2022
Jste stále ochotni?
Listopad 2022


Jste stále ochotni?

Naše ochota následovat Ježíše Krista je přímo úměrná tomu, kolik času se zavážeme strávit na svatých místech.

Jednou v neděli, když jsem se připravoval na přijetí svátosti poté, co jsem několik týdnů plnil různé úkoly na kůlových konferencích, mě napadla zajímavá a působivá myšlenka.

Když kněz začal žehnat chléb, slova, která jsem slyšel již tolikrát, mocně zapůsobila na mou mysl a srdce. „A tobě dosvědčiti, ó Bože, Věčný Otče, že jsou ochotni vzíti na sebe jméno tvého Synavždy na něj pamatovatizachovávati jeho přikázání, jež jim dal, aby mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s nimi.“1 Kolikrát jsme Bohu dosvědčovali, že jsme ochotni?

Když jsem přemítal o významu těchto posvátných slov, zapůsobilo na mě, jako nikdy předtím, slovo ochotni. Mysl a srdce mi zaplavily vzpomínky na krásné a posvátné zážitky a pociťoval jsem lásku a vděčnost za Spasitelovu smírnou oběť a za Jeho zásadní roli v Otcově plánu vykoupení určeném pro mou rodinu a pro mě. Pak jsem uslyšel a pocítil ona pronikavá slova modlitby při žehnání vody: „Aby ti mohli dosvědčiti, … že na něj vždy pamatují.“2 V tom okamžiku jsem jasně pochopil, že dodržování smluv musí být něčím více než jen dobrým úmyslem.

Přijímání svátosti není pasivní náboženský rituál vyjadřující náš pouhý souhlas. Je to mocná připomínka toho, že Spasitelovo nekonečné Usmíření je skutečné a že je zapotřebí na Něj vždy pamatovat a dodržovat Jeho přikázání. Ochota zaměřovat se na Spasitele je natolik zásadní, že je ústředním poselstvím dvou nejcitovanějších veršů z písem v Církvi: modliteb svátosti. Porozumění pravdivosti toho, co Nebeský Otec prostřednictvím svého Jednorozeného Syna tak ochotně nabízí každému z nás, by v nás mělo vzbudit to nejvyšší úsilí být na oplátku vždy ochotni.

Jsou naše duchovní základy pevně postaveny na Ježíši Kristu?

Jsou-li naše duchovní základy mělké nebo povrchní, můžeme mít sklon zakládat svou ochotu na rozboru sociálních nákladů a přínosů nebo na stupni osobního nepohodlí. A pokud přijmeme tvrzení, že Církev sestává především ze staromódních či politicky nekorektních sociálních pravidel, nerealistických osobních omezení a časových závazků, pak budou naše závěry ohledně ochoty chybné. Neměli bychom očekávat, že zásada ochoty bude kopírovat trend influencerů na sociálních sítích nebo nadšenců na TikToku. Lidské předpisy jsou málokdy v souladu s božskou pravdou.

Církev je shromažďovacím místem pro nedokonalé lidi, kteří milují Boha a jsou ochotni následovat Pána Ježíše Krista. Tato ochota je zakotvena v tom, že Ježíš je skutečně Kristus, Syn živého Boha. Tuto božskou pravdu lze poznat pouze mocí Ducha Svatého. Naše ochota je tudíž přímo úměrná tomu, kolik času se zavážeme strávit na svatých místech, kde je přítomen vliv Ducha Svatého.

Udělali bychom dobře, kdybychom trávili více času hodnotným rozhovorem o svých otázkách či starostech s milujícím Otcem v nebi a méně času snahou usilovat o názory hlasů ostatních. Také bychom se mohli rozhodnout, že vyměníme svůj každodenní zdroj novinových zpráv za slova Kristova ve svatých písmech a za prorocká slova Jeho žijících proroků.

Důležitost, kterou přisuzujeme tomu, že světíme den sabatu, platíme poctivý desátek, máme platné chrámové doporučení, navštěvujeme chrám a ctíme své posvátné chrámové smlouvy, je mocným ukazatelem naší ochoty a známkou naší oddanosti. Jsme ochotni vynaložit při posilování víry v Krista více než jen povrchní úsilí?

Nebeský Otec nás miluje dokonalou láskou, ale tuto lásku provázejí veliká očekávání. Nebeský Otec od nás očekává, že budeme ochotně klást Spasitele na nejústřednější místo ve svém životě. Spasitel je pro nás dokonalým příkladem ochoty podrobit se ve všem Otci. On je „ta cesta, i pravda, i život“.3 Ochotně usmířil naše hříchy. Ochotně nám ulehčuje břemena, utišuje naše obavy, dává nám sílu a v dobách trápení a zármutku nám do srdce vnáší pokoj a porozumění.

Přesto je ale víra v Ježíše Krista rozhodnutí. „[Nemůžeme-li] činiti ničeho více, nežli si přáti, [abychom] uvěřili“4 v Jeho slova, máme výchozí bod, odkud se můžeme vydat nebo se znovu vydat na svou cestu víry. Jeho slova, budou-li nám do srdce zasazena jako semínko a vyživována s velikou péčí, zapustí kořeny, a naše víra se promění v jistotu a stane se zásadou činu a moci. Naším nejmocnějším prostředkem k prohlubování a obnovování víry je Kniha Mormonova. A ochota je pro víru katalyzátorem.

