Příklady spravedlivosti
Máme povinnost žít tak, abychom byli příkladem spravedlivosti.
Jsem si dnes vědom toho, že vy, bratří, zde v Konferenčním centru i na tisících dalších místech, představujete to největší kněžské shromáždění, které se kdy sešlo. Jsme součástí největšího bratrstva na celém světě. Máme velké štěstí a jsme požehnáni, že můžeme být nositeli kněžství Božího.
Naslouchali jsme inspirovaným poselstvím a byli jsme poučeni a povzneseni. Modlím se o to, abych pociťoval vaši víru a modlitby, zatímco se s vámi budu dělit o myšlenky a pocity, které ke mně v poslední době přicházely, když jsem se připravoval na to, že k vám promluvím.
My, nositelé kněžství, jsme byli posláni na zem v neklidné době. Žijeme ve spletitém světe a všude kolem probíhají konflikty. Politické machinace ničí stabilitu národů, despotové si uzurpují moc a zdá se, jako by různé společenské vrstvy byly soustavně pošlapávány, zbavovány příležitostí a ponechávány s pocitem nezdaru.
My, kteří jsme byli vysvěceni ke kněžství Božímu, můžeme věci změnit k lepšímu. Když si zasloužíme pomoc Páně, můžeme posilovat chlapce, můžeme napravovat muže, můžeme konat zázraky v Jeho svaté službě. Naše příležitosti jsou neomezené.
Naším úkolem je být správným příkladem. Posiluje nás přitom pravda, že tou největší silou v dnešním světě je moc Boží, která působí skrze člověka. Jsme-li v Pánově službě, bratří, máme nárok na Pánovu pomoc. Nikdy na tuto pravdu nezapomeňte. Ona božská pomoc je samozřejmě podmíněna naší způsobilostí. Každý z nás se musí ptát: Mám čisté ruce? Mám čisté srdce? Jsem způsobilým služebníkem Páně?
Obklopuje nás mnoho věcí, jejichž záměrem je odpoutávat naši pozornost od toho, co je ctnostné a dobré, a svádět nás k tomu, co by způsobilo, že nebudeme hodni používat kněžství, jehož jsme nositeli. Nemluvím jen k mladým mužům v Aronově kněžství, ale k mužům jakéhokoli věku. Pokušení přicházejí v různých formách během celého našeho života.
Bratří, jsme vždy hodni vykonávat posvátné zodpovědnosti spojené s kněžstvím, jehož jsme nositeli? Mladí muži – vy, kteří jste kněží – jste čistí na těle i na duchu, když v neděli sedíte u stolu se svátostí a žehnáte symboly svátosti? Vy, mladí muži, kteří jste učitelé, jste hodni připravovat svátost? Jáhnové, když roznášíte svátost členům Církve, děláte to s vědomím toho, že jste duchovně způsobilí, abyste to dělali? Rozumí každý z vás plně důležitosti všech posvátných zodpovědností, které vykonáváte?
Moji mladí přátelé, buďte silní. Lidské filozofie jsou všude kolem nás. Tvář hříchu si dnes často nasazuje masku tolerance. Nenechte se oklamat; za touto rouškou se skrývá zármutek, neštěstí a bolest. Vy víte, co je správné a co je špatné, a žádný převlek, ať je jakkoli přitažlivý, to nemůže změnit. Podstata přestupku je stále stejná. Pokud na vás vaši takzvaní přátelé naléhají, abyste udělali něco, co víte, že je špatné, vy buďte tím, kdo stojí za tím, co je správné, i když budete stát sami. Mějte morální odvahu být světlem, které mohou druzí následovat. Není cennějšího přátelství než přátelství s vlastním čistým svědomím, s vlastní morální čistotou – a je úžasný pocit vědět, že stojíte na svém určeném místě čistí a s jistotou, že jste hodni toho, abyste tam stáli.
Bratří v Melchisedechově kněžství, snažíte se pilně prožít každý den tak, jak máte? Jste laskaví a láskyplní ke své manželce a dětem? Jste čestní ve svém jednání s těmi, kteří jsou kolem vás – vždy a za všech okolností?
Pokud kdokoli z vás cestou upadl, jsou zde ti, kteří vám pomohou stát se znovu čistými a způsobilými. Váš biskup nebo president odbočky vám rád a ochotně pomůže a s pochopením a se soucitem udělá vše, co je v jeho moci, aby vám pomáhal v procesu pokání, abyste mohli znovu stát ve spravedlivosti před Pánem.
