30. blok: 4. den

Pionýři s ručními vozíky, 1856–1860

Úvod

Svatí, kteří přijeli do údolí Solného jezera v roce 1847, začali pracovat na tom, aby pro budoucí příchozí zajistili zemědělské a další zdroje. V září 1851 president Brigham Young společně s rádci z Prvního předsednictva znovu zdůraznil výzvu pro všechny Svaté, kteří žili v Iowě a po celém světě, aby se shromáždili v údolí Solného jezera. Mnozí Svatí posledních dnů na tuto výzvu presidenta Younga zareagovali i za cenu velkých obětí. Členové Kvora Dvanácti apoštolů byli vysláni, aby na stěhování dohlíželi, a v roce 1852 bylo na cestě do údolí Solného jezera více Svatých než v kterémkoli jiném roce. Kromě toho cestovalo mnoho Svatých ve výpravách s ručními vozíky do údolí Solného jezera i v letech 1856 až 1860.

Svatí jsou poslušni rady, aby se shromáždili do údolí Solného jezera

Představte si, že jste byli vyzváni, abyste ušli přibližně 2 100 kilometrů a tlačili přitom vozík, a že si s sebou můžete vzít pouze 8 kilogramů osobních věcí. Vydali byste se dobrovolně na takovou cestu?

V letech 1856 až 1860 se téměř 3 000 Svatých rozhodlo cestovat s ručními vozíky naplněnými osobními věcmi, které museli táhnout, na západ přes pláně Spojených států do Utahu. Většina výprav naložila do ručních vozíků zásoby, osobní věci a jídlo a vyšla z města Iowa City ve státě Iowa do Salt Lake City v Utahu. Poslední tři výpravy zahájily své putování ve Florence ve státě Nebraska.

Pokud je to možné, shromážděte několik předmětů, které máte doma a které byste si pravděpodobně vzali s sebou, kdybyste byli pionýrem s ručním vozíkem. Zvažte je na osobní váze, abyste získali představu o tom, kolik byste si toho s sebou mohli vzít, jestliže váhový limit činil 8 kg.

pionýři s ručními vozíky

Při studiu této lekce přemítejte o této otázce: Proč byli podle vás Svatí ochotni tolik obětovat, aby se dostali do Utahu?

Většina členů Církve, včetně těch, kteří žili mimo území Spojených států, se chtěla shromáždit se Svatými v Utahu. Mnozí však neměli dostatek peněz či prostředků, aby se tam dostali. Proto president Brigham Young založil v roce 1849 Stálý vystěhovalecký fond. Tento fond poskytoval emigrantům půjčku, která jim měla pomoci zaplatit cestu a potřebné zásoby. V roce 1855 byl tento fond kvůli různým finančním problémům téměř vyčerpán a president Young se obával, že zbývající částka nebude stačit na pomoc Svatým, kteří chtěli emigrovat v roce 1856. Navrhl, že by emigranti, kteří potřebují finanční pomoc poskytovanou z tohoto fondu, měli namísto vozy cestovat s ručními vozíky. Byly mnohem levnější, a díky tomu by mohlo emigrovat více Svatých.

mapa, Spojené státy

Přestože cesta byla těžká, osm z deseti výprav ručních vozíků ji v letech 1856 až 1860 úspěšně dokončilo, přičemž úmrtnost nepřesáhla 3 procenta, což je srovnatelné s běžnou výpravou krytých vozů. V roce 1856 však čtvrtá a pátá výprava vyšly až později na podzim a zažily cestou mnoho těžkostí. Jednalo se o Willieovu výpravu, kterou vedl James G. Willie, a o Martinovu výpravu, kterou vedl Edward Martin. Po téměř 1 600 km na západ od Iowy měly výpravy nebezpečně málo zásob a jídla. Obě výpravy zastihly silné sněhové bouře, které je na cestě zdržely. Tito Svatí v nesmírné zimě a sněhu ohromně trpěli.

