Šťastně a na věky
Opravdová a trvalá radost a věčnost s těmi, které máme rádi, jsou samotnou podstatou Božího plánu štěstí.
Přátelé, drazí bratři a sestry, vzpomínáte si, jak jste věřili – nebo chtěli věřit – slovům šťastně až na věky?
Pak ale přichází život. Ztrácíme iluze. Vztahy se komplikují. Tento svět je hlučný, přelidněný, dotěrný a plný předstírání a přetvářky. Přesto však v „nejhlubším nitru srdce“1 věříme – nebo chceme věřit – že žít šťastně a na věky je někde a nějak reálné a možné.
„Šťastně a na věky“ není jen imaginární záležitostí z pohádek. Opravdová a trvalá radost a věčnost s těmi, které máme rádi, jsou samotnou podstatou Božího plánu štěstí. Díky cestě, kterou láskyplně připravil Bůh, může být naše věčné putování šťastné a trvat na věky.
Je toho hodně, co můžeme oslavovat a za co být vděční. Nikdo z nás však není dokonalý, ani žádná rodina. Součástí našich vztahů je láska, pospolitost a osobitost, ale často také neshody, zraňující pocity, a někdy i hluboká bolest.
„Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“2 Být „obživeni“ v Ježíši Kristu zahrnuje nesmrtelnost – Jeho dar, jímž je naše fyzické vzkříšení. A budeme-li žít ve víře a poslušnosti, bude součástí našeho obživení v Kristu i radostný věčný život s Bohem a s těmi, které máme rádi.
Pánův prorok nás pozoruhodným způsobem přibližuje k našemu Spasiteli, mimo jiné prostřednictvím posvátných chrámových obřadů a smluv, jež jsou nám dostupné na čím dál více místech ve větší blízkosti. Máme jedinečnou příležitost a dar objevovat jeden s druhým i se členy své rodiny, v čase i na věčnosti, nové duchovní poznání, lásku, pokání a odpuštění.
Se svolením se podělím o dva posvátné a neobvykle duchovně přímé zážitky, které mi vyprávěli přátelé o tom, jak Ježíš Kristus sjednocuje rodiny tím, že uzdravuje dokonce i mezigenerační konflikty.3 Usmíření Ježíše Krista, jež je nekonečné a věčné4 a „silnější než pouta smrti“,5 může pomoci vnést pokoj do naší minulosti a naději do naší budoucnosti.
Když jedna moje přítelkyně a její manžel vstoupili do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, s radostí zjistili, že rodinné vztahy nemusí trvat, jen „dokud vás smrt nerozdělí“. V domě Páně mohou být rodiny sjednoceny na věky (zpečetěny).
Moje přítelkyně se ale nechtěla dát připečetit ke svému otci. „Jako manžel se nechoval k mé mamince hezky. A jako otec se nechoval hezky ke svým dětem,“ řekla. „Tatínek bude muset počkat. Vůbec netoužím vykonat za něj chrámovou práci a být k němu připečetěna na věčnosti.“
Tato kamarádka se po celý rok postila, modlila a hodně si o svém otci povídala s Pánem. Konečně byla připravená. Chrámová práce za jejího otce byla vykonána. Později řekla: „Ve spánku se mi tatínek zjevil ve snu a byl celý v bílém. Změnil se. Řekl: ‚Podívej se na mě. Jsem úplně čistý. Děkuji ti, že jsi za mě vykonala práci v chrámu.‘“ A pak otec dodal: „Vstaň a vrať se do chrámu; tvůj bratr čeká na to, až bude pokřtěn.“
Tato má přítelkyně říká: „Moji předkové a ti, kteří již odešli, netrpělivě čekají, až bude jejich práce vykonána.“
„Pokud jde o mě,“ říká, „chrám je místem uzdravování, učení a přijímání Usmíření Ježíše Krista.“
Druhý zážitek. Další můj přítel pečlivě bádal ve své rodinné historii. Chtěl najít svého pradědečka.
