Během 20. století se misionářská práce rozšířila po celém světě. Vedoucí Církve se modlili o vedení ohledně omezení týkajících se vysvěcení ke kněžství a chrámových obřadů pro členy Církve afrického původu. Rozhodující zjevení obdržel president Církve Spencer W. Kimball a bylo potvrzeno jeho rádcům v Prvním předsednictvu a členům Kvora Dvanácti apoštolů v chrámu Salt Lake 1. června 1978. Zjevení oznámili v dopise datovaném 8. června 1978.
Pán zjevuje, že kněžství a chrámová požehnání mohou být nabízena všem způsobilým členům Církve
Představte si, že máte přítele – Svatého posledních dnů, který zápolí s pochybnostmi a otázkami ohledně nauk, zásad nebo postupů Církve.
Do studijního deníku si napište odpověď na tuto otázku: Co byste svému příteli doporučili, aby udělal?
V následujícím citátu presidenta Dietera F. Uchtdorfa z Prvního předsednictva si označte ty části, které jsou pro vás obzvláště užitečné:
Obrázek
President Dieter F. Uchtdorf
„Co když mám pochybnosti či otázky? Jak zjistit, že je evangelium pravdivé? Je to v pořádku, když mám otázky ohledně Církve a její nauky? Drazí mladí přátelé, my jsme lidé, kteří rádi kladou otázky, a vždy jsme byli, neboť víme, že otázky vedou k pravdě. Právě díky tomu naše Církev vznikla – protože jeden mladý muž měl otázky. Vlastně si ani nejsem jistý, jak může někdo zjistit pravdu, když se neptá. V písmech jen výjimečně najdete zjevení, které by nepřišlo jako odpověď na položenou otázku. Kdykoli měl Joseph Smith nějakou otázku a nebyl si jist odpovědí, obrátil se na Pána a výsledkem jsou nádherná zjevení v Nauce a smlouvách. Poznání, které Joseph obdržel, často dalece přesáhlo původní otázku. To proto, že Pán může zodpovědět nejen otázky, které jsme položili, ale – a to je ještě důležitější – i otázky, na které jsme se zeptat měli. Naslouchejme těmto odpovědím.
Misionářské úsilí Církve je založeno na tom, že upřímní zájemci kladou upřímné otázky. Z otázek se rodí svědectví. Někdo se může cítit rozpačitě nebo nezpůsobile, protože má hloubavé otázky týkající se evangelia, ale takový pocit mít nemusí. Kladení otázek není známkou slabosti; je to předzvěst růstu.
Bůh nám přikazuje, abychom usilovali o odpovědi na své otázky (viz Jakub 1:5–6), a žádá jen o to, abychom usilovali ‚s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem, majíce víru v Krista‘ (Moroni 10:4). Když to činíme, může nám být ‚mocí Ducha Svatého‘ (Moroni 10:5) projevena pravdivost všech věcí.
Nebojte se; ptejte se. Buďte zvídaví, ale nepochybujte! Neustále se pevně držte víry i světla, které jste již obdrželi. Protože ve smrtelnosti vidíme vše nedokonale, nemusí nyní dávat všechno smysl. …
Díváme-li se na to takto, hledání odpovědí na otázky vás může přivést blíže k Bohu a posílit vaše svědectví, namísto toho, aby bylo otřeseno. Je pravda, že víra není dokonalá znalost věcí (viz Alma 32:21), ale když budete uplatňovat svou víru a každý den a za jakýchkoli podmínek budete žít podle zásad evangelia, okusíte ono sladké ovoce evangelia, a podle tohoto ovoce poznáte, že evangelium je pravdivé (viz Matouš 7:16–20; Jan 7:17; Alma 32:41–43).“ („Odraz ve vodě“ [fireside Církevního vzdělávacího systému pro mladé dospělé, 1. listopadu 2009], LDS.org.)
Níže uvedený příběh o manželské dvojici, Helvéciovi a Rudě Martinsových znázorňuje, jak se snažili najít a pochopit pravdu tím, že kladli otázky:
Obrázek
Starší Helvécio Martins
Starší Helvécio Martins
„Jednoho jasného dubnového večera v roce 1972 … se Helvécio Martins zamýšlel nad snahou své rodiny najít pravdu. Společně s manželkou Rudou se zajímali o mnoho různých náboženství, ale zdálo se, že žádné z nich nenaplňuje jejich duchovní prázdnotu. ‚Onoho večera jsem promlouval s Bohem a prosil jsem Ho o pomoc,‘ řekl.“ („Elder Helvécio Martins of the Seventy“, Ensign, May 1990, 106.)
