Pamatujme na Pánovu lásku
Musíme [se] snažit poznávat a pociťovat Pánovu lásku ve svém životě.
Kristus v červeném rouchu od Minervy Teichertové se zdál být dokonalým obrazem pro znázornění verše z písma, které jsme vybraly pro dnešní večer: „Jsem věčně [objata] náručí jeho lásky.“ (2. Nefi 1:15.) Kristus k nám vztahuje ruce a vypadá to, jako kdyby nás vítal. Právě tak, jako vyzval Nefity, aby povstali a přišli k němu, tak zve i každou z nás, jednu po druhé, k sobě, abychom i my mohly poznat, že On je „Bůh celé země, a že… byl zabit pro hříchy světa“. (3. Nefi 11:14.) Když přijmeme tuto výzvu, poznáme, jaké to je být objata Jeho láskou.
Jsem si jista, že každá z vás již někdy pocítila, že je v Kristově objetí. Pokud jste však na tom podobně jako já, jsou chvíle, kdy máte strach, kdy se zdá, že stres a povinnosti života vás pohlcují, kdy pociťujete, že se vzdalujete od Ducha. Možná se dokonce cítíte, jako byste byly opuštěné. Když mám tyto pocity, nejlepším protilékem jsou moje vzpomínky na okamžiky, kdy mě Kristův pokoj přišel posílit. A tak vás dnes večer vyzývám, abyste se mnou zavzpomínaly na to, jaké to je pociťovat Pánovu lásku ve svém životě a jaké to je pociťovat Jeho objetí.
Když jsem byla mladou matkou, zemřela mi maminka. Stále jsem potřebovala její rady a ponaučení. Poté, co zjistili, že má rakovinu, žila pouhých šest týdnů. Zpočátku jsem si dělala starosti o tatínka. Jsem vděčná, že maminka netrpěla dlouho a že její smrt byla pro nás dojemným zážitkem. Ale za pár týdnů měl být Den matek a její narozeniny, a začala mi hrozně chybět. Toužila jsem po jejím objetí a chtěla jsem vědět, že se jí daří dobře. Chtěla jsem jí říci, že ji mám ráda a že mi chybí.
Jednou večer, když jsem se modlila a plakala (což jsem tehdy dělávala často), jsem pocítila, jak mě náhle a mocně naplnil pocit klidu. Tento pocit mě uzdravil; přinesl mi pokoj. Fyzicky to netrvalo dlouho, ale přesto to bylo nesmírně uklidňující. Věděla jsem, co to bylo – obklopila mě Pánova láska a přinesla mi pokoj a sílu. Ale stejně důležité je i to, že onen okamžik se mi vtiskl do paměti jako nádherný dárek, který mohu rozbalit a na který si mohu vzpomenout, když je život těžký.
Někdy také tyto momenty naplněné láskou a následným pokojem přicházely nečekaně, i když jsem nic nepotřebovala – i když jsem se nepotýkala s žádným konkrétním problémem nebo záležitostí. Jednoho krásného podzimního sabatního dne jsem seděla na židli, ve které vždy čtu písma, a dívala jsem se, jak ze sousedovy meruňky opadávají žluté listy. Odtrhla jsem zrak od písem a bez jakéhokoli varování jsem pocítila, jak mne zaplavuje pocit pokoje a spokojenosti. Byl to jen letmý okamžik, a přesto ta vzpomínka na lásku, kterou jsem pociťovala, trvá stále. Je to dar mít vzpomínky, které si můžeme přivolat, když je život těžký.
Avšak každý den, když o to usiluji, vnímám ve svém životě Pánovu lásku a cítím, jak mě objímá. Vídám důkazy Pánovy lásky při svých ranních procházkách, kdy je vzduch čistý a na východě se objevují první náznaky světla. Pociťuji Jeho lásku, když mě náhle napadne nějaký verš z písem a osloví mě zcela novým způsobem. Uvědomuji si Jeho lásku, když mě učí skvělé ženy v Pomocném sdružení nebo navštěvující učitelky, které o mě pečují. Vnímám Jeho přítomnost, když se mého srdce dotkne krásná hudba nebo pozoruhodný proslov. Sestry, Pán je všude, pokud otevřeme oči a srdce Jeho lásce.