Smrtelnost není – podle božského záměru – snadná, a občas nám může připadat nad naše síly. My však jsme, abychom „mohli míti radost“!5 A budeme-li se zaměřovat na Spasitele a na své smlouvy, bude nám to přinášet radost trvalou! Účelem smrtelnosti je, abychom prokázali svou ochotu. „Velikým úkolem v životě [a cenou učednictví] je zjistit, jaká je vůle Páně, a pak podle ní jednat.“6 Opravdové učednictví vede k plnosti radosti. Jsme ochotni cenu učednictví zaplatit?

Cesta smlouvy není seznam položek, které lze jednoduše odškrtávat; je to proces duchovního růstu a prohlubování oddanosti Pánu Ježíši Kristu. Hlavním účelem každého přikázání, zásady, smlouvy a obřadu je budovat víru a důvěru v Krista. Naše odhodlání zaměřovat se v životě na Krista tudíž musí být důsledné – nikoli podmíněné, závisející na situaci ani povrchní. Nemůžeme si dovolit vzít si dovolenou nebo osobní volno od své ochoty „státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech“.7 Učednictví není lacinou záležitostí, protože společenství Ducha Svatého je nesmírně drahocenné.

Když Pán pronášel podobenství o deseti pannách, dozajista myslel na naši dobu. O pěti moudrých řekl, že si vzaly „Svatého Ducha za průvodce svého a [nebyly oklamány],“8 zatímco lampy pošetilých kvůli nedostatku oleje vyhasly.9. Možná nejlépe popisují tyto kdysi věrné členy Církve tato Nefiova slova: „A jiné upokojí a ukolébá je do tělesného bezpečí, takže řeknou: Vše je dobré v Sionu.“10

Usilovat o tělesné bezpečí znamená usilovat o světské věci a důvěřovat v ně namísto v Krista – jinými slovy, dívat se světskou optikou namísto optikou duchovní. Duch Svatý nám dává schopnost vidět věci „tak, jak skutečně jsou, a tak, jak skutečně budou“.11 Pouze „mocí Ducha Svatého [můžeme] znáti pravdu ohledně všech věcí“12 a nebýt oklamáni. Krista dáváme na ústřední místo našeho života a zavazujeme se, že budeme ochotni být poslušni Jeho přikázání nikoli proto, že jsme slepí, ale proto, že vidíme.13

Co ony pošetilé panny? Proč nebyly ochotny mít u sebe nádobku s duchovním olejem? Zkrátka vše jen odkládaly? Byly snad až příliš nedbalé, protože mít s sebou olej bylo nepohodlné nebo se jim to zdálo zbytečné? Ať již z jakéhokoli důvodu, byly oklamány ohledně klíčové role Krista. Toto je Satanův základní klam a důvod toho, proč lampy svědectví nakonec kvůli nedostatku duchovního oleje uhasly. Toto podobenství je metaforou naší doby. Mnozí opouštějí Spasitele a své smlouvy dlouho předtím, než opustí Jeho Církev.

Žijeme v nebývalé době, kterou již dlouho předvídali dávní proroci – v době, kdy Satan zuří „v srdci dětí lidských a [podněcuje je] ke hněvu proti tomu, co je dobré“.14 Až příliš mnozí z nás žijí ve virtuálním světě zaplaveném zábavou a informacemi odporujícími božské podstatě a víře v Krista.

Nejmocnějším duchovním vlivem v životě dítěte je spravedlivý příklad milujících rodičů a prarodičů, kteří věrně dodržují své posvátné smlouvy. Uvědomělí rodiče učí děti víře v Pána Ježíše Krista, aby i ony „mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých“.15 Nedbalé a nedůsledné dodržování smluv vede k duchovním pohromám. Duchovní újma často nejvíce postihuje naše děti a vnoučata. Rodiče a prarodiče, jsme stále ochotni?

President Russell M. Nelson varoval, že „v nadcházejících dnech nebude možné duchovně přežít bez stálého vlivu Ducha Svatého, který nás bude vést, řídit a utěšovat“.16 Toto je jasné a nezaměnitelné varování, abychom si seřídili lampu a zvýšili zásobu duchovního oleje. Jsme stále ochotni následovat žijící proroky? Jaká je úroveň duchovního oleje ve vaší lampě? Jaké změny ve vašem osobním životě by vám umožnily pociťovat vliv Ducha Svatého trvaleji?

Dnes, tak jako v Ježíšově době, se někteří odvrátí a cenu učednictví nebudou ochotni přijmout. Tak jak se na Spasitelovu Církev a na ty, kteří Pána následují, bude čím dál více zaměřovat krutá a nenávistná kritika, naše učednictví bude vyžadovat čím dál větší ochotu narovnat a posilovat duchovní páteř a nedbat jich.17

Budou-li naše duchovní základy pevně postaveny na Ježíši Kristu, nepadneme a nebudeme se muset bát.

„Vizte, Pán požaduje srdce a ochotnou mysl; a ochotní a poslušní budou jísti dobré věci země Sion v těchto posledních dnech.“18

Kéž jsme vždy ochotni. V posvátném jménu Pána Ježíše Krista, amen.