Proroci opět v zemi
Není to nic bezvýznamného, že tato Církev hlásá světu o proroctví, vidění a zjevení, avšak my to hlásáme.
Nedlouho poté, co se naše přítelkyně Carolyn Rasmusová stala členkou pedagogického sboru University Brighama Younga, její noví kolegové – učitelé ji pozvali na sobotní výlet do hor kolem Prova. Carolyn nebyla členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, ale cítila se mezi svými novými spolupracovníky zvlášť vítána. A tak s horským výstupem ochotně souhlasila.
Slunce stoupalo po obloze a výletníci po horském úbočí. Když se pak přiblížila desátá hodina, přátelé ve skupince si začali hledat místa, kam by se mohli posadit. Carolyn si pomyslela: „To je skvělé. Jak přišli na to, že si potřebuji odpočinout?“ a začala si také hledat pohodlné místo, kde by se mohla natáhnout. Zdálo se však, že ostatní začali odpočinek brát neobvykle vážně, někteří si vytáhli tužky a zápisníky a jeden z nich soustředěně ladil tranzistorové rádio.
To, co se stalo pak, navždy změnilo její život. Jeden její přítel jí řekl: „Carolyn, musíme ti něco vysvětlit. Dnes je první sobota v říjnu, a to pro nás znamená nejen krásné počasí a zářivé podzimní listí na stromech, ale také generální konferenci Církve. Jakožto Svatí posledních dnů, ať jsme kdekoli nebo ať děláme cokoli, všeho necháme a posloucháme. A tak se tady chceme posadit, mezi duby a borovice, s výhledem na údolí pod námi, a naslouchat pár hodin prorokům Božím.“
„Pár hodin?!“ pomyslela si Carolyn. „Netušila jsem, že ještě existují proroci Boží,“ řekla, „a už vůbec jsem nevěděla, že stojí za to je poslouchat celé dvě hodiny!“ A to ještě nevěděla, že ve dvě hodiny odpoledne se zastaví na další dvě hodiny a že ji pak vybídnou, aby si příští den doma naladila rádio na další čtyři hodiny.
Zbytek je již známý příběh. Díky darovaným, v kůži vázaným písmům od studentů, díky lásce přátel a rodin ze sboru SPD, kam začala chodit, a díky duchovním zážitkům, které chceme, aby měli všichni lidé kráčející ke světlu, byla Carolyn pokřtěna a konfirmována za členku Církve. Jak se říká, zbytek je již známý příběh. Sestra Rasmusová, díky tomu, že se seznámila s generální konferencí, když onoho dne seděla na hoře nad universitou BYU, prožila osobně naplnění Izaiášovy prorocké výzvy: „Poďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho. Nebo z Siona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“1
Blížíme se k závěru další úžasné generální konference. Byli jsme požehnáni tím, že jsme vyslechli poselství od našich vedoucích, včetně a zvláště presidenta Gordona B. Hinckleyho, muže, kterého přijímáme jako Božího mluvčího na zemi, našeho žijícího proroka, vidoucího a zjevovatele. Podobně jako proroci ve všech dispensacích od Adama až do dnešního dne nás president Hinckley, obrazně řečeno, shromáždil v této globální verzi údolí Adam-ondi-Ahman, vyjádřil nám svou lásku, učil nás a udělil nám své požehnání.2
Myslím, že mohu bezpečně říci, že všichni bratří a sestry, kteří k nám během víkendu promlouvali, se za nás modlili, aby nás tato generální konference povzbudila a, bude-li to třeba, aby změnila náš život, podobně jako se změnil život sestry Rasmusové a život bezpočtu dalších, kteří každého půlroku přijímají výzvu naší náboženské písně „Pojďte naslouchat hlasu proroka a slyšte slovo Boží“.3
Dovolte mi, abych vyjádřením vlastního svědectví a vděčnosti za poselství a význam generální konference navrhl tři věci, které tato shromáždění konaná dvakrát ročně prohlašují celém světu.