Řekl, že jednou brzy ráno pocítil ve svém pokoji duchovní přítomnost jistého muže. Tento muž chtěl být nalezen a chtěl být znám své rodině. Pociťoval lítost nad chybou, z níž mezitím učinil pokání. Onen muž pomohl mému příteli uvědomit si, že můj přítel není nijak geneticky příbuzný s tím, koho považoval za svého pradědečka. „Jinými slovy,“ řekl můj přítel, „objevil jsem svého pradědečka a zjistil jsem, že naším pradědečkem není ten, o němž to tvrdily naše rodinné záznamy.“
Můj přítel poté, co se jeho rodinné vztahy vyjasnily, uvedl: „Cítím se svobodně a pokojně. Vědět, kdo je moje rodina, pro mě znamená nesmírně mnoho.“ Můj přítel uvažuje: „Ohnutá větev neznamená špatný strom. Jak přicházíme na tento svět je méně důležité než to, kým jsme, když ho opouštíme.“
Svatá písma a posvátné zážitky spojené s osobním uzdravením a pokojem, včetně těch, jež zahrnují ty, kteří žijí v duchovním světě, podtrhují pět naukových zásad.
Zaprvé – ústředním bodem Božího plánu vykoupení a štěstí je to, že nám Ježíš Kristus prostřednictvím svého Usmíření slibuje, že sjednotí našeho ducha a tělo tak, „aby již nikdy nebyly rozděleny, [abychom mohli] obdržeti plnost radosti“.6
Zadruhé – Usmíření, jež se v angličtině skládá ze slov at-one-ment neboli „být zajedno“ v Kristu, přichází, když uplatňujeme víru a přinášíme ovoce ku pokání.7 Jak ve smrtelnosti, tak v nesmrtelnosti. Chrámové obřady samy o sobě nemění ani nás, ani ty v duchovním světě. Avšak tyto božské obřady umožňují uzavírat posvěcující smlouvy s Pánem, které mohou přinášet soulad s Ním i mezi lidmi navzájem.
Když pociťujeme milost a odpuštění, jež nám Ježíš Kristus nabízí, naše radost se stává úplnou. A když pak zázrak Jeho milosti a odpuštění nabízíme jeden druhému, může milosrdenství, které přijímáme, a milosrdenství, které poskytujeme, pomoci učinit životní nespravedlnosti spravedlnými.8
Zatřetí – Bůh nás zná a miluje dokonale. „Bůhť nebude oklamán“9 a ani Ho nelze ošálit. S dokonalým milosrdenstvím a spravedlností objímá v náruči bezpečí všechny pokorné a kajícné.
Prorok Joseph Smith spatřil v chrámu Kirtland ve vidění svého bratra Alvina, jak je spasen v celestiálním království. Prorok Joseph se divil, protože Alvin zemřel dříve, než mohl obdržet spásný obřad křtu.10 Pán utěšujícím způsobem vysvětlil, proč tomu tak je: Pán nás bude „souditi… podle skutků [našich], podle přání srdce [našeho]“.11 Svědectví o našich skutcích a přáních vydává naše duše.
Jsme vděčni za poznání, že živí a „mrtví, kteří činí pokání, budou vykoupeni skrze poslušnost obřadů domu Božího“12 a prostřednictvím Kristova Usmíření. V duchovním světě mají i ti, kteří jsou poskvrněni hříchy a přestupky, příležitost činit pokání.13
Naproti tomu ty, kteří si úmyslně volí zlovolnost, kteří pokání vědomě odkládají nebo kteří jakýmkoli promyšleným nebo vědomým způsobem porušují přikázání a doufají ve snadné pokání, bude Bůh soudit a budou „míti jasnou vzpomínku na veškerou svou vinu“.14 Nemůžeme vědomě hřešit v sobotu a potom očekávat automatické odpuštění díky tomu, že v neděli přijmeme svátost. Misionářům nebo dalším lidem, kteří tvrdí, že následovat Ducha znamená nemuset dodržovat misijní měřítka nebo přikázání, pravím: Pamatujte prosím na to, že poslušnost misijních měřítek a přikázání přivolává Ducha. Nikdo z nás nemá pokání odkládat. Požehnání pramenící z pokání začínají plynout ve chvíli, kdy pokání začínáme činit.
