Generální konference
    Příprava na kněžství – „potřebuji tvou pomoc“
    Poznámky pod čarou
    Theme

    Příprava na kněžství – „potřebuji tvou pomoc“

    Nedělejte si starosti s tím, jak jste nezkušení, ale myslete na to, čím se můžete s pomocí Páně stát.

    Drazí bratří, raduji se z toho, že mohu být s vámi na tomto celosvětovém shromáždění kněžství Božího. Dnes večer budu mluvit o kněžské přípravě, o tom, jak se připravujeme my sami, i o tom, jak pomáháme s přípravou druhým.

    Většina z nás si občas určitě klade otázku: „Jsem připraven na tento kněžský úkol?“ Má odpověď zní: „Ano, jste připraveni.“ Mým dnešním záměrem je pomoci vám rozpoznat tuto přípravu a čerpat z ní odvahu.

    Jak víte, Aronovo kněžství se označuje jako kněžství přípravné. Velká většina nositelů Aronova kněžství jsou mladí jáhnové, učitelé a kněží ve věku 12 až 19 let.

    Možná si myslíme, že ke kněžské přípravě dochází v období, kdy máme Aronovo kněžství. Ale Nebeský Otec nás připravuje již od doby, kdy jsme byli učeni v Jeho přítomnosti a v Jeho království, než jsme se narodili. Připravuje nás i dnes večer. A bude nás připravovat dál – tak dlouho, dokud Mu to budeme umožňovat.

    Účelem veškeré kněžské přípravy, v předsmrtelném životě i v tomto životě, je učinit nás i ty, kterým v Jeho zastoupení sloužíme, způsobilými pro věčný život. Některá z prvních ponaučení v předsmrtelném životě se dozajista týkala plánu spasení, jehož ústředním bodem je Ježíš Kristus a Jeho Usmíření. O tomto plánu jsme se nejen učili, ale byli jsme i na radách, kde jsme se pro něj rozhodli.

    Protože při narození byla naše mysl zakryta závojem zapomnění, musíme najít způsob, jak se v tomto životě znovu naučit tomu, co jsme kdysi znali a hájili. Součástí naší přípravy v tomto životě je najít tuto drahocennou pravdu, abychom se pak mohli smluvně znovu zavázat, že podle ní budeme žít. To od nás vyžaduje víru, pokoru a odvahu, i pomoc od těch, kteří již pravdu našli a pak se o ni s námi podělili.

    Mohou to být rodiče, misionáři nebo přátelé. Tato pomoc byla však součástí naší přípravy. Součástí naší kněžské přípravy jsou vždy i ostatní, kteří již byli připraveni, aby nám umožnili přijmout evangelium a poté se rozhodnout jednat tak, že budeme dodržovat smlouvy, abychom si je vštípili do srdce. Abychom se stali způsobilými pro věčný život, naše služba v tomto životě musí zahrnovat úsilí pracovat celým srdcem, mocí, myslí a silou na tom, abychom ostatní připravili, spolu s námi, na návrat k Bohu.

    A tak v rámci kněžské přípravy v tomto životě budeme mít příležitosti sloužit druhým a učit je. To může znamenat, že budeme učitelé v Církvi, moudří a láskyplní otcové, členové kvora a misionáři pro Pána Ježíše Krista. Pán nám nabídne příležitosti, ale to, zda budeme připraveni, bude záviset na nás. Mým dnešním cílem je poukázat na některá zásadní rozhodnutí, která musíme udělat, aby naše kněžská příprava byla úspěšná.

    Správná rozhodnutí toho, kdo školí druhého, i toho, kdo je školen, závisí na porozumění tomu, jak Pán připravuje své kněžské služebníky.

    Nejprve povolává lidi, mladé i staré, kteří se z pohledu světa i sami sobě mohou jevit jako slabí a prostí. Pán může proměnit tyto zdánlivé nedostatky v silné stránky. Toto pak změní způsob, kterým si moudrý vedoucí vybírá, koho školit a jak. A může změnit i to, jak nositel kněžství zareaguje na příležitosti k růstu, které mu budou nabídnuty.