O několik dnů později se u nich v Rio de Janeiru v Brazílii zastavili misionáři. Starší Martins vzpomínal: „V okamžiku, kdy tito dva mladí muži vstoupili do našeho bytu, se veškerý můj pocit beznaděje a duchovní neklid ihned vytratily a vystřídaly je klid a vyrovnanost, které, jak nyní vím, přišly díky vlivu Svatého Ducha.“ (Mark Grover, The Autobiography of Elder Helvécio Martins [1994], 43.)
Když se Helvécio a Rudá, kteří mají africké předky, bavili s misionáři, Helvécio se jich zeptal na postavení černochů v Církvi. Martinsovi se dozvěděli, že v té době církevní zásady neumožňovaly černošským členům Církve s africkými kořeny, aby byli vysvěcováni ke kněžství. To je vedlo k tomu, že misionářům kladli další otázky.
Pokud byste byli na místě Martinsových, jaké otázky byste pravděpodobně měli, kdybyste se dozvěděli o omezení týkajícím se vysvěcování ke kněžství?
Následující slova jsou úvodem k Oficiálnímu prohlášení 2 v anglickém vydání písem z roku 2013. Při četbě těchto slov vyhledejte odpovědi na otázky, které by lidé mohli klást ohledně omezení týkajícího se vysvěcování ke kněžství.
„Kniha Mormonova učí tomu, že ‚všichni jsou Bohu stejní‘ – černí i bílí, porobení i svobodní, muži i ženy. (2. Nefi 26:33.) Již od počátků Církve jsou v mnoha různých zemích křtěni lidé všech možných ras a národností a žijí jako její věrní členové. Během života Josepha Smitha bylo ke kněžství vysvěceno několik černošských členů Církve. V počátcích historie Církve vedoucí přestali předávat kněžství černošským členům s africkými kořeny. Církevní záznamy neposkytují žádné jasné vysvětlení původu této praxe. Církevní vedoucí věřili, že k tomu, aby byla tato praktika změněna, je zapotřebí zjevení od Boha, a tak s modlitbou usilovali o vedení. Zjevení obdržel president Církve Spencer W. Kimball a bylo potvrzeno i dalším vedoucím Církve v chrámu Salt Lake 1. června 1978. Toto zjevení odňalo veškerá rasová omezení, která se kdysi na kněžství vztahovala.“
Do studijního deníku si napište odpověď na tuto otázku: Jaké otázky ohledně omezení týkajícího se vysvěcování ke kněžství lze zodpovědět pomocí této pasáže?
Povšimněte si této výše uvedené věty: „Církevní záznamy neposkytují žádné jasné vysvětlení původu této praxe.“ I když někteří lidé mohou uvádět různé důvody, proč mužští členové afrického původu nebyli po určitý čas vysvěcováni ke kněžství, tyto důvody pravděpodobně nejsou správné. Slova v úvodu k Oficiálnímu prohlášení 2 představují oficiální stanovisko Církve.
Při čtení následujícího odstavce se zaměřte na to, co Martinsovi udělali poté, co se dozvěděli o znovuzřízeném evangeliu:
Martinsovi byli pokřtěni 2. července 1972 a sloužili věrně v Církvi. Když jejich nejstarší syn Marcus dostal patriarchální požehnání, bylo mu slíbeno, že bude kázat evangelium. I když omezení týkající se vysvěcování ke kněžství v oné době neumožňovalo Marcusovi sloužit na misii na plný úvazek, jeho rodiče mu založili účet pro spoření na misii. V roce 1975 Církev oznámila, že v São Paulu v Brazílii bude postaven chrám. Sestra Martinsová prodala své šperky, aby přispěla na finanční sbírku. Bratr Martins věrně sloužil jako člen propagačního výboru pro stavbu chrámu. Martinsovi přinesli tyto oběti i přesto, že se domnívali, že sami nebudou mít možnost obdržet kněžské obřady v chrámu.
Do studijního deníku si napište odpověď na tuto otázku: Proč byli podle vás Martinsovi ochotni dát se pokřtít a sloužit věrně v Církvi, i když se jich týkalo tehdejší omezení vysvěcování ke kněžství?
Porovnejte svou odpověď s těmito slovy staršího Martinse: „Našli jsme pravdu a nic nám nemohlo zabránit, abychom podle ní žili. … Když vám Duch řekne, že evangelium je pravdivé, … jak byste to mohli popřít?“ („Elder Helvécio Martins of the Seventy“, 106.)
Martinsovi obdrželi svědectví skrze Ducha Svatého, a proto se drželi své víry a důvěřovali Pánu, i když některým věcem nerozuměli.
