2010–2019
Vše je o lidech
předchozí další

Vše je o lidech

Církev je o vás, učednících Páně – o těch, kteří Pána milují a následují a berou na sebe skrze smlouvu Jeho jméno.

Během příprav na výstavbu velkolepého chrámu Paříž ve Francii jsem zažil něco, na co nikdy nezapomenu. V roce 2010, když jsme našli pozemek pro chrám, nás starosta města požádal o schůzku s přáním dozvědět se něco více o Církvi. Tato schůzka byla rozhodujícím krokem k získání stavebního povolení. Pečlivě jsme si připravili prezentaci s několika působivými fotografiemi chrámů Svatých posledních dnů. Velmi jsem doufal, že jejich architektonická krása starostu přesvědčí, aby náš projekt podpořil.

K mému překvapení starosta naznačil, že než aby se podíval na prezentaci, dal by se svým týmem přednost tomu, že sami zjistí, co jsme za církev. O měsíc později nás pozvali vyslechnout si zprávu, kterou měla přednést jedna radní, jež je zároveň profesorkou historické religionistiky. Vstala a řekla: „Chtěli jsme především porozumět tomu, kdo jsou členové vaší Církve. Nejprve jsme se zúčastnili jednoho vašeho shromáždění svátosti. Seděli jsme v zadní části kaple a pečlivě pozorovali lidi v kongregaci a to, co dělají. Pak jsme se setkali s vašimi sousedy – těmi v okolí vašeho střediska kůlu – a zeptali se jich, co jste vy mormoni zač.“

„Tak k čemu jste tedy došli?“ zeptal jsem se s trochou nervozity. Odpověděla: „Zjistili jsme, že se Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů přibližuje původní církvi Ježíše Krista více než kterákoli jiná církev, kterou známe.“ Téměř jsem namítl: „To není tak úplně přesné! Není to církev, která se přibližuje nejvíce; toto je Církev Ježíše Krista – je to tatáž Církev, pravá Církev!“ Ale udržel jsem se a místo toho jsem v duchu pronesl modlitbu vděčnosti. Starosta nám poté sdělil, že na základě svých zjištění nemají žádné námitky vůči tomu, abychom v jejich obci chrám postavili.

Když dnes na ten zázračný zážitek pomyslím, pociťuji vděčnost za starostovu moudrost a ducha rozlišování. Věděl, že klíčem k pochopení Církve není to, že se na ni bude dívat skrze vzhled jejích budov, ani to, že na ni bude nahlížet jako na dobře zorganizovanou instituci, ale to, že ji bude posuzovat podle milionů jejích věrných členů, kteří se každý den snaží následovat příklad Ježíše Krista.

Definici této Církve lze odvodit z pasáže v Knize Mormonově: „A [Pánovi služebníci], kteří byli pokřtěni ve jménu Ježíšově, byli nazýváni církví Kristovou.“1

Jinými slovy, Církev je o lidech. Je to o vás, učednících Páně – o těch, kteří Pána milují a následují a berou na sebe skrze smlouvu Jeho jméno.

President Russell M. Nelson jednou Církev přirovnal k pěknému automobilu. Všem se nám líbí, když máme čisté a nablýskané auto. Ale účelem auta není vynikat jako krásný stroj; jeho účelem je přesouvat lidi z místa na místo.2 V tomtéž smyslu si my, členové Církve, vážíme krásných míst, kde můžeme uctívat Boha a která jsou čistá a dobře udržovaná, a také si užíváme dobře fungujících programů. Toto jsou však pouhé podpůrné systémy. Naším jediným cílem je vyzvat každého syna a každou dceru Boží, aby přišli ke Kristu, a vést je po cestě smlouvy. Není nic důležitějšího. Naše práce je o lidech a smlouvách.

Není úžasné, že jméno, které znovuzřízená Církev dostala skrze zjevení, v sobě spojuje dva nejdůležitější prvky každé smlouvy evangelia? Tím prvním je jméno Ježíše Krista. Tato Církev patří Jemu a Jeho posvěcující Usmíření a smlouvy jsou jedinou cestou ke spasení a oslavení. Druhé jméno označuje nás – Svaté, nebo jinými slovy, Jeho svědky a učedníky.

To, jak je důležité se zaměřovat na lidi, jsem se naučil, když jsem sloužil jako president kůlu ve Francii. Zpočátku jsem měl v úmyslu dosáhnout v kůlu velmi ambiciózních cílů – vytvořit nové sbory, vystavět nové sborové domy, a dokonce v naší oblasti postavit chrám. Když jsem byl po šesti letech uvolněn, nic z těchto záměrů se nesplnilo. Mohlo to vypadat jako naprosté selhání, až na to, že během oněch šesti let se mé záměry výrazně změnily.

Když jsem onoho dne, kdy jsem měl být uvolněn, seděl na pódiu, zaplavila mě hluboká vděčnost a pocit dobře vykonané práce. Díval jsem se do tváře stovkám přítomných členů. U každého z nich jsem si dokázal vybavit nějaký duchovní zážitek, který s ním byl spojen.

