Aby Tě mohli poznati
Můžeme získat duchovní poučení, pokud k utrpení, bolesti nebo zármutku budeme přistupovat s myšlenkou na Krista.
Pěvecký sbor zazpíval „Ježíši, každá moudrost Tvá“.1 Nefi v Knize Mormonově hovoří o Mesiášovi a prorokuje:
„A svět, pro svou nepravost, ho bude souditi, jako by byl nic; pročež oni ho bičují, a on to snáší; a oni ho bijí, a on to snáší. Ano, oni na něj plivají, a on to snáší pro svou milující laskavost a shovívavost vůči dětem lidským.“2
Nesmírné a intenzivní utrpení Spasitele bylo kvůli nám; abychom my nemuseli trpět tak, jako trpěl On.3 Avšak utrpení je součástí života, a málokdo unikne jeho sevření. Protože to je něco, čím každý z nás prošel, prochází nebo projde, písma nám připomínají, že můžeme získat duchovní poučení, pokud k utrpení, bolesti nebo zármutku budeme přistupovat s myšlenkou na Krista. Pavel v dávné době napsal, že utrpení nám může poskytnout příležitost lépe poznat Spasitele. Pavel napsal Římanům:
„Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.
A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“4
Nikdo nemá vyhledávat potíže a utrpení, to není smysl tohoto učení. To, co nám dovoluje lépe poznat Spasitele, je spíše postoj, se kterým přistupujeme ke svým potížím a zkouškám. Zkušenost nás učí, že utrpení je jednou z životních zkušeností, které přicházejí, aniž bychom je hledali. Rád bych použil osobní příklad:
Před lety, když byl našemu prvnímu synovi asi rok, jsem byl příčinou určitého zdánlivě zbytečného utrpení. Chodili jsme na vysokou školu a jednou večer jsem si hrál se svým chlapcem na podlaze. Odcházel jsem z místnosti, abych mohl studovat, a když jsem za sebou zavíral dveře, on se po mě zřejmě natáhl, zvedl ruku za hlavu a prst se mu dostal na straně pantů do mezery u dveří. Když jsem dveře zavřel, utrpěl dosti vážné zranění prstu.
Spěchali jsme s ním do nemocnice na pohotovost, zranění mu lokálně umrtvili a pak přišel lékař; ujistil nás, že to lze dát do pořádku. V tomto okamžiku bylo téměř paradoxní, že to jediné, co můj roční chlapeček chtěl, bylo, aby ho držel tatínek. Dokud mě viděl, odmítal veškeré úsilí nechat se přivázat, aby podstoupil tuto malou operaci. Když jsem odešel z místnosti, utišil se a lékař mohl pokračovat.
Během operace jsem byl naplněn úzkostí, postavil jsem se k otevřeným dveřím a nakukoval jsem za roh, abych viděl, jak operace postupuje. Když jsem potichoučku vyhlížel zpoza rohu, který se nacházel stranou za ním, on, veden pravděpodobně nějakým neviditelným smyslem, zvedl hlavičku a snažil se podívat, zda tam jsem.
Když jsem ho v jedné chvíli zahlédl, jak má ručičku upevněnou, aby byla odtažena od těla, a jak se zvednutou hlavičkou hledá svého otce, vybavila se mi myšlenka na jiného Syna, který s roztaženými pažemi přibitými na kříži hledal svého Otce, a na mysl mi vstoupila slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“5 To, co bylo velice traumatickým okamžikem mého života, se náhle stalo velice posvátným.
V písmech nacházíme řadu mužů a žen, kteří, jak se zdá, vždy zaměřovali svou pozornost na Krista – lidí, kteří bez ohledu na to, jaké ublížení nebo nespravedlnost je v životě potkaly, zůstali věrní a ochotní vytrvat. Hovořím o Abrahamovi, který byl vypuzen ze země svého dědictví a kterému bylo přikázáno obětovat Izáka; o Jozefovi, kterého bratři prodali do otroctví a který byl uvězněn za to, že ctil ctnost a cudnost, a který setrvával v žaláři kvůli nedbalému služebníkovi; o Rut, která brzy ovdověla a zůstala bez prostředků, a přesto byla neochvějná a oddaná své tchyni; o všech třech Nefiích, o obou Almech a samozřejmě o proroku Josephovi.
Obzvláště pozoruhodná pro mě je Nefiova vytrvalost. Byl neustále terčem hněvu svých bratrů, čtyři dny byl svázán na lodi směřující do zaslíbené země. Nemohl se hýbat, a čtvrtého dne, kdy se zdálo, že je pohltí oceán, se bratři báli, že by mohli zahynout, a tak „uvolnili pouta, která… měl na zápěstích, a vizte, ona nesmírně otekla; a také kotníky… měl velice oteklé a velmi bolestivé.
Nicméně … hleděl k svému Bohu a chválil ho po celý den; a… nereptal…“6
Mějte však na paměti, že to byl Nefi, kdo zaznamenal: „Oni ho bičují, a on to snáší; a oni ho bijí, a on to snáší. Ano, oni na něj plivají, a on to snáší…“7 Nefi tomu rozuměl.
Ačkoli účel utrpení není vždy v danou dobu zřejmý, prorok Joseph měl ojedinělý duchovní zážitek, když dlel v žaláři v Liberty. Pán ho utěšoval:
„Synu můj, pokoj buď duši tvé; protivenství tvé a strasti tvé potrvají jen malou chvilku;
A potom, jestliže v tom vytrváš dobře, Bůh tě oslaví na výsosti; zvítězíš nad všemi nepřáteli svými.“8
„Věz, synu můj, že všechny tyto věci ti dají zkušenosti a budou pro dobro tvé.
Syn Muže sestoupil pod toto všechno. Jsi větší než on?“9
Když jsme povoláni snést utrpení, které nám je občas úmyslně nebo z nedbalosti způsobeno, nacházíme se v jedinečném postavení – rozhodneme-li se pro to, může nám být dovoleno získat nové povědomí o utrpení Syna Božího. Zatímco nám Alma říká, že Kristus vytrpěl vše, co nikdo z nás nikdy nebude muset vytrpět, aby mohl poznat, jak nám pomoci,10 i opak může být pravdou, že naše utrpení mám může dovolit nahlédnout do hloubky a velikosti Jeho smírné oběti.
Když jsem přemítal o oné události s mým synem před mnoha lety, poskytlo mi to nový pohled a snad i hlubší pochopení velikosti a velkoleposti usmíření. Hlouběji si vážím toho, co byl Otec ochoten dovolit, čím nechal svého Syna projít pro mě a pro každého z nás. Získal jsem nové osobní pochopení hloubky a šířky usmíření. Nedovedu si představit, že bych dobrovolně nechal svého syna byť jen nejmenší měrou trpět; a náš Otec tak „miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“.11
I když jsme o tom nikdy nehovořili, i můj syn bude mít možnost oceňovat pasáž, kde Spasitel vysvětluje: „Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.“12
Ačkoli bych nechtěl vyvolat zdání, že něco zde se může blížit svatému usmíření, jizva na ruce mého syna je neustále před ním a on má možnost, pokud se rozhodne ji využít, používat jizvu jako připomínku jizev ve dlaních Spasitele – utrpěných pro naše hříchy. Má možnost svým vlastním způsobem porozumět lásce, kterou k nám Spasitel chová a která se projevila v tom, že se pro nás ochotně nechal zraňovat, tlouci, lámat a drásat.
Ačkoli utrpení může poskytnout pochopení, musíme dávat pozor, abychom nesrovnávali, ale spíše byli vděční. Vždy bude nekonečný rozdíl mezi námi a naším Spasitelem. Jeho poznámka k Pilátovi: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno …“13 nám opět připomíná ochotnou a dobrovolnou povahu Jeho oběti. Nikdy nemůžeme snést hloubku, intenzitu nebo velikost Jeho utrpení – „kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu“.14 Ale jako Nefi můžeme být vděčnější za to, co udělal, a můžeme cítit Jeho ducha, jak nám pomáhá, a můžeme poznat Spasitele v pravém slova smyslu – a „totoť jest pak věčný život, [abychom Ho] poznali“.15
Vydávám svědectví, že Ježíš Kristus je Spasitel světa, že skrze Jeho utrpení a usmíření můžeme obdržet odpuštění svých hříchů a získat věčný život. Vydávám svědectví o Jeho něžné a milující laskavosti. On je Jednorozeným Otce a ve všech věcech činil vůli svého Otce, ve jménu Ježíše Krista, amen.