Generální konference
    Děti
    Poznámky pod čarou
    Theme

    Děti

    Svědčím o velikém požehnání, kterým děti jsou, a o štěstí, které nám přinesou vtomto životě i ve věčnostech.

    Když se díváme do očí dítěte, vidíme syna nebo dceru Boží, kteří stáli po našem boku v předsmrtelném životě.

    Pro manžela a manželku, kteří jsou schopni přivádět děti na svět, je možnost zajišťovat pro tyto duchovní děti Boží fyzické tělo vrcholnou výsadou. Věříme v důležitost rodin a věříme, že máme mít děti.

    Když se manželovi a manželce narodí dítě, naplňují tak část plánu Nebeského Otce přivádět děti na zem. Pán pravil: „Toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“1 Než může nastat nesmrtelnost, musí přijít smrtelnost.

    Rodina je ustanovena Bohem. Rodiny jsou ústředním bodem plánu Nebeského Otce zde na zemi i po celé věčnosti. V písmech se píše, že poté, co byli Adam a Eva spojeni manželským svazkem, „požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi“.2 V naší době proroci a apoštolové prohlásili: „První přikázání, které dal Bůh Adamovi a Evě, se týkalo jejich možnosti být rodiči, a to jako manžel a manželka. Prohlašujeme, že přikázání, které Bůh dal svým dětem, aby se množily a naplnily zemi, je stále v platnosti.“3

    Na toto přikázání jsme v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů nezapomněli ani jsme ho neodsunuli stranou.4 Jsme hluboce vděčni za nesmírnou víru, kterou manželé a manželky (a zvláště manželky) projevují svou ochotou mít děti. Kdy dítě mít a kolik dětí mít jsou osobní rozhodnutí, která jsou mezi manželem, manželkou a Pánem. Jsou to posvátná rozhodnutí – rozhodnutí, která mají manželé učinit na základě upřímné modlitby a která mají uskutečňovat pomocí velké víry.

    Před lety mi starší James O. Mason ze Sedmdesáti vyprávěl tento příběh: „Narození našeho šestého dítěte byl nezapomenutelný zážitek. Když jsem se v porodnici díval na nádhernou dceru krátce po jejím narození, slyšel jsem jasně hlas, který řekl: ‚Budeš mít ještě další dítě a bude to chlapec.‘ Nemoudře jsem hned běžel k lůžku naprosto vyčerpané manželky a sdělil jsem ji onu dobrou zprávu. Vybral jsem na to ale velmi špatnou dobu.“5 Rok za rokem Masonovi čekali na narození svého sedmého dítěte. Uběhly tři roky, čtyři, pět, šest, sedm. A nakonec se jim po osmi letech narodilo sedmé dítě – malý chlapec.

    Vloni v dubnu president Thomas S. Monson prohlásil:

    „V oblastech, kde měřítka Církve a měřítka společnosti byla dříve povětšinou totožná, existuje dnes mezi námi široká propast, která se neustále zvětšuje. …

    Spasitel lidstva popsal sám sebe jako někoho, kdo je ve světě, ale není ze světa. My také můžeme být ve světě, ale nebýt ze světa, tím, že budeme odmítat nesprávné zásady a nesprávná učení a že zůstaneme věrni tomu, co přikazuje Bůh.“6

    Mnozí lidé v dnešním světě znevažují to, jak důležité je mít děti, nebo navrhují, aby rodiče příchod dětí do rodiny odkládali nebo aby jejich počet omezili. Dcera mi nedávno doporučila podívat se na jeden blog, který píše jistá křesťanská matka (ne z naší Církve), která má pět dětí. Tato matka poznamenává: „Když [vyrůstáte] v této kultuře, je velmi těžké mít na mateřství biblický náhled. … Děti jsou v pořadí důležitosti až daleko za vysokou školou. Daleko za cestováním po světě. Daleko za možností někam si večer ve volném čase vyjít. Daleko za posilováním v tělocvičně. Daleko za jakýmkoli zaměstnáním, které byste mohli získat nebo které si přejete získat.“ A pak dodává: „Mateřství není koníček, je to povolání. Nesbíráte děti, protože vám připadají roztomilejší než poštovní známky. Není to něco, co si můžete dovolit dělat, když si na to náhodou najdete čas. Je to něco, k čemu vám dal čas Bůh.“7

    Mít malé děti není snadné. Mnohé dny jsou zkrátka obtížné. Jistá mladá matka nastoupila do autobusu se sedmi dětmi. Řidič se jí zeptal: „Paní, to jsou všechno vaše děti? Nebo jedete na piknik?“

    „Jsou všechny moje,“ odvětila. „A rozhodně to není žádný piknik!“8

    Zatímco se svět bude stále častěji ptát: „To jsou všechno vaše děti?“, děkujeme vám za to, že v Církvi vytváříte pro rodiny útočiště, v němž ctíme matky s dětmi a pomáháme jim.

