Ó, buďte moudří
Kéž se zaměříme na jednoduché způsoby, kterými můžeme sloužit v království Božím, a vždy se snažíme měnit život lidí, včetně toho našeho.
Bratři a sestry, když jsem nedávno studoval Knihu Mormonovu, zaujalo mě jedno učení proroka Jákoba. Jak víte, Jákob byl jedním ze dvou synů otce Lehiho, kteří se narodili v pustině poté, co rodina opustila Jeruzalém. Byl přímým svědkem zázraků, ale také viděl, jak se jeho rodina rozdělila kvůli neposlušnosti a vzpouře. Jákob znal Lamana a Lemuela a měl je rád, stejně jako znal Nefiho a měl ho rád, a jejich rozštěpení se ho osobně dotýkalo. Pokud jde o Jákoba, nešlo o otázku ideologickou, filozofickou, či dokonce teologickou. Šlo o rodinu.
Toto bolestivé trápení Jákobovy duše je patrné z toho, když vyjadřuje vážné obavy o to, že jeho lid bude „odmítati slova proroků“ ohledně Krista a „popírati… moc Boží a dar Ducha Svatého… a [budou] se vysmívati velikému plánu vykoupení“. (Jákob 6:8.)
A pak, těsně předtím, než se s nimi rozloučí, pronese sedm jednoduchých slov, která tvoří základ mého dnešního poselství. Jákobova prosba zněla takto: „Ó, buďte moudří; co mohu říci více?“ (Jákob 6:12.)
Ti z vás, kteří jsou rodiči a prarodiči, tuší, jak se musel Jákob v oné chvíli asi cítit. Miloval svůj lid, částečně i proto, že to byla také jeho rodina. Učil je co nejsrozumitelněji a s veškerou silou své duše. Varoval je zcela jasnými slovy, co by se stalo, kdyby se rozhodli nevstoupit „těsnou branou a [nepokračovat] po cestě, která je úzká“. (Jákob 6:11.) Nenapadlo ho již nic jiného, co by jim mohl říci, aby je varoval, vybízel, inspiroval, motivoval. A tak jednoduše a vážně řekl: „Ó, buďte moudří; co mohu říci více?“
Setkávám se se členy Církve v mnoha zemích světa. Žasnu nad tím, jakého ducha a jakou energii mají mnozí naši členové. Ovlivňuje to srdce mnohých a žehná to jejich životu. Toto dílo spěje kupředu mocným způsobem, a já jsem za to hluboce vděčný. Ale zjišťuji, že v mnoha případech musejí členové Církve používat moudrost ve všem, co dělají.
Pán ve své nekonečné moudrosti určil, aby Jeho Církev fungovala na základě laického duchovenstva. To znamená, že máme za úkol vzájemně nad sebou bdít a vzájemně si sloužit. Máme se mít vzájemně rádi, podobně jako náš Otec v nebi a Pán Ježíš Kristus mají rádi nás. Naše povolání a okolnosti se čas od času mění, díky čemuž máme různé a jedinečné příležitosti sloužit a růst. Většina vedoucích a učitelů v Církvi je horlivě zaměstnána při plnění svých zodpovědností. Je pravda, že někteří jsou méně efektivní než jiní, ale téměř vždy je zde upřímné úsilí poskytovat smysluplnou službu v duchu evangelia.
Občas zjišťujeme, že někteří se tak energicky zapojují do služby v Církvi, že jejich život ztrácí rovnováhu. Začnou se domnívat, že programy, které řídí, jsou důležitější než lidé, kterým slouží. Komplikují svou službu zbytečnými ozdůbkami a příkrasami, které zabírají příliš mnoho času, stojí příliš mnoho peněz a spotřebovávají příliš mnoho energie. Odmítají delegovat nebo umožnit druhým, aby rostli ve svých individuálních zodpovědnostech.
V důsledku toho, že soustřeďují příliš mnoho času a energie na svou církevní službu, věčné rodinné vztahy mohou chřadnout. Pracovní výkon v zaměstnání může klesat. Toto není zdravé, ať již duchovně či jinak. Ačkoli mohou nastat situace, kdy naše církevní povolání vyžaduje intenzivnější úsilí a mimořádné soustředění, musíme se snažit uchovávat vše v rovnováze. Nikdy nemáme dopustit, abychom kvůli své službě nevěnovali pozornost dalším důležitým prioritám ve svém životě. Pamatujte na radu krále Beniamina: „A hleďte, aby všechny tyto věci byly konány v moudrosti a pořádku; neboť není nutné, aby člověk běžel rychleji, nežli má sil.“ (Mosiáš 4:27.)
Dovolte mi, abych doporučil šest způsobů, díky kterým můžeme sloužit moudře i dobře.