19. října 1856 museli členové Martinovy výpravy ručních vozíků překročit během sněhové bouře širokou řeku. Mnozí členové této výpravy, k nimž patřil i Aaron Jackson, byli slabí a nemocní a překročení řeky si na nich vybralo těžkou daň. Elizabeth Jacksonová popsala, co se o pár dnů později přihodilo jejímu manželovi:

„Asi v devět hodin jsem se uchýlila ke spánku. … Zdálo se mi, že jsem spala asi do půlnoci. Byla mi neuvěřitelná zima. Počasí bylo kruté. Chvíli jsem poslouchala, zda můj manžel dýchá – ležel tak klidně. Nic jsem neslyšela. To mě rozrušilo. Položila jsem ruku na jeho tělo, abych s hrůzou zjistila, že má největší obava se potvrdila. Manžel byl mrtvý. … Požádala jsem o pomoc další lidi ve stanu. Nemohli mi nijak pomoci. … Když se rozednilo, několik mužů ze skupiny připravilo tělo na pohřeb. … Zabalili ho do deky, položili do valu s dalšími třinácti mrtvými a zakryli ho sněhem. Zem byla natolik zmrzlá, že ani nemohli vykopat hrob.“ (Leaves from the Life of Elizabeth Horrocks Jackson Kingsford, [1908], 6–7; viz také history.lds.org.)

pionýři s ručními vozíky

1. Kdybyste mohli Elizabeth Jacksonové napsat dopis, který by si mohla během tohoto těžkého období přečíst, jak byste ji svými slovy povzbudili, aby neztrácela odvahu? Ve studijním deníku pro ni napište krátký dopis.

Ve zbývající části příběhu se zaměřte na to, jakou Elizabeth projevila víru:

„Byl tam ponechán, aby odpočíval v pokoji, dokud nezazní Pánův pozoun a mrtví v Kristu neprocitnou a nevyjdou v jitru prvního vzkříšení. Poté opět sjednotíme svá srdce a životy a věčnost nás obdaruje životem, jenž bude trvat na věky.

Nebudu se snažit popsat své pocity, když jsem se stala vdovou se třemi dětmi za tak trýznivých okolností. Nedokáži to. Ale věřím, že anděl zapisovatel to zapsal do nebeských archivů a že mé utrpení kvůli evangeliu bude posvěceno pro mé dobro.“ (Leaves, 7; viz také history.lds.org.)

2. Do studijního deníku si napište odpovědi na tyto otázky:

   1. Co je podle Elizabethina příběhu jedním z účelů našeho utrpení a oběti kvůli evangeliu?

   2. Slova „posvěceno pro mé dobro“ znamenají, že její utrpení bude učiněno posvátným a svatým k jejímu prospěchu. Ačkoli možná nebudete muset trpět tak jako ona, jak například byste mohli kvůli evangeliu trpět? Jak byste mohli být skrze tyto zkušenosti požehnáni?

Během dalších několika dnů poté, co Aaron Jackson zemřel, postoupila Martinova výprava o 16 km kupředu. Mnoho lidí během této doby zemřelo. Jednou večer během této části cesty neměl nikdo dost sil na to, aby rozbil stany. Elizabeth Jacksonová seděla na kameni s jedním ze svých dětí na klíně a s dalšími dvěma po stranách. V této pozici zůstala až do rána. Začala ztrácet odvahu. Poté, v noci 27. října, zažila něco, co jí dodalo naději na záchranu:

„Není těžké pochopit, že v takových nepříznivých podmínkách jsem byla skleslá a zoufalá. Byla jsem deset nebo jedenáct tisíc kilometrů od své rodné země v nehostinné, skalnaté a hornaté krajině, v nuzných podmínkách; země byla pokrytá sněhem a vody ledem a já jsem byla se třemi dětmi bez otce a skoro s ničím, co by je mohlo před nemilosrdnými bouřemi ochránit. Když jsem šla oné noci, tedy 27. října, spát, měla jsem nádherné zjevení. Ve snu u mě stál manžel a řekl mi: ‚Hlavu vzhůru, Elizabeth, vysvobození je na dosah.‘“ (Leaves, 8; viz také history.lds.org.)

Její sen se naplnil. Druhý den dorazili k Martinově výpravě zachránci ze Salt Lake City.

4. října 1856, několik týdnů předtím, než výpravy ručních vozíků zasáhly zimní bouře, nahlásili členové jiné výpravy presidentu Brighamu Youngovi, že na pláních stovky kilometrů daleko jsou stále ještě výpravy pionýrů. Druhý den, během nedělní bohoslužby, mluvil Brigham Young o tom, že je potřeba tyto pionýry s ručními vozíky zachránit:

President Brigham Young

„Mnoho našich bratří a sester s ručními vozíky je na pláních, a mnozí jsou pravděpodobně odsud vzdáleni přes 1000 kilometrů a musejí být přivedeni sem, musíme jim poslat pomoc. …

Toto je moje náboženství; toto mi diktuje Duch Svatý, kterého vlastním – zachránit tyto lidi. … To, o co teď usiluji, je záchrana – zachránit naše bratří, kteří jinak nejspíš zahynou nebo budou nesmírně trpět, pokud jim nepošleme pomoc.

