Nauka o sounáležitosti
Jádrem nauky o sounáležitosti je pro každého z nás toto: Jsem s Kristem zajedno ve smlouvě evangelia.
Rád bych mluvil o tom, co nazývám naukou o sounáležitosti v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tato nauka má tři části: 1) role sounáležitosti ve shromažďování Pánova lidu smlouvy, 2) důležitost služby a oběti v sounáležitosti a 3) ústřední role Ježíše Krista v sounáležitosti.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů se v počátcích skládala z převážně bílých severoamerických a severoevropských Svatých a z poměrně malého počtu původních obyvatel Ameriky, Afroameričanů a obyvatel tichomořských ostrovů. Nyní, osm let před 200. výročím od svého založení, se Církev v Severní Americe značně rozrostla co do počtu a různorodosti, a ještě více to platí v ostatních částech světa.
Tak jak dlouho prorokované shromažďování Pánova lidu smlouvy v posledních dnech nabývá na síle, budou Církev vskutku tvořit členové z každého národa, pokolení, jazyka a lidu.1 Nejde o různorodost záměrnou či nucenou, ale o přirozeně nastávající úkaz, který bychom měli očekávat, když si uvědomíme, že v síti evangelia se shromažďují jednotlivci z každého národa a z každého lidu.
Jsme nesmírně požehnáni tím, že jsme svědky dne, kdy je Sion souběžně zakládán na každém kontinentě i v našem sousedství. Jak řekl Prorok Joseph Smith, lidé Boží v každém věku vyhlíželi tento den s radostným očekáváním a „my jsme tím obdařeným lidem, který Bůh vyvolil, aby uskutečnil slávu posledních dnů“.2
A protože nám byla dána tato výsada, nemůžeme dopustit, aby v Kristově Církvi posledních dnů existovaly jakékoli rasistické nebo kmenové předsudky či jiná rozdělení. Pán nám přikazuje: „Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“3 Máme se pilně snažit vykořenit předsudky a diskriminaci z Církve, ze svého domova, a především ze svého srdce. Tak jak se naše církevní populace stává čím dál rozmanitější, musíme druhé vítat spontánněji a srdečněji. Navzájem se potřebujeme.4
Pavel ve své První epištole Korintským prohlašuje, že všichni ti, kteří jsou pokřtěni do Církve, jsou jedno v těle Kristově:
„Nebo jakož tělo jedno jest a mnoho má oudů, ale všickni ti jednoho těla oudové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou: tak i Kristus.
Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové, buď služebníci, neb svobodní, a všickni v jeden duch zapojeni jsme. …
Aby nebyla roztržitost v těle, ale aby oudové jedni o druhé vespolek pečovali.
A protož jestliže co trpí jeden oud, spolu s ním trpí všickni oudové; pakli jest v slávě jeden oud, radují se spolu s ním všickni oudové.“5
Pocit sounáležitosti je důležitý pro naše fyzické, duševní i duchovní blaho. Přesto je dost dobře možné, že každý z nás bude mít občas pocit, že mezi druhé nezapadá. V pesimistických okamžicích či obdobích můžeme mít pocit, že nikdy nenaplníme Pánova vysoká měřítka ani očekávání druhých.6 Možná máme nevědomky určitá očekávání ve vztahu k druhým – nebo i k sobě samým – která nejsou tím, co očekává Pán. Možná mimoděk sdělujeme druhým, že hodnota duše je založena na určitých úspěších či povoláních, ale toto není měřítkem toho, jak si stojíme v očích Páně. „Hospodin hledí k srdci.“7 Záleží Mu na našich přáních a tužbách a na tom, kým se stáváme.8
Sestra Jodi Kingová popsala, co prožívala v uplynulých letech:
„Nikdy jsem neměla pocit, že do Církve nezapadám, dokud jsme s manželem Cameronem nezačali mít problémy s neplodností. Kvůli dětem a rodinám, které jsem obvykle na shromáždění vídávala s radostí, jsem nyní začala pociťovat zármutek a bolest.
Bez dítěte v náručí nebo tašky na pleny v ruce jsem se cítila prázdná. …
Nejnáročnější byla naše první neděle v novém sboru. Protože jsme neměli děti, druzí se nás ptali, zda jsme novomanželé a kdy plánujeme založit rodinu. Zvykla jsem si na tyto otázky docela dobře odpovídat, aniž by se mě dotýkaly – věděla jsem, že druzí nemají v úmyslu mě zranit.
