2010–2019
Až do sedmdesátikrát sedmkrát
předchozí další

Až do sedmdesátikrát sedmkrát

V životě, který je plný kamenů úrazu a nedokonalostí, jsme všichni vděční za druhé šance.

K životu patří i chyby. Naučit se hrát dovedně na piano je v podstatě nemožné, aniž bychom udělali tisíce chyb – možná i milion. Abychom se naučili cizímu jazyku, musíme čelit rozpakům z toho, že uděláme tisíce chyb – možná i milion. A dokonce ani ti nejlepší atleti světa nikdy nepřestávají dělat chyby.

Říká se, že „úspěch není neexistence neúspěchu, nýbrž schopnost jít od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení“.1

Thomas Edison po vynalezení žárovky údajně řekl: „Neselhal jsem tisíckrát. K vynálezu žárovky vedlo tisíc kroků.“2 Charles F. Kettering nazýval neúspěchy „ukazateli na cestě k úspěchu“.3 Doufejme, že každá chyba, kterou uděláme, se stane ponaučením v moudrosti a změní kameny úrazu v kameny nášlapné.

Neochvějná víra pomohla Nefimu jít od neúspěchu k neúspěchu, dokud nakonec nezískal mosazné desky. Mojžíš se pokusil s Izraelity uprchnout z Egypta desetkrát, než se jim to nakonec podařilo.

Můžeme si položit otázku: Jestliže Nefi i Mojžíš měli Pánovo pověření, proč Pán nějak nezasáhl a nepomohl jim uspět hned napoprvé? Proč navzdory jejich snaze uspět dovolil, aby klopýtali a potýkali se s neúspěchem, a proč to dovoluje i v našem případě? Uvedu jen několik z mnoha důležitých odpovědí na tuto otázku:

  • Zaprvé – Pán ví, že „všechny tyto věci [nám] dají zkušenosti a budou pro dobro [naše]“.4

  • Zadruhé – aby nám umožnil „[ochutnávati hořké, abychom mohli] věděti, jak oceňovati dobré“.5

  • Zatřetí – aby nám dokázal, že „Hospodinův jest boj“6 a že jedině skrze Jeho milost můžeme konat Jeho dílo a stát se takovými, jako je On.7

  • Začtvrté – aby nám pomohl osvojit si mnoho křesťanských vlastností, které mohou být zušlechtěny jedině prostřednictvím protikladů8 a „v peci ssoužení“,9 a zdokonalit se v nich.

V životě, který je plný kamenů úrazu a nedokonalostí, jsme všichni vděční za druhé šance.

V roce 1970 jsem se v prvním ročníku na BYU zapsal do úvodního kurzu základů fyziky, který učil význačný profesor Jae Ballif. Po dokončení každé části kurzu nás zkoušel. Pokud student dostal trojku a chtěl lepší známku, profesor Ballif mu umožnil složit pozměněnou zkoušku obsahující tutéž látku znovu. Pokud student dostal na druhý pokus dvojku a stále nebyl spokojen, mohl test absolvovat potřetí, počtvrté a tak dále. Díky tomu, že mi dal nespočet druhých šancí, mi pomohl vyniknout, a nakonec z fyziky získat jedničku.

Byl to neobyčejně moudrý profesor, který inspiroval své studenty k tomu, aby se nepřestávali snažit – aby neúspěch považovali za učitele, a ne za tragédii, a aby se ho nebáli, ale poučili se z něj.

Nedávno jsem tomuto skvělému muži zavolal – 47 let po absolvování jeho kurzu fyziky. Zeptal jsem se ho, proč byl ochoten dát studentům neomezené množství příležitostí k vylepšení známky. Odpověděl: „Chtěl jsem stát na straně studentů.“

Zatímco jsme vděční za každou druhou šanci, kterou dostaneme, když uděláme chybu, neboli když pochybí naše mysl, stojíme v údivu před milostí, s níž nám Spasitel dává druhou šanci při překonávání hříchu, neboli když pochybí naše srdce.

Nikdo není na naší straně do takové míry jako Spasitel. Umožňuje nám, abychom Jeho zkoušky skládali opakovaně. Stát se takovými, jako je On, bude vyžadovat nespočet druhých šancí v našem každodenním boji s přirozeným člověkem – například v ovládání tužeb, učení se trpělivosti a odpouštění, překonávání lenivosti a vyhýbání se hříchům z opomenutí; a mohl bych pokračovat. Pokud mýlit se je lidskou přirozeností, kolika neúspěchů bude třeba, aby naše přirozenost již nebyla lidská, ale božská? Tisíce? Spíše milion.

