Jak pevný to základ
Můžeme opevnit svůj základ víry, svá svědectví o pravdě, abychom neklopýtali, abychom neselhali.
Drazí bratři a sestry, vás, které vidím, i vás, kteří jste se shromáždili po celém světě, prosím o vaše modlitby a víru, abych se mohl dobře zhostit úkolu a výsady k vám hovořit.
V roce 1959, nedlouho poté, co jsem začal sloužit jako president Kanadské misie s ústředím v Torontu v provincii Ontario v Kanadě, setkal jsem se s N. Eldonem Tannerem, význačným Kanaďanem, který byl o několik měsíců později povolán asistentem Kvora dvanácti apoštolů, potom do Kvora Dvanácti a potom jako rádce čtyř presidentů Církve.
V době, kdy jsem se s ním setkal, byl presidentem ohromné společnosti Trans-Canada Pipelines, Ltd. a presidentem kůlu Canada Calgary. V Kanadě byl známý jako „pan Bezúhonný“. Během tohoto prvního setkání jsme mimo jiné hovořili o chladných kanadských zimách, kdy zuří bouře, teploty na celé týdny klesají pod bod mrazu a ledový vítr tyto teploty ještě více snižuje. Zeptal jsem se presidenta Tannera, proč silnice a dálnice v západní Kanadě zůstávají i během těchto zim v podstatě netknuté a vykazují jen malé nebo vůbec žádné známky popraskání nebo porušení, zatímco na povrchu silnic v mnoha oblastech, kde jsou zimy méně chladné a méně kruté, vznikají trhliny, praskliny a díry.
Odpověděl: „Podstata spočívá v hloubce základu povrchového materiálu. Aby zůstal silný a nepraskal, je nutné položit základové vrstvy do velké hloubky. Když nejsou základy dostatečně hluboké, povrch nemůže vydržet extrémní výkyvy počasí.“
Během let jsem na tento rozhovor a na vysvětlení presidenta Tannera často myslel, neboť v jeho slovech vidím hluboké ponaučení pro náš život. Jednoduše řečeno, když nemáme hluboký základ víry a pevné svědectví o pravdě, můžeme mít potíže s tím, abychom dokázali čelit krutým bouřím a ledovým větrům protivenství, které nevyhnutelně přicházejí na každého z nás.
Smrtelnost je obdobím zkoušky, dobou, kdy máme prokázat, že jsme způsobilí pro návrat do přítomnosti našeho Nebeského Otce. Abychom byli vyzkoušeni, musíme čelit problémům a obtížím. Mohou nás zlomit, a povrch naší duše může popraskat a rozdrolit se – totiž pokud náš základ víry, naše svědectví o pravdě v nás není hluboce usazen.
Spoléhat se na víru a svědectví druhých můžeme jen omezenou dobu. Nakonec musíme mít vlastní sílu a hluboce položený základ, jinak nebudeme schopni snést bouře života, které dozajista přijdou. Tyto bouře života přicházejí v různých podobách. Můžeme čelit zármutku a žalu kvůli svéhlavému dítěti, které se rozhodne odvrátit se od stezky vedoucí k věčné pravdě a místo toho putovat po kluzkých svazích omylu a rozčarování. Nás nebo blízkého člověka může postihnout nemoc a přinést utrpení, a někdy i smrt. Nehody mohou zanechat svou krutou památku nebo mohou uhasit světlo života. Smrt přichází ke starším, kteří kráčejí nejistým krokem. Její volání slyší i ti, kteří sotva dosáhli poloviny životní pouti, a často utiší i smích malých dětí.
Občas se zdá, že na konci tunelu není světlo a že po temnotě noci nepřichází svítání. Cítíme se obklopeni bolestí zlomených srdcí, zklamáním zmařených snů a zoufalstvím ztracených nadějí. Připojujeme se k biblickému zvolání: „Což není žádného lékařství v Galád?“ (Jeremiáš 8:22.) Máme sklon nahlížet na svá osobní neštěstí skrze zkreslující skleněný hranol pesimismu. Cítíme se opuštění, zlomení, osamělí.