V průběhu desetiletí před rokem 1978 poznaly kromě Martinsových pravdivost znovuzřízeného evangelia tisíce dalších lidí s africkými kořeny. Vedoucí Církve v Salt Lake City obdrželi záplavu dopisů od nepokřtěných obrácených z Nigérie a Ghany, kteří žádali o to, aby byli do Afriky vysláni misionáři. Vedoucí Církve tuto záležitost mnoho let s modlitbou zvažovali, ale pociťovali, že dosud nenastal čas k vyslání misionářů do Afriky, kde by místní členové nemohli předsedat shromážděním ani vykonávat obřady.
Obrázek
President Spencer W. Kimball
President Spencer W. Kimball
Oficiální prohlášení 2 obsahuje oficiální oznámení o zjevení, které obdržel 1. června 1978 president Spencer W. Kimball. Přečtěte si první odstavec pod slovy „Drazí bratří“ a zjistěte, čeho byli vedoucí Církve podle svých slov svědky.
K čemu byli vedoucí Církve inspirováni poté, co byli svědky šíření díla Páně?
Přečtěte si odstavec začínající slovy „Vědomi si příslibů“. Zaměřte se na to, jak vedoucí Církve jednali na základě přání, k nimž byli inspirováni.
Jak president Kimball a další vedoucí Církve jednali na základě svých inspirovaných přání?
Tento odstavec nám pomáhá porozumět tomu, že proroci usilují při řízení Církve o Pánovo vedení. Tuto zásadu byste si mohli napsat do písem.
Povšimněte si toho, že začátek druhého odstavce začíná slovy: „Vědomi si příslibů učiněných proroky“. Tato slova nás učí tomu, že církevní vedoucí si byli vědomi toho, že v určité době budou mít všichni způsobilí muži příležitost obdržet kněžství. Již mnoho let před rokem 1978 členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů diskutovali o omezení týkajícím se vysvěcování ke kněžství a modlili se ohledně něho. Vedoucí Církve si uvědomovali, že ke změně tohoto omezení, které bylo v platnosti již více než sto let, bude zapotřebí zjevení. Tato otázka určitou dobu tížila mysl presidenta Kimballa, který chodil často sám do chrámu, aby se ohledně toho modlil.
Přečtěte si odstavce v Oficiálním prohlášení 2, které začínají slovy „On vyslyšel naše modlitby“ a „Oznamujeme“ a vyhledejte Pánovu odpověď na modlitby presidenta Kimballa, jeho rádců v Prvním předsednictvu a členů Kvora Dvanácti apoštolů. To, co najdete, byste si mohli označit.
Tyto odstavce nám pomáhají porozumět tomu, že Pán řídí Církev skrze zjevení dávaná prorokům. Tuto nauku byste si mohli napsat do písem.
Toto zjevení mělo velký dopad na lidi po celém světě. Přečtěte si, jaká byla reakce Helvécia Martinse a jeho manželky Rudy, když se o tomto zjevení dozvěděli: „Nedokázal jsem ovládat své dojetí. Společně s Rudou jsme odešli do ložnice a poklekli jsme k modlitbě. S pláčem jsme děkovali našemu Otci v nebi za událost, o které jsme dosud jen snili. Ten den skutečně nastal – a během našeho smrtelného života.“ (Autobiography, 69–70.)
Martinsovi byli zpečetěni v chrámu. Jejich syn Marcus byl prvním členem Církve s africkými kořeny, který po zjevení, jež ukončilo omezení týkající se vysvěcování ke kněžství, sloužil na misii. Helvécio Martins se stal místním vedoucím kněžství a nakonec byl povolán, aby sloužil jako člen Druhého kvora Sedmdesáti.
Krátce po obdržení tohoto zjevení byli do Afriky vysláni misionáři. Od té doby bylo na tomto kontinentu postaveno několik chrámů a stovky tisíc lidí zde přijaly obřady evangelia pro sebe i za své zesnulé předky.
Někteří lidé se vás možná zeptají, proč Církev určitou dobu nevysvěcovala ke kněžství muže s africkými kořeny. Zamyslete se nad tím, jak byste na tuto otázku odpověděli. Chcete-li získat další informace, přejděte na LDS.org, vyberte oddíl Gospel Topics a zadejte do pole pro vyhledávání slova race and the priesthood.
Je vhodné vysvětlit druhým, že nevíme, z jakého důvodu toto omezení týkající se vysvěcování ke kněžství začalo. Kromě toho se můžete podělit o pravdy, které známe, a vydat o nich svědectví, jako například o těch, o kterých jste se naučili v této lekci. Do studijního deníku si napište, jak byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal na to, proč Církev určitou dobu nevysvěcovala ke kněžství muže s africkými kořeny. Zatímco budete formulovat svoji odpověď, mohli byste použít příklad Martinsových a také úvod k Oficiálnímu prohlášení 2 v anglickém vydání písem z roku 2013.
Do studijního deníku si pod dnešní látku napište toto: