V partnerství s Pánem
Znovuzřízené evangelium Ježíše Krista hlásá zásadu plnohodnotného partnerství mezi ženou a mužem, a to jak v tomto životě, tak ve věčnostech.
Moje drahá manželka vyjádřila během několika prvních měsíců našeho manželství přání studovat hudbu. Chtěl jsem svou lásku potěšit, a tak jsem se rozhodl připravit jí velké a láskyplné překvapení. Šel jsem do obchodu s hudebními nástroji a koupil jsem jí jako dar klavír. Nadšeně jsem vložil účtenku do krabičky s nádhernou stuhou a předal jí ji v očekávání toho, že se začne rozplývat vděčností za svého nesmírně milujícího a pozorného muže.
Když krabičku otevřela a spatřila její obsah, s láskou se na mě podívala a řekla: „Miláčku, jsi skvělý! Ale řekni mi prosím: Je to dárek, nebo dluh?“ Poté, co jsme se o tomto překvapení spolu poradili, jsme se rozhodli nákup zrušit. Žili jsme ze studentského příjmu, jak to bývá u mnoha mladých novomanželů. Tato zkušenost mi pomohla porozumět důležitosti zásady plnohodnotného partnerství v manželském vztahu a tomu, jak její uplatňování může mojí ženě a mně pomáhat být jednoho srdce a jedné mysli.1
Znovuzřízené evangelium Ježíše Krista hlásá zásadu plnohodnotného partnerství mezi ženou a mužem, a to jak v tomto životě, tak ve věčnostech. Muž i žena, ačkoli každý mají své příznačné vlastnosti a božsky stanovené zodpovědnosti, naplňují rovným dílem významnou a nepostradatelnou roli v plánu štěstí, který Bůh vytvořil pro své děti.2 Toto bylo zřejmé od samého počátku, kdy Pán prohlásil: „Není dobré, aby muž byl samotný; pročež, učiním mu vhodnou pomocnici.“3
V Pánově plánu byla touto pomocnicí společnice, která měla kráčet Adamovi po boku v plnohodnotném partnerství.4 Eva byla ve skutečnosti v Adamově životě nebeským požehnáním. Díky své božské podstatě a duchovním vlastnostem inspirovala Adama k tomu, aby v partnerství s ní pracoval na uskutečnění Božího plánu štěstí určeného celému lidstvu.5
Zamysleme se nad dvěma základními zásadami, které posilují partnerství mezi mužem a ženou. První zásadou je, že všichni jsme Bohu stejní.6 Podle nauky evangelia rozdíl mezi mužem a ženou nepřevažuje nad věčnými zaslíbeními, která Bůh má pro své syny a dcery. Ani u jednoho z nich není větší pravděpodobnost, že ve věčnostech dosáhne celestiální slávy, než u toho druhého.7 Sám Spasitel vybízí každého z nás, Božích dětí, abychom „[přišli] k němu a [podíleli] se na dobrotivosti jeho; a neodpírá žádnému, který k němu přichází“.8 A proto jsme všichni v této souvislosti považováni za v Jeho očích navzájem rovnocenné.
Když manželští partneři zmíněnou zásadu chápou a přijímají, nezaujímají ve své rodině postavení předsedy ani místopředsedy. V manželském vztahu neexistuje ani nadřízenost, ani podřízenost a žádný z manželských partnerů nekráčí ani před, ani za tím druhým. Kráčejí bok po boku jakožto rovnocenní partneři, jakožto nadpozemští Boží potomci. Zatímco spolu vedou a řídí rodinnou jednotku, dosahují v mysli, v tužbách a v účelu jednoty s naším Nebeským Otcem a Ježíšem Kristem.9
V rovnocenném partnerství „láska není vlastněním, ale spoluúčastí, … součástí onoho spolutvoření, které je naším lidským povoláním“.10 „Pokud se manžel a manželka plně zapojí, splynou v synergickou jednotu věčného panství, které bude ‚bez donucovacích prostředků‘ oplývat duchovním životem pro ně i pro jejich potomstvo ‚na věky věků‘.“11
Druhou důležitou zásadou je zlaté pravidlo, kterému učil Spasitel v Kázání na hoře: „A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.“12 Tato zásada je vyjádřením postoje vzájemnosti, reciprocity, jednoty a vzájemné provázanosti a je založena na druhém velikém přikázání: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“13 Je spojena s dalšími křesťanskými vlastnostmi, jako je shovívavost, dobrotivost, mírnost a laskavost.
Abychom lépe porozuměli uplatňování této zásady, můžeme se podívat na posvátné a věčné pouto, které Bůh vytvořil mezi našimi prvními rodiči Adamem a Evou. Stali se jedním tělem,14 přičemž dosáhli míry jednoty, která jim umožnila kráčet bok po boku s úctou, vděčností a láskou, zapomínat přitom na sebe a usilovat na cestě k věčnosti o blaho toho druhého.
O tytéž vlastnosti usilujeme v jednotném manželství i v dnešní době. Muž a žena vstupují prostřednictvím chrámového pečetění do svatého řádu manželství v nové a věčné smlouvě. Prostřednictvím tohoto řádu kněžství získávají věčná požehnání a božskou moc řídit záležitosti své rodiny, pokud žijí v souladu se smlouvami, které uzavřeli. Od onoho okamžiku kráčejí kupředu vzájemně provázáni a v plnohodnotném partnerství s Pánem, a to zejména s ohledem na všechny své božsky stanovené zodpovědnosti vychovávat svou rodinu a předsedat jí.15 Povinnosti vychovávat rodinu a předsedat jí spolu úzce souvisejí a překrývají se, což znamená, že matky a otcové jsou „povinni si navzájem pomáhat jako rovnocenní partneři“16 a dělit se v rodině o vedení rovným dílem.