Mnozí z vás si pamatují presidenta N. Eldona Tannera, jenž sloužil jako rádce čtyř presidentů Církve. Byl pro nás neochvějným příkladem spravedlivosti během své profesní dráhy v průmyslu, během své služby ve státní správě v Kanadě a důsledně ve svém soukromém životě. Dal nám tuto inspirovanou radu:
„Nic nepřinese větší radost a úspěch než život podle učení evangelia. Buďte příkladem; buďte vlivem ve věci dobra …
Každý z nás byl předustanoven pro nějaké dílo jako [Boží] vyvolený služebník, kterého Bůh považoval za natolik způsobilého, že mu předal kněžství a moc jednat v jeho jménu. Vždy pamatujte na to, že lidé k vám vzhlížejí, abyste je vedli, a vy tak ovlivňujete život jednotlivců buď k dobrému, nebo ke špatnému, a tento vliv bude patrný po celé generace, které přijdou.“1
Bratří, znovu zdůrazňuji, že my, jako nositelé kněžství Božího, máme povinnost žít tak, abychom byli příkladem spravedlivosti, který mohou druzí následovat. Když jsem přemýšlel nad tím, jak nejlépe můžeme být takovým příkladem, vzpomněl jsem si na zážitek, který se mi stal před několika lety při návštěvě konference kůlu. Během všeobecného zasedání jsem si všiml malého chlapce, který se svou rodinou seděl v přední lavici střediska kůlu. Já jsem seděl na pódiu. V průběhu shromáždění jsem si začal všímat toho, že když jsem si dal jednu nohu přes druhou, ten malý chlapec udělal totéž. Když jsem to udělal obráceně a překřížil druhou nohu, on můj příklad následoval. Položil jsem ruce do klína a on udělal totéž. Opřel jsem si bradu o ruku a on udělal totéž. Ať jsem udělal cokoli, on mě napodoboval. To pokračovalo až do doby, kdy se přiblížil čas mého proslovu ke shromážděným členům. Rozhodl jsem se, že ho vyzkouším. Podíval jsem se přímo na něj, abych si získal jeho pozornost, a pak jsem zahýbal ušima. On se marně snažil o totéž, ale já ho dostal! Hýbat ušima se mu prostě nepodařilo. Obrátil se k otci, který seděl vedle něj, a něco mu pošeptal. Ukázal si na uši a pak na mě. Když se jeho otec podíval mým směrem, zřejmě aby viděl, jak hýbám ušima, seděl jsem zbožně se založenýma rukama a nehnul jsem ani brvou. Otec se nedůvěřivě podíval na syna, který vypadal trochu zklamaně. Chlapec se na mě nakonec ostýchavě usmál a pokrčil rameny.
Během let jsem vzpomínal na tento zážitek, když jsem se zamýšlel nad tím, jak máme zvláště tehdy, když jsme mladí, sklon následovat příklad rodičů, vedoucích a vrstevníků. Prorok Brigham Young řekl: „Nikdy bychom si neměli dovolit, abychom dělali něco, co nechceme vidět u svých dětí. Máme jim dávat příklad, který si přejeme, aby napodobovaly.“2
Vám, kteří jste otcové chlapců nebo kteří jste vedoucí chlapců, říkám, abyste byli takovým příkladem, jaký chlapci potřebují. Otec má být samozřejmě tím nejlepším příkladem, a chlapec, který je požehnán tím, že má úctyhodného otce, má vskutku štěstí. Avšak i příkladná rodina, kterou tvoří pracovitý a věrný otec a matka, může využít veškerou podporu a pomoc, kterou lze získat od dobrých mužů, kteří o ně projevují upřímný zájem. Jsou také chlapci, kteří nemají otce, nebo jejichž otec v současnosti není takovým příkladem, jaký potřebují. Pro tyto chlapce Pán zajistil řadu pomocníků v Církvi – biskupy, poradce, učitele, skautské vedoucí, domácí učitele. Pokud je Pánův program zaveden a správně funguje, žádný mladý muž v Církvi by neměl ve svém životě postrádat vliv dobrých mužů.
To, jak účinný je inspirovaný biskup, poradce nebo učitel, jen velmi málo souvisí s tím, zda je ozdoben mocí nebo má hojnost světského majetku. Vedoucí, kteří mají na druhé největší vliv, jsou obvykle ti, kteří dokáží nadchnout druhé pro pravdu, kteří z poslušnosti k povinnosti dělají základ mužnosti, kteří obyčejnou, všední událost proměňují v možnost vidět sám sebe jako takového člověka, kterým se chceme stát.
Nelze přehlédnout příklad – a ve skutečnosti to je náš největší příklad – našeho Spasitele Ježíše Krista. Jeho narození předpověděli proroci; andělé přinesli zvěst o Jeho pozemském působení. Rostl a sílil na „duchu, [byl naplněn moudrostí], a milost Boží byla v něm“.3
Poté, co Ho Jan pokřtil v řece, která nese jméno Jordán, zahájil svou oficiální službu lidem. K vychytralostem Satana se Ježíš obracel zády. K povinnostem určeným Jeho Otcem se obracel čelem, a se závazkem v srdci obětoval svůj život. A jak bezhříšný, nesobecký, vznešený a božský Jeho život byl! Ježíš pracoval. Ježíš miloval. Ježíš sloužil. Ježíš svědčil. Jaký lepší příklad bychom se měli snažit napodobovat? Začněme Ho napodobovat nyní, právě dnes večer. Naše staré já na věky odvrhněme a spolu s ním i porážku, zoufalství, pochyby a nevíru. A k novotě života se vydejme – k životu plnému víry, naděje, odvahy a radosti. Žádný úkol se nezdá být příliš velkým; žádná zodpovědnost není příliš těžká; žádná povinnost není břemenem. Vše se stává možným.