Spasitel věděl, že těsná a úzká cesta bude poseta zkouškami a že k neúspěchům bude docházet každý den, a proto zaplatil nekonečnou cenu, aby nám dal tolik příležitostí, kolik jen budeme k úspěšnému složení naší zkoušky ve smrtelnosti potřebovat. Protivenství, které Pán dopouští, se často může zdát nepřekonatelné a téměř nezvládnutelné, ale přesto nás neponechává bez naděje.

Abychom si uchovali naději, když čelíme životním zkouškám, je Spasitelova milost vždy připravena a je všudypřítomná. Jeho milost je „pomoc či síla z božského zdroje, … uschopňující moc, která mužům a ženám umožňuje obdržet věčný život a oslavení poté, co vynaložili své nejlepší úsilí“.10 Jeho milost a láskyplný pohled nás provázejí po celou cestu, zatímco nás Spasitel inspiruje, posiluje, vysvobozuje, ochraňuje, uzdravuje, ulehčuje nám břemena a i jinak „[pomáhá] lidu svému“11 při jeho klopýtání po těsné a úzké cestě.

Pokání je stále dostupný dar od Boha, který nám dovoluje a umožňuje jít od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení. Pokání není Jeho záložní plán pro případ, že bychom selhali. Pokání je Jeho plán, protože On ví, že chybovat budeme. Toto je evangelium pokání, a jak poznamenal president Russell M. Nelson, bude to „celoživotní studium“.12

V tomto celoživotním studiu pokání představuje svátost Pánem určený způsob poskytování stálého přístupu k Jeho odpuštění. Přijímáme-li svátost se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem, Pán nám každý týden nabízí odpuštění, zatímco postupujeme na cestě smlouvy od neúspěchu k neúspěchu. Neboť „i přes hříchy jejich je nitro mé naplněno soucitem vůči nim“.13

Kolikrát nám však odpustí? Jak dlouhé trvání má Jeho shovívavost? Při jedné příležitosti se Petr otázal Spasitele: „Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-likrát?“14

Petr si patrně myslel, že sedm je dostatečně vysoké číslo na zdůraznění toho, jak pošetilé je odpouštět příliš často a že i shovívavost má mít své meze. Spasitel Petrovi v podstatě řekl, aby to ani nepočítal – aby odpouštění nijak neohraničoval.

„Dí mu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.“15

Spasitel samozřejmě nestanovil horní hranici na čtyři sta devadesáti. To by bylo, jako kdybychom řekli, že přijímání svátosti je omezeno na čtyři sta devadesát přijetí, přičemž poté zasáhne nebeský auditor, který řekne: „Je mi líto, ale vaší kartě pokání právě vypršela platnost – teď už je to na vás.“

Pán použil tento matematický příklad – sedmdesát krát sedm – jako metaforu svého nekonečného Usmíření, bezmezné lásky a neomezené milosti. „Ano, a kdykoli bude lid můj činiti pokání, odpustím mu poklesky jeho proti mně.“16

Neznamená to však, že svátost nás opravňuje k hříchu. Toto je jeden z důvodů, proč v knize Moroniově byla uvedena tato slova: „Ale kolikráte s opravdovým záměrem činili pokání a usilovali o odpuštění, tolikráte jim bylo odpuštěno.“17

Opravdový záměr v sobě zahrnuje opravdové úsilí a opravdovou změnu. „Změna“ je hlavní slovo, kterým Průvodce k písmům definuje slovo pokání: „Změna mysli a srdce, která přináší nový postoj k Bohu, k sobě a k životu obecně.“18 Takováto změna vyúsťuje v duchovní růst. Naším úspěchem tudíž není jít od neúspěchu k neúspěchu, ale růst od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.

Co se změny týče, zamyslete se nad touto prostou myšlenkou: „Věci, které se nemění, zůstávají stejné.“ Touto zřejmou pravdou nechci urazit vaši inteligenci; je to hluboké moudro od presidenta Boyda K. Packera, který k tomu dodal: „A když skončíme se změnami, tak jsme skončili.“19

Jelikož nechceme skončit, dokud nebudeme takovými, jako je Spasitel,20 musíme se pokaždé, když upadneme, zvednout, s touhou pokračovat v růstu a pokroku navzdory našim slabostem. V naší slabosti nás Spasitel povzbuzuje: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v [slabosti] dokonává se.“21

Náš fyzický růst je možné zachytit pouze časosběrným snímáním nebo růstovým grafem. Podobně i duchovní růst je obvykle nepatrný, dokud nepohlédneme do zpětného zrcátka času. Bylo by moudré do tohoto zrcátka pohlížet pravidelně, abychom si uvědomili pokrok, kterého jsme již dosáhli, a byli jsme inspirováni „se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje“.22

Na věky budu vděčný za milující laskavost, trpělivost a shovívavost Nebeských rodičů a Spasitele, kteří nám na naší cestě zpět do Jejich přítomnosti dávají nespočet druhých šancí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.