„Vychovávat znamená vyživovat, učit [a] podporovat“ členy rodiny, což se děje prostřednictvím toho, že jim v láskyplném prostředí pomáháme „učit se pravdám evangelia a rozvíjet víru v Nebeského Otce a Ježíše Krista“. Předsedat znamená „vést členy rodiny, aby mohli znovu přebývat v Boží přítomnosti. To probíhá prostřednictvím služby a výuky konané s jemností, mírností a čistou láskou.“ Rovněž to zahrnuje „vedení členů rodiny při pravidelné modlitbě, studiu evangelia a dalších aspektech uctívání Boha. Rodiče se snaží tyto [dvě veliké] zodpovědnosti naplňovat v jednotě,“17 přičemž se řídí příkladem Ježíše Krista.
Je důležité si povšimnout skutečnosti, že správa rodiny se řídí patriarchálním vzorcem, který se v určitých ohledech odlišuje od kněžského vedení v Církvi.18 Tento patriarchální vzorec stanovuje, že se manželka i manžel z plnění svých posvátných zodpovědností v rodině zodpovídají přímo Bohu. Tento vzorec vyžaduje plnohodnotné partnerství – ochotné dodržování každé zásady spravedlivosti a odpovědnosti – a dává nám příležitost rozvíjet se v prostředí charakterizovaném láskou a ochotou navzájem si pomáhat.19 Tyto zvláštní zodpovědnosti s sebou nenesou hierarchii a naprosto vylučují jakýkoli druh zneužívání či týrání nebo nepatřičné uplatňování pravomoci.
Zkušenost Adama a Evy poté, co opustili zahradu Eden, je nádhernou ilustrací myšlenky vzájemné provázanosti matky a otce, pokud jde o výchovu a předsedání rodině. Jak se učí v knize Mojžíšově, pracovali Adam a Eva bok po boku a obdělávali zemi v potu tváře, aby se postarali o fyzické blaho své rodiny;20 přiváděli na svět děti;21 vzývali spolu jméno Páně a slyšeli Jeho hlas „ze směru od zahrady Eden“;22 přijali přikázání, která jim Pán dal, a usilovali společně o to, aby jich byli poslušni.23 Poté „oznámili všechny [tyto] věci synům svým a dcerám svým“24 a „neustávali [společně] vzývati Boha“ podle svých potřeb.25
Drazí bratři a sestry, výchova a předsedání v rodině představují příležitosti, a nikoli výlučná vymezení. Člověk může mít za něco zodpovědnost, ale nemusí být tím jediným, kdo na jejím naplňování pracuje. Když milující rodiče dobře porozumějí těmto dvěma hlavním zodpovědnostem, budou společně usilovat o to, aby ochraňovali a zajišťovali fyzické a emoční blaho svých dětí. Rovněž jim budou pomáhat čelit duchovním nebezpečím dnešní doby tím, že je budou vyživovat dobrým slovem Páně, tak jak to bylo zjeveno Jeho prorokům.
Ačkoli se manžel a manželka v naplňování svých božsky stanovených zodpovědností navzájem podporují, může „postižení, úmrtí či jiné okolnosti… vyžadovat individuální úpravy“.26 Někdy bude mít jeden či druhý manželský partner zodpovědnost zastávat obě role současně, ať již dočasně, či trvale.
Nedávno jsem se setkal s jednou sestrou a s jedním bratrem, kteří se v životě v této situaci ocitli. Oba se jakožto rodiče samoživitelé v rámci sféry své rodiny a v partnerství s Pánem rozhodli, že svůj život zasvětí duchovní a časné péči o své děti. Navzdory rozvodu neztrácejí ze zřetele chrámové smlouvy, které uzavřeli s Pánem, ani Jeho věčná zaslíbení. Oba žádají Pána o pomoc ve všech záležitostech, zatímco neustále usilují o to, aby přestáli své obtíže a kráčeli po cestě smlouvy. Věří, že Pán se postará o jejich potřeby, a to nejen v tomto životě, ale bude tak činit po celou věčnost. Oba vychovávají své děti tak, že je učí s jemností, mírností a čistou láskou i tehdy, kdy v životě procházejí obtížnými situacemi. Pokud je mi známo, tito rodiče samoživitelé své neštěstí nekladou za vinu Bohu. Namísto toho hledí kupředu s dokonalým jasem naděje a s důvěrou v požehnání, která má pro ně Pán připravena.27
Bratři a sestry, Spasitel nám dal dokonalý příklad jednoty a souladu s naším Otcem v nebi v účelu a nauce. Modlil se ve prospěch svých učedníků a řekl: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, … aby byli jedno, jako my jedno jsme.“28
Svědčím o tom, že když budeme – muži i ženy – spolupracovat v opravdovém a rovnocenném partnerství, budeme se těšit jednotě, o níž učil Spasitel, zatímco budeme v rámci svého manželského vztahu naplňovat své božské zodpovědnosti. Ve jménu Krista vám slibuji, že naše srdce budou „spojena v jednotě a ve vzájemné lásce“29 a že budeme na své cestě k věčnému životu nacházet více radosti a naše schopnost sloužit jeden druhému a jeden s druhým se značně znásobí.30 O těchto pravdách vydávám svědectví ve svatém jménu Spasitele Ježíše Krista, amen.