Přijímání Duchem
Když se … soustředíme na hledání a přijímání Ducha, začneme se méně starat o to, zdali učitel či řečník udrží naši pozornost, a budeme se více starat o to, abychom věnovali pozornost Duchu.
Jednoho rána, kdy jsem jako mladý misionář sloužil v Beaumontu ve státě Texas, můj společník onemocněl a musel ležet. Poslechl jsem tedy radu našeho presidenta misie pro takové situace, přitáhl jsem si židli k otevřenému oknu našeho bytu ve čtvrtém patře a začal jsem číst Knihu Mormonovu.
Brzo jsem se do písem začetl a po nějaké době jsem se dostal k Almovi, kapitole 29, veršům 1 a 2:
„Ó, kéž bych byl andělem a dostalo se mi přání srdce mého, abych mohl jíti a promlouvati pozounem Božím, hlasem, který by zachvíval zemí, a hlásati pokání všem lidem!
Ano, oznámil bych každé duši, jakoby hlasem hromovým, pokání a plán vykoupení, že mají činiti pokání a jíti k Bohu svému, aby na celé tváři země již nebylo smutku.“
Když jsem o Almových slovech přemítal, velmi na mne zapůsobila. V Beaumontu jsme se společníkem klepali na stovky dveří a nabízeli jsme, že se podělíme o své poselství, ale s chabými úspěchy. V mysli jsem si začal představovat, jaké by to bylo, kdybych já byl andělem a mohl hlásat pokání hlasem, který by zachvíval zemí. Vyhlédl jsem z okna na lidi, kteří chodili po ulici pod námi. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych tam stál se zdviženýma rukama, zářil jako anděl a promlouval hlasem hromu. Představil jsem si, jak se budovy otřásají a lidé padají k zemi. Představoval jsem si, že za těchto podmínek by mohli mít náhlou potřebu vyslechnout si to, co jim musím říci!
Ale pak jsem si přečetl další verš: „Ale vizte, jsem člověk a ve svém přání hřeším; neboť mám býti spokojen s věcmi, jež mi Pán udělil.“ (Verš 3.)
S pokorou jsem si uvědomil, že Pán miluje všechny své děti a má pro své dílo plán. Mým úkolem bylo udělat mou část.
S pokorou jsem si uvědomil ještě něco. V té chvíli jsem věděl, že to, co čtu, není výmysl – je to něco skutečného. Zatímco jsem si četl, byl jsem v tichosti a klidu naplněn světlem a pochopením, že tento Alma byl skutečný člověk, že žil a že i on hluboce toužil podělit se s ostatními o poselství evangelia.
Kdybyste se mne v té chvíli zeptali: „Víš, jestli je to pravda?“ Odpověděl bych: „Stoprocentně!“ V tom okamžiku jsem pochopil, že přijímám duchovní svědectví o pravdivosti Knihy Mormonovy.
Když jsem přemítal o této zkušenosti – a mnoha následujících podobných svědectvích – lépe jsem porozuměl tomu, jak velmi důležité je přijímat Duchem. Často se, právem, soustředíme na to, jak důležité je učit Duchem. Ale musíme pamatovat na to, že Pán klade stejný, ne-li větší, důraz na to, abychom Duchem přijímali. (Viz NaS 50:17–22.)
Přijímání duchem je základní vzor evangelia. Je to dáno najevo právě při obřadu, kterým jsme konfirmováni za členy Církve. Při tomto obřadu dostáváme pokyn „přijmi Ducha Svatého“. Je to formální výzva k činu, k přijetí tohoto velkého daru.
Když jsem si tuto zásadu uvědomil, zjistil jsem, že písma jsou plná nauky o přijímání. Jak řekl president Boyd K. Packer: „Žádné poselství se v písmech nevyskytuje častěji a ve více podobách, než ‚proste, a obdržíte‘.“ („Reverence Invites Revelation“, Ensign, Nov. 1991, 21.)
V jádru naší pozemské zkoušky je volba, zda přijmeme Ježíše jako Krista. Apoštol Jan učil:
„Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho.
Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti.“ (Jan 1:11–12.)
Člověk se nemůže ubránit myšlence, kolik nás asi obklopuje darů a požehnání, která nepřijímáme. Pán pravil: „Neboť co prospěje člověku, jestliže je mu udělen dar, a on ten dar nepřijímá? Vizte, neraduje se z toho, co je mu dáno, ani se neraduje z toho, kdo je dárcem daru.“ (NaS 88:33.)
Na shromážděních Církve, při osobním a rodinném studiu písem a i dnes, kdy nasloucháme prorokům a apoštolům Páně, někteří z nás přijmou více než druzí. Proč? Poznávám, že ti, kteří skutečně přijímají, dělají aspoň tři věci, které ostatní možná nedělají.
Zaprvé hledají. Žijeme ve světě zábavy, ve světě diváků. Aniž si to uvědomujeme, přicházíme možná na konferenci nebo na shromáždění s postojem: „Tady mě máte; nyní mne inspirujte.“ Stáváme se duchovně pasivními.
Když se však soustředíme na hledání a přijímání Ducha, začneme se méně starat o to, zdali učitel či řečník udrží naši pozornost, a budeme se více starat o to, abychom věnovali pozornost Duchu. Pamatujte na to, že přijímat je sloveso. Je to zásada činu. Je to základní vyjádření víry.
Zadruhé ti, kteří přijímají, pociťují. I když zjevení vstupuje do mysli a do srdce, nejčastěji je pociťováno. Než se naučíme těmto duchovním pocitům věnovat pozornost, obvykle Ducha ani nerozpoznáme.
Jedna z mých snach při nedávném rozhovoru podotkla, že i malým dětem můžeme pomoci, aby si uvědomovaly tyto projevy Ducha. Můžeme jim klást otázky typu: „Jaké máš pocity, když společně čteme písma? K čemu cítíš, že tě Duch nabádá?“ Tyto otázky jsou vhodné pro každého z nás. Dávají najevo touhu přijímat.
Zatřetí ti, již přijímají Duchem, se chystají jednat. Prorok Moroni učil, že k tomu, abychom obdrželi svědectví o Knize Mormonově, se musíme tázat „s opravdovým záměrem“ (Moroni 10:4). Duch nás učí, když se upřímně chystáme udělat něco s tím, čemu se učíme.
Když jsem si znovu četl záznam v deníku a snažil jsem se mu lépe porozumět a naučit se něco více ze zážitku, který jsem získal jako misionář, uvědomil jsem si, že i když jsem Knihu Mormonovu četl již dříve, to, co se stalo tenkrát ráno v Beaumontu, bylo jiné, protože já jsem byl jiný. I když jsem byl nezkušený, aspoň jsem se tenkrát upřímně snažil hledat a pociťovat a chystal jsem se uplatňovat s vírou to, čemu jsem se naučil. Teď vím, že taková svědectví jsou běžně dostupná každému z nás, pokud je přijímáme.
Kniha Mormonova je slovo Boží. Ježíš je Kristus. Evangelium bylo znovuzřízeno, a my se skutečně nacházíme v přítomnosti novodobých apoštolů a proroků.
Modlím se, abychom se dnes a stále učili lépe přijímat a mohli se tak skutečně radovat z daru i „z toho, kdo je dárcem daru“.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.