Začtvrté – Pán nám dává božskou příležitost stát se více takovými, jako je On, když za druhé v zastoupení vykonáváme spásné chrámové obřady, které potřebují, ale sami pro sebe je vykonat nemohou. Stáváme se úplnějšími a dokonalejšími,15 zatímco se stáváme spasiteli na hoře Sion.16 Když sloužíme druhým, Svatý Duch zaslíbení může obřady stvrdit a může posvětit jak dárce, tak příjemce. Dárce i příjemce mohou uzavřít a prohlubovat proměňující smlouvy a časem získat požehnání slíbená Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.
A konečně zapáté – jak učí zlaté pravidlo,17 posvěcující vyváženost v oblasti pokání a odpuštění nás každého vybízí, abychom druhým nabízeli to, co my sami potřebujeme a po čem toužíme.
Někdy naše ochota odpustit někomu jinému umožňuje jemu i nám věřit, že můžeme učinit pokání a získat odpuštění. Někdy ochota činit pokání a schopnost odpustit přicházejí v různých chvílích. Náš Spasitel je náš Prostředník u Boha, ale také nám pomáhá, abychom porozuměli sami sobě i jeden druhému, zatímco k Němu přicházíme. Zvláště když jsou rány a bolest hluboké, jsou náprava našich vztahů a uzdravení našeho srdce těžké, a našimi vlastními silami možná až nemožné. Nebe nám však může dát sílu a moudrost přesahující ty naše, abychom věděli, kdy máme vytrvat a jak určité záležitosti nechat být.
Když si uvědomíme, že nejsme sami, jsme méně osamělí. Náš Spasitel nám vždy rozumí.18 S pomocí našeho Spasitele můžeme odevzdat svou pýchu, svá zranění a své hříchy Bohu. Ať již se zpočátku cítíme jakkoli, budeme-li Mu důvěřovat, že uzdraví naše vztahy, staneme se sami zdravějšími.
Pán, který vidí a rozumí dokonale, odpouští tomu, komu chce; my (kteří jsme nedokonalí) máme odpouštět všem. Když přicházíme k našemu Spasiteli, zaměřujeme se méně na sebe. Méně soudíme a více odpouštíme. Důvěra v Jeho zásluhy, milosrdenství a milost19 nás může osvobodit od sváru, hněvu, zneužívání, týrání, opuštěnosti, nespravedlnosti a fyzických a duševních těžkostí, s nimiž se někdy fyzické tělo ve smrtelném světě potýká. Šťastně a na věky neznamená, že každý vztah bude šťastný a bude trvat věčně. Ale tisíc mileniálních let, kdy bude Satan svázán,20 nám může poskytnout potřebný čas a překvapivé způsoby, jak rozvinout lásku a porozumění a vyřešit vše potřebné, zatímco se budeme připravovat na věčnost.
Nacházíme jeden ve druhém nebeské společenství.21 Součástí Božího díla a slávy je uskutečnit ono „šťastně a na věky“.22 Věčný život a oslavení znamená poznat Boha a Ježíše Krista, abychom prostřednictvím božské moci mohli být tam, kde jsou Oni.23
Drazí bratři a sestry, Bůh, náš Nebeský Otec, a Jeho Milovaný Syn žijí. Nabízejí pokoj, radost a uzdravení každému pokolení a jazyku, každému z nás. Cestu nám ukazuje Pánův prorok. Zjevení posledních dnů pokračuje. Kéž se přibližujeme k našemu Spasiteli ve svatém domě Páně a kéž nás On přibližuje k Bohu a jednoho k druhému, zatímco budeme spojovat navzájem svá srdce v křesťanském soucitu, pravdě a milosrdenství ve všech našich generacích – v čase i na věčnosti, šťastně a na věky. V Ježíši Kristu je to možné; v Ježíši Kristu je to skutečné. O tom svědčím v Jeho svatém jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.