Hleďte, vztáhněte ruku a pojďte ke Kristu
Mesiáš vztahuje své rámě milosrdenství k nám a vždy dychtí po tom, aby nás přijal – pokud se my rozhodneme přijít k Němu.
Na velkolepém obrazu Minervy Teichertové Kristus v červeném rouchu Spasitel lidstva, se stopami po hřebech na rukou, majestátně stojí se vztaženýma rukama. Něžně a soucitně pohlíží na ženy, které se k Němu snaží dosáhnout.
Mám moc ráda symboliku toho, jak ženy natahují ruce, aby se dotkly Spasitele. Toužíme po tom, abychom byly blízko Pánu, neboť víme, že On miluje každou z nás a přeje si nás věčně obejmout v „náručí [své] lásky“.1 Jeho dotyk může uzdravit neduhy duchovní, duševní či fyzické. On je náš Obhájce, Příklad, Dobrý pastýř a Vykupitel. Kam jinam bychom měly pohlédnout, kam jinam bychom měly vztáhnout svou ruku, kam jinam bychom měly přijít než k Ježíši Kristu, jenž je původcem a dokonavatelem naší víry?2
On prohlásil: „Ano, vpravdě…, přijdete-li ke mně, budete míti život věčný. Vizte, rámě milosrdenství mého je k vám vztaženo a každý, kdo přijde, toho přijmu.“3 Jeho slib nás vyzývá, abychom nejen vztáhly ruku k Němu, ale také podnikly další nesmírně důležitý krok: abychom k Němu přišly.
To je velmi motivující a utěšující nauka. Mesiáš vztahuje své rámě milosrdenství k nám a vždy dychtí po tom, aby nás přijal – pokud se my rozhodneme přijít k Němu. Když pak skutečně ke Spasiteli přijdeme „s celým úmyslem srdce“,4 pocítíme Jeho láskyplný dotek tím nejosobnějším způsobem.
„[Jistá] žena“5 se takto rozhodla a pocítila Jeho dotek. „Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,
Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla.
A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.“6
Ptala jsem se sama sebe, co by se bývalo stalo, kdyby tato žena s krvetokem neměla dostatečnou víru ve Spasitele a nevyvinula potřebné úsilí k tomu, aby se dotkla okraje Jeho roucha. Představuji si, že v takovém davu to vyžadovalo určité úsilí přiblížit se k Němu na tak malou vzdálenost. Ona se však nevzdala, „nic nepochybuje“.7
Podobně i my musíme ukázat, že víra v Pána pronikla do našeho srdce dostatečně hluboko, že nás to motivuje k činu.
Jedna přítelkyně mi vyprávěla o tom, jak jednou pociťovala neutišitelný žal. Prožívala tak velký zármutek kvůli rodinné tragédii, že jednoho dne dokonce ani nedokázala vyjít ven. Pak jedna sestra z Pomocného sdružení neohlášeně zaklepala na dveře a řekla: „Měla jsem pocit, že mě potřebuješ.“ Tato sestra nic nezjišťovala ani se neptala na podrobnosti, ale objala mou přítelkyni a zeptala se jí: „Chtěla by ses pomodlit?“ Po modlitbě tato sestra odešla. Tento laskavý dotek a citlivý přístup velmi přispěl k tomu, aby se zlomené srdce mé přítelkyně uzdravilo.
Tato milující sestra z Pomocného sdružení nejen naslouchala Duchu, ale také podle tohoto vnuknutí jednala. Zcela opravdovým způsobem projevila, že ctnosti skrývající se v naukách spasení se jí dotkly tak hluboce, že se snažila být každý den takovou, jako je Kristus. Její skutky odrážely její osobní porozumění tomu, že „pravá láska nepomíjí“.8
O milionech vás, věrných sester z Pomocného sdružení, které, podobně jako tato soucitná sestra, odrážejí věčnou lásku Kristovu,9 což je pravá láska, president Gordon B. Hinckley řekl: „Nespočetné jsou skutky těchto pozoruhodných a úžasných a nesobeckých žen, když pomáhají těm, kteří jsou v nouzi, když ošetřují rány těch, kteří se zranili, když přinášejí radost a útěchu těm, kteří pociťují zármutek,… když pozvedají ty, kteří upadli, a když jim dodávají sílu a povzbuzení a vůli jít kupředu.“10
Tato vůle jít kupředu k našemu Spasiteli někdy vyžaduje činit okamžité pokání. Jde o to uvědomit si, že jsme udělaly chyby nebo jsme neudělaly to, co jsme udělat měly, abychom někoho povzbudily nebo někomu pomohly. Tyto osobní nápravy směru naší cesty v myšlenkách, skutcích či slovech jsou nezbytné pro všechny ty, kteří si přejí přijít ke Kristu. Představují osobní rozhodnutí ohledně toho, jak se dotkneme jedna druhé, ať již doslova nebo přeneseně.
