Duchovní živiny
Potřebujeme více duchovních živin – živin, které přicházejí z poznávání plnosti evangelia a z mocí svatého kněžství.
Můj dědeček pásával každé léto svůj dobytek v nádherných, žírných, vysokohorských údolích východně od našeho města ve středním Utahu. Nicméně dobytek se dožadoval doplňkových živin z lízání kamenné soli, a potřeboval to. Ta pocházela ze solného dolu, který se nacházel trochu dál od nás. Dědeček doplňoval sůl na lizech tak, že na silného koně dal sedlo s vaky a ty naplnil kamennou solí. Nákladního koně jsem z dobrého důvodu nazval Louda. Dědeček mě posadil na Loudu se sedlem naplněným solí. Dal mi také otěže, abych mohl koně vést do hor a abych následoval koně, na němž jel dědeček.
Můj kůň Louda byl pomalý, ale já jsem ho nepopoháněl, protože nesl tak těžký náklad. Jízda do hor k lizům a složení kamenné soli ze soumara trvala celý den. Jak se během dne oteplovalo, štípaly mě zpocené nohy, které se třely o hroudy soli ve vacích sedla. Byl jsem rád, když jsme překračovali potok a já jsem mohl slézt z koně, omýt si a osušit si nohy a zbavit se tak štípání.
Dědeček si většinu dne zpíval. Většinou zpíval písně Sionu. Ze všech písní, které zpíval, na mě velice zapůsobila píseň „Ukaž mi své společníky, a já ti řeknu, kdo jsi“. Když se na to zpětně dívám, byla doprava soli do horského údolí radostným zážitkem a dodatečné živiny z kamenné soli posílily dobytek.
Živina poskytuje výživu, která podporuje růst a zdraví zvířat i lidí. Dědečkův dobytek se dožadoval živin z kamenné soli, ale lidské bytosti potřebují něco více. Potřebují se doplňovat duchovně, protože „život více jest nežli pokrm“1 a protože „[duch je] v člověku a [inspirace] Všemohoucího činí lidi rozumné“.2 Lidský duch potřebuje lásku. Potřebuje také být „vykrmený slovy víry a pravého učení“.3
Duchovní výživa nás připravuje na křest. Tato příprava zahrnuje pokoření se před Bohem „se srdcem zlomeným a s duchem zkroušeným“, pokání ze všech hříchů, ochotu „vzíti na sebe jméno Ježíše Krista“ a projevit „skutky svými…, že [jsme] přijali z Ducha Kristova“.4
Naší nejdůležitější duchovní živinou je svědectví, že Bůh je náš Věčný Otec, že Ježíš je náš Spasitel a Vykupitel a že Duch Svatý je náš Utěšitel. Toto svědectví je nám potvrzeno darem Ducha Svatého. Z tohoto svědectví čerpáme duchovní živiny víry a důvěry v Boha, které přinášejí požehnání nebes. Duchovní živiny k nám přicházejí z různých zdrojů, ale kvůli časovému omezení bych se rád zmínil pouze o třech.
Před několika lety se jeden mladý muž, který začínal poslední rok studia na střední škole, rozhodl vyživovat se studiem písem půl hodiny každý den. Když začal studovat Nový zákon, narazil na překážku. Nepociťoval očekávané duchovní povznesení a to, co četl, ho neobohacovalo. A tak se sám sebe ptal: „Co dělám špatně?“ Potom mu přišla na mysl jedna epizoda ze školy. S několika přáteli si vyprávěli vtipy – některé z nich nebyly příliš vtipné, zato byly přímo neslušné. Nejenže se toho účastnil, ale dokonce přidal i několik vlastních barvitých poznámek. Právě když na to pomyslel, oko mu padlo na tato slova v Matoušovi: „Ale pravím vám, že z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydadí počet v den soudný.“5 Věděl, že ho na tato slova v té době navedl Duch. Odvrátil se od Bible a pronesl modlitbu pokání.