    Spravedlivý otec nenachází slov, aby vyjádřil vděčnost a lásku, kterou chová k manželčině neocenitelnému daru přivádět na svět děti a pečovat o ně.

    Starší Mason měl jen několik týdnů po sňatku další zážitek, který mu pomohl stanovit si priority v rodinných zodpovědnostech. Řekl:

    „Společně s Marií jsme si rozumově zdůvodnili, že bude muset dál zůstat v práci, abych mohl vystudovat medicínu. I když to nebylo to, co bychom [chtěli], děti zkrátka budou muset přijít později. [Když jsem si u rodičů prohlížel jeden církevní časopis], narazil jsem na článek od staršího Spencera W. Kimballa, tehdy člena Kvora Dvanácti, v němž [zdůrazňoval] zodpovědnosti týkající se manželství. Podle staršího Kimballa bylo jednou z posvátných zodpovědností množit se a naplnit zemi. Rodiče bydleli [poblíž] Církevní administrativní budovy. Ihned jsem vyrazil do administrativní budovy a 30 minut po přečtení článku staršího Spencera W. Kimballa jsem seděl naproti němu v jeho kanceláři.“ (Dnes by to tak snadné nebylo.)

    „Vysvětlil jsem mu, že se chci stát lékařem. Neměl jsem jinou možnost, než odložit založení rodiny na později. Starší Kimball trpělivě naslouchal a pak jemným hlasem řekl: ‚Bratře Masone, přál by si Pán, abyste porušil jedno z Jeho důležitých přikázání proto, abyste se mohl stát lékařem? S pomocí Pána můžete založit rodinu, a přesto se stát lékařem. Kde je vaše víra?‘“

    Starší Mason pokračoval: „Naše první dítě se narodilo za necelý rok poté. Společně s Marií jsme usilovně pracovali a Pán otevřel okna nebes.“ Než bratr Mason absolvoval o čtyři roky později lékařskou fakultu, byli Masonovi požehnáni dvěma dalšími dětmi.9

    Všude ve světě je toto období obdobím ekonomické nestability a finanční nejistoty. Na dubnové generální konferenci president Thomas S. Monson řekl: „Pokud máte obavy o finanční zabezpečení manželky a rodiny, dovolte mi ujistit vás, že manželský pár, který se musí uskrovnit a musí šetřit, se nemá za co stydět. Většinou právě v těchto náročných časech přilnete těsněji jeden k druhému, zatímco se budete učit přinášet oběti a činit obtížná rozhodnutí.“10

    Pronikavá otázka staršího Kimballa: „Kde je vaše víra?“ nás obrací ke svatým písmům.

    Adamovi a Evě se nenarodilo jejich první dítě v zahradě Eden. Když zahradu opustili, „Adam [a Eva počali] obdělávati zemi. … Adam poznal manželku svou, a ona … rodila syny a dcery, a oni se [jednajíce s vírou] počali množiti a naplňovati zemi.“11

    Když Lehi a Saria, jednajíce s vírou, přivedli na svět své syny Jákoba a Jozefa, nedošlo k tomu u nich doma v Jeruzalémě, kde měli zlato, stříbro a drahocenné věci. Stalo se to v pustině. Lehi mluvil o svém synu Jákobovi jako o svém prvorozeném „ve dnech soužení [jeho] v pustině“.12 O Jozefovi Lehi řekl: „Ty ses narodil v pustině strastí [našich]; ano, ve dnech největšího smutku [našeho] tě matka tvá porodila.“13

    V knize Exodus se jeden muž a žena vzali a jednajíce s vírou měli malého chlapce. Na dveřích ale nestálo žádné přivítání, které by oznamovalo jeho narození. Skryli ho, protože Faraon nařídil, že každý novorozený izraelitský chlapec má být vhozen do řeky.14 Konec příběhu znáte sami – děťátko láskyplně vložili do rákosového košíku, položili ho na hladinu řeky, jeho sestra ho sledovala, Faraonova dcera ho našla a jeho vlastní matka o něj pečovala jako kojná. Chlapce pak předali Faraonově dceři, která ho přijala za syna a nazvala ho Mojžíšem.

