Generální konference
    Mějte odvahu stát si za svým
    Poznámky pod čarou
    Theme

    Mějte odvahu stát si za svým

    Kéž jsme vždy odvážní a připravení stát si za tím, čemu věříme.

    Milovaní bratří, je pro mě ohromnou ctí, že mohu být dnes večer s vámi. My, kteří jsme nositeli kněžství Božího, tvoříme vznešené pouto a bratrstvo.

    V Nauce a smlouvách v oddíle 121 ve verši 36 čteme, že „práva kněžství jsou neoddělitelně spojena s mocemi nebeskými“. Obdrželi jsme vskutku nádherný dar – být nositeli kněžství, jež je „neoddělitelně [spojeno] s mocemi nebeskými“. Avšak tento drahocenný dar s sebou nese nejenom zvláštní požehnání, ale také závažné zodpovědnosti. Musíme žít tak, abychom byli vždy hodni kněžství, jehož jsme nositeli. Žijeme v době, kdy jsme obklopeni mnohým, co nás má svádět na cesty, které mohou vést k našemu zničení. Vyvarovat se takových cest vyžaduje rozhodnost a odvahu.

    Pamatuji si na dobu – a někteří z vás zde přítomných si na ni pamatují také –, kdy měřítka většiny lidí byla podobná měřítkům našim. Dnes tomu tak už není. Nedávno jsem četl jeden článek v novinách New York Times týkající se studie, která byla provedena v létě 2008. Jeden význačný sociolog univerzity Notre Dame vedl výzkumný tým, který po celé Americe prováděl velmi podrobné rozhovory s 230 mladými dospělými. Myslím, že můžeme bez obav předpokládat, že výsledky by byly podobné ve většině částí světa.

    Podělím se s vámi jen o část tohoto velmi poučného článku:

    „Tazatelé kladli otevřené otázky o tom, co je správné a co špatné, o morálních otázkách a o účelu života. Z rozporuplných odpovědí … je patrné, jak mladí lidé tápají a nevědí, jak na tyto otázky rozumně odpovědět. Nešlo o to, že by na to jen neměli vlastní názor nebo že by jim chyběla vhodná slova.

    Když měli popsat nějakou morální otázku, se kterou se potýkají, dvě třetiny mladých lidí buď vůbec nedokázaly odpovědět, nebo popisovaly problémy, které se morálky vůbec netýkají, například zda si mohou dovolit pronájem nějakého bytu nebo zda mají dostatek mincí na to, aby si mohli koupit parkovací lístek.“

    Článek dále pokračuje:

    „Typickým postojem, ke kterému se většina z nich stále znovu a znovu vracela, bylo to, že rozhodování v oblasti morálních zásad je otázkou osobního vkusu. ‚Je to něco osobního,‘ říkali obvykle respondenti. ‚Záleží na tom člověku. Co já k tomu mohu říct?‘

    Mnozí mladí odmítli představu slepé poslušnosti autorit, avšak dostali se do jiného extrému, [když řekli]: ‚Já bych se rozhodl tak, abych s tím byl spokojený, nebo podle toho, jak bych se cítil. Nevím, jak jinak poznat, co mám dělat, než podle toho, jak se cítím.‘“

    Ti, kteří tyto rozhovory vedli, zdůraznili, že většina oněch mladých lidí, s nimiž mluvili, „nedostala potřebné základy – ve škole, v institucích [či] v rodině – k tomu, aby mohli rozvinout svůj smysl pro morální hodnoty“1.

    Bratří, nikdo z těch, kteří jsou v dosahu mého hlasu, by neměl vůbec pochybovat o tom, co je a co není morální, a nikdo by také neměl pochybovat o tom, co je vyžadováno od nás jakožto nositelů kněžství Božího. Učíme se Božím zákonům a budeme se jim učit i nadále. Bez ohledu na to, co můžete vidět nebo slyšet někde jinde, tyto zákony jsou neměnné.

