Trvalé učednictví
Duchovní sebedůvěru a pokoj můžeme nacházet, zatímco pěstujeme svaté návyky a spravedlivé zvyklosti, jež mohou udržovat a rozdmýchávat oheň naší víry.
Během letošního léta více než 200 000 našich mladých lidí po celém světě posilovalo svou víru na jedné ze stovek celotýdenních konferencí Pro posílení mládeže neboli konferencí FSY. Pro mnohé byla po izolaci způsobené pandemií skutkem víry v Pána samotná účast. Mnoho mladých účastníků evidentně usiluje o podobný vzestupný pokrok, který vede k hlubšímu obrácení. Na konci týdne jsem se jich rád ptal: „Jaké to bylo?“
Občas řekli něco takového: „V pondělí jsem byla hodně rozladěná, protože mě k účasti přiměla mamka. A nikoho jsem tu neznala. Myslela jsem si, že to není pro mě. A že tu nebudu mít žádné kamarády. … Ale teď je pátek a nejradši bych tu zůstala. Chci prostě v životě pociťovat Ducha. Chci takhle žít.“
Každý z nich má svůj vlastní příběh o chvílích porozumění a o duchovních darech, jež na něj byly vylity a jež přispívaly k jeho růstu. I mě léto plné konferencí FSY proměnilo, když jsem viděl, jak Duch Boží vytrvale odpovídá na spravedlivé touhy srdce těchto zástupů mladých lidí, kteří jednotlivě našli odvahu důvěřovat Mu a svěřit se na týden do Jeho péče.
Podobně jako ocelové lodě se zářivým trupem žijeme i my v duchovně korozivním prostředí, kde je zapotřebí se pečlivě starat o ta nejzářivější přesvědčení, aby nedošlo k jejich naleptání, poté ke korozi a následně k rozpadu.
Co můžeme dělat, abychom udržovali oheň svého přesvědčení?
Zážitky, jako jsou konference FSY, tábory, shromáždění svátosti či misie, mohou pomoci vytříbit naše svědectví a přenést nás po vlnách růstu a duchovního poznávání až na místa relativního pokoje. Co ale musíme dělat, abychom na takových místech setrvávali a i nadále se tlačili „kupředu se stálostí v Kristu“ (2. Nefi 31:20), místo abychom sklouzávali zpět? Musíme pokračovat v tom, co nás tam vůbec původně přivedlo, jako je častá modlitba, ponořování se do písem či upřímná služba.
Pro některé z nás to může znamenat vložit důvěru v Pána a alespoň se zúčastnit shromáždění svátosti. Ale jakmile se ho zúčastníme, díky uzdravujícímu vlivu Pánovy svátosti, přísunu zásad evangelia a péči církevního společenství můžeme odcházet domů povzneseni.
Odkud pramení moc plynoucí ze společného fyzického shromažďování?
Na FSY několik set tisíc našich mladých bratrů a sester lépe poznalo Spasitele pomocí prostého návodu, spočívajícího v tom, že se dva či více lidí shromáždili v Jeho jménu (viz Matouš 18:20), studovali a uplatňovali evangelium a písma, společně zpívali, společně se modlili a nacházeli pokoj v Kristu. Toto je mocný návod na duchovní procitnutí.
Tato skupina bratrů a sester z celého světa se vrátila domů, aby ukázala, co znamená stále doufat v Hospodina (viz Přísloví 3:5; téma pro mládež na rok 2022), zatímco jsou obklopeni rozličnými vlivy bouřlivého světa. Jedna věc je slyšet Jej (viz Joseph Smith–Životopis 1:17) na tichém místě rozjímání s otevřenými písmy. Ale úplně něco jiného je převést naše učednictví do tohoto přívalu rušivých vlivů smrtelnosti, kde musíme vyvíjet úsilí, abychom Jej slyšeli i v okamžicích nejistoty a ochabujícího sebevědomí. Nebuďme na pochybách, že jde o vlastnosti hrdinů, jež ztělesňují naši mladí muži a mladé ženy, když se v srdci a mysli rozhodnou zůstat pevní navzdory měnícím se morálním měřítkům naší doby.
Co mohou rodiny dělat doma, aby stavěly na energii vytvořené na církevních činnostech a akcích?
