 70 lety. Tehdy se shromáždění svátosti konalo večer. Venku byla tma. Shromáždění členové zpívali jistá dobře známá slova. Slyšel jsem je již mnohokrát. Ve vzpomínkách se mnou však zůstává pocit z onoho večera. Přivádí mě blíž ke Spasiteli. Možná, že když tato slova zopakuji, vrátí se onen pocit nám všem:

Ó, zůstaň, zůstaň tu se mnou,

již slunce zapadá.

Na zem se stíny snášejí

a noc mne přepadá.

Jsi hostem v srdci vítaným,

pojď, zůstaň v domě mém.

Ó, zůstaň, zůstaň tu se mnou,

a dál mne v srdci hřej,

od rána kráčel jsi se mnou,

teď mne neopouštěj.

Svým slovem duši tak plníš,

že blízko Tebe jsem.

Můj Spasiteli, dnes večer

tu zůstaň v domě mém.

Můj Spasiteli, dnes večer

tu zůstaň v domě mém.1

Drahocennější než vzpomínka na události je vzpomínka na chvíle, kdy se Duch Svatý dotkne našeho srdce a trvale nám potvrzuje pravdu. Drahocennější než vidět něco na vlastní oči nebo vzpomínat na slova, která jsme slyšeli nebo četli, je vybavit si pocity, které provázejí tichý hlas Ducha. Jen výjimečně to pociťuji přesně tak jako oni poutníci na cestě do Emaus – jako mírné, avšak nezaměnitelné, hoření v srdci. Mnohem častěji je to pocit jemného a tichého ujištění.

Máme drahocenné zaslíbení, že Duch Svatý bude naším společníkem, a také správné pokyny k tomu, jak si na tento dar činit nárok. Když Pánův oprávněný služebník vloží ruce na naši hlavu, pronese tato slova: „Přijmi Ducha Svatého.“ V ten okamžik získáváme vy i já ujištění o tom, že Duch bude seslán. Naší povinností je však rozhodnout se otevřít srdce a přijímat projevy Ducha v průběhu celého života.

Jisté vodítko nám poskytují zážitky Proroka Josepha Smitha. Joseph započal svou službu, a pokračoval v ní, rozhodnutím, že jeho vlastní moudrost nestačí k tomu, aby poznal, kudy se vydat. Rozhodl se před Bohem pokořit.

Poté se rozhodl Boha zeptat. Modlil se s vírou, že mu Bůh odpoví. Odpověď získal, když byl ještě chlapec. Tato poselství přišla tehdy, když potřeboval vědět, jak si Bůh přeje založit svou Církev. Duch Svatý mu po celý jeho život poskytoval útěchu a vedení.

Řídil se inspirací, i když to bylo obtížné. Obdržel například pokyn, že má Dvanáct apoštolů poslat do Anglie v době, kdy je nejvíce potřeboval. Poslal je.

Přijal od Ducha pokárání a útěchu, když byl vězněn a když Svatí byli nesmírně utlačováni. A uposlechl, když se vydal do Carthage, přestože věděl, že mu hrozí smrtelné nebezpečí.

Prorok Joseph je pro nás příkladem toho, jak máme skrze Ducha Svatého přijímat trvalé duchovní vedení a útěchu.

Jeho prvním rozhodnutím bylo pokořit se před Bohem.

Druhým bylo modlit se s vírou v Pána Ježíše Krista.

Třetím bylo uposlechnout s přesností. Poslušnost může znamenat, že zareagujeme rychle. Může znamenat, že se připravíme. Nebo může znamenat, že trpělivě počkáme na další inspiraci.

A čtvrtým rozhodnutím je modlit se, abychom poznali potřeby a srdce druhých a to, jak jim můžeme v Pánově zastoupení pomáhat. Když byl Joseph ve vězení, modlil se za strádající Svaté. Osobně mám spoustu příležitostí sledovat proroky Boží, když se modlí, prosí o inspiraci, přijímají vedení a jednají podle něj.

Vidím, jak často se jejich modlitby týkají lidí, které mají rádi a kterým slouží. Starost, kterou o druhé mají, jim zjevně otevírá srdce, aby obdrželi inspiraci. Totéž může platit i pro vás.

Inspirace nám bude pomáhat sloužit druhým v zastoupení Pána. Již s tím máte své zkušenosti, právě tak jako já. Můj biskup mi jednou, když má manželka byla v životě pod velkým tlakem, řekl: „Kdykoli slyším o tom, že někdo ze sboru potřebuje pomoc, a dorazím tam, tak zjistím, že tam přede mnou již byla tvá manželka. Jak to dělá?“

Je jako všichni velcí služebníci v Pánově království. Zdá se, že mají společné dvě věci. Velcí služebníci jsou hodni toho, aby Duch Svatý byl téměř stále jejich společníkem. A jsou hodni daru pravé lásky, což je čistá láska Kristova. Tyto dary v nich sílí, zatímco je používají, když slouží z lásky k Pánu.

To, jak modlitba, inspirace a láska k Pánu společně působí, když sloužíme, podle mě dokonale popisují tato slova:

„Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním.

Milujete-li mne, [přikázání má zachovávejte].

A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky,

Toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, neboť u vás přebývá, a v vás bude.

Neopustímť vás sirotků, přijduť k vám.

Ještě maličko, a svět mne více neuzří, ale vy uzříte mne; nebo já živ jsem, i vy živi budete.

V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém, a vy ve mně, a já v vás.

Kdož by měl přikázaní má, a [zachovával je], onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe.“ (Jan 14:14–21.)

Vydávám vám osobní svědectví, že Otec vás zná a vnímá v tuto chvíli vaše pocity a duchovní i časné potřeby všech těch, kteří jsou kolem vás. Dosvědčuji, že Otec a Syn posílají Ducha Svatého všem těm, kteří mají tento dar, žádají o toto požehnání a snaží se ho být hodni. Otec, Syn ani Duch Svatý se nám do života nevnucují. Máme svobodu se rozhodnout. Pán všem řekl:

„Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.

Kdož svítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já svítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho.

Kdo má uši, slyš, co Duch praví.“ (Zjevení 3:20–22.)

Z celého srdce se modlím o to, abyste slyšeli hlas Ducha, který je vám tak velkoryse posílán. A modlím se, abyste pokaždé otevřeli srdce a přijali Ho. Pokud s opravdovým záměrem a s vírou v Ježíše Krista požádáte o inspiraci, obdržíte ji Pánovým způsobem a v Jeho čase. Bůh to učinil pro Josepha Smitha. A činí tak i dnes pro našeho žijícího proroka, presidenta Russella M. Nelsona. Staví vás do cesty dalších dětí Božích, abyste jim v Jeho zastoupení sloužili. To vím nejen díky tomu, co vídám na vlastní oči, ale ještě mocněji díky tomu, co mi Duch našeptává do srdce.

Často pociťuji lásku, kterou Otec a Jeho Milovaný Syn chovají ke všem dětem Božím na světě i k Jeho dětem ve světě duchovním. Často pociťuji útěchu a vedení Ducha Svatého. Modlím se o to, abyste se mohli radovat z toho, že máte Ducha jako svého stálého společníka. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Poznámka

  1. „Ó, zůstaň, zůstaň tu se mnou“, Náboženské písně, č. 97.