Jak můžeme postavit dostatečně silný základ, abychom vydrželi tyto rány osudu? Jak si můžeme uchovat víru a svědectví, které budeme muset mít, abychom mohli zakusit radost slíbenou věrným? Nezbytné je neustálé a trvalé úsilí. Většina z nás již zakusila inspiraci tak silnou, že nám vhání slzy do očí, a odhodlání zůstat vždy věrnými. Slyšel jsem prohlášení: „Kdybych si jen mohl tyto pocity uchovat navždy, nikdy bych neměl potíže dělat to, co mám.“ Tyto pocity však mohou být prchavé. Inspirace, kterou pociťujeme během těchto konferenčních zasedání, může v pondělí zeslábnout a vyblednout a my budeme čelit rutině práce, školy, vedení domácnosti a rodiny. To může naši mysl snadno odvést od svatého k světskému, od toho, co povznáší k tomu, co, když to dopustíme, nás odsekne od našeho svědectví, našeho pevného základu.
Nežijeme samozřejmě ve světě, kde nezakoušíme nic než duchovno, ale můžeme opevnit svůj základ víry, svá svědectví o pravdě, abychom neklopýtali, abychom neselhali. Možná se ptáte, jak můžeme co nejúčinněji získat a udržet si základ potřebný k duchovnímu přežití ve světě, ve kterém žijeme?
Dovolte, abych vám nabídl tři vodítka, která nám při našem hledání pomohou.
Zaprvé opevněte svůj základ modlitbou. „Modlitba je upřímná touha duše, vyřčená či nevyřčená.“ („Prayer Is the Soul’s Sincere Desire“, Hymns, č. 145.)
V modlitbě skutečně rozmlouvejme s naším Otcem v nebi. Je snadné dopustit, abychom se ve svých modlitbách opakovali a používali slova, nad kterými přemýšlíme jen málo nebo vůbec. Když budeme mít na paměti, že každý z nás je doslovně duchovním synem nebo dcerou Boha, zjistíme, že není těžké přistupovat k Němu v modlitbě. On nás zná; má nás rád; chce pro nás to nejlepší. Modleme se upřímně a smysluplně, vzdávejme díky a prosme o to, co si myslíme, že potřebujeme. Naslouchejme Jeho odpovědím, abychom je dokázali rozeznat až přijdou. Budeme-li to dělat, budeme posíleni a požehnáni. Poznáme Jeho i to, co si pro nás On přeje. Tím, že Ho poznáme, že budeme důvěřovat Jeho vůli, bude posílen náš základ víry. Pokud byl někdo z nás pomalý v naslouchání rady modlit se vždy, není vhodnějšího okamžiku než začít právě nyní. William Cowper prohlásil: „Satan se třese, když vidí i toho nejslabšího Svatého poklekat.“ (William Neil, comp., Concise Dictionary of Religious Quotations [1974], 144.)
Nezanedbávejme své rodinné modlitby. Ty jsou účinnou ochranou před hříchem, a tudíž i nejpřínosnějším poskytovatelem radosti a štěstí. Toto rčení je staré, a přesto pravdivé: „Rodina, která se spolu modlí, spolu zůstává.“ Budeme-li dávat příklad v modlitbě svým dětem, budeme jim tím také pomáhat, aby založily vlastní hluboký základ víry a svědectví, který budou potřebovat po celý svůj život.
Moje druhé vodítko: Studujme písma a přemýšlejme o nich „dnem i nocí“, jak radil Pán v knize Jozue (1:8).
V roce 2005 přijaly stovky tisíc Svatých posledních dnů výzvu presidenta Gordona B. Hinckleyho, aby do konce roku přečetli Knihu Mormonovu. Myslím, že v prosinci 2005 by byl zaznamenán rekord v počtu hodin věnovaných včasnému splnění této výzvy. Za splnění úkolu jsme byli požehnáni; naše svědectví se posílilo; naše poznání prohloubilo. Chci každého z nás povzbudit, aby pokračoval v četbě a studiu písem, abychom jim mohli rozumět a abychom mohli ve svých životech používat ponaučení, která tam nacházíme. Parafrázuji básníka Jamese Phinneyho Baxtera:
Kdo se učí a učí, ale nikdy nic neví,
je jako ten, kdo oře a oře, ale nic nezasadí.
(„The Baxter Collection“, Baxter Memorial Library, Gorham, Maine.)
Když každý den věnujeme čas studiu písem, bezpochyby to posílí náš základ víry a naše svědectví o pravdě.
Vzpomeňte si se mnou na radost, kterou zakusil Alma, když putoval ze země Gedeon na jih do země Manti a setkal se se syny Mosiášovými. Alma je po nějakou dobu neviděl, a byl přemožen radostí, když zjistil, že jsou „stále jeho bratří v Pánu; ano, zesílili v poznání pravdy; neboť to byli muži zdravého rozumu a zkoumali pilně písma, aby znali slovo Boží“. (Viz Alma 17:1–2.)