Avšak tuto konkrétní neděli bylo zvlášť těžké na tyto otázky odpovídat. Zrovna jsme se dozvěděli, že poté, co jsme měli určitou naději, jsem opět neotěhotněla.
Přišli jsme na shromáždění svátosti skleslí a zoufalí a odpovídat na tyto obvyklé seznamovací otázky pro mě bylo těžké. …
To, co mi ale opravdu zlomilo srdce, byla Nedělní škola. Lekce – která se měla zaměřovat na božskou roli matek – se záhy proměnila ve vyjadřování frustrace z mateřství. Srdce mi ztěžklo a po tváři mi stékaly slzy, když jsem poslouchala, jak si ženy stěžují na požehnání, za které bych já dala cokoli.
Vyběhla jsem z kaple. Zpočátku jsem se nechtěla vrátit. Nechtěla jsem znovu zažívat onen pocit osamění. Ale onoho večera, poté co jsem si promluvila s manželem, jsme věděli, že budeme dál chodit na shromáždění nejen proto, že nás o to žádá Pán, ale i proto, že jsme si oba uvědomovali, že radost plynoucí z obnovování smluv a pociťování Ducha na shromáždění převyšuje smutek, který jsem toho dne pociťovala. …
V Církvi jsou členové ovdovělí, rozvedení a svobodní; ti, jejichž rodinní příslušníci odpadli od evangelia; lidé s chronickými nemocemi nebo finančními problémy; členové, které přitahují osoby stejného pohlaví; členové, kteří se snaží překonat závislosti nebo pochybnosti; nedávno obrácení; ti, kteří se nedávno přistěhovali; ti, kterým děti již vylétly z hnízda; a mohla bych pokračovat. …
Spasitel nás vyzývá, abychom k Němu přišli – bez ohledu na svou situaci. Chodíme na shromáždění proto, abychom obnovovali smlouvy, prohlubovali víru, nacházeli pokoj a dělali to, co On dělal ve svém životě dokonale – sloužili druhým, kteří mají pocit, že nikam nepřináležejí.“9
Pavel vysvětlil, že Církev a její úředníci jsou Bohem dáni „pro [zdokonalování] svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova.
Až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.“10
Je tudíž smutnou ironií, když má někdo pocit, že nedosahuje ve všech oblastech života ideálu, a dochází tak k závěru, že nepřináleží právě do té organizace, kterou Bůh vytvořil proto, aby nám pomohl k tomuto ideálu směřovat.
Zanechme soud v rukou Páně a těch, které Pán pověřil, a buďme ochotni mít rádi druhé a chovat se k nim co nejlépe. Žádejme Ho, aby nám den za dnem ukazoval cestu, abychom mohli přivádět chudé a zmrzačené, kulhavé a slepé,11 neboli všechny, k velké hostině Páně.
Druhý aspekt nauky o sounáležitosti se týká našeho vlastního přínosu. I když na to myslíme jen zřídkakdy, pocit sounáležitosti z velké části pramení z naší služby a z obětí, které přinášíme pro druhé a pro Pána. Přehnané soustředění se na osobní potřeby nebo vlastní pohodlí může toto vnímání sounáležitosti mařit.
Snažíme se řídit Spasitelovou naukou:
„Kdožkoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník. …
Nebo i Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé.“12
Sounáležitost nepřichází, když na ni čekáme, ale když se snažíme navzájem si pomáhat.
Dnes se naneštěstí schopnost zasvětit se nějaké věci nebo obětovat něco pro někoho druhého stává něčím, co jde proti společenským zvyklostem. V článku pro časopis Deseret Magazine z loňského roku popisoval jeho autor Rod Dreher rozhovor s jistou mladou matkou v Budapešti:
„Jsem v tramvaji v Budapešti s… kamarádkou, které je něco přes 30 let – říkejme jí Kristina – a jedeme na rozhovor s jistou starší [křesťankou], která se svým zesnulým manželem snášela pronásledování komunistickým státem. Zatímco tramvaj poskakuje po ulicích města, Kristina mluví o tom, jak těžké je upřímně hovořit s přáteli jejího věku o problémech, kterým čelí jako manželka a matka malých dětí.
Kristininy těžkosti jsou pro mladou ženu, která se učí být matkou a manželkou, zcela normální – avšak převažující postoj lidí její generace je ten, že životní těžkosti představují hrozbu pro blaho člověka a mají být odmítány. Hádají se občas s manželem? Pak by ho měla opustit, říkají druzí. Jdou jí děti na nervy? Pak by je měla poslat do jeslí nebo do školky.