Zaprvé dychtivě a jednoznačně prohlašují, že na zemi je opět žijící prorok, který hovoří ve jménu Páně. A my toto vedení vskutku potřebujeme! Žijeme v neklidné a náročné době. Jsme svědky válek ve světě a nepokojů doma. Naši bližní kolem nás se potýkají s osobním trápením a s rodinnými starostmi. Zástupy lidí prožívají stovky různých obav a nesnází. To nám připomíná, že když ony mlhy temnoty v Lehiově vidění o stromu života obklopily poutníky, obklopily je všechny – spravedlivé i nespravedlivé, mladé i staré, nově obrácené i zkušené členy. V této alegorii všichni čelí protivenství a námaze, a jedině tyč ze železa – zjevené slovo Boží – je může bezpečně vyvést z nesnází. My všichni potřebujeme tuto tyč. My všichni potřebujeme toto slovo. Bez něho není nikdo v bezpečí, neboť v jeho nepřítomnosti může kdokoli „[odpadnout] na zakázané cesty a [být ztracen]“, jak se píše v písmech.4 Jsme vskutku vděčni, že jsme mohli na této konferenci v uplynulých dvou dnech slyšet Boží hlas a pociťovat sílu oné železné tyče.
Nestává se to často, ale v průběhu let některé zdroje naznačují, že Bratří nejsou ve svých proslovech v kontaktu s realitou, že neznají reálné problémy života, že některé jejich zásady a postupy jsou zastaralé a nesouvisejí s dnešní dobou.
Jako ten nejmenší z těch, kterým jste vyjádřili podporu, aby bezprostředně svědčili o tom, jak je vedena tato Církev, říkám s veškerou silou své duše, že nikdy ve svém osobním nebo profesním životě jsem nepoznal podobnou skupinu lidí, kteří by byli v takovém kontaktu s realitou, kteří by tak hluboce znali problémy, kterým čelíme, kteří by tak hluboce zkoumali minulost a byli otevření novým věcem a zvažovali tak pečlivě, uvážlivě a s modlitbou vše ostatní. Svědčím o tom, že tato skupina mužů a žen rozumí morálním a společenským problémům lépe, než jakýkoli výzkumný ústav či skupina odborníků obdobného zaměření o kterém vím, kdekoli na zemi. Vydávám osobní svědectví o tom, jak veskrze dobří jsou, jak pilně pracují a jak pokorně žijí. Není to nic bezvýznamného, že tato Církev hlásá světu o proroctví, vidění a zjevení, avšak my to hlásáme. Je to skutečné světlo zářící v temném světě, a září z těchto zasedání.
Zadruhé je každá tato konference výzvou k činu, nejen v našem životě, ale i ve prospěch těch, kteří jsou kolem nás, kteří jsou členy naší rodiny a Církve, i těch, kteří jimi nejsou. Dnes ráno nám president Hinckley dojemným způsobem připomněl, že na tento rok připadá 150. výročí putování oněch výprav s ručními vozíky, které v říjnu 1856, kdy zde v údolí Solného jezera probíhala generální konference, opouštěly v mrazivém počasí Nebrasku a krátce nato uvízly v neprůchodných sněhových závějích v hornaté krajině Wyomingu. Citoval nám inspirované poselství, které president Brigham Young na generální konferenci adresoval Svatým, aby prostě „šli a přivedli lidi, kteří jsou nyní na pláních“.5
