Ochrana a útočiště
Mluvíme o Církvi jako o svém útočišti, o své ochraně. Církev poskytuje bezpečí a záštitu.
26. července 1847, třetího dne po příjezdu do údolí (druhým dnem byl sabat), vystoupal Brigham Young se členy Dvanácti a s několika dalšími na vrchol hory ležící asi dva a půl kilometru od místa, kde se nyní nacházím. Považovali to za dobré místo pro vztyčení korouhve národům. Heber C. Kimball měl na sobě žlutý bavlněný šátek. A tak přivázali šátek k vycházkové holi Willarda Richardse a mávali jím vysoko ve vzduchu, jako korouhev národům. Brigham Young horu pojmenoval Ensign Peak [Hora korouhve].1
Pak sestoupili z hory ke svým opotřebovaným krytým vozům, k těm několika málo věcem, které s sebou vezli 2000 mil, a ke svým utrmáceným stoupencům. Nečerpali sílu z toho, co vlastnili, ale z toho, co věděli.
Věděli, že jsou apoštoly Pána Ježíše Krista. Věděli, že kněžství jim bylo předáno andělskými posly. Věděli, že měli přikázání a smlouvy nabízející možnost získat věčné spasení a oslavení pro celé lidstvo. Byli si jisti tím, že je provázela inspirace Ducha Svatého.
Pustili se do práce, zorali půdu a vytvořili zahrady, postavili přístřešky, které je měly chránit před nadcházející zimou. Připravovali se na příchod ostatních, kteří byli dosud v prérii a kteří je následovali do tohoto nového shromaždiště.
Ve zjevení přijatém před devíti lety jim bylo přikázáno: „Povstaň a sviť, aby světlo tvé mohlo býti korouhví pro národy;
A aby shromáždění v zemi Sion a v kůlech jeho mohlo býti jako ochrana a jako útočiště před bouří a před hněvem, až bude vylit bez zředění na celou zem.“ (NaS 115:5–6.)
Měli být „světlem“ a „korouhví“ neboli měřítkem.
Měřítko určené zjevením je obsaženo v písmech a je vyjádřeno v naukách evangelia Ježíše Krista. Zásady života podle evangelia, kterými se řídíme, jsou založeny na nauce, a měřítka jsou s těmito zásadami v souladu. Jsme těmto měřítkům zavázáni smlouvou uzavřenou skrze obřady evangelia, jež vykonávají ti, kteří obdrželi kněžství a klíče pravomoci.
Oni věrní Bratří neměli volnost v tom, aby tato měřítka upravovali nebo ignorovali, a ani my tuto volnost nemáme. Musíme podle nich žít.
Nepomůže nám, ani nás neuklidní, když si řekneme, že na nich nezáleží. My všichni víme, že na nich záleží, neboť všichni lidé „jsou dostatečně poučeni, aby rozeznali dobro od zla“. (2. Nefi 2:5.)
Pokud děláme to nejlepší, co můžeme, neměli bychom ztrácet odvahu. Když se nám nedaří, což se stává, nebo klopýtáme, což se může stát, existuje vždy lék ve formě pokání a odpuštění.
Máme své děti učit měřítku mravnosti, aby se vyvarovaly veškerého druhu nemorálnosti. Ona vzácná moc v jejich smrtelném těle má být používána „pouze mezi mužem a ženou, kteří jsou zákonně oddáni jako manžel a manželka“.2 V manželství musíme být zcela věrní.
Máme dodržovat zákon desátku. Plníme své zodpovědnosti v Církvi. Každý týden se setkáváme na shromáždění svátosti, abychom obnovili smlouvy a získali zaslíbení obsažená v oněch prostých a posvátných modlitbách pronášených nad chlebem a vodou. Máme ctít kněžství a být poslušni smluv a obřadů.
Oni Bratří na hoře Ensign Peak věděli, že mají žít obyčejným životem a uchovávat si obraz Krista vtisknutý ve své tváři (viz Alma 5:14).
Rozuměli tomu, že kůly mají být ochranou a útočištěm, ale v té době na zemi žádný kůl nebyl. Věděli, že jejich posláním bylo založit kůly Sionu v každé zemi světa.
Možná přemýšleli nad tím, jaký hněv nebo bouře, kterou ještě nezažili, může být vylita na svět. Vytrpěli kruté protivenství, násilí, terorismus. Lidé jim spálili domovy a vzali jim majetek. Znovu a znovu je vyháněli z jejich domova. Oni tehdy věděli, jako víme i my nyní, že protivenství nikdy neskončí. Povaha protivenství se mění, ale nikdy nekončí. Ony těžkosti, kterým čelili první Svatí, nikdy neskončí. Nové těžkosti budou sice jiné, ale zcela jistě ne menší než ty, kterými museli kdysi projít oni.