Kéž i my známe slovo Boží a žijeme v souladu s ním.
Moje třetí vodítko pro budování silného základu víry a svědectví zahrnuje službu.
Když jsem jednou ráno jel do kanceláře, míjel jsem chemickou čistírnu, která měla ve výloze vývěsku. Na ní stálo: „Je to služba, co se počítá.“ Musel jsem neustále myslet na poselství této vývěsky. Náhle jsem si uvědomil proč. Skutečně to je služba, co se počítá – Pánova služba.
V Knize Mormonově se dočítáme o ušlechtilém králi Beniaminovi. Tento inspirovaný vedoucí s opravdovou pokorou vyprávěl o své touze sloužit svému lidu a vést ho po cestě spravedlivosti. Tehdy svému lidu řekl:
„Vizte, pravím vám, že si nepřeji chlubiti se proto, že jsem vám pravil, že jsem prožil dny své ve službě vám, neboť jsem byl pouze ve službě Boží.
A vizte, říkám vám tyto věci, abyste se mohli naučiti moudrosti; abyste se naučili, že když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ (Mosiáš 2:16–17.)
Toto je ta služba, která se počítá, služba, ke které jsme všichni povoláni – služba Pánu Ježíši Kristu.
Na své stezce životem si povšimnete, že nejste jediným poutníkem. Jsou zde ostatní, kteří potřebují vaši pomoc. Jsou zde nohy, které je třeba upevnit, ruce, které je třeba stisknout, mysli, které je třeba povzbudit, srdce, která je třeba inspirovat, a duše, které je třeba zachránit.
Před třinácti lety jsem měl tu výsadu udělit požehnání krásné dvanáctileté mladé dámě, Jami Palmerové. Lékaři právě zjistili, že má rakovinu, a ona byla vyděšená a zmatená. Následně prodělala operaci a bolestivou chemoterapii. Dnes je zdravá a je to šťastná a krásná šestadvacetiletá žena, která toho v životě hodně dokázala. Před nějakou dobou jsem se dozvěděl, že se ve své nejtemnější chvíli, když se budoucnost zdála ponurá, dozvěděla, že jí budou muset nohu, ve které se rakovina objevila, několikrát operovat. Pomyslela si tehdy, že dlouho plánovaného výletu s třídou Mladých žen po náročné stezce do jeskyně Timpanogos – nacházející se v pohoří Wasatch Mountains asi 60 kilometrů na jih od Salt Lake City – se nebude moci určitě zúčastnit. Jami řekla svým přítelkyním, že budou muset výlet podniknout bez ní. Jsem si jist, že se jí chvěl hlas a v srdci byla zklamaná. Pak ale ostatní mladé ženy důrazně odpověděly: „Ne, Jami, ty půjdeš s námi!“
„Já ale nemůžu chodit,“ odpověděla s úzkostí.
„Tak tě tedy na vrchol doneseme!“ A skutečně to udělaly.
Dnes je onen výlet již vzpomínkou, ale ve skutečnosti je to něco mnohem více. Skotský básník James Barrie prohlásil: „Bůh nám dal vzpomínky, abychom mohli mít červnové růže i v prosinci svého života.“ (Parafráze Jamese Barrieho, v Laurence J. Peter, comp., Peter’s Quotations: Ideas for Our Time [1977], 335.) Žádná z těchto drahocenných mladých žen nikdy nezapomene na onen památný den, kdy milující Nebeský Otec se souhlasným úsměvem shlédl dolů a byl velmi potěšen.
Když nás Pán přijímá do svých služeb, vyzývá nás, abychom k Němu těsněji přilnuli, a my ve svém životě pociťujeme Jeho ducha.
Když pokládáme pevný základ svému životu, nechť má každý na paměti Jeho drahocenný slib:
Tak Já s tebou jsem, tobě netřeba se bát,
vždyť Já jsem tvůj Bůh, nepadneš, zůstaneš stát.
Pomoc tvoje jsem pro jakýkoliv čas,
a i když budeš klesat, Já pozvednu tě zas.
(„Jak pevný to základ“, ZNPPD 1, str. 7.)
Kéž si každý z nás zaslouží toto požehnání, o to se pokorně modlím, ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele, amen.