Přibližujeme se ke Spasiteli, když objímáme druhé náručí lásky. Nebo tak nečiníme. Ošetřujeme duševní nebo fyzická zranění. Nebo tak nečiníme. Pohlížíme na druhé spíše s láskou než s kritickým pohledem. Nebo tak nečiníme. Prosíme o odpuštění, pokud jsme někomu ublížily, dokonce i neúmyslně. Nebo tak nečiníme. Vynakládáme velké duchovní úsilí, abychom odpustily těm, kteří se vůči nám provinili. Nebo tak nečiníme. Rychle napravujeme své chyby nebo omyly v osobních vztazích, jakmile si je uvědomíme. Nebo tak nečiníme.
Podobně jako vy i já vím, co to znamená učinit významné nápravy směru své cesty. Vzpomínám si, jak jsem jednou zcela neúmyslně urazila jednu sestru ve svém sboru. Potřebovala jsem tuto věc vyřešit, ale musím se přiznat, že má pýcha mi bránila v tom, abych za ní zašla a požádala ji o odpuštění. Rodinné a další závazky, další a další věci – vždy jsem našla způsob jak své pokání odložit. Byla jsem přesvědčena, že se vše vyřeší samo. Ale nevyřešilo.
V tichosti noci – a nikoli jen jedné noci, ale několika – jsem si jasně uvědomovala, že nekráčím po cestě, po které Pán chce, abych kráčela. Nejednala jsem podle své víry, že rámě Jeho milosrdenství je ke mně skutečně vztaženo – pokud budu dělat to, co je správné. Modlila jsem se o sílu a odvahu, pokořila jsem se a zašla jsem za touto sestrou domů a požádala jsem ji o odpuštění. Pro nás obě to byl dojemný a uzdravující zážitek.
Někdy je náprava našeho osobního směru tak okamžitá, jako když se například zastavíme a místo spěšného odchodu z kaple po shromáždění jdeme do vstupní haly pozdravit osamocenou sestru, o které víme, že s námi bude chtít dlouze povídat. Často to bude tak dlouhodobé, jako snaha pravidelně se pozvedat nad pocity nelibosti vůči členům rodiny, kteří se k nám chovají bezohledně – zatímco se snažíme vybudovat si k nim kladný vztah. Tyto pravidelné osobní nápravy směru naší cesty, které jsou velmi důležitými příklady pokání, přinášejí pokojné „ovoce spravedlnosti“.11
Není divu, že zatímco usilujeme o toto ovoce spravedlnosti, tak natahujeme i my, podobně jako ženy na slavném obraze Minervy Teichertové, toužebně a obdivně své ruce ke Spasiteli, neboť víme, že On vztahuje „rámě milosrdenství k těm, kteří v něho vkládají svou důvěru“.12 Vzhledem k tomu, že toto slavné zaslíbení je pravdivé, kam jinam bychom měly pohlédnout, kam jinam bychom měly vztáhnout svou ruku, kam jinam bychom měly přijít než k Ježíši Kristu, Světlu světa, Beránku Božímu, našemu Mesiášovi?
Vím, že „Syn Spravedlivosti [povstává] s uzdravováním v křídlech svých“13 nejen pro onu jistou ženu s krvetokem, ale také pro každou z nás. On nás bude vést, bude nám žehnat a bude nás shromažďovat – pokud se rozhodneme přijít k Němu. Kéž tak činíme každý den svého života.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.