Zaprvé se zaměřte na lidi a na zásady – nikoli na programy. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou děláme prostřednictvím evangelia Ježíše Krista, je posilování lidí. Správná služba druhým vyžaduje úsilí porozumět jim jako jednotlivcům – jejich osobnosti, jejich silným stránkám, jejich obavám, jejich nadějím a snům – aby mohla být poskytnuta správná pomoc a podpora. Upřímně řečeno, je mnohem snazší jen řídit programy než porozumět lidem a skutečně jim sloužit. Prvořadým účelem schůzek vedoucích v Církvi má být diskuse o tom, jak sloužit lidem. Většinu běžných informací a koordinování lze nyní vyřizovat pomocí telefonu, e-mailů nebo běžné pošty, aby se tak program schůzek rady a schůzek předsednictev mohl zaměřovat na potřeby lidí.
Naším cílem má být vždy snaha používat programy Církve jako prostředky k tomu, abychom lidi pozvedali, povzbuzovali, pomáhali jim, učili je, měli je rádi a zdokonalovali je. „Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích.“ (NaS 18:10.) Programy jsou nástroje. To, jak je řídíme a jak je personálně zajišťujeme, nesmí být důležitější než potřeby lidí, pro které jsou tyto programy určeny, aby jim žehnaly a sloužily.
Zadruhé buďte inovativní. Když se snažíme zvelebovat své povolání, máme usilovat o inspiraci Ducha, abychom problémy řešili takovým způsobem, který co nejlépe pomůže lidem, kterým sloužíme. Máme příručky s pokyny, a jejich radami se máme řídit. V rámci těchto pokynů je však velký prostor k přemýšlení, ke kreativitě a k uplatňování osobních talentů. Pokyn zvelebovat své povolání není příkazem k tomu, abychom ho vyšperkovali a zkomplikovali. Inovovat něco nutně neznamená něco rozšířit; velmi často to znamená něco zjednodušit.
Protože věčná zásada svobody jednání nám umožňuje svobodně se rozhodovat a přemýšlet sami za sebe, máme být čím dál tím schopnější řešit problémy. Můžeme občas udělat chybu, ale pokud se budeme řídit zásadami a pokyny evangelia, můžeme se z těchto chyb poučit a můžeme lépe rozumět druhým a sloužit jim efektivněji.
Být inovativní také znamená, že nám nemusí být vždy řečeno, co máme dělat. Pán řekl: „Není vhodné, abych přikazoval ve všech věcech; neboť ten, kdo je nucen ve všech věcech, ten je nedbalý a není moudrým služebníkem.“ (NaS 58:26.) Spoléháme na vás, bratři a sestry, že budete používat inspiraci. Spoléháme na vás, že tak budete činit v rámci církevních postupů a zásad. Spoléháme na vás, že budete moudří a budete se společně radit, jak pomáhat posilovat víru a svědectví v životě těch, kterým sloužíte.
Zatřetí rozdělte práci a delegujte zodpovědnost. Je rozdíl mezi tím být zodpovědný za to, že se něco udělá, a tím, že to uděláte sami. Například by se již nemělo stávat, že president kvora starších bude mít pocit, že musí osobně vykonat návštěvy domácího učení, které ostatní nevykonali. Totéž platí i pro presidentky Pomocného sdružení ve vztahu k navštěvujícímu učení. Toto je nejen nemoudré, ale také to není domácí nebo navštěvující učení. V domácím učení nejde o čísla nebo o hlášení návštěv u dané rodiny; návštěvy a čísla jsou pouhým měřidlem. V domácím učení jde o to, abychom milovali lidi a sloužili jim a bděli nad dětmi našeho Nebeského Otce.
Máte zadat úkoly a delegovat zodpovědnosti, a členové mají mít možnost naplňovat své správcovství podle svých nejlepších schopností. Poskytujte jim rady, doporučení, přesvědčujte je, motivujte je – ale nedělejte tu práci za ně. Umožněte druhým, aby činili pokrok a rostli, i když to někdy znamená, že ve zprávách nedosáhnete tak perfektních výsledků.
Začtvrté nevyvolávejte pocit viny. Doufám, že není třeba vysvětlovat, že vyvolání pocitu viny není správná motivační metoda vedoucích a učitelů evangelia Ježíše Krista. Musíme vždy motivovat láskou a upřímným oceněním, nikoli vyvoláváním pocitů viny. Líbí se mi myšlenka „nachytejte druhé při něčem, co dělají dobře“.