Požádám dnes biskupy, nebudu čekat na zítřek ani na další den, o 60 dobrých mulských spřežení a o 12 nebo 15 krytých vozů … [a také o] 12 tun mouky a 40 dobrých kočí kromě těch, kteří spřežení povedou.

Říkám vám všem, že vaše víra, náboženství a náboženské vyznání nikdy nespasí duši nikoho z vás v celestiálním království našeho Boha, pokud neuskutečníte právě ty zásady, kterým vás nyní učím. Jděte a přiveďte ty lidi, kteří jsou nyní na pláních!“ („Remarks“, Deseret News, Oct. 15, 1856, 252.)

Jaké zásadě učil president Brigham Young Svaté?

Na prorokovu výzvu pomoci těmto trpícím Svatým zareagovalo mnoho mužů a žen. Do dvou dnů od kázání presidenta Younga odjeli muži s vozy plnými zásob na pláně, aby imigranty našli.

3. Do studijního deníku si napište odpovědi na tyto otázky:

   1. Jak mohlo být toto záchranné úsilí pro Svaté v údolí Solného jezera obětí?

   2. Jaké oběti můžeme přinášet my, abychom pomohli těm, kteří mají nějaké fyzické potřeby?

   3. Jaké oběti můžeme přinášet, abychom pomohli těm, kteří mají nějaké duchovní potřeby?

21. října 1856 dorazily první záchranné vozy k Willieově výpravě ručních vozíků. Několik vozů tam zůstalo, ale většina z nich pokračovala dál na pomoc Martinově výpravě. 23. října ušla Willieova výprava vánicí asi 24 kilometrů. Součástí prvních pěti kilometrů byl 180metrový strmý výstup na kopec Rocky Ridge.

President James E. Faust z Prvního předsednictva hovořil o statečnosti pionýrských dětí ve Willieově výpravě:

President James E. Faust

„Třináct členů Willieovy výpravy, kteří zahynuli kvůli zimě, vyčerpání a hladu, je pohřbeno ve společném hrobě v údolí Rock Creek Hollow. … Dva z těchto pohřbených v Rock Creek Hollow byly hrdinské děti v útlém věku: Bodil [Mortensenová, 11 let,] z Dánska a jedenáctiletý James Kirkwood ze Skotska.

Bodil měla zřejmě za úkol postarat se o několik malých dětí, zatímco výprava přecházela Rocky Ridge. Když dorazili do tábořiště, nejspíš ji poslali pro dřevo. Našli ji umrznutou, jak se opírá o kolo svého ručního vozíku a v ruce svírá pelyněk.

Rád bych vám vyprávěl o Jamesi Kirkwoodovi. Pocházel ze skotského Glasgow. Při cestě na západ ho doprovázeli jeho ovdovělá matka a tři bratři, z nichž jeden, devatenáctiletý Thomas, byl postižený a musel jet ve vozíku. Jamesovou hlavní zodpovědností na cestě bylo starat se o svého malého čtyřletého bratra Josepha, zatímco jeho matka a nejstarší bratr Robert tlačili vozík. Když stoupali na Rocky Ridge, sněžilo a foukal velmi studený vítr. Celé výpravě trvalo [dvacet] hodin, než ušla 24 kilometrů. Když byl malý Joseph příliš unavený na to, aby šel sám, neměl James, jeho starší bratr, jinou možnost než ho nést. James a Joseph byli pozadu a pomalu se blížili k tábořišti. Když oba konečně dorazili do tábořiště, James ‚poté, co věrně splnil svůj úkol, kvůli krutému počasí a přílišné námaze zkolaboval a zemřel‘.“ („A Priceless Heritage“, Ensign, Nov. 1992, 84–85.)

President Thomas S. Monson vysvětlil, jak můžeme v dnešní době žít podle zásady spočívající v pomáhání potřebným. Při čtení jeho slov se zaměřte na další způsoby toho, jak můžeme dnes pomáhat druhým.

President Thomas S. Monson

„Za ta léta, co sloužím jako generální autorita, často zdůrazňuji, že je potřeba ‚zachránit‘ naše bratry a sestry z mnoha různých situací, které je mohou připravovat o všechna požehnání, jež jim evangelium může nabídnout. Od té doby, co jsem se stal presidentem Církve, pociťuji s ještě větší naléhavostí skutečnost, že se musíme zapojit do tohoto záchranného úsilí. Když věrní členové Církve podávají pomocnou ruku s láskou a porozuměním, mnozí členové se vracejí k plné aktivitě a nyní se v životě těší z přidaných požehnání. V této záležitosti je potřeba toho vykonat ještě mnohem více, a proto povzbuzuji všechny, aby podávali pomocnou ruku k záchraně druhých. Pán řekl: ‚A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.‘ (Lukáš 22:32.)“ („Reach Out to Rescue“; LDS.org.)