Jsem si však jista, že mezi vámi jsou takové, které zrovna teď napadá: „Kdy já mám čas na ranní procházku? Kdy jsem naposledy měla 10 minut klidu na čtení písem?“ Nebo: „Kdy jsem naposledy prožila den bez bolesti? Nebo bez starostí? Nebo bez zármutku?“ Uvědomuji si, že je pravda, že často máme dojem, jako by život byl jedna velká hromada povinností, nezdarů a zklamání. Avšak Pán je zde pro nás, a je vždy tentýž, se stále vztaženýma rukama. Když se cítíme přemoženy, musíme si vzpomenout na pokoj, který nám přinesl v dřívějších dobách. Jeho pokoj nám přináší útěchu a sílu; a to nám svět dát nemůže.
Jako věrné ženy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsme požehnány Duchem Svatým. Když do svého života pozveme Spasitele, Duch Svatý nám vydá svědectví o lásce, kterou Otec a Jeho Syn, náš Spasitel, chovají ke každé z nás. Avšak pociťování Jejich lásky závisí nejen na našem přání, ale také na našich skutcích. A to, jaké skutky musíme konat, je nám známo: je to upřímná modlitba, která je konkrétní a pokorná, po které následuje tiché naslouchání Pánovým odpovědím; pravidelné studium písem a čas věnovaný přemítání o tom, co čteme, a nakonec ochota zpytovat samu sebe a důvěřovat Pánovu slibu, že způsobí, „že slabé věci se pro [nás] stanou silnými“. (Eter 12:27.) Když studujeme a přemítáme, máme nárok na vnuknutí Ducha, a pokud si budeme více všímat těchto vnuknutí, budeme každý den poznávat, jak Pán působí v našem životě. Jak řekl starší Neal A. Maxwell, najdeme Ho „v detailech svého života“. („Becoming a Disciple“, Ensign, June 1996, 19.) A když toto poznání přijde, budeme pociťovat Jeho pokoj a budeme si uvědomovat, že jsme vskutku objaty náručí Jeho lásky.
Na celosvětovém školení vedoucích v lednu 2004 president Gordon B. Hinckley nabádal ženy Církve, aby „stály pevně a neochvějně“ proti zlu, které se ve světě rozrůstá. („Stůjme pevně a neochvějně“, Celosvětové školení vedoucích, 10. ledna 2004.) Sestry, právě z tohoto důvodu se musíme snažit poznávat a pociťovat Pánovu lásku ve svém životě. Právě proto musíme mít na paměti své zážitky s Jeho pokojem a se silou, kterou Jeho pokoj přináší, a musíme je opatrovat. A právě proto musíme vyprávět o svých zážitcích týkajících se víry a svědectví svým dětem i těm, kteří nemají rodiče ani nikoho blízkého.
Členové naší rodiny potřebují pokoj Boží ve svém životě, a pokud nedokážeme nebo nechceme pozvat Pána do svého života, pak bude naše rodina odrazem našeho vlastního zmatku. Po ženách se požaduje, aby byly vychovatelkami své rodiny, ale musíme být také pevné; musíme být pevným kamenným základem, na kterém může stát náš domov. Naše rodina potřebuje, abychom jí přinášely pokoj, stejně jako Pán přináší pokoj nám. Náš domov musí být místem, kde naše rodina a přátelé chtějí přebývat, kde každý, kdo vstoupí do našeho domova, může čerpat sílu a odvahu čelit problémům spojeným s životem ve stále zlovolnějším světě. Naše děti nás musejí slyšet, jak „mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu [a] kážeme o Kristu“ (2. Nefi 25:26), aby mohly vědět, k jakému prameni mohou hledět, aby našly pokoj, který „převyšuje [všeliké chápání]“. (Filipenským 4:7.)
Pamatujte, sestry, Spasitelova výzva je jasná a přímočará, a co je pro nás důležité, je trvalá: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste… Vezměte jho mé na [sebe, neboť] břímě mé [je] lehké.“ (Matouš 11:28–30.) Toto je Pánovo zaslíbení určené mně i vám.
Modlím se za každou z nás, abychom pamatovaly na to, kdy nám Pán přinesl svůj pokoj a kdy nás objal náručí své lásky. A co je neméně důležité, pokud jste tuto lásku již nějakou dobu necítily, snažte se ji prosím vnímat a pociťovat, zatímco se věnujete běžným úkolům svého života. Když tak budete činit, pak v průběhu dnů a měsíců a let vašeho života se vzpomínky na tyto kontakty s Pánem stanou nádhernými dárky, které můžete otevřít podruhé – nebo mnohokrát – aby vás posílily, když je život těžký.
„Pokoj zůstavuji vám,“ slibuje Pán, „ne jako svět dává, já dávám vám.“ (Jan 14:27.) Pokoj. Síla. To je to, po čem toužíme a čeho je možné dosáhnout. Musíme se jen obrátit k Jeho vztaženým rukám. Ve jménu Ježíše Krista, amen.