Nyní se kůly Sionu počítají na tisíce a jsou všude po celém světě. Počet členů jde do milionů a roste. Nic z toho nelze zadržet v růstu, neboť toto je dílo Páně. Členové nyní žijí ve 160 zemích a mluví více než 200 jazyky.
Někteří žijí s nevyslovenými obavami z toho, co nás a Církev ve světě čeká. Svět je stále temnější, pokud jde o mravnost a duchovnost. Pokud se však shromáždíme do Církve, budeme žít podle jednoduchých zásad evangelia, budeme žít mravně, dodržovat Slovo moudrosti, plnit své kněžské a jiné povinnosti, nemusíme žít ve strachu. Slovo moudrosti je klíčem k fyzickému zdraví i ke zjevení. Vyhýbejte se čaji, kávě, alkoholu, tabáku a narkotikům.
Můžeme žít kdekoli chceme, dělat to nejlepší, co umíme, abychom si vydělali na živobytí, ať již skromné nebo štědré. Máme svobodu nakládat se svým životem tak, jak je nám libo, můžeme si zajistit schválení a dokonce zásah Všemohoucího, můžeme důvěřovat neustálému duchovnímu vedení.
Každý kůl představuje ochranu, útočiště a korouhev neboli měřítko. Kůl zahrnuje vše, co je potřeba pro spasení a oslavení těch, kteří se nacházejí ve vlivu jeho působnosti, a chrámy jsou nám nyní blíže než dříve.
Protivenství však nikdy nekončí. Existují nesprávné výklady a představy o nás a o naší historii, z nichž některé jsou prohlašovány se zlým úmyslem a rozhodně v protikladu k učení Ježíše Krista a Jeho evangelia. Někdy proti nám vystupují duchovní, dokonce i náboženské organizace. Dělají to, co bychom my nikdy nedělali. Nenapadáme ani nekritizujeme druhé, ani proti nim nevystupujeme jako oni proti nám.
I dnes existují pošetilé báchorky, které se tradují a opakují tak často, až jim lidé věří. Jednou z nejhloupějších je i ta, že mormoni mají rohy.
Před lety jsem byl na sympóziu na jedné vysoké škole v Oregonu. Sympózia se zúčastnili katolický biskup, rabín, duchovní episkopální církve, evangelický duchovní, unitářský duchovní a já.
Rektor školy, Dr. Bennett, nás pozval na snídani. Pak se někdo zeptal, s kterou manželkou jsem přijel. Řekl jsem, že jsem si mohl vybrat jen z jedné. Na okamžik jsem si myslel, že se na mě zaměřili, aby si mě dobírali. Pak se ale někdo zeptal katolického biskupa, zda i on přijel s manželkou.
Další otázku mi položil Dr. Bennett: „Je pravda, že mormoni mají rohy?“
Usmál jsem se a řekl jsem: „Češu se tak, aby nebyly vidět.“
Dr. Bennett, který byl zcela plešatý, si položil obě ruce na hlavu a zvolal: „Tak to ze mě nikdy mormona udělat nemůžete!“
Nejzvláštnější je, že jinak inteligentní lidé prohlašují, že nejsme křesťané. To dokazuje, že toho o nás vědí jen velmi málo, nebo vůbec nic. Pravdivá je zásada, že sami sebe nemůžete pozvednout tím, že budete snižovat druhé.
Někteří se domnívají, že naše vysoká měřítka omezí náš růst. Opak je pravdou. Vysoká měřítka jsou jako magnet. My všichni jsme děti Boží a jsme přitahováni k pravdě a k dobru.
Čelíme těžkostem spojeným s výchovou rodiny ve světě, nad kterým se stahují mračna zlovolnosti. Někteří naši členové jsou rozrušeni a někdy přemýšlejí: Existuje vůbec místo, kam by člověk mohl jít, aby tomu všemu unikl? Existuje nějaké jiné město nebo stát nebo země, kde je bezpečno, kde může člověk najít útočiště? Všeobecně řečeno neexistuje. Ochrana a útočiště se nacházejí tam, kde žijí naši členové.
V Knize Mormonově se prorokuje: „Ano, a pak započne dílo, skrze Otce, mezi všemi národy na přípravě cesty, po které může býti lid jeho shromažďován domů do země dědictví svého.“ (3. Nefi 21:28.)
Ti, kteří přicházejí ze světa do Církve, dodržují přikázání, ctí kněžství a podílejí se na činnostech, nacházejí útočiště.