Před mnoha lety jsem mluvil o jednom muži, který si bral příklad ze Spasitele a který byl během životních bouřích pevný a věrný, silný a způsobilý. Odvážně zveleboval svá kněžská povolání. Je příkladem pro každého z nás. Jmenoval se Thomas Michael Wilson, syn Willieho a Julie Wilsonových z Lafayette ze státu Alabama.
Když byl teprve dospívajícím mladíkem a on ani jeho rodina nebyli dosud členy Církve, onemocněl rakovinou, po které následovalo bolestivé ozařování a posléze požehnaná remise. Díky této nemoci si jeho rodina uvědomila nejen to, jak je život vzácný, ale také to, jak může být krátký. Začali hledat náboženství, které by jim pomohlo zvládnout toto strastiplné období. Po čase se seznámili s Církví a nakonec byli všichni, vyjma otce, pokřtěni. Poté, co mladý bratr Wilson přijal evangelium, toužil po možnosti stát se misionářem, i když byl starší než většina mladých mužů, když začínají sloužit na misii. Ve věku 23 let obdržel povolání sloužit v utažské misii Salt Lake City.
Misionářští společníci staršího Wilsona popisovali jeho víru jako nepochybující, neochvějnou a nezlomnou. Byl příkladem pro všechny. Po 11 měsících misionářské služby se však jeho nemoc vrátila. Kvůli rakovině kosti mu bylo nutné amputovat ruku a rameno. Přesto trval na tom, že bude sloužit dál jako misionář.
Odvaha staršího Wilsona a jeho nesmírná touha zůstat na misii tak zapůsobila na jeho otce, který nebyl členem, že se začal zajímat o učení Církve a stal se také členem.
Dozvěděl jsem se, že zájemkyně, kterou starší Wilson učil, byla pokřtěna, ale poté chtěla být konfirmována starším Wilsonem, kterého si tolik vážila. Společně s několika dalšími přijela za starším Wilsonem do nemocnice, k jeho lůžku. Tam ji starší Wilson svou zbývající rukou vložil na hlavu a konfirmoval ji za členku Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Starší Wilson pokračoval měsíc za měsícem ve své ušlechtilé, ale bolestivé službě jako misionář. Byla mu dána požehnání; byly za něj pronášeny modlitby. Díky jeho příkladu oddanosti se ostatní misionáři v jeho misii přiblížili Bohu.
Fyzický stav staršího Wilsona se zhoršoval. Konec jeho služby se blížil a on se měl vrátit domů. Požádal o to, aby mohl sloužit ještě jeden další měsíc, a jeho žádosti bylo vyhověno. Vložil svou důvěru v Boha, a Ten, v něhož Thomas Michael Wilson tiše důvěřoval, otevřel okna nebes a hojně mu požehnal. Jeho rodiče, Willie a Julia Wilsonovi, a jeho bratr Tony pak přijeli do Salt Lake City, aby pomohli svému synovi a bratrovi vrátit se do Alabamy. Ještě však zbývalo jedno požehnání, o které se modlili a po kterém toužili. Rodina mě pozvala, abych s nimi navštívil chrám Jordan River, kde byly vykonány ony posvátné obřady, které spojují rodiny na věčnost i na čas.
Rozloučil jsem se s rodinou Wilsonových. Stále vidím staršího Wilsona, jak mi děkuje za to, že jsem tam mohl být s ním i s jeho blízkými. Řekl: „Nezáleží na tom, co se nám stane v tomto životě, pokud máme evangelium Ježíše Krista a žijeme podle něj. Nezáleží na tom, zda učím evangeliu na této straně závoje nebo na té druhé, pokud mu mohu učit.“ Jaká odvaha! Jaká důvěra! Jaká láska! Rodina Wilsonových se vydala na dlouhou cestu domů do Lafayette, kde starší Thomas Michael Wilson v tichosti odešel na věčnost. Byl pohřben s připevněnou misionářskou jmenovkou.
Bratří, až budeme odcházet z tohoto generálního kněžského shromáždění, rozhodněme se všichni, že se připravíme na své příležitosti a že budeme ctít kněžství, jehož jsme nositelé, tím, že budeme sloužit, že budeme žehnat životy druhých a že využijeme té výsady, že budeme pomáhat spasit duše. Jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“4, a můžete změnit věci k lepšímu. O těchto pravdách svědčím ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele, amen.