Před lety jsem sloužil jako manžel presidentky Mladých žen kůlu. Jednou večer jsem měl za úkol ve vstupní hale nachystat domácí sušenky, zatímco má žena v kapli vedla fireside pro rodiče a jejich dcery, které se připravovaly na tábor Mladých žen, jenž se konal následující týden. Poté, co vysvětlila, kde se setkají a co si mají přinést, řekla: „V úterý ráno, až přivezete své milované dcery k autobusu, je pořádně obejměte. A polibte je na rozloučenou – protože se už nevrátí.“
Slyšel jsem, jak někdo zalapal po dechu, načež jsem si uvědomil, že jsem to byl já. „Nevrátí se?“
Pak ale pokračovala: „Až ty úterní dívky přivezete, nechají za sebou rušivé vlivy méně důležitých věcí a stráví spolu týden, kdy budou studovat, růst a důvěřovat Pánu. Budeme se společně modlit a budeme zpívat a vařit a sloužit a dělit se o svědectví a dělat to, co nám umožní pociťovat po celý týden Ducha, kterého sesílá Nebeský Otec, dokud jím nebudeme zcela nasyceny. A dívky, které v sobotu uvidíte vystupovat z autobusu, nebudou stejné jako ty, které jste přivezly v úterý. Budou to nová stvoření. A pokud jim pomůžete pokračovat na této duchovní úrovni, ohromí vás. Budou se i nadále měnit a růst. A stejně tak i vaše rodina.“
V sobotu to proběhlo přesně tak, jak předpovídala. Zatímco jsem nakládal stany, zaslechl jsem manželčin hlas v malém lesním amfiteátru, kde se před odjezdem domů dívky sešly. Slyšel jsem, že řekla: „Á, tady jste. Celý týden jsme se na vás těšily. Naše sobotní dívky.“
Oddaná mládež Sionu prochází ohromující dobou. Jejich specifickým úkolem je nacházet radost v tomto světě prorokovaného rozvratu, aniž by se onoho světa, jenž na svatost pohlíží skrz prsty, stali součástí. G. K. Chesterton se přibližně před sto lety vyjádřil tak, jako by viděl, že tento úkol je v domově soustředěný a Církví podporovaný: „Vesmír musíme vnímat jako zlobrův hrad, který má být napaden, a zároveň i jako vlastní chalupu, do které se můžeme večer vrátit.“ (Orthodoxy [1909], 130.)
Naši mladí lidé naštěstí nemusí chodit do bitvy osamoceni. Mají jeden druhého. A mají vás. A následují žijícího proroka, presidenta Russella M. Nelsona, jenž nás vede se znalým optimismem vidoucího, který prohlašuje, že veliké úsilí naší doby – shromažďování Izraele – bude velkolepé i vznešené (viz „Naděje Izraele“ [celosvětové zasvěcující shromáždění pro mládež, 3. června 2018], HopeofIsrael.ChurchofJesusChrist.org).
Letos v létě jsme s manželkou Kalleen přestupovali na letišti v Amsterodamu, kde jsem před mnoha lety zahájil svou misii. Po měsících, kdy jsem zápolil s tím, abych se naučil nizozemsky, pronesl kapitán našeho letadla při přistávání nějaké nesrozumitelné hlášení. Po chvíli ticha můj společník zamumlal: „Myslím, že to bylo nizozemsky.“ Podívali jsme se na sebe a jako bychom si četli myšlenky: Tak to jsme ztracení!
Avšak ztracení jsme nebyli. Zatímco jsem se podivoval nad kroky víry, jež jsme tenkrát učinili, když jsme procházeli tímto letištěm na cestě k zázrakům, jež na nás jakožto misionáře byly poté vylévány, vrátil mě náhle zpět do přítomnosti živý a skutečný misionář, který se chystal nastoupit do letadla na cestě domů. Představil se a pak se zeptal: „Presidente Lunde, co mám teď dělat?“ Co mám dělat, abych zůstal silný?“
Jde o stejnou otázku, jakou si kladou naši mladí lidé, když odjíždějí z konference FSY, z tábora mládeže a z cesty do chrámu nebo kdykoli, když pociťují moci nebeské: „Jak můžeme lásku k Bohu proměnit v trvalé učednictví?“
Pocítil jsem k tomuto prozíravému misionáři, jemuž zbývaly poslední hodiny jeho misie, příval lásky a v tomto tichém duchovním okamžiku jsem pohnutým hlasem jednoduše odpověděl: „Nemusíte mít na sobě cedulku, abyste mohl nést Jeho jméno.“
Chtěl jsem mu položit ruce na ramena a říci: „Řeknu vám, co udělat. Vrátíte se domů a budete tím, kým jste nyní. Jste tak laskavý, že skoro záříte ve tmě. Díky poslušnosti a obětem, jež jste na misii přinesl, se z vás stal úžasný syn Boží. Doma pokračujte v tom, co vám tak mocně fungovalo tady. Naučil jste se modlit a také to, ke komu se modlit, včetně jazyka modlitby. Studoval jste Jeho slova a naučil jste se Spasitele milovat tím, že jste se snažil být takovým, jako je On. Milujete Nebeského Otce, tak jako svého Otce miluje On, sloužil jste tak, jako sloužil On, a žil jste podle přikázání, tak jako podle nich žil On – a když se vám to nedařilo, činil jste pokání. Vaše učednictví není pouhým sloganem na tričku – stalo se součástí vašeho života, který jste odhodlaně věnoval druhým. Vraťte se domů a pokračujte v tom. Buďte takový. Přeneste si tuto duchovní energii do zbytku života.“
Vím, že když důvěřujeme Pánu Ježíši Kristu a Jeho cestě smlouvy, můžeme nacházet duchovní sebedůvěru a pokoj, zatímco pěstujeme svaté návyky a spravedlivé zvyklosti, jež mohou udržovat a rozdmýchávat oheň naší víry. Kéž se neustále přibližujeme k těmto hřejivým ohňům, a ať se stane cokoli, vytrvejme. Ve jménu Ježíše Krista, amen.