Přesto jsou zde takoví, kteří se do určité míry cítí provinile v důsledku své služby v Církvi. Tyto pocity se mohou dostavit, když musíme rozdělit svůj čas a pozornost mezi několik navzájem soupeřících požadavků a priorit. Jako smrtelníci zkrátka nemůžeme zvládnout vše najednou. Proto musíme vše dělat „v moudrosti a pořádku“. (Mosiáš 4:27.) Často to bude znamenat dočasně nevěnovat pozornost jedné prioritě, abychom se mohli postarat o prioritu jinou. Někdy budou potřeby rodiny vyžadovat vaši úplnou pozornost. Jindy budou na prvním místě pracovní zodpovědnosti. A nastanou situace, kdy bude na prvním místě církevní povolání. Rovnováha se dostavuje tehdy, když děláme věci včas a neodkládáme svou přípravu nebo nečekáme až na poslední chvíli, abychom splnili své zodpovědnosti.
Kromě toho musíme pamatovat na to, že Kristus přišel, aby odstranil pocit viny tím, že odpouští těm, kteří činí pokání (viz Alma 24:10). Přišel přinést pokoj ztrápené duši. „Pokoj zůstavuji vám,“ řekl. „Pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14:27.) Prostřednictvím zázračného usmíření na nás naléhá: „Vezměte jho mé na se,… a naleznete odpočinutí dušem svým.“ (Matouš 11:29.)
Když moc usmíření začne působit v našem životě, začneme rozumět tomu, že Spasitel již nesl břímě naší viny. Kéž jsme natolik moudří, abychom tomu rozuměli, činili pokání, když je to potřeba, a oprostili se od pocitu viny.
Zapáté je třeba, abychom promyšleně rozvrhovali svůj čas, příjem a energii. Chtěl bych se s vámi podělit o jedno malé tajemství. Někteří z vás ho již znají. Pokud ho neznáte, je načase, abyste ho poznali. Nezáleží na tom, jaké potřeby má vaše rodina nebo jaké máte zodpovědnosti v Církvi, neexistuje nic takového jako „hotovo“. Vždy bychom mohli udělat ještě něco dalšího. Vždy existuje další rodinná záležitost, která vyžaduje naši pozornost, další lekce, kterou je potřeba si připravit, další pohovor, který je potřeba zvládnout, a další schůzka, které je nutné se zúčastnit. Jednoduše musíme být moudří při ochraňování svého zdraví a při následování rady, kterou nám president Hinckley často dává, abychom zkrátka dělali to nejlepší, co můžeme.
Tajemstvím úspěchu je podle mě poznat a pochopit vlastní schopnosti a omezení a poté si zvolit vlastní tempo a rozdělovat podle priorit svůj čas, svou pozornost a své zdroje, abychom moudře pomáhali druhým, i své rodině, v jejich úsilí dosáhnout věčného života.
Zašesté pár slov k vám, vedoucím, ohledně zadávání zodpovědností členům, a zvláště nově obráceným. President Hinckley řekl, že každý nový člen Církve potřebuje zodpovědnost. Ať již zadáme jakoukoli zodpovědnost, nemá nové členy udolat, ale má jim dát dostatečnou příležitost k tomu, aby se cítili v Církvi spokojeně díky tomu, že se budou učit nauce a pracovat bok po boku s přátelskými členy. Tato zodpovědnost je má ukotvit ve znovuzřízeném evangeliu díky tomu, že posílí jejich svědectví a poskytne jim smysluplnou možnost sloužit.
Bratři a sestry, kéž se zaměříme na jednoduché způsoby, kterými můžeme sloužit v království Božím, a vždy se snažíme měnit život lidí, včetně toho našeho. K našim nejdůležitějším církevním zodpovědnostem nepatří vyplňování statistik nebo pořádání schůzek, ale to, zda jsou jednotliví lidé – kterým sloužíme jednotlivě, stejně jako to dělal Spasitel – pozvednuti a povzbuzeni a nakonec změněni. Naším úkolem je pomoci druhým najít pokoj a radost, kterou jim může dát jedině evangelium. Pomocí pěti slov Ježíš shrnul, jak toho můžeme dosáhnout. On řekl: „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte.“ (Jan 14:15.)
Dnešní doba se v mnohém podobá době Jákobově. Stejně jako on i já vám radím, abyste „činili pokání a abyste s celým úmyslem srdce šli k Bohu a lnuli k němu, jako on lne k vám“. (Jákob 6:5.) Bratři a sestry, buďte moudří ve svých rodinách. Vykonávejte moudře svá církevní povolání. Hospodařte moudře s časem. Udržujte všechny své zodpovědnosti moudře v rovnováze. Ó, buďte moudří, milovaní bratři a sestry. Co mohu říci více?
Kéž nám Bůh žehná moudrostí, abychom milovali Jeho Syna Ježíše Krista a moudře mu pomáhali uskutečňovat Jeho dílo. Svědčím o tom, že On žije. Toto je Jeho Církev. Jsme zapojeni do Jeho díla. Kéž na nás spočívá pokoj Páně. A kéž moudře vykonáváme své zodpovědnosti, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.