Byli tam bratři a sestry, kteří vstoupili do vod křtu; ti, kterým jsem podepsal první chrámové doporučení, aby mohli přijmout posvátné obřady chrámu; a mladí lidé a páry, které jsem ustanovil jako misionáře na plný úvazek nebo je z tohoto povolání uvolnil. Byli tam mnozí další, kterým jsem sloužil, když v životě čelili zkouškám a protivenství. Ke každému z nich jsem pociťoval silnou bratrskou lásku. Ve službě těmto lidem jsem našel čistou radost a radoval jsem se z jejich hlubší oddanosti Spasiteli a víry v Něj.

President M. Russell Ballard učil: „K našim nejdůležitějším církevním zodpovědnostem nepatří vyplňování statistik nebo pořádání schůzek, ale to, zda jsou jednotliví lidé – kterým sloužíme jednotlivě, stejně jako to dělal Spasitel – pozvednuti a povzbuzeni a nakonec změněni.“3

Drazí bratři a sestry, jsme aktivní v evangeliu, nebo pouze zaneprázdnění v Církvi? Tím hlavním je následovat ve všem příklad Spasitele. Budeme-li tak činit, budeme se přirozeně zaměřovat na spasení jednotlivců namísto vykonávání úkolů a zavádění programů.

Ptali jste se někdy sami sebe, jaké by to bylo, kdyby příští neděli navštívil váš sbor či odbočku Spasitel? Co by udělal? Staral by se o to, zda byly vybrány dobré názorné pomůcky nebo zda jsou židle ve třídě správně rozestaveny? Nebo by našel někoho, komu by mohl projevit lásku, učit ho a požehnat mu? Možná by vyhledal někoho z nových členů nebo přátel, aby ho přivítal; nemocného bratra či sestru, kteří potřebují útěchu; nebo váhajícího mladého člena, který potřebuje pozvednout a povzbudit.

Kterou ze tříd by Ježíš navštívil? Nepřekvapilo by mě, kdyby nejprve zamířil k dětem do Primárek. Nejspíš by poklekl a povídal si s nimi na úrovni očí. Řekl by jim, jak je má rád, vyprávěl by jim příběhy, pochválil by jejich kresby a vydal by svědectví o svém Otci v nebi. Jeho postoj by byl prostý, upřímný a nestrojený. Můžeme jednat podobně?

Slibuji vám, že budete-li se snažit plnit Pánovy úmysly, nebude nic důležitějšího než najít ty, jimž byste mohli pomoci a požehnat. Na shromáždění se budete zaměřovat na to, abyste učili jednotlivce a dotkli se jejich srdce. Budete se starat spíše o to, abyste druhým pomohli mít duchovní zážitek, než abyste zorganizovali dokonalou činnost nebo akci, a o to, abyste posloužili členům, než abyste si odškrtli políčko za každou uskutečněnou návštěvu. Nebude záležet na vás, ale na těch, které nazýváme svými bratry a sestrami.

Někdy říkáme, že chodíme do církve. Ale Církev je něčím mnohem více než jen budovou či určitým místem. Je zrovna tak skutečná a živá v nejskromnějších příbytcích v nejvzdálenějších oblastech světa, jako zde v církevním ústředí v Salt Lake City. Sám Pán řekl: „Nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich.“4

Církev si bereme s sebou, ať se vypravíme kamkoli – do práce, do školy, na dovolenou, a hlavně domů. Naše přítomnost a vliv mohou stačit k tomu, abychom prostor kolem sebe, ať jsme kdekoli, proměnili ve svaté místo.

Vzpomínám si na rozhovor s jedním přítelem, který není členem naší Církve. Překvapilo ho zjištění, že v naší Církvi může kterýkoli způsobilý muž obdržet kněžství. Zeptal se: „Ale kolik nositelů kněžství máte ve sboru?“

Odpověděl jsem: „Mezi třiceti a čtyřiceti.“

Zmateně dodal: „V naší kongregaci máme jen jednoho kněze. K čemu potřebujete v neděli dopoledne tolik kněží?“

Jeho otázka mě velmi zaujala a pocítil jsem inspiraci odpovědět: „Souhlasím. Podle mě tolik nositelů kněžství na nedělní bohoslužbě nepotřebujeme. Ale potřebujeme nositele kněžství v každém domově. A když v nějakém domově žádný nositel kněžství není, jsou povoláni jiní nositelé kněžství, aby nad touto rodinou bděli a sloužili jí.“

Naše Církev není jen církví nedělní. Uctíváme Boha neustále každý den v týdnu, ať jsme kdekoli a ať děláme cokoli. Zvláště náš domov je „hlavní svatyní naší víry“.5 Právě doma se nejčastěji modlíme, žehnáme druhým, studujeme, vyučujeme slovu Božímu a s čistou láskou sloužíme. Z osobní zkušenosti mohu svědčit o tom, že náš domov je posvátné místo, které může oplývat Duchem – ve stejné míře jako oficiální místa bohoslužeb, a někdy dokonce ještě více.

Vydávám svědectví, že tato Církev je Církví Ježíše Krista. Její síla a vitalita pramení z každodenních skutků milionů Jeho učedníků, kteří se denně snaží následovat Jeho vrcholný příklad tím, že pečují o druhé. Kristus žije a řídí tuto Církev. President Russell M. Nelson je prorok, kterého Pán vyvolil, aby nás vedl a řídil v dnešní době. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.