    Pojďme uvést několik příkladů. Byl jsem nezkušeným knězem ve velkém sboru. Jednou v neděli odpoledne mi zavolal biskup. Když jsem zvedl sluchátko, řekl: „Máš čas někam se mnou zajít? Potřebuji tvou pomoc.“ Vysvětlil mi jen to, že mě potřeboval jako společníka, abychom mohli navštívit jednu ženu, kterou jsem neznal a která neměla co jíst a potřebovala se naučit lépe hospodařit s penězi.

    Věděl jsem, že můj biskup má v biskupstvu dva zkušené rádce. Oba to byli zralí muži s mnoha zkušenostmi. Jeden rádce vlastnil velkou společnost a později se stal presidentem misie a generální autoritou. Druhý rádce byl v našem městě význačným soudcem.

    Byl jsem biskupův nově povolaný první asistent v kvoru kněží. Věděl, že o zásadách sociální péče toho vím jen málo. A ještě méně jsem toho věděl o hospodaření s penězi. Ještě jsem nevypsal žádný šek, neměl jsem účet v bance, a dokonce jsem ani neviděl osobní rozpočet. Navzdory mé nezkušenosti jsem pocítil, že když řekl: „Potřebuji tvou pomoc,“ myslel to vážně.

    Již jsem pochopil, co měl onen inspirovaný biskup na mysli. Viděl ve mně skvělou příležitost, jak připravit vedoucího kněžství. Jsem si jist, že netušil, že se ten neškolený chlapec v budoucnu stane členem Předsedajícího biskupstva. Ale onoho dne, i v průběhu všech těch let, kdy jsem ho znal, ke mně přistupoval jako k někomu s velkým příslibem.

    Zdálo se, že to dělá s radostí, ale byla to pro něj práce. Když mě poté, co jsme navštívili onu vdovu v nouzi, vezl domů, zastavil auto. Otevřel opotřebovaná písma plná různých poznámek a podtržených veršů. A s laskavostí se mě snažil napravit. Řekl mi, že musím studovat písma a více se učit. Ale určitě si byl vědom toho, že jsem byl natolik slabý a prostý, že jsem byl ochoten se učit. Dodnes si pamatuji, co mě tehdy odpoledne naučil. Ale ještě lépe si pamatuji, jak moc důvěřoval tomu, že se mohu učit a být lepším – a že se lepším stanu.

    Dokázal ve mně vidět něco víc, než jsem byl – viděl předpoklady, které měl někdo, kdo se cítil natolik slabý a prostý, že si přál, aby mu Pán pomohl, a věřil, že pomoc se dostaví.

    Biskupové, presidenti misií a otcové se mohou rozhodnout, že budou rozvíjet tyto předpoklady. Byl jsem toho svědkem nedávno, když jsem na postním shromáždění slyšel vydávat svědectví jednoho presidenta kvora jáhnů. Zanedlouho se měl stát učitelem a měl opustit členy svého kvora.

    S dojetím v hlase svědčil o tom, jak rostla dobrotivost a síla členů jeho kvora. Nikdy jsem nikoho neslyšel tak úžasně chválit nějakou organizaci, jako to dělal právě on. Chválil je za jejich službu. A pak řekl, že věděl, že bude schopen pomáhat novým jáhnům, když je přemohou těžkosti, protože přesně tak se cítil i on, když se stal nositelem kněžství.

    Díky tomu, že si byl vědom svých slabostí, se stal trpělivějším, soucitnějším, a tudíž měl i větší schopnost posilovat druhé a sloužit jim. Připadalo mi, že během oněch dvou let v Aronově kněžství získal zkušenosti a naučil se moudrosti. Zjistil, že mu jako presidentovi kvora pomáhá vlastní živá vzpomínka na to, co potřeboval on sám, když byl o dva roky mladší. Výzva, které bude on i my v budoucím vedoucím povolání čelit, nastane tehdy, až tyto vzpomínky vyblednou a zeslábnou kvůli času a dosaženému úspěchu.

    Pavel si byl dozajista vědom tohoto nebezpečí ve své radě Timoteovi, svému mladšímu společníkovi v kněžství. Povzbuzoval ho a poučoval ho v jeho vlastní kněžské přípravě a v tom, aby Pánu pomáhal připravovat druhé.

    Poslechněte si, co Pavel řekl Timoteovi, svému mladšímu společníkovi:

    „Nižádný mladostí tvou nepohrdej, ale buď příkladem [věřících] v řeči, v [jednání], v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.

    Dokudž nepřijdu, buď pilen čítání, napomínání, učení.