Odpověď na jeho otázku „Co dělám špatně?“ byla prostá. Četl písma, označoval si v nich verše, a dokonce se z nich těšil, ale nežil podle rad, které ony verše uváděly. Když obnovil své studium písem a snažil se žít podle Kristova příkladu, brzy si povšiml, jak se různé oblasti jeho života začaly rozvíjet.6 Tím, že začlenil písma do svého života, přidal významnou duchovní živinu.
V našem nejistém fyzickém prostředí potřebujeme více duchovních živin, živin, které přicházejí z poznávání plnosti evangelia a z mocí svatého kněžství. Když nám toto poznání proniká duší, blížíme se nejenom k Bohu, ale také chceme sloužit Jemu i svým bližním.
Před několika lety se jedno kvorum kněží rozhodlo jako projekt služby vybrat od lidí jídlo pro potřebné. Jim, jeden z kněží, byl účastí v projektu nadšený a rozhodl se získat více jídla než kdokoli jiný. Nadešel čas, kdy se kněží sešli v kapli. Všichni vyrazili ve stejnou dobu a později večer se v určený čas vrátili. K překvapení všech byl Jimův vozík prázdný. Byl trochu zaražený a někteří chlapci si z něj dělali legraci. Když to viděl poradce, který věděl, že se Jim zajímá o auta, řekl: „Pojď ven, Jime. Chci, aby ses podíval na moje auto. Nějak mě zlobí.“
Když vyšli ven, poradce se Jima zeptal, zda se nezlobí. Jim řekl: „Ne, vůbec ne. Ale když jsem vyrazil, abych od lidí vybíral jídlo, získal jsem ho skutečně mnoho. Měl jsem plný vozík. Když jsem se vracel do kaple, zastavil jsem se v domě jedné nečlenky, která je rozvedená a žije na území našeho sboru. Zaklepal jsem na dveře a vysvětlil jsem, co děláme, a ona mě pozvala dál. Začala hledat, co by mi dala. Otevřela ledničku a já jsem viděl, že je skoro prázdná. Skříňky byly prázdné. Nakonec našla malou plechovku broskví.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Kolem pobíhaly všechny ty malé děti, které potřebovaly nakrmit, a ona mi podala tu plechovku broskví. Vzal jsem ji, položil do vozíku a vyrazil jsem na ulici. Urazil jsem asi půl bloku, když jsem pocítil v celém těle teplo, a věděl jsem, že se musím do toho domu vrátit. Všechno to jídlo jsem jí dal.“
Poradce řekl: „Jime, nikdy nezapomeň na to, co dnes večer pociťuješ, protože o tom to vše je.“7 Jim ochutnal živinu nesobecké služby.
Mnoho duchovních živin přichází během služby na misii – z naprostého oddání se Pánovu dílu. Přicházejí k těm, kteří pomáhají lidem duchovně se probudit, aby mohli přijmout evangelium. Před více než sto lety, když starší J. Golden Kimball předsedal Misii jižních států, svolal shromáždění starších. Měli se shromáždit na odlehlém místě v lesích, aby měli soukromí. Jeden ze starších měl problém s nohou. Měl ji odřenou a nateklou tak, že byla dvakrát větší než druhá noha. Starší ale trval na tom, že se tohoto zvláštního kněžského shromáždění v lesích zúčastní. A tak ho dva starší na místo shromáždění nesli.
Starší Kimball se misionářů zeptal: „Bratří, co kážete?“
Odpověděli: „Kážeme evangelium Ježíše Krista.“
„Říkáte lidem, že máte moc a pravomoc uzdravovat skrze víru nemocné?“ zeptal se.