    Když den za dnem kráčíme životem, naše víra bude nevyhnutelně zkoušena. Občas můžeme být obklopeni druhými, a přesto můžeme být v menšině nebo dokonce můžeme stát sami, pokud jde o to, co je přijatelné a co ne. Máme potřebnou morální odvahu stát si pevně za svým přesvědčením, i kdybychom v takovém případě museli stát sami? Je nezbytné, abychom jako nositelé kněžství Božího dokázali čelit – s odvahou – jakýmkoli překážkám, jež nám přijdou do cesty. Pamatujte na Tennysonova slova: „Má síla je jako síla deseti, neboť srdce mé je ryzí.“2

    Stále častěji mají některé slavné osobnosti i další, kteří jsou – z jakéhokoli důvodu – veřejně známí, sklon zesměšňovat náboženství jako takové, a občas i samotnou Církev. Není-li naše svědectví dostatečně pevně zakořeněno, může taková kritika způsobit, že začneme zpochybňovat vlastní přesvědčení nebo budeme kolísat ve svém odhodlání.

    Lehi ve svém vidění stromu života, jež se nachází v 1. Nefim 8, vidí mimo jiné ty, kteří se drží železné tyče, dokud nedojdou až ke stromu života a nepojedí z jeho ovoce, které, jak víme, představuje lásku Boží. Naneštěstí ale poté, co pojedli z ovoce, se někteří stydí kvůli těm, kteří jsou ve veliké a prostorné stavbě, kteří představují pýchu dětí lidských a kteří si na ně ukazují prstem a posmívají se jim; a tak lidé, kteří se styděli, odpadli na zakázané cesty a byli ztraceni.3 Zesměšňování a výsměchy jsou vskutku mocnými nástroji protivníka! Znovu se ptám, bratří, máme odvahu stát si pevně a odhodlaně za svým i tehdy, když čelíme tak obtížnému protivenství?

    Svou první zkušenost s projevením odvahy stát si za svým přesvědčením jsem měl patrně ke konci 2. světové války, když jsem sloužil u Námořnictva Spojených států.

    Výcvikový tábor u námořnictva pro mě ani pro nikoho jiného, kdo jím prošel, nebylo nic lehkého. První tři týdny jsem byl přesvědčen, že to nepřežiji. Námořnictvo se nesnažilo mě vycvičit, snažilo se mě zabít.

    Nikdy nezapomenu na to, když po prvním týdnu nastala neděle. Vrchní důstojník pro nás měl vítanou zprávu. V chladivém kalifornském vánku jsme stáli v pozoru na cvičišti a vyslechli jsme si jeho rozkaz: „Dneska půjde každý do kostela – každý znamená každý, až na mě. Já si půjdu lehnout!“ Pak zakřičel: „Všichni katolíci, vy půjdete do tábora Decatur – a nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!“ Pryč odpochodovala poměrně velká skupina. Pak zakřičel další rozkaz: „Ti z vás, kdo jste židi, se sejdou v táboře Henry – a nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!“ Pryč odpochodovala poněkud menší skupina. Pak řekl: „Vy zbývající, protestanti, se sejdete v kině v táboře Farragut – a nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!“

    Myslí se mi honila myšlenka: „Monsone, ty nejsi katolík; nejsi žid; nejsi ani protestant. Ty jsi mormon, takže zůstaneš stát tady!“ Ujišťuji vás, že jsem se cítil úplně sám. Odvážně a odhodlaně, ano – ale sám.

    Potom jsem slyšel ta nejvlídnější slova, která kdy onen důstojník v mé přítomnosti pronesl. Podíval se mým směrem a zeptal se: „A za koho se chlapi označujete vy?“ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že vedle mě nebo za mnou na cvičišti ještě někdo stojí. Téměř jednohlasně jsme všichni odpověděli: „Mormoni!“ Je těžké popsat radost, která naplnila mé srdce, když jsem se otočil a uviděl jsem několik dalších námořníků.

    Vrchní důstojník se podrbal na hlavě, čímž projevil, že je poněkud zmaten, ale nakonec řekl: „Tak si běžte najít nějaký místo. A nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!“

    Když jsme pochodovali pryč, vybavila se mi slova jedné básničky, kterou jsem se před lety naučil v Primárkách:

    Měj odvahu být mormonem,

    měj odvahu sám stát.

    Měj odvahu mít jasný cíl

    a vždy to dávej znát.

    I když to nakonec dopadlo jinak, než jsem očekával, byl jsem ochoten stát si sám za svým, pokud by to bylo nutné.

    Od té doby jsem zažil několik okamžiků, kdy za mnou nikdo nestál, a tak jsem skutečně stál sám. Jsem velice vděčný za to, že jsem se již dávno rozhodl, že zůstanu silný a věrný, vždy připravený a ochotný bránit své náboženství, pokud by to bylo potřeba.