    Nezanedbávej daru, kterýž jest v tobě, jenžť jest dán skrze proroctví s vzkládáním rukou. …

    Budiž sebe pilen i učení,1 v tom trvej; nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteříž tebe poslouchají.“2

    Pavlova rada je dobrá pro každého z nás. Nedělejte si starosti s tím, jak jste nezkušení, ale myslete na to, čím se můžete s pomocí Páně stát.

    Nauka, na níž máme podle Pavlova nabádání hodovat při své kněžské přípravě, jsou slova Kristova – abychom se tak stali způsobilými pro přijetí Ducha Svatého. Pak můžeme poznat, co Pán chce, abychom v rámci své služby udělali, a můžeme získat odvahu, abychom to udělali, ať již se ocitneme v jakékoli obtížné situaci.

    Jsme připravováni na kněžskou službu, která bude časem ještě náročnější. Například naše svaly a mozek stárnou, a my také. Naše schopnost učit se a pamatovat si to, co jsme četli, bude slábnout. Každým dnem budeme potřebovat čím dál více sebekázně, abychom poskytovali takovou kněžskou službu, kterou od nás Pán očekává. Na tuto zkoušku můžeme být připraveni tím, že v průběhu života budeme posilovat svou víru skrze službu.

    Pán nám dává příležitost připravovat se tím, co nazývá přísahou a smlouvou kněžství.3

    Je to smlouva, kterou uzavíráme s Bohem, že budeme dodržovat všechna Jeho přikázání a že budeme sloužit tak, jak by sloužil On, kdyby byl osobně přítomen. Žijeme-li podle tohoto měřítka, jak nejlépe dokážeme, budujeme si sílu, kterou budeme potřebovat, abychom vytrvali do konce.

    Velcí kněžští učitelé mi ukázali, jak tuto sílu budovat – jde o to vytvořit si zvyk pokračovat dál, i přes únavu a obavy, které vás mohou vést k myšlence, že to máte vzdát. Velcí školitelé Páně mně ukázali, že tato duchovní přetrvávající síla se dostavuje tehdy, když pracujeme dál, až za hranici toho, kdy ostatní by již odpočívali.

    Vy, velcí vedoucí kněžství, kteří jste si tuto duchovní sílu vybudovali v mládí, ji stále máte i tehdy, když fyzická síla slábne.

    Můj mladší bratr byl jednou na služební cestě v jednom malém utažském městě. Najednou mu volal do hotelu president Spencer W. Kimball. Bylo pozdě v noci, bratr měl za sebou náročný pracovní den a určitě ho měl za sebou i president Kimball, který zahájil rozhovor těmito slovy. Řekl: „Slyšel jsem, že jste tady. Vím, že je pozdě a že jste možná už v posteli, ale mohl byste mi pomoci? Potřebuji vás jako společníka, abych mohl zkontrolovat stav všech našich kaplí ve městě.“ A tak s ním můj bratr šel, i když nevěděl nic o údržbě kaplí ani nic o kaplích, a také nic o tom, proč to chtěl president Kimball udělat po náročném dni, nebo proč vůbec potřeboval pomoc.

    O několik let později i mně kdosi pozdě v noci podobně zavolal do jednoho hotelu v Japonsku. Byl jsem tehdy nově povolaný pověřenec vzdělávání pro Církev. Věděl jsem, že v témže hotelu je kdesi ubytovaný i president Gordon B. Hinckley, který v Japonsku plnil nějaké jiné církevní úkoly. Zvedl jsem sluchátko telefonu těsně poté, co jsem se uložil ke spánku, vyčerpaný po všem, co jsem udělal a co jsem měl podle svého názoru udělat.

    President Hinckley se svým příjemný hlasem zeptal: „Proč už spíte, když já tady čtu rukopis, který jsme dostali za úkol zkontrolovat?“ A tak jsem vstal a pustil se do práce, i když jsem věděl, že president Hinckley by ten text dokázal zkontrolovat lépe než já. Dal mi ale pocítit, že potřebuje mou pomoc.

    President Thomas S. Monson se téměř vždy na konci každé schůzky zeptá tajemníka Prvního předsednictva: „Pracuji podle plánu?“ A vždy se usmívá, když dostane odpověď: „Ano, presidente, pracujete.“ Spokojený úsměv presidenta Monsona je pro mě určitým vzkazem. Díky němu se vždy zamyslím: „Je něco, na čem bych mohl pracovat lépe?“ A pak se vracím do kanceláře a pouštím se do práce.