Kristina má obavy, že její přátelé nerozumějí tomu, že zkoušky, a dokonce i utrpení, jsou běžnou součástí života – a možná i součástí dobrého života, pokud nás toto utrpení naučí být trpělivými, laskavými a milujícími. …
Sociolog náboženství Christian Smith z univerzity Notre Dame ve své studii týkající se dospělých [ve věku] 18 až 23 let zjistil, že většina z nich se domnívá, že společnost není nic jiného než ‚kolektiv autonomních jednotlivců zaměřených na to, že si budou užívat života‘.“13
Podle této filosofie je cokoli, co se zdá být člověku obtížné, „formou útisku“.14
Protikladem toho jsou naši pionýrští předkové, kteří získali hluboký pocit sounáležitosti, jednoty a naděje v Kristu díky obětem, jež přinášeli, aby mohli sloužit na misii, stavět chrámy, opustit pod hrozbou násilí pohodlný domov a začít jinde nanovo, a kteří mnoha dalšími způsoby zasvětili sebe a své prostředky věci Sionu. Byli ochotni obětovat i svůj život, bylo-li to nutné. A my všichni sklízíme plody jejich vytrvalosti. Totéž platí pro mnohé v dnešní době, kteří možná kvůli tomu, že se dali pokřtít, ztrácejí rodinu a přátele, přicházejí o pracovní příležitosti nebo zažívají diskriminaci či nesnášenlivost v nějaké jiné formě. Jejich odměnou je však mocný pocit sounáležitosti s lidem smlouvy. Jakákoli oběť, kterou v Pánově věci přinášíme, pomáhá utvrdit naše místo u Toho, který dal svůj život jako výkupné za mnohé.
Poslední a nejdůležitější prvek nauky o sounáležitosti je ústřední role Ježíše Krista. Do Církve nevstupujeme kvůli přátelským vztahům, ať jsou jakkoli důležité. Vstupujeme do ní kvůli vykoupení prostřednictvím lásky a milosti Ježíše Krista. Vstupujeme do ní kvůli tomu, abychom získali obřady týkající se spasení a oslavení pro sebe i pro ty, které máme rádi, na obou stranách závoje. Vstupujeme do ní kvůli tomu, abychom se zapojili do velikého projektu založení Sionu v rámci přípravy na Pánův návrat.
Církev je správcem smluv spasení a oslavení, které nám Bůh nabízí prostřednictvím obřadů svatého kněžství.15 Právě dodržováním těchto smluv získáváme ten nejvyšší a nejhlubší pocit sounáležitosti. President Russell M. Nelson nedávno napsal:
„Jakmile s Bohem uzavřeme smlouvu, sblížíme se s Ním v rámci našeho vztahu mnohem více než před uzavřením naší smlouvy. Od onoho okamžiku jsme spolu svázáni. Bůh díky smlouvě, kterou s Ním uzavřeme, nebude nikdy znaven svým úsilím nám pomáhat a my nikdy nevyčerpáme Jeho milosrdnou trpělivost, kterou s námi má. Každý z nás má v Božím srdci zvláštní místo. …
Garantem těchto smluv je Ježíš Kristus (viz Židům 7:22; 8:6).“16
Budeme-li na toto pamatovat, pak nás budou velké naděje, které v nás Pán vkládá, inspirovat, nikoli odrazovat.
Zatímco se snažíme, individuálně i kolektivně, dosáhnout „postavy plného věku Kristova“, můžeme pociťovat radost.17 Navzdory zklamáním a nezdarům se jedná o vznešený úkol. Navzájem se pozvedáme a povzbuzujeme, abychom kráčeli směrem vzhůru, neboť víme, že bez ohledu na soužení a bez ohledu na prodlevy týkající se slíbených požehnání můžeme být dobré mysli, neboť Kristus „přemohl svět“18 a my jsme s Ním. Být zajedno s Otcem, Synem a Svatým Duchem je bezpochyby vrcholným stupněm sounáležitosti.19
A tak je jádrem nauky o sounáležitosti – jak může každý z nás potvrdit – toto: Ježíš Kristus za mě zemřel; považuje mě za někoho, kdo je hoden Jeho krve. Miluje mě a může mi zcela změnit život. Když budu činit pokání, Jeho milost mě promění. Jsem s Ním zajedno ve smlouvě evangelia; přináležím k Jeho Církvi a království; a přináležím k Jeho dílu spočívajícím v přinášení vykoupení všem Božím dětem.
Svědčím o tom, že v duchu sounáležitosti k tomuto všemu přináležíte, ve jménu Ježíše Krista, amen.