Díky Němu dokážeme zvládnout i to, co je obtížné
Když budeme v obtížných obdobích uplatňovat víru v Pána, budeme se rozvíjet ve svém učednictví.
Spasitel si během své pozemské služby povšiml muže, který byl slepý. Ježíšovi učedníci se otázali: „Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil?“
Spasitelova neochvějná, láskyplná a upřímná odpověď nás ujišťuje o tom, že si je vědom našich strastí: „Ani tento zhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm.“1
Ačkoli některé naše obtíže mohou být důsledkem naší vědomé neposlušnosti, víme, že příčinou mnohých problémů, které život přináší, bývají jiné důvody. Ať již naše obtíže pramení z čehokoli, mohou být jedinečnou příležitostí k růstu.
Ani naše rodina nebyla v životě ušetřena protivenství. Když jsem dospíval, obdivoval jsem velké rodiny. Takové rodiny se mi líbily, zvlášť když jsem v mládí díky svému strýci z matčiny strany Sarfovi a jeho manželce v Takoradi v Ghaně nalezl Církev.
Když jsme se já a Hannah vzali, toužili jsme po naplnění našich patriarchálních požehnání, v nichž stálo, že budeme požehnáni mnoha dětmi. Ale předtím, než se nám narodil třetí chlapeček, lékaři zjistili, že Hannah už další dítě moci mít nebude. Jsme vděční za to, že Kenneth, ačkoli pro něj i jeho matku porod představoval život ohrožující situaci, přišel na svět v pořádku a i manželka se zotavila. Kenneth začal být schopen se plně zapojovat do rodinného života – včetně účasti na shromáždění, každodenních rodinných modliteb, studia písem, domácích večerů a hodnotných odpočinkových činností.
I když jsme museli svá očekávání ohledně velké rodiny přehodnotit, dělalo nám radost uplatňovat v praxi učení z dokumentu „Rodina – prohlášení světu“ s našimi třemi milovanými dětmi. Díky následování těchto nauk nabývala moje rostoucí víra mnohem více na významu.
Jak uvádí zmíněné prohlášení: „Manželství mezi mužem a ženou je pro Jeho věčný plán zásadní. Děti mají právo na to, aby se narodily v manželském svazku a byly vychovávány otcem a matkou, kteří s naprostou věrností ctí manželské sliby.“2 Zatímco jsme uváděli tyto zásady do praxe, bylo nám žehnáno.
Nicméně během jednoho víkendu v době, kdy jsem sloužil jako president kůlu, jsme zažili možná tu nejhorší zkoušku, jaké rodiče mohou čelit. Naše rodina se vrátila z církevní akce a sešla se k obědu. Pak naši tři chlapci odešli hrát si na dvůr.
Moje žena opakovaně pociťovala vnuknutí, že něco nejspíš není v pořádku. Zatímco jsme spolu myli nádobí, požádala mě, abych se na děti zašel podívat. Měl jsem pocit, že jsou v pořádku, protože jsme je slyšeli, jak při hře nadšeně výskají.
Když jsme se oba konečně dostali k tomu, abychom se šli na děti podívat, našli jsme ke svému zděšení 18měsíčního Kennetha bezvládně ležet ve vědru s vodou, čehož si jeho bratři nevšimli. Spěchali jsme s ním do nemocnice, ale veškeré pokusy ho oživit byly marné.
Zdrtilo nás, že nebudeme mít příležitost vychovávat své drahocenné dítě během tohoto života ve smrtelnosti. Ačkoli jsme věděli, že Kenneth bude součástí naší rodiny na věky, začal jsem se ptát, proč Bůh dopustil, aby mě potkala tato tragédie, když jsem dělal vše, co bylo v mých silách, abych zveleboval své povolání. Právě jsem se vrátil domů poté, co jsem se věnoval jedné z povinností spojené se službou Svatým. Proč nemohl Bůh k mé službě přihlédnout a našeho syna i naši rodinu před touto tragédií ochránit? Čím více jsem o tom přemýšlel, tím jsem byl zatrpklejší.
Manželka mi nikdy nevyčítala, že jsem nereagoval na ona nabádání, ale já jsem si z toho odnesl životně důležité ponaučení a vytvořil si dvě pravidla, která nikdy nemíním porušit:
Pravidlo č. 1: Naslouchejte nabádáním své ženy a dbejte jich.
Pravidlo č. 2: Jste-li z nějakého důvodu na pochybách, řiďte se pravidlem č. 1.
