Oběť

Starý zákon často používá toto slovo, když mluví o obětech nebo zápalných obětech. Dnes Církev používá postní oběti a další oběti poskytované ze svobodné vůle (včetně času, talentů a majetku), aby pomohla chudým a pro další hodnotné důvody.

V dávných dnech slovo obětovati znamenalo učiniti něco nebo někoho svatým. Nyní se význam posunul a znamená to vzdáti se nebo strpěti ztrátu světských věcí pro Pána a jeho království. Členové Pánovy Církve mají býti ochotni obětovati všechny věci pro Pána. Joseph Smith učil, že „náboženství, které nevyžaduje oběť všech věcí, nemá nikdy moc dostatečnou k vytvoření víry nutné pro život a spasení“. Z věčného hlediska jsou požehnání získaná skrze oběť větší než cokoli, čeho se člověk vzdává.

Poté, co Adam a Eva byli vyhnáni ze zahrady Eden, Pán jim dal zákon oběti. Tento zákon zahrnoval obětování prvorozených z jejich stád. Tato oběť symbolizovala oběť, kterou učinil Jednorozený Syn Boží (Mojž. 5:4–8). Tato praxe pokračovala až do smrti Ježíše Krista, která ukončila zvířecí oběti jako obřad evangelia (Alma 34:13–14). V dnešní Církvi členové přijímají jako svátost chléb a vodu na památku oběti Ježíše Krista. Členové v dnešní Kristově Církvi jsou také žádáni, aby přinášeli jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného (3. Nefi 9:19–22). To znamená, že jsou pokorní, kajícní a ochotní poslouchati Boží přikázání.