2010–2019
„Býti s jejími členy a posilovati je“
předchozí další

„Býti s jejími členy a posilovati je“

Modlíme se dnes o to, aby všichni muži a ženy odcházeli z této generální konference s hlubším závazkem upřímně pečovat jeden o druhého.

Mám-li parafrázovat Ralpha Waldo Emersona, ty nejpamětihodnější okamžiky v životě jsou ty, při nichž pociťujeme nával zjevení.1 Presidente Nelsone, nevím, kolik dalších „návalů“ ještě o tomto víkendu zvládneme. Někteří z nás mají slabé srdce. Ale když o tom tak přemýšlím, tak vlastně i s tím si dokážete poradit. Jak úžasný prorok!

V duchu úžasných oznámení a svědectví presidenta Nelsona ze včerejšího večera i z dnešního dopoledne vydávám vlastní svědectví o tom, že tyto úpravy jsou příkladem zjevení, které vede tuto Církev již od jejího počátku. A jsou dalším svědectvím o tom, že Pán urychluje své dílo v čase jeho.2

Všem těm, kteří se nemohou dočkat, až se dozvědí více podrobností o těchto oznámeních, chci říci, že bezprostředně po skončení tohoto konferenčního zasedání budou podniknuty kroky, které začnou tím, ne však nutně v tomto pořadí, že bude odeslán dopis Prvního předsednictva všem členům Církve, na které máme e-mailovou adresu. Vedoucím kněžství a pomocných organizací přijde sedmistránkový dokument s otázkami a odpověďmi. A konečně, tyto materiály jsou již teď zveřejňovány na stránkách ministering.lds.org/ces. „Proste, a budeť vám dáno; hledejte, a naleznete.“3

Nyní přejdu k úžasnému úkolu, který mně a sestře Jean B. Binghamové předal president Russell M. Nelson. Bratři a sestry, jestliže práce kvor a pomocných organizací dospívá z hlediska institucionálního, měli bychom dospět i my z hlediska osobního – každý z nás by se měl pozvednout nad veškerou mechanickou, bez emocí vykonávanou rutinu k upřímnému učednictví, o němž mluvil Spasitel v závěru své pozemské služby. Když se připravoval na to, aby opustil dosud nic netušící a poněkud zmatenou skupinku svých následovníků, nezadal jim desítky administrativních úkonů, které měli vykonat, ani jim nepředal hromadu formulářů, které měli vyplnit ve třech kopiích. Ne, On jejich úkol shrnul jedním základním přikázáním: „[Milujte se] vespolek; jakož já miloval jsem vás. … Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“4

Ve snaze přiblížit se tomuto ideálu v evangeliu bude nově oznámený koncept pastýřské služby poskytované kněžstvím a Pomocným sdružením zahrnovat mimo jiné následující prvky, z nichž některé již Pomocné sdružení s úžasným úspěchem praktikuje.5

  • Již nebudeme mluvit o domácím učení a navštěvujícím učení. Zčásti proto, že velká část naší pastýřské služby bude vykonávána v jiném prostředí než v domově, a zčásti proto, že kontaktování členů nebude založeno na výuce připravené lekce, i když nějakou lekci samozřejmě předat můžeme, bude-li to potřeba. Hlavním účelem této pastýřské služby bude, jak bylo řečeno o lidech v Almově době, bdít nad „lidem a [živit] jej věcmi, jež se týkají spravedlivosti“.6

  • Podle možností budeme i nadále navštěvovat členy doma, ale kvůli místním poměrům jako například velkému počtu členů, velkým vzdálenostem, osobní bezpečnosti či dalším problematickým okolnostem bude možná nereálné navštívit každý domov každý měsíc. Jak nám radili členové Prvního předsednictva již před několika lety – dělejte to nejlepší, co umíte.7 Ať již si případné návštěvy naplánujete jakkoli, můžete je doplnit tím, že dotyčným zatelefonujete, pošlete vlastnoručně psaný pozdrav, textovou zprávu či e-mail, zavoláte si s videem, popovídáte si s nimi na shromáždění, společně se zúčastníte projektu služby či společenské akce nebo využijete řady dalších možností, které nám nabízí svět sociálních sítí. Měl bych však zdůraznit, že k tomuto rozsáhlému novému pohledu nepatří ostudné sdělení, které jsem nedávno viděl na samolepce na jednom autě. Stálo na ní: „Pokud zatroubím, byli jste navštíveni.“ Prosím, prosím, bratří (sestry by toto nikdy neudělaly, proto mluvím k bratřím Církve), naším přáním je, aby tyto úpravy přinesly více péče a zájmu o druhé, nikoli méně.