Ačkoli nás zmíněná zkušenost zdrtila a doposud truchlíme, naše nesmírné břímě nám bylo časem ulehčeno.3 S manželkou jsme si z této ztráty odnesli určitá ponaučení. Dosáhli jsme pocitu vzájemné jednoty a sepětí díky svým chrámovým smlouvám; víme, že ve světě, jenž přijde, si můžeme na Kennetha činit nárok, neboť se narodil ve smlouvě. Také jsme získali zkušenost nezbytnou k tomu, abychom dokázali sloužit druhým a vcítit se do jejich bolesti. Svědčím o tom, že naše zahořklost se po čase rozplynula, neboť jsme uplatňovali víru v Pána. To, co prožíváme, je i nadále těžké, ale spolu s apoštolem Pavlem jsme došli poznání, že „všecko [můžeme] v Kristu, kterýž [nás] posiluje“,4 pokud se na Něj budeme zaměřovat.
President Russell M. Nelson učil: „Když se v životě zaměřujeme na Boží plán spasení… a na Ježíše Krista a Jeho evangelium, můžeme pociťovat radost bez ohledu na to, co se v našem životě děje – nebo neděje.“ A dále uvedl: „Radost pochází od Něho a skrze Něho.“5
I v náročných obdobích můžeme být dobré mysli a můžeme být naplněni pokojem. Láska, kterou pociťujeme díky Spasiteli a Jeho Usmíření, se pro nás stává v obdobích zkoušek mocným prostředkem. „Vše, co je v životě nespravedlivé [a obtížné], může být prostřednictvím Usmíření Ježíše Krista dáno do pořádku.“6 Spasitel řekl: „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“7 Může nám pomoci přestát jakoukoli bolest, nemoc nebo zkoušky, jimž budeme ve smrtelnosti čelit.
V písmech nacházíme mnoho příběhů o velkých a ušlechtilých vedoucích, jako byli Jeremiáš, Job, Joseph Smith a Nefi, kteří nebyli ušetřeni strastí a obtíží smrtelného života. Byli to smrtelníci, kteří se naučili být poslušni Pána i v nepříznivých situacích.8
Joseph Smith v oné strašlivé době v žaláři v Liberty zvolal: „Ó Bože, kde jsi? A kde je stánek, který zakrývá místo úkrytu tvého?“9 Pán Josepha učil, že má ve zkouškách dobře vytrvat,10 a slíbil, že pokud tak učiní, dají mu všechny tyto věci zkušenosti a budou pro jeho dobro.11
Když přemítám o vlastních zkušenostech, uvědomuji si, že některá z nejlepších ponaučení jsem získal během nejtěžších období svého života, kdy jsem musel vystoupit ze své komfortní zóny. Obtíže, s nimiž jsem se setkával v mládí, kdy jsem se prostřednictvím semináře dozvěděl o Církvi, v době, kdy jsem byl nově obrácený, a když jsem sloužil na misii na plný úvazek, a výzvy, jimž jsem čelil v rámci vzdělávání, při úsilí o zvelebení svých povolání a během péče o rodinu, mě připravily na budoucnost. Oč radostněji jsem reagoval na obtížné situace s vírou v Pána, o to více jsem se rozvíjel ve svém učednictví.
Obtíže, na něž v životě narážíme poté, co jsme vstoupili na onu těsnou a úzkou cestu,12 by nás neměly překvapovat. Ježíš Kristus se „z toho…, což strpěl, naučil… poslušenství“.13 Když Jej budeme následovat, zvláště pak v těžkých obdobích, budeme se moci poznenáhlu stávat více takovými, jako je On.
Jednou ze smluv, které s Pánem uzavíráme v chrámu, je dodržování zákona oběti. Oběti vždy byly a jsou součástí evangelia Ježíše Krista. Jsou připomínkou oné velké smírné oběti, kterou Ježíš Kristus přinesl za všechny, kteří kdy žili či budou žít na zemi.
Vím, že Pán nás na základě našich spravedlivých tužeb vždy nějak odmění. Vzpomínáte, jak mi v patriarchálním požehnání bylo přislíbeno mnoho dětí? Toto požehnání se nyní plní. S manželkou jsme sloužili spolu s několika sty misionáři z více než 25 zemí v Ghanské misii Cape Coast. Jsou nám tak drazí, jako by byli doslova našimi vlastními dětmi.
Svědčím o tom, že když budeme v obtížných obdobích uplatňovat víru v Pána, budeme se rozvíjet ve svém učednictví. Budeme-li tak činit, bude nás Pán milosrdně posilovat a pomáhat nám nést naše břemena. Ve jménu Ježíše Krista, amen.