Odpověděli: „Ano.“
„Tedy dobrá,“ pokračoval, „proč tomu nevěříte?“
Mladý muž s oteklou nohou se postavil a řekl: „Já tomu věřím.“ Zde je zbytek příběhu vyprávěný slovy staršího Kimballa: „[Starší] se posadil na pařez a misionáři se shromáždili okolo něj. Byl pomazán a já jsem mu požehnal, a on byl přímo v jejich přítomnosti uzdraven. Byl to naprostý šok; byl požehnán i každý další nemocný starší, a všichni byli uzdraveni. Odcházeli jsme z tohoto kněžského shromáždění a starší obdrželi svá pověření, vládla tam radost a štěstí, které nelze popsat.“8 Živina jejich víry byla doplněna a jejich horlivost pro misionářskou službu byla oživena.
Duchovní živiny, které nás udržují duchovně zdravými, mohou ztratit svou moc a sílu, nežijeme-li tak, abychom byli hodni božského vedení, které potřebujeme. Spasitel nám řekl: „Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemuž se nehodí více, než aby byla ven vyvržena a od lidí pošlapána.“9 Musíme udržovat svou mysl a tělo čisté od všech forem závislostí a znečištění. Nikdy bychom se nerozhodli jíst zkaženou nebo znečištěnou potravu. Stejným výběrovým způsobem si máme dávat pozor, abychom nečetli nebo nesledovali něco, co nemá dobrou chuť. Mnoho duchovního znečištění, které vstupuje do našeho života, přichází skrze internet, počítačové hry, televizní pořady a filmy, které jsou vysoce dvojsmyslné nebo obrazně ztvárňují nízké vlastnosti lidí. Protože žijeme v takovém prostředí, musíme prohloubit svou duchovní sílu.
Enos hovoří o tom, jak jeho duše hladověla a jak volal celý den a také v noci a prosil za svou duši.10 Dožadoval se duchovních živin, které tiší žízeň po duchovní pravdě. Jak řekl Spasitel ženě u studny v Samaří: „Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“11
Doufám, že dnes večer jsme se sešli jako kněžství Boží v tomto ohromném shromáždění, viditelném i neviditelném, proto, že chceme být duchovně vyživeni. Doufám, že budeme vždy hladovět a žíznit po slově Páně, které nám přinášejí proroci, Jeho služebníci, a že každý týden budeme moci být nasyceni, když se budeme účastnit shromáždění svátosti a budeme obnovovat své smlouvy.
Každý z vás, mladých mužů Aronova kněžství, má uvnitř sebe všechny nezbytné prvky pro své věčné určení. Tyto prvky, z nichž některé dřímají, musejí být posilovány a vyživovány z vnějšku. Některé z nich jsou fyzické, jiné jsou duchovní. Lidský duch musí vědět o své věčné pouti – musí vědět, odkud přišel, proč je zde ve smrtelnosti a kam musí nakonec odejít, aby obdržel radost a štěstí a naplnil své určení. Doplňování našeho ducha duchovními živinami může být trvalé a půjde s námi do věčností. Jak učil Amulek: „Tentýž duch, který ovládá tělo vaše v době, kdy odcházíte z tohoto života, tentýž duch bude míti moc ovládati tělo vaše na onom věčném světě.“12
Bratří, vážíme si vaší oddanosti a spravedlivosti. Pracujete ve svých povoláních v kvorech, odbočkách, sborech a kůlech tak dobře, že Církev roste a celé dílo Boží jde na celém světě kupředu. Skrze své kněžství jste schopni žehnat ve jménu Páně své rodině i dalším, kteří se na vás mohou obrátit nebo kterým jste pověřeni požehnat. To pochází z božské svobody jednání, kterou nám svěřil Pán, neboť On slíbil: „Kohokoli požehnáš, toho já požehnám.“13
Bratří, doufám, že budeme věrni všem svým smlouvám. Modlím se, abychom byli naprosto oddaní všem členům své rodiny, zejména své manželce, ale také rodičům, dětem a vnoučatům. Kéž bychom byli shledáni, že vydáváme osobní svědectví o pravdivosti tohoto díla po všechny dny svého života. Kéž jdeme kupředu se spravedlivostí jako pokorní služebníci Páně, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.