4. Ve studijním deníku popište nějaký zážitek, kdy jste byli svědky toho, jak někdo pomohl někomu, kdo měl duchovní nebo fyzické potřeby. Jak mu pomohl? Jak tato služba požehnala tomu, kdo ji poskytl, i tomu, kdo ji přijal?

Přemýšlejte chvíli o tom, kdo ve vašem okolí možná potřebuje duchovní nebo fyzickou pomoc. Jak těmto lidem můžete pomoci?

Následující příběh vám může pomoci rozpoznat několik požehnání, která obdrželi tito Svatí díky tomu, že věrně přečkali své utrpení a těžkosti:

pionýři a andělé v zasněžené krajině

V roce 1856 měli Francis a Betsy Websterovi dostatek peněz na to, aby do Utahu cestovali na voze, ale své peníze darovali do Stálého vystěhovaleckého fondu. Jejich dar umožnil dalším devíti lidem, aby cestovali s ručním vozíkem. Bratr a sestra Websterovi, kteří čekali dítě, šli do Salt Lake City s Martinovou výpravou ručních vozíků a trpěli společně se zbytkem výpravy.

O několik let později, když bratr Webster seděl na hodině Nedělní školy, poslouchal, jak někteří členové Církve kritizovali církevní vedoucí za tragédie spojené s ručními vozíky. Nedokázal zůstat zticha, vstal a svědčil o požehnáních, která obdržel díky tomu, že byl v Martinově výpravě ručních vozíků:

„Žádám vás, abyste s touto kritikou přestali, neboť mluvíte o něčem, o čem nic nevíte. Holá historická fakta zde nic neznamenají, neboť vůbec nepodávají správný výklad otázek, které zde vyvstávají. Byla to chyba vyslat výpravu s ručními vozíky v tak pozdním období? Ano. Ale já jsem v té výpravě byl a byla v ní i moje manželka. … Trpěli jsme víc, než si vůbec dovedete představit, a mnozí zemřeli následkem špatného počasí a vyčerpání. Slyšeli jste ale někdy některého člena té výpravy, který to přežil, aby jedinkrát někoho kritizoval? … Každý z nás získal neochvějnou znalost, že Bůh žije, protože jsme Jej poznali, když jsme byli na pokraji sil.

Táhl jsem svůj vozík, až jsem byl pro nemoc a nedostatek jídla tak slabý, že jsem sotva mohl udělat další krok. Podíval jsem se před sebe a uviděl jsem mírnou vyvýšeninu, něco jako hromadu písku. Řekl jsem si, že až k ní dojdu, tak to budu muset vzdát, protože přes ni už táhnout náklad nedokážu. Pokračoval jsem k onomu písku, a když jsem se tam dovlekl, vozík mě začal tlačit. Mnohokrát jsem se ohlížel, abych zjistil, kdo to tlačí můj vozík, ale nikoho jsem nespatřil. Tehdy jsem pochopil, že tam byli andělé Boží.

Litoval jsem toho, že jsem se rozhodl cestovat s ručním vozíkem? Ne. Ani tehdy, ani nikdy později v životě. Bylo pro nás výsadou zaplatit takovou cenu za to, že jsme se setkali s Bohem, a já jsem vděčný, že jsem měl výsadu přijít do Sionu v Martinově výpravě ručních vozíků.“ (William R. Palmer, „Pioneers of Southern Utah“, The Instructor, May 1944, 217–218.)

Jednou ze zásad, kterým se můžeme ze svědectví Francise Webstera naučit, je to, že přečkáme-li věrně utrpení či těžkosti, můžeme poznat Boha.

5. Do studijního deníku si napište odpovědi na tyto otázky:

   1. Jaké postoje nebo chování vídáte u lidí, kteří věrně překonávají utrpení nebo těžkosti?

   2. Jak jste díky zkouškám, kterým jste čelili nebo čelíte, poznali Boha?

6. Do studijního deníku si pod dnešní látku napište toto:

   Prostudoval(a) jsem si lekci „Pionýři s ručními vozíky, 1856–1860“ a dokončil(a) jsem ji (datum).

   Další otázky, úvahy a postřehy, o které bych se rád(a) podělil(a) se svým učitelem: