Staňme se nástrojem v rukou Božích
K tomu, aby se člověk stal nástrojem v rukou Božích, nemusí mít povolání v Církvi, nemusí být vyzván někomu pomoci, dokonce ani nemusí mít dobré zdraví.
Mému dědečkovi z matčiny strany, Almovi Benjaminu Larsenovi, bylo teprve 34 let, když se jednoho rána probudil a zjistil, že špatně vidí. Krátce nato přišel o zrak úplně. Dědeček sloužil na misii a byl věrným členem Církve. Byl farmářem, měl ženu a tři děti a život bez zraku si nedovedl představit. Dědečkova manželka a malé děti nyní musely nést další břemeno – pomáhat na farmě – a začalo se nedostávat peněz.
V oné době fyzické temnoty se mnoho lidí stalo nástrojem v rukou Božích, když pomáhali mému slepému dědečkovi. Jedna událost, která měla na jeho rodinu mocný vliv, se stala v roce 1919. Pro všechny lidi z dědečkova města to byl rok velkých finančních těžkostí. Banky zabavovaly farmy a podniky bankrotovaly. Dědeček měl na farmu značnou hypotéku, a od banky obdržel oznámení, že pokud si chce hypotéku prodloužit na další rok, musí zaplatit 195 dolarů. Zaplatit tuto splátku bylo pro něj naprosto nepředstavitelné. Téměř všichni byli ve stejné situaci, a sehnat tolik peněz se zdálo nemožné. I kdyby dědeček shromáždil a prodal vše, co na farmě měl – koně, krávy a stroje – tak by za to 195 dolarů nezískal. Požádal souseda, aby mu porazil dvě nebo tři krávy, a ty, spolu s několika dalšími produkty, prodal. Dědeček předtím půjčil peníze svým sousedům s tím, že mu je na konci roku vrátí, ale žádný z jeho dlužníků nebyl schopen zaplatit. Finanční situace jeho rodiny byla bezútěšná.
Ve svém deníku dědeček vypráví: „Nikdy nezapomenu na ten chladný večer, těsně před Vánocemi roku 1919. Vypadalo to, že přijdeme o farmu. Má dcera Gladys mi do ruky vložila list papíru a řekla: ‚Tohle dnes přišlo poštou.‘ Zanesl jsem to její matce a zeptal se jí, co to je. Moje manželka mi přečetla následující: ‚Milý bratře Larsene, dnes jsem na vás celý den myslel. Rád bych věděl, zdali nemáte finanční potíže. Pokud ano, tak já vám mohu dát 200 dolarů.‘ Dopis byl podepsán ‚Jim Drinkwater‘. Jim byl malý zmrzačený muž a byl tím posledním, od koho by kdo čekal, že bude mít po ruce tolik peněz. Ten večer jsem ho navštívil u něj doma a on řekl: ‚Bratře Larsene, dnes ráno jsem dostal z nebe telegram a celý den jsem na vás musel myslet. Byl jsem si jistý, že máte finanční potíže.‘ Bratr Drinkwater mi dal 200 dolarů a my jsme poslali 195 dolarů hypoteční společnosti a za zbylých 5 dolarů jsme nakoupili boty a oblečení pro děti. Ježíšek toho roku nakonec přišel.“
Můj dědeček pak pokračuje a vydává své svědectví: „Pán mě nikdy nezklamal. Tak jako obměkčil srdce bratra Drinkwatera, obměkčuje i srdce jiných. Vydávám své svědectví, že jediný pocit bezpečí a jistoty, jaký jsem kdy měl, přišel skrze dodržování přikázání Páně a skrze podporování autorit této Církve.“
Mnohokrát jsem o Jimu Drinkwaterovi přemýšlel a podivoval jsem se, jak se on stal tím, komu Pán mohl věřit. Jim byl malý zmrzačený muž, jemuž Bůh svěřil pomoc slepému farmáři s vysokou hypotékou a třemi dětmi. Z dědečkova zážitku s Jimem Drinkwaterem jsem se toho hodně naučil. Poznal jsem, že k tomu, aby se člověk stal nástrojem v rukou Božích, nemusí mít povolání v Církvi, nemusí být vyzván někomu pomoci, dokonce ani nemusí mít dobré zdraví. Jak se tedy vy i já staneme nástroji v rukou Božích? Proroci a písma nás učí, jak na to.
Zaprvé musíme milovat děti Boží. Když se zákoník zeptal Spasitele: „Mistře, které jest přikázaní veliké?“, Spasitel odpověděl:
„Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.
To jest přední a veliké přikázání.
Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Matouš 22:36–39.)