Před několika týdny na jednom našem shromáždění nám starší Robert C. Oaks, jeden ze sedmi presidentů Sedmdesáti (čtyřhvězdičkový generál ve výslužbě a bývalý velitel vzdušných sil NATO ve střední Evropě) připomněl, jak byla 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri v tokijském zálivu podepsána 10 zeměmi dohoda, která ukončila 2. světovou válku. Někteří z nás byli v té době v Asii. Starší (generál) Oaks řekl: „Nedokážu si dnes představit situaci, kdy by se mohla uskutečnit podobná schůzka nebo být podepsána podobná dohoda, která by ukončila válku proti terorismu a zlovolnosti, do které jsme zapojeni. Není to zkrátka podobná válka.“
Nemáme se strachovat, dokonce ani ve světě, kde nepřátelství nikdy neskončí. Tato nepřátelská válka, o které bylo prorokováno ve zjeveních, pokračuje i v dnešní době. My máme být šťastní a pozitivní. Nemáme se bát. Strach je opakem víry.
Víme, že činnosti v Církvi se zaměřují na rodinu. Ať již jsou členové kdekoli, mají založit rodinu, která přivítá děti a bude je opatrovat jako „dědictví od Hospodina“ (Žalm 127:3). Způsobilá rodina Svatých posledních dnů je korouhví pro tento svět.
Máme nejen dodržovat ta nejvyšší měřítka, ale každý z nás má být měřítkem, ochranou, útočištěm. Máme nechat svítit „světlo [své] před lidmi, ať vidí skutky [naše] dobré, a slaví Otce [našeho], kterýž jest v nebesích“. (Matouš 5:16; viz také 3. Nefi 12:16.)
Díky veškerému úsilí a námaze minulých generací máme dnes plnost evangelia Ježíše Krista, pravomoc spravovat Církev a prostředky potřebné k naplňování svého poslání. To vše se snoubí v této dispensaci plnosti časů, ve které se završí dokončení všech věcí a země se připraví na příchod Pána.
Jsme stejně tak součástí tohoto díla jako oni muži, kteří odvázali žlutý šátek z hole Willarda Richardse a sestoupili z hory Ensign Peak. Tento šátek, kterým mávali vysoko ve vzduchu, byl signálem pro velké shromažďování, o kterém se prorokovalo v dávných i novodobých písmech.
Mluvíme o Církvi jako o svém útočišti, o své ochraně. Církev poskytuje bezpečí a záštitu. Jejím ústřední bodem je evangelium Ježíše Krista. Svatí posledních dnů se učí pohlížet do své duše, aby viděli vykupující moc Spasitele celého lidstva. Zásady evangelia, kterým se učí v Církvi, a které se dozvídáme z písem, se stávají vodítkem pro každého z nás osobně, i pro naše rodiny.
Víme, že rodiny, které založíme, a rodiny našich potomků budou útočištěm, o němž se mluví ve zjeveních – „světlem“, „korouhví“ všem národům a „útočištěm“ před blízkou bouří (viz NaS 115:5–6; Izaiáš 11:12; 2. Nefi 21:12).
Touto korouhví, ke které se máme my všichni shromáždit, je Ježíš Kristus, Syn Boží, Jednorozený Otcův, jehož tato Církev je a jehož jméno neseme a jehož pravomoc máme.
Hledíme kupředu s vírou. Viděli jsme ve svém životě mnoho událostí, a mnohé ještě nastanou a budou vyžadovat naši odvahu a prohloubí naši víru. Máme se radovat a veselit, neboť „odplata [naše] hojná [bude] v nebesích“. (Matouš 5:12.)
Braňte ochotně historii Církve a nestyďte se „za evangelium [Ježíše Krista]; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu“. (Římanům 1:16.)
Budeme čelit obtížím, neboť se jim nemůžeme vyhnout, budeme učit evangeliu Ježíše Krista a budeme učit o Něm jako o našem Spasiteli, našem Útočišti, našem Vykupiteli.
Pokud byl obnošený žlutý šátek dost dobrý na to, aby byl korouhví světu, pak obyčejní muži, kteří mají kněžství a obyčejné ženy a obyčejné děti v obyčejných rodinách, kteří se po celém světě snaží žít co nejlépe podle evangelia, mohou zářit jako korouhev, ochrana, útočiště před čímkoli, co má být vylito na tuto zem.
„Mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“ (2. Nefi 25:26.)
Této Církvi se bude dařit. Ona zvítězí. Tím si jsem naprosto jist. Toto svědectví vydávám ve jménu Ježíše Krista, amen.