    Velcí učitelé mi vždy ukazovali, jak se připravit na dodržování oné přísahy a smlouvy, až to bude z časových důvodů a kvůli věku těžší. Ukázali mně a učili mě, jak se ukáznit a pracovat usilovněji, než jsem si myslel, že to dokážu, dokud mám ještě dobré zdraví a sílu.

    Nemohu být v každém okamžiku dokonalým služebníkem, ale mohu se snažit vynakládat větší úsilí, než si myslím, že bych zvládl. Díky tomuto zvyku, který jsem si osvojil již dříve, budu připraven na pozdější zkoušky. Vy i já můžeme být připraveni a mít sílu dodržovat svou přísahu a smlouvu během zkoušek, které dozajista přijdou, až se budeme blížit konci života.

    Byl jsem toho svědkem na jedné schůzce Církevní komise pro vzdělávání. President Spencer W. Kimball tehdy sloužil již mnoho let a prošel si několika zdravotními těžkostmi, kterým by rozuměl jedině Job. President Kimball onoho dopoledne schůzce předsedal.

    Najednou přestal mluvit. Sesul se na židli. Oči měl zavřené. Hlava mu padla na hruď. Já jsem seděl poblíž. A starší Holland hned vedle nás. Oba dva jsme vstali, abychom mu pomohli. I když jsme neměli žádné zkušenosti s tím, co dělat v takovéto naléhavé situaci, rozhodli jsme se ho přenést na židli do jeho kanceláře, která byla poblíž.

    A v této extrémní situaci se stal naším učitelem. Každý držel židli na jedné straně a vyšli jsme ze zasedací místnosti do chodby Církevní administrativní budovy. On otevřel napůl oči, dosud celý omámený, a řekl: „Buďte prosím opatrní. Nenamožte si záda.“ Když jsme se blížili ke dveřím jeho kanceláře, řekl: „Cítím se hrozně, že jsem přerušil naši schůzku.“ A několik minut poté, co jsme ho donesli do kanceláře, a aniž bychom věděli, co přesně se mu stalo, se na nás podíval a pronesl: „Nemyslíte, že byste se měli vrátit zpátky na schůzku?“

    Odešli jsme a rychle jsme se vrátili s vědomím, že naše přítomnost na oné schůzce musí být pro Pána nějak důležitá. President Kimball již od dětství překonával hranice toho, co vydrží, aby mohl sloužit Pánu a milovat Ho. Osvojil si tento zvyk natolik, že se podle něj zachoval, když to bylo zapotřebí. Byl připraven. A tak byl schopen učit nás a ukázat nám, jak máme být připraveni dodržovat onu přísahu a smlouvu – tím, že se budeme v průběhu let neustále připravovat a veškerou svou silou plnit to, co může vypadat jako malé úkoly s nevýznamnými důsledky.

    Modlím se o to, abychom dodržovali smlouvy kněžství, abychom se my i ti, které jsme povoláni učit, stali způsobilými pro věčný život. Slibuji vám, že pokud budete dělat vše, co dokážete, Bůh zvelebí vaši sílu a moudrost. Dá vám zkušenosti. Slibuji vám, že ti, které školíte a kterým dáváte správný příklad, budou velebit vaše jméno tak, jak dnes já velebím velké školitele, které jsem poznal.

    Svědčím o tom, že Bůh Otec žije a že vás miluje. On vás zná. Společně se vzkříšeným a oslaveným Synem Ježíšem Kristem se zjevili jednomu nezkušenému chlapci Josephu Smithovi. Svěřili mu Znovuzřízení plnosti evangelia a pravé Církve. Povzbuzovali ho, když to potřeboval. S láskou ho kárali, když viděli, že ho to donutí se pokořit, aby ho pak mohli pozvednout. Připravovali ho, a připravují i nás, abychom měli dost síly kráčet směrem k celestiální slávě, která je cílem a důvodem veškeré kněžské služby.

    Zanechávám vám své požehnání, abyste byli schopni rozpoznávat úžasné příležitosti, které vám Bůh dává tím, že vás povolává a připravuje na to, abyste sloužili Jemu i druhým. Ve jménu našeho láskyplného vedoucího a učitele Ježíše Krista, amen.