    Pokud bychom, bratří, někdy měli pocit, že nestačíme na úkoly, jež jsou před námi, dovolte mi podělit se s vámi o slova, která v roce 1987 pronesl tehdejší president Církve Ezra Taft Benson, když promlouval k velké skupině členů v Kalifornii. President Benson řekl:

    „Proroci během všech věků shlíželi průzory času k naší době. Miliardy zesnulých i ti, kteří se teprve narodí, na nás upírají oči. Nenechte se mýlit – jste význačná generace. …

    Téměř šest tisíc let si vás Bůh ponechával v záloze, abyste mohli přijít v závěrečných dnech před Druhým příchodem Páně. Někteří odpadnou, ale království Boží zůstane nedotčeno, aby uvítalo návrat svého Krále – a to Ježíše Krista.

    Zatímco zlovolnost naší generace bude srovnatelná se zlovolností za dnů Noémových, kdy Pán očistil zemi potopou, tentokrát to bude úplně jinak. Bůh [totiž] uchoval pro závěrečnou sklizeň některé ze svých nejsilnějších … dětí, které budou pomáhat dovést království k vítězství.“4

    Ano, bratří, my jsme jedny z Jeho nejsilnějších dětí. Naší zodpovědností je být hodni všech těch nádherných požehnání, která má pro nás Otec v nebi připravena. Kamkoli jdeme, naše kněžství jde s námi. Stojíme na svatých místech? Prosím vás, dříve než dostanete sebe nebo své kněžství do ohrožení tím, že vstoupíte do míst, která jsou pod vaši úroveň nebo pod úroveň vašeho kněžství, nebo se začnete účastnit takových aktivit, zastavte se a pomyslete na následky. Každému z nás bylo předáno Aronovo kněžství. Během onoho obřadu každý z nás obdržel moc, která drží klíče služby andělů. Slovy presidenta Gordona B. Hinckleyho:

    „Nemůžete si dovolit udělat nic, co by vytvořilo bariéru mezi vámi a službou andělů ve váš prospěch.

    Nemůžete být v žádném ohledu nemorální. Nemůžete být nečestní. Nemůžete podvádět ani lhát. Nemůžete brát jméno Boží nadarmo ani mluvit vulgárně, a přesto mít právo na službu andělů.“5

    Pokud někdo z vás na cestě klopýtl, přeji si, abyste bez jakýchkoli pochyb rozuměli tomu, že existuje cesta zpět. Tento proces se nazývá pokání. Náš Spasitel dal svůj život, aby poskytl tento požehnaný dar vám i mně. Navzdory tomu, že cesta pokání není snadná, zaslíbení jsou skutečná. Bylo nám řečeno: „Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí.“6 „[A] nezpomenu [na ně] více.“7 Jaké to prohlášení! Jaké to požehnání! Jaké to zaslíbení!

    Mezi vámi mohou být takoví, kteří si říkají: „Nežiji podle všech přikázání a nedělám všechno, co bych dělat měl, a přesto se mi v životě daří docela dobře. Myslím, že si mohu ponechat svou porci a ještě si pochutnám.“ Bratří, ujišťuji vás, že tento postoj z dlouhodobého hlediska nebude fungovat.

    Před několika málo měsíci jsem obdržel dopis od jednoho muže, který si kdysi myslel, že může mít obojí. Dnes už má za sebou pokání a svůj život uvedl do souladu se zásadami a přikázáními evangelia. Rád bych se s vámi podělil o jeden odstavec z jeho dopisu, neboť to ukazuje, k čemu nakonec vede špatné smýšlení: „Musel jsem sám pro sebe poznat (tím tvrdým způsobem), že Spasitel měl naprostou pravdu, když řekl: ‚Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i [mamonu].‘8 Já jsem se snažil – více než se kdykoli snažil kdokoli jiný – dělat obojí. Nakonec,“ řekl, „jsem pociťoval všechnu tu prázdnotu, temnotu a osamělost, kterou nabízí Satan tomu, kdo uvěří jeho klamům, iluzím a lžím.“

    Abychom dokázali být silní a odolávat všem silám, které nás táhnou špatným směrem, nebo všem hlasům, které nás nabádají k tomu, abychom se vydali nesprávnou cestou, musíme mít vlastní svědectví. Ať je vám 12, nebo 112 – nebo něco mezi tím – můžete sami pro sebe poznat, že evangelium Ježíše Krista je pravdivé. Čtěte Knihu Mormonovu. Přemítejte o jejím učení. Zeptejte se Nebeského Otce, zda je pravdivá. Máme tento slib: „Budete-li se tázati s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem, majíce víru v Krista, on vám projeví jejich pravdivost, mocí Ducha Svatého.“9

    Když poznáme, že Kniha Mormonova je pravdivá, následuje poznání toho, že Joseph Smith byl opravdu prorokem a že viděl Boha Věčného Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista. Následuje také poznání toho, že evangelium bylo znovuzřízeno v těchto posledních dnech prostřednictvím Josepha Smitha – včetně znovuzřízení Aronova i Melchisedechova kněžství.