  • Něco mi říká, že s tímto novějším a více na evangelium zaměřeným konceptem pastýřské služby začínáte panikařit ohledně toho, co tedy vlastně budete vykazovat ve svých zprávách o návštěvách. Můžete být v klidu, protože žádné zprávy již neexistují – přinejmenším ne ty zprávy typu „bylo to o fous, ale poslední den v měsíci jsem se tam nakonec dostal“. I v tomto ohledu se snažíme dospět. Jediná zpráva, která se bude podávat, bude počet pohovorů, které budou mít vedoucí s dvojicí společníků pastýřské služby ve sboru za dané čtvrtletí. Ač to zní jednoduše, přátelé, tyto pohovory jsou naprosto zásadní. Bez těchto informací nebude mít biskup žádnou možnost, jak získat potřebné informace o duchovních a časných podmínkách jeho členů. Pamatujte na toto: bratří pověření pastýřskou službou biskupstvo a předsednictvo kvora starších zastupují; nenahrazují je. Klíče biskupa a presidenta kvora dalece přesahují tento koncept pastýřské služby.

  • Jelikož tato zpráva se liší od zpráv, které jste podávali či posílali doposud, dovolte mi zdůraznit, že my v církevním ústředí nepotřebujeme vědět, jak jste se svými členy v kontaktu, ani kde, ani kdy; potřebujeme jen vědět, a záleží nám na tom, že s nimi v kontaktu skutečně jste a že jim žehnáte, jak nejlépe můžete.

Bratři a sestry, máme z nebe seslanou příležitost praktikovat, jakožto celá Církev, „náboženství čisté a nepoškvrněné před Bohem“8 – „nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká,“ a „utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí,“9 sloužit vdovám a sirotkům, sezdaným i svobodným, silným i ztrápeným, utiskovaným i nezlomným, šťastným i zarmouceným – zkrátka nám všem, každému z nás, protože my všichni potřebujeme pociťovat vřelou ruku přátelství a vyslechnout si pevné prohlášení víry. Avšak upozorňuji vás, že nový název, nová flexibilita a méně formulářů a zpráv naši službu ani za mák nezmění, pokud toto nebudeme považovat za výzvu k tomu, abychom pečovali jeden o druhého statečným, novým a svatějším způsobem, jak právě řekl president Nelson. Když pozvedneme svůj duchovní zrak, abychom žili všeobecněji podle zákona lásky, vzdáme tím hold generacím, které takto sloužily celé roky. Dovolte mi uvést nedávný příklad takovéto oddanosti, v naději, že více lidí pochopí a přijme Pánovo přikázání „býti [se svými bratry a sestrami] a posilovati je“.10

Letos 14. ledna, v neděli krátce po 5. hodině odpoledne, si moji mladí přátelé Brett a Kristin Hamblinovi povídali doma ve městě Tempe v Arizoně poté, co Brett celý den sloužil jako člen biskupstva a Kristin se celý den starala o jejich pět dětí.