Joseph F. Smith řekl: „Pravá láska neboli láska je největší existující zásada. Můžeme-li podat pomocnou ruku utiskovanému, můžeme-li pomoci těm, již jsou skleslí a v zármutku, můžeme-li povznést a zlepšit stav lidstva, je naším posláním tak činit, je nezbytnou součástí našeho náboženství tak činit.“ (Conference Report, Apr. 1917, 4.) Pociťujeme-li k dětem Božím lásku, dostáváme příležitosti jim pomáhat na jejich cestě zpět do Jeho přítomnosti.
Misionářské zkušenosti synů Mosiášových nám také pomáhají porozumět tomu, jak se můžeme stát nástrojem v rukou Božích. „A stalo se, že putovali mnoho dnů pustinou.“ (Alma 17:9.) Musíme být ochotni putovat. Synové Mosiášovi byli ochotni vykročit za hranice svého okolí a udělat to, co bylo nepohodlné. Kdyby Ammon nebyl ochoten putovat do cizí země, obývané divokým, zatvrzelým a krutým lidem, nikdy by nebyl nalezl Lamoniho a jeho otce, nepomohl jim a mnoho Lamanitů by se možná nikdy nedozvědělo o Ježíši Kristu. Bůh nás žádá, abychom putovali, chodili na misie, přijímali povolání, zvali někoho na shromáždění či pomáhali lidem v nouzi.
Ve snaze pomoci svým bratrům Lamanitům se synové Mosiášovi naučili také důležitosti půstu a modlitby: „Velice se postili a velice se modlili, aby jim Pán udělil část Ducha svého, aby šel s nimi a zůstával s nimi, aby mohli býti nástrojem v rukou Božích a aby přivedli, kdyby to bylo možné, své bratří Lamanity k poznání pravdy.“ (Alma 17:9.) Chceme se skutečně stát nástrojem v rukou Božích? Pokud ano, naše přání prostoupí naše modlitby a bude středem našich půstů.
Poté, co dědeček přišel o zrak, postil se a modlil se, aby mu Pán dal pocit pokoje, pokud musí zůstat v temnotě. Uvádí, že téměř do hodiny „byla moje mysl osvícena a oblak temnoty se vznesl a opustil mě“. Znovu viděl, ne skrze fyzické oči, ale skrze oči duchovní. Později byl Alma Benjamin Larsen povolán jako patriarcha, a v tomto povolání sloužil 32 let. I můj dědeček, stejně jako synové Mosiášovi, se postil a modlil, a díky tomu dostal příležitost požehnat tisícům Božích dětí.
I my, stejně jako Jim Drinkwater a můj dědeček, musíme být vnímaví vůči nabádání Ducha Svatého, neboť pokud si přejeme být nástrojem v rukou Božích, můžeme obdržet zjevení. Prorok Alma mladší nám vypráví o zjeveních, která obdržel on: „Vím, co mi Pán přikázal, a raduji se z toho, … ano, a toto je má chlouba, že snad mohu býti nástrojem v rukou Božích, abych přivedl nějakou duši ku pokání; a toto je radost moje.“ (Alma 29:9.) Alma obdržel zjevení, co má dělat.
Nosím u sebe malý zápisník, do kterého si zapisuji inspiraci a myšlenky, které dostávám od Ducha. Nevypadá nijak zvláštně, a čas od času se opotřebuje a musím ho vyměnit. Zapisuji si myšlenky tak, jak mě napadají, a pak se snažím je uskutečňovat. Mnohokrát, když jsem udělal něco ze svého seznamu, jsem zjistil, že můj čin byl odpovědí na něčí modlitbu. Také se stává, že jsem něco ze svého seznamu neudělal, a později jsem zjistil, že jsem někomu mohl pomoci, ale nestalo se tak. Když dostáváme nabádání ohledně dětí Božích, pokud si tyto myšlenky a inspirace, které dostáváme, zapisujeme a pak je uposlechneme, Bůh v nás získá větší důvěru a dostáváme více příležitostí být nástrojem v Jeho rukou.
Slovy presidenta Fausta: „Můžete být mocným nástrojem v rukou Božích, abyste pomáhali uskutečňovat toto veliké dílo… Můžete pro někoho druhého udělat něco, co nemůže udělat žádný jiný člověk, který se kdy narodil.“ („Nástroje v rukou Božích“, Liahona, listopad 2005, str. 115.) Bůh si cení těch, kteří pomáhají Jeho dětem. Vyzývám nás všechny, abychom následovali rady proroků, stali se nástrojem v rukou Božích a byli mezi Jeho drahými díky tomu, že jsme pomáhali Jeho dětem.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.