Generální konference
    Pro Něho jste důležití
    Poznámky pod čarou
    Theme

    Pro Něho jste důležití

    Pán … kocenění hodnoty duše používá měřítko, které se velmi liší od toho světského.

    Mojžíš, jeden z největších proroků, kterého kdy svět poznal, byl vychováván faraonovou dcerou a prvních 40 let svého života strávil v panovnickém sídle v Egyptě. Díky tomu znal dobře slávu a majestátnost oné dávné říše.

    O několik let později, na vrcholku jedné vzdálené hory, daleko od slávy a velkoleposti mocného Egypta, stál Mojžíš v přítomnosti Boha a rozmlouval s Ním tváří v tvář, tak jako když člověk mluví s přítelem.1 Během tohoto zjevení Bůh ukázal Mojžíšovi dílo svých rukou a umožnil mu své dílo a slávu na okamžik spatřit. Když vidění skončilo, Mojžíš padl na zem a ležel na ní mnoho hodin. Když se mu konečně vrátily síly, uvědomil si něco, co ho během všech těch let na faraonově dvoře nikdy nenapadlo.

    „Vím,“ řekl, „že člověk není ničím.“2

    Jsme menší, než si myslíme

    Čím více se toho učíme o vesmíru, tím více rozumíme – alespoň z malé části – tomu, co Mojžíš věděl. Vesmír je tak velký, záhadný a nádherný, že je pro lidskou mysl nepochopitelný. „Světů bez počtu jsem stvořil,“ řekl Bůh Mojžíšovi.3 Úžasně krásná noční obloha je nádherným svědectvím o této pravdě.

    Je jen několik málo věcí, které jsou tak úžasné, že mi berou dech – například letět uprostřed noci nad oceány a kontinenty a z okénka kokpitu pozorovat nekonečnou nádheru milionů hvězd.

    Astronomové se pokoušejí spočítat všechny hvězdy ve vesmíru. Jedna skupina vědců odhaduje, že počet hvězd v dohledu našich teleskopů je desetkrát větší než počet zrníček písku na všech plážích a pouštích na světě.4

    Tento závěr se nápadně podobá prohlášení dávného proroka Enocha: „Kdyby to bylo možné, že by člověk mohl spočítati částečky země, ano, miliony zemí jako je tato, nebyl by to počátek počtu stvoření tvých.“5

    Při pomyšlení na nezměrnost Božích stvoření se nelze divit tomu, že král Beniamin radil svému lidu, aby „[vždy] pamatovali na velikost Boží a na svou vlastní nicotu“6.

    Jsme větší, než si myslíme

    Ale i když člověk není ničím, mé nitro se plní pocity úžasu a úcty, když pomyslím na to, že „cena duší je veliká v očích Božích“7.

    A ačkoli se můžeme podívat na obrovské rozpětí vesmíru a položit si otázku: „Co je člověk ve srovnání se slávou Stvoření?“, sám Bůh řekl, že my jsme tím důvodem, proč stvořil vesmír! Božím dílem a slávou – účelem tohoto velkolepého vesmíru – je zajistit lidstvu spasení a oslavení.8 Jinými slovy, onen obrovský rozsah věčnosti a nádhera a tajemství nekonečného prostoru a času jsou navrženy tak, aby byly ku prospěchu obyčejným smrtelníkům, jako jste vy a já. Náš Nebeský Otec stvořil vesmír proto, abychom mohli dosáhnout svých možností jako Jeho synové a dcery.

    Toto je paradox člověka: ve srovnání s Bohem není člověk ničím; a přesto jsme pro Boha vším. Ačkoli na pozadí nekonečného stvoření se může zdát, že nejsme ničím, v nitru nám přeskakuje jiskra věčného ohně. Na dosah máme ono nepochopitelné zaslíbení oslavení – světy bez konce. A Božím velkým přáním je pomoci nám toho dosáhnout.

    Pošetilost pýchy

    Onen velký Podvodník ví, že jedním z jeho nejmocnějších nástrojů, jak svádět děti Boží na scestí, je působit na extrémy v protipólech člověka. U některých apeluje na jejich pyšné sklony, nadýmá je v pýše a podněcuje je k tomu, aby věřili představám o své vlastní nadřazenosti a nepřemožitelnosti. Říká jim, že převyšují všechno, co je obyčejné, a že díky schopnostem, dědickému právu nebo společenskému postavení převyšují běžnou míru všeho, co je obklopuje. Vede je k tomu, aby si říkali, že pro ně tudíž neplatí pravidla někoho jiného a že se nemají nechat obtěžovat problémy někoho jiného.