Kristin, která vloni úspěšně zvítězila nad rakovinou prsu, náhle upadla do bezvědomí. Po telefonátu na tísňovou linku přijeli záchranáři, kteří se ji ze všech sil snažili oživit. Zatímco se Brett snažně modlil a prosil Boha, zavolal rychle na dvě další čísla – jeden telefonát byl adresován jeho matce, kterou požádal o pomoc s dětmi, a druhý Edwinu Potterovi, jeho domácímu učiteli. Onen druhý telefonát proběhl ve své úplnosti takto:

Edwin, když uviděl jméno volajícího, řekl: „Ahoj Brette, jak se máš?“

Brett do telefonu téměř zakřičel: „Potřebuju tě tady – teď hned!“

Za méně minut, než by Brett dokázal spočítat, stál jeho kněžský kolega u něj, pomohl s dětmi a pak odvezl bratra Hamblina do nemocnice hned za sanitkou převážející jeho manželku. Necelých 40 minut poté, co Kristin poprvé zavřela oči, ji lékaři prohlásili za mrtvou.

Zatímco Brett plakal, Edwin ho zkrátka jen držel kolem ramen a plakal s ním – dlouho a dlouho. Pak Edwin Bretta nechal, aby truchlil s ostatními rodinnými příslušníky, kteří se tam sešli, a zajel k biskupovi, aby mu řekl, co se právě přihodilo. Onen úžasný biskup okamžitě vyrazil do nemocnice, zatímco Edwin jel k Hamblinovým. Tam si s manželkou Charlotte, která tam také přiběhla, pohráli s pěti dětmi bratra Hamblina ve věku 3 až 12 let, které nyní zůstaly bez matky. Připravili jim večeři, uspořádali improvizovaný hudební recitál a pomohli je uložit do postele.

Brett mi později řekl: „Nejúžasnější částí tohoto příběhu není to, že Edwin přišel, když jsem mu zavolal. V naléhavé situaci se vždy najdou lidé, kteří jsou ochotní pomoci. To nejúžasnější na tomto příběhu je to, že jsem si vzpomněl právě na něho. Nedaleko byli i jiní lidé. Kristin má bratra a sestru, kteří bydlí necelých pět kilometrů od nás. Máme také skvělého biskupa, toho nejlepšího. Ale vztah mezi mnou a Edwinem je takový, že jsem instinktivně pocítil, že když potřebuji pomoc, mám zavolat jemu. Církev nám poskytuje organizovanou příležitost žít lépe podle druhého přikázání – milovat, sloužit a vytvářet vztahy s bratry a sestrami, kteří nám pomáhají přibližovat se Bohu.“11

Edwin o tomto zážitku řekl: „Starší Hollande, paradoxní na tom všem je, že Brett je domácím učitelem naší rodiny déle, než jsem já domácím učitelem pro ně. Časem nás začal navštěvovat spíše jako přítel než z povinnosti. Je pro nás velkým příkladem – ztělesněním toho, jak by se měl aktivní a zainteresovaný nositel kněžství chovat. S mou ženou a našimi syny ho nevnímáme jako někoho, kdo má za úkol přinést nám na konci každého měsíce nějaké poselství; považujeme ho za přítele, který bydlí o kousek dál, za rohem, a který by udělal cokoli na světě, aby nám mohl požehnat. Jsem rád, že jsem mu mohl alespoň maličko splatit svůj dluh.“12

Bratři a sestry, společně s vámi vzdávám hold každému místnímu učiteli a sborovému učiteli a domácímu učiteli a navštěvující učitelce, kteří v průběhu naší církevní historie takto věrně milovali druhé a sloužili jim. Modlíme se dnes o to, aby všichni muži a ženy – a i naši starší mladí muži a mladé ženy – odcházeli z této generální konference s hlubším závazkem upřímně pečovat jeden o druhého a aby k tomu byli motivováni pouze čistou láskou Kristovou. I přes všechna zdánlivá omezení a pocity nedostatečnosti – a všichni máme své těžkosti – kéž nicméně pracujeme bok po boku s Pánem vinice13 a podáváme pomocnou ruku Bohu a Otci nás všech v Jeho nesmírně náročném úkolu odpovídat na modlitby, poskytovat útěchu, vysoušet slzy a posilovat kolena zemdlená.14 Budeme-li tak činit, přiblížíme se tomu, abychom byli pravými učedníky Krista, kterými se máme stát. Kéž v tuto velikonoční neděli máme rádi jeden druhého tak, jak On miloval nás,15 o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.