    V nejoblíbenějším příběhu o narození děťátka nebyla žádná vyzdobená porodnice ani dětská postýlka podle nejnovějšího designu – jen jesle určené pro Spasitele světa.

    V „nejlepších časech [i] … v časech nejhorších“15 opravdoví Svatí Boží, jednajíce s vírou, nikdy nezapomínají na „přikázání, které Bůh dal …, aby se množili a naplnili zemi“,16 ani toto přikázání neodmítají ani ho nezanedbávají. Jdeme kupředu s vírou a uvědomujeme si, že rozhodnutí ohledně toho, kolik mít dětí a kdy je mít zůstává mezi manželem, manželkou a Pánem. Ohledně této záležitosti nemáme jeden druhého soudit.

    Přivádění dětí na svět je citlivé téma, které může být velmi bolestivé pro spravedlivé ženy, které nemají příležitost se vdát a mít rodinu. Pokud jde o vás, ušlechtilé ženy, Nebeský Otec zná vaše modlitby a touhy. Jsme nesmírně vděčni za váš úžasný vliv a za to, jak nabízíte láskyplnou náruč dětem, které potřebují vaši víru a sílu.

    Přivádění dětí na svět může být také bolestivým tématem pro spravedlivý manželský pár, který uzavře sňatek a zjistí, že nemohou mít děti, po kterých tak dychtivě toužili, nebo pro manžela a manželku, kteří plánují mít velkou rodinu, ale kteří jsou požehnáni rodinou menší.

    Nedokážeme vždy vysvětlit těžkosti, s nimiž se během smrtelnosti setkáváme. Někdy se zdá, že život je velmi nespravedlivý – zvláště když naším největším přáním je udělat přesně to, co nám Pán přikazuje. Jako služebník Páně váš ujišťuji, že toto zaslíbení je dozajista platné: „Věrní členové, kterým okolnosti neumožňují obdržet požehnání věčného manželství a rodičovství v tomto životě, obdrží všechna slíbená požehnání na věčnostech, [když] budou dodržovat smlouvy, které uzavřeli s Bohem.“17

    President J. Scott Dorius z Peruánské misie Lima-západ mi vyprávěl příběh ze svého života. Řekl:

    „Byli jsme s Becky svoji 25 let, aniž bychom měli možnost mít [nebo adoptovat] děti. Několikrát jsme se stěhovali. Když jsme se pokaždé na novém místě představovali, bylo to nepříjemné a někdy bolestivé. Členové sboru se divili, proč [nemáme] děti. Nebyli jedinými, kdo se divil.

    Když jsem byl povolán biskupem, členové sboru [si dělali] starosti s tím, že nemám žádnou zkušenost s dětmi a dospívajícími. Poděkoval jsem jim za to, že mi při hlasování vyjádřili podporu, a požádal jsem je, aby mně dovolili procvičovat si výchovné dovednosti na jejich dětech. S láskou mi vyhověli.

    Čekali jsme dál, snažili jsme se mít správný náhled na věc a učili jsme se trpělivosti. Po 25 letech manželství nám do života zázračně vstoupilo děťátko. Adoptovali jsme dvouletou Nicole a pak novorozeného Nikolaje. Ti, co nás neznají, nám nyní blahopřejí ke krásným vnoučatům. Usmíváme se a říkáme: ‚To jsou naše děti. Jen svůj život prožíváme pozpátku.‘“18

    Bratři a sestry, ve vztahu k této osobní a soukromé zodpovědnosti se nemáme vzájemně soudit.

    „A vzav [Ježíš] pacholátko … na lokty, řekl jim …

    Kdož by koli jedno z takových pacholátek přijal ve jménu mém, mneť přijímá; a kdož by mne koli přijal, … přijímá … toho, kterýž mne poslal.“19

    Jak úžasné požehnání máme, když do svého domova přijímáme syny a dcery Boží!

    Kéž se pokorně a s modlitbou snažíme chápat a přijímat Boží přikázání a uctivě nasloucháme hlasu Jeho Svatého Ducha.

    Rodiny jsou ústředním bodem Božího věčného plánu. Svědčím o velikém požehnání, kterým děti jsou, a o štěstí, které nám přinesou v tomto životě i ve věčnostech, ve jménu Ježíše Krista, amen.