Pozvednut na kříži
Aby mohl být člověk následovníkem Ježíše Krista, musí na sebe někdy vzít určité břímě a jít tam, kde se vyžaduje oběť a kde se nelze vyhnout utrpení.
Před lety na univerzitě, po jedné diskusi o americké náboženské historii, se mě jeden spolužák zeptal: „Proč Svatí posledních dnů nepřijímají kříž, který jako symbol své víry používají ostatní křesťané?“
Vzhledem k tomu, že takovéto otázky ohledně kříže jsou často otázkou zaměřenou na naši oddanost Kristu, jsem mu okamžitě odpověděl, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů považuje smírnou oběť Ježíše Krista za ústřední skutečnost, neodmyslitelný základ, hlavní nauku a svrchované vyjádření božské lásky v Božím velikém plánu pro spasení Božích dětí.1 Vysvětlil jsem, že spásná milost, jež v onom skutku spočívá, je nepostradatelná pro celou lidskou rodinu od Adama a Evy až do konce světa a je pro ni všeobecným darem.2 Citoval jsem Proroka Josepha Smitha, který řekl: „Vše…, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky“ k Usmíření Ježíše Krista.3
Pak jsem mu přečetl, co 600 let před Ježíšovým narozením napsal Nefi: „A… anděl ke mně… promluvil řka: Pohleď! A já jsem pohlédl a spatřil jsem Beránka Božího, … [který] byl pozvednut na kříži a zabit pro hříchy světa.“4
Pak jsem v rámci snahy „mít rád druhé, dělit se a vyzývat“ zařadil vyšší rychlost a četl jsem dál! Nefitům v Novém světě vzkříšený Kristus řekl: „Otec můj mne poslal, abych mohl býti pozvednut na kříži; … abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě, … a z tohoto důvodu jsem byl pozvednut.“5
Chystal jsem se citovat apoštola Pavla, když jsem si všiml, že v očích mého přítele se začíná zračit nezájem. Jeho rychlý pohled na náramkové hodinky mu očividně připomněl, že musí být někde jinde, kdekoli jinde – a tak vyrazil na svou fiktivní schůzku. Tímto náš rozhovor skončil.
Dnes dopoledne, asi o 50 let později, jsem rozhodnut toto vysvětlení dokončit – a to i v případě, že by se na náramkové hodinky začal dívat každý z vás. Zatímco se pokusím vysvětlit, proč obvykle nepoužíváme ikonografii kříže, rád bych velmi jasně vyjádřil naši hlubokou úctu a veliký obdiv k pohnutkám naplněným vírou a k oddanému životu těch, kteří tuto ikonografii používají.
Jeden z důvodů, proč neklademe důraz na kříž jako na symbol, vychází z našich biblických kořenů. Vzhledem k tomu, že ukřižování bylo v Římské říši jednou z nejmučivějších forem popravy, mnozí první Ježíšovi následovníci se rozhodli tento brutální nástroj utrpení nezdůrazňovat. Význam Kristovy smrti byl zcela nepochybně ústředním bodem jejich víry, ale po dobu přibližně 300 let se snažili vyjádřit podstatu evangelia zpravidla jinými prostředky.6
Během čtvrtého a pátého století byl kříž zaveden jako symbol obecného křesťanství, avšak naše křesťanství není „obecné“. Nejsme ani katolíci, ani protestanti, protože jsme církví znovuzřízenou, znovuzřízenou novozákonní církví. A tak náš původ a naše pravomoc sahají před období koncilů, vyznání víry a ikonografie.7 V tomto smyslu je nepřítomnost symbolu, který se začal používat až později, dalším důkazem toho, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je znovuzřízením opravdových křesťanských počátků.
Dalším důvodem, proč nepoužíváme ikonizované kříže, je skutečnost, že klademe důraz na úplný zázrak Kristova poslání – na Jeho slavné Vzkříšení i na Jeho obětní utrpení a smrt. Abych tuto souvislost podtrhl, zmíním dvě výtvarná díla,8 která slouží jako pozadí posvátných chrámových setkání Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů, která probíhají každý čtvrtek v Salt Lake City. Tyto obrazy nám neustále připomínají cenu, která byla zaplacena, a vítězství, kterého dosáhl Ten, jehož jsme služebníky.