    Říká se, že Abraham Lincoln měl rád tuto báseň:

    Ach, nač jen duch smrtelníka má býti pyšný?

    Jako náhle letící meteor či mračna rychle plující,

    jako blesk, jenž po obzoru sjel, a vlna, jež o útes se tříští,

    končí život člověka, hrob jest pro něj domov příští.9

    Učedníci Ježíše Krista rozumějí tomu, že v porovnání s věčností je naše existence v této sféře smrtelnosti „jen malou [chvilkou]“ v prostoru i času.10 Vědí, že skutečná hodnota člověka má jen málo co do činění s tím, co za známku velikosti považuje svět. Vědí, že i kdyby člověk nakupil všechny nastřádané peníze světa, v nebeské ekonomice by si za ně nekoupil ani bochník chleba.

    Mezi ty, již „[zdědí] království Boží“11, budou patřit pouze ti, kteří se stanou „jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky“12. „Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.“13 Takoví učedníci rozumějí také tomu, že „když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha“14.

    Nejsme zapomenuti

    Dalším způsobem, jak nás Satan oklamává, je skrze malomyslnost. Snaží se obrátit náš pohled na to, jak jsme bezvýznamní, dokud sami nezačneme pochybovat o tom, zda vůbec nějakou hodnotu máme. Říká nám, že jsme příliš nedůležití na to, aby si nás někdo všiml, že jsme zapomenuti – obzvláště Bohem.

    Rád bych se s vámi podělil o jeden osobní zážitek, který by mohl pomoci těm, již se cítí jako bezvýznamní, zapomenutí nebo osamělí.

    Před mnoha lety jsem se účastnil pilotního výcviku u Armádního letectva Spojených států. Byl jsem daleko od domova – mladý západoněmecký voják, narozený v Československu, jenž vyrůstal ve Východním Německu a anglicky mluvil jen s velkými obtížemi. Jasně si vzpomínám na svou cestu na výcvikovou základnu v Texasu. Seděl jsem v letadle vedle cestujícího, který mluvil se silným jižanským akcentem. Z toho, co říkal, jsem nerozuměl téměř ani slovo. Vlastně jsem si říkal, jestli jsem se náhodou celou tu dobu neučil jiný jazyk. Děsila mě myšlenka, že se ucházím o tak žádaná prestižní místa v pilotním výcviku a proti mně stojí studenti, pro které byla angličtina rodným jazykem.

    Když jsem dorazil na leteckou základnu v městečku Big Spring v Texasu, vyhledal jsem odbočku Svatých posledních dnů, která se skládala z hrstky úžasných členů, kteří se scházeli v pronajatých prostorách přímo na základně. Členové v té době zrovna stavěli malý sborový dům, který měl sloužit jako trvalé místo pro Církev. V té době členové prováděli velkou část stavebních prací na nových budovách sami.

    Den za dnem jsem se účastnil pilotního výcviku a studoval jsem, jak nejlépe jsem dovedl, a pak jsem většinu svého volného času pracoval na novém sborovém domě. Tam jsem poznal, že „dva na čtyři“ nejsou taneční krok, ale rozměr trámů. Také jsem se naučil jedné důležité znalosti nutné pro přežití – když zatloukám hřebík, musím schovat palec.

    Trávil jsem tolik času na stavbě sborového domu, že president odbočky – který byl náhodou také jedním z našich leteckých instruktorů – se vyjádřil v tom smyslu, že bych měl možná věnovat více času studiu.

    Moji kamarádi a spolužáci-piloti se také ve volném čase věnovali různým činnostem, i když je, myslím, v pořádku, když řeknu, že některé z těchto činností by dnes nebyly v souladu s brožurkou Pro posílení mládeže. Pokud jde o mě, já jsem měl radost z toho, že mohu být aktivní součástí oné malé texaské odbočky, uplatňovat své nově získané tesařské dovednosti a zdokonalovat svou angličtinu tím, že jsem byl povolán, abych učil v kvoru starších a v Nedělní škole.

    V té době bylo Big Spring, navzdory svému názvu, malým, bezvýznamným a neznámým místem. A já jsem se často cítil úplně stejně – bezvýznamný, neznámý a tak trochu osamělý. Přesto jsem ale ani jednou nezapochyboval o tom, zda na mě Pán nezapomněl nebo zda mě tam vůbec někdy najde. Věděl jsem, že Nebeskému Otci nezáleží na tom, kde jsem, jak si vedu v souboji s ostatními ve své pilotní výcvikové skupině nebo jaké povolání mám v Církvi. To, na čem Mu záleželo, bylo to, že dělám