    Jakmile získáme svědectví, je naší povinností se o ně dělit s druhými. Mnozí z vás, bratří, jste sloužili jako misionáři někde ve světě. Mnozí z vás, mladých mužů, teprve sloužit budete. Připravujte se na tuto příležitost již nyní. Dbejte na to, abyste byli této služby hodni.

    Jsme-li připraveni dělit se o evangelium, jsme také připraveni zareagovat na radu apoštola Petra, který zdůrazňoval: Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo vás požádá o zdůvodnění naděje, která je ve vás.10

    V průběhu života budeme mít příležitosti dělit se o své přesvědčení, i když ne vždy víme, kdy budeme vyzváni, abychom tak učinili. Já jsem takovou příležitost dostal v roce 1957, když jsem pracoval v jednom nakladatelství a byl jsem požádán, abych jel do Dallasu v Texasu, který je někdy nazýván „městem kostelů“, abych tam promluvil na odborné konferenci. Po skončení konference jsem se jel projet vyhlídkovým autobusem kolem města. Když jsme projížděli kolem rozličných kostelů, náš řidič vždy poznamenal: „Vlevo vidíte metodistický kostel“ nebo „Vpravo je katolická katedrála“.

    Když jsme projížděli kolem krásné budovy z červených cihel postavené na kopci, řidič zvolal: „V této budově mají shromáždění mormoni.“ Jedna paní ze zadní části autobusu se zeptala: „Pane řidiči, mohl byste nám říci něco o mormonech?“

    Řidič zajel ke krajnici, otočil se a odvětil: „Milá paní, o mormonech vím jen tolik, že mají shromáždění v téhle cihlové budově. Je v tomto autobuse někdo, kdo ví o mormonech něco víc?“

    Čekal jsem, zda někdo něco neřekne. Díval jsem se na ostatní a hledal jsem v jejich tváři nějakou známku toho, že něco vědí, nějakou touhu něco říci. Nikdo nic neřekl. Uvědomil jsem si, že mým úkolem bude udělat to, co navrhoval apoštol Petr, totiž abychom vždy byli připraveni dát odpověď každému, kdo nás požádá o zdůvodnění naděje, která je v nás. Také jsem pochopil pravdivost rčení: „Když přijde čas se rozhodnout, čas na přípravu již uplynul.“

    V příštích zhruba 15 minutách jsem měl tu výsadu podělit se s lidmi v autobuse o své svědectví o Církvi a jejích naukách. Byl jsem vděčný za své svědectví i za to, že jsem byl připraven se o ně podělit.

    Celým srdcem a duší se modlím o to, aby každý muž, který je nositelem kněžství, toto kněžství ctil a byl věrný důvěře, která mu byla předána, když toto kněžství obdržel. Kéž každý z nás, kdo je nositelem kněžství Božího, ví, čemu věří. Kéž jsme vždy odvážní a připravení stát si za tím, čemu věříme, a budeme-li přitom muset stát sami, kéž tak činíme s odvahou, posíleni poznáním, že ve skutečnosti nejsme nikdy sami, když stojíme po boku svého Otce v nebi.

    Když přemýšlíme o onom velikém daru, který jsme obdrželi – „práva kněžství … neoddělitelně spojena s mocemi nebeskými“ – kéž jsme vždy odhodláni tento dar ochraňovat a bránit a být hodni jeho velkolepých zaslíbení. Bratří, kéž se řídíme Spasitelovým pokynem, který se nachází ve 3. Nefim: „Vyzdvihněte světlo své, aby mohlo svítiti světu. Vizte, já jsem to světlo, které budete vyzdvihovati – to, co jste mne viděli činiti.“11

    Modlím se o to, abychom toto světlo vždy následovali a vyzdvihovali, aby ho viděl celý svět, a je to i mé požehnání pro všechny v dosahu mého hlasu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.