Tak jistě, jako byla tématem oné generální konference v říjnu 1856 záchrana lidí v nouzi, tak je toto téma i tématem této konference, i konference předešlé, i té, která se bude konat příští rok na jaře. Možná, že se během této konference nepotýkáme s vánicemi a s pohřbíváním do zmrzlé země, avšak stále jsou tam venku potřební lidé – chudí a vyčerpaní, zklamaní a sklíčení, ti, kteří odpadají na již zmiňované „zakázané cesty“, a zástupy těch, kteří „jsou zadržováni před pravdou pouze proto, že nevědí, kde ji nalézti“.6 Jsou tam venku, mají kolena zemdlená, ruce skleslé,7 a špatné počasí se blíží. Mohou je zachránit jen ti, kteří toho mají více, kteří toho znají více a kteří mohou více pomoci. A neobtěžujte se otázkou: „Kde jsou?“ Jsou všude, napravo i nalevo, v našem sousedství a na našem pracovišti, v každé obci a kraji a zemi na tomto světě. Vezměte své spřežení a vůz; naložte ho láskou, svědectvím a duchovními pytli s moukou a pak se vydejte jakýmkoli směrem. Pokud přijmete evangelium Ježíše Krista, kterému bylo učeno na této konferenci, Pán vás povede k těm, kteří jsou potřební. Otevřete srdce a natáhněte ruku k těm, kteří jsou v dvacátém prvním století polapeni obdobně, jako tehdy pionýři v soutěskách Martin‘s Cove a Devil‘s Gate. Tímto způsobem přijímáme Mistrovu opakovanou prosbu, abychom se zajímali o ztracenou ovci a ztracené groše a ztracené duše.8
A konečně, generální konference Církve je prohlášením celému světu, že Ježíš je Kristus, že On a Jeho Otec, Bůh a Otec nás všech, se zjevili chlapci, proroku Josephu Smithovi, aby se naplnilo dávné zaslíbení, že vzkříšený Ježíš z Nazaretu opět znovuzřídí svou Církev na zemi a že znovu přijde tak, jak ho Judejští svatí viděli vystoupit do nebe.9 Tato konference, a každá jiná jí podobná, je prohlášením, že On sestoupil na zem v chudobě a pokoře, aby čelil trápení a odmítnutí, zklamání a smrti, abychom my mohli být spaseni od přesně téhož údělu v naší věčnosti, abychom „zsinalostí jeho“ mohli být uzdraveni.10 Tato konference hlásá každému národu, pokolení, jazyku a lidu láskyplné mesiášské zaslíbení, že „věčné jest milosrdenství jeho“.11
K vám všem, kteří si myslí, že jsou ztraceni nebo že již nemají žádnou naději, nebo kteří si myslí, že dělali příliš dlouho příliš mnoho špatného, ke každému, kdo se obává, že uvízl někde na mrazivých pláních života a mezitím se mu rozbil ruční vozík, tato konference provolává Jehovovo neochabující poselství: „Moje ruka je stále vztažena.“12 „[Já] k nim budu vztahovati rámě své,“ řekl, „[a i když] mne budou zapírati; nicméně k nim budu milosrdný,… budou-li činiti pokání a půjdou-li ke mně; neboť rámě mé je vztaženo po celý den, praví Pán Bůh zástupů.“13 Jeho milosrdenství trvá navěky, a Jeho ruka je vztažena stále. Jeho láska je čistou láskou Kristovou, pravou láskou, která nikdy nepomíjí, oním soucitem, který vytrvá, i když se všechna ostatní síla vytrácí.14
Svědčím o tomto milosrdném Ježíši, který k nám vztahuje ruku a který nás zachraňuje, o tom, že toto je Jeho vykupující Církev založená na Jeho vykupující lásce, a že tak, jak prohlásili lidé v Knize Mormonově, „mezi lid přišli proroci, kteří byli vysláni od Pána, [aby ji hlásali]… [Ano,] opět přišli do země proroci“.15 Svědčím o tom, že president Gordon B. Hinckley je v každém ohledu, od hlavy až k patě, takovým prorokem, prorokem, jehož života a jehož hlasu si vážíme a za něhož se tolik modlíme. On nyní zakončí toto pololetní shromáždění. Za toto požehnání – a za všechna tato požehnání a za mnohá další – vzdávám osobní díky v čase této generální konference, ve jménu Ježíše Krista, amen.