Veřejně známějším vyjádřením Kristova vítězství, složeného ze dvou částí, je to, že používáme toto malé Thorvaldsenovo vyobrazení vzkříšeného Krista vystupujícího se slávou z hrobu, s dosud viditelnými ranami pocházejícími z Jeho Ukřižování.9
A nakonec bych zmínil, že pamatujeme na to, co kdysi řekl president Gordon B. Hinckley: „Symbolem naší [víry] musí být… životy našich členů.“10 Tyto příklady mě přivádějí k tomu, co je možná tou nejdůležitější pasáží z písem, která se na kříž odkazuje. Tato pasáž nijak nesouvisí s přívěsky či šperky, s kostelními věžemi ani kapličkami podél cest. Spíše souvisí se skálopevnou bezúhonností a s neochvějnou mravní odvahou, s níž mají křesťané přistupovat k výzvě, kterou dal Ježíš každému svému učedníkovi. V každé zemi a v každé době říká nám všem: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“11
Zde je řeč o křížích, které na sebe bereme, nikoli o těch, které na sobě nosíme. Aby mohl být člověk následovníkem Ježíše Krista, musí na sebe někdy vzít určité břímě – své vlastní, nebo někoho jiného – a jít tam, kde se vyžaduje oběť a kde se nelze vyhnout utrpení. Opravdový křesťan nemůže následovat Mistra jen v těch záležitostech, s nimiž souhlasí. Kdepak. Následujeme Ho všude, a je-li to nutné, i do arén naplněných slzami a strastmi, kde někdy můžeme být velmi osamělí.
Znám lidi, v Církvi i mimo Církev, kteří právě takto věrně Krista následují. Znám děti s vážnými tělesnými postiženími a znám rodiče, kteří o ně pečují. Vidím, jak se tito všichni namáhají, někdy až do úplného vyčerpání, a usilují o sílu, bezpečí a několik málo chvil radosti, které nepřicházejí žádným jiným způsobem. Znám mnohé svobodné dospělé, kteří si přejí a zasluhují milujícího společníka či společnici, úžasné manželství a domov plný vlastních dětí. Žádná touha nemůže být spravedlivější, ale rok co rok takovéto štěstí stále nenacházejí. Znám ty, kteří bojují s rozmanitými duševními nemocemi, kteří prosí o pomoc, zatímco se modlí o zaslíbenou zemi emoční stability, touží po ní a namáhavě o ni usilují. Znám ty, kteří se v životě potýkají s vysilující chudobou, ale vzdorují zoufalství a žádají pouze o šanci vést lepší život pro své blízké a pro ostatní potřebné kolem sebe. Znám mnohé, kteří zápolí se strastiplnými těžkostmi ohledně identity, pohlaví a sexuality. Prolévám slzy za ně a prolévám slzy s nimi, protože vím, jak významné budou důsledky jejich rozhodnutí.
Toto je jen několik z mnoha náročných situací, jimž můžeme v životě čelit – jde o posvátné připomínky toho, že učednictví něco stojí. Aravnovi, který se pokusil dát králi Davidovi pro jeho zápalné oběti zdarma voly a dřevo, David řekl: „Nikoli, ale raději koupím od tebe, a zaplatím, … [neboť nebudu] obětovati Hospodinu Bohu svému [to, co mě nic nestojí].“12 A totéž říkáme i my.
Zatímco na sebe bereme svůj kříž a následujeme Pána, bylo by vskutku tragické, kdyby nás tíha našich obtíží neučinila soucitnějšími a vnímavějšími k břemenům, která nesou druzí. Jedním z nejpůsobivějších paradoxů Ukřižování je to, že Spasitelovy ruce byly doširoka rozpřaženy a poté přibity na kříž, čímž mimovolně, ale výstižně znázorňovaly, že každý muž, žena a dítě v celé lidské rodině je nejen vítán, ale i zván do Jeho vykupujícího a oslavení přinášejícího objetí.13
Tak jako po mučivém Ukřižování následovalo slavné Vzkříšení, tak jsou požehnání každého druhu vylévána na ty, kteří jsou ochotni, jak říká prorok Jákob z Knihy Mormonovy, věřit „v Krista a [mít] na očích jeho smrt a [nést] jeho kříž“. Někdy tato požehnání přicházejí záhy, a jindy přicházejí později, ale oním pozoruhodným zakončením našeho osobního putování po via dolorosa14 je zaslíbení od samotného Mistra, že vskutku přicházejí a přijdou. Máme-li taková požehnání obdržet, kéž Ho následujeme – neochvějně, aniž bychom kdy klopýtali či utíkali a aniž bychom kdy ustupovali od svých úkolů, a to ani tehdy, když nám náš kříž může připadat těžký, a ani tehdy, když na určitý čas může být cesta potemnělá. Vyjadřuji hlubokou osobní vděčnost za vaši sílu, oddanost a lásku. Dnes vydávám apoštolské svědectví o tom, že Ježíš Kristus byl „pozvednut“,15 a o věčných požehnáních, jež udílí těm, kteří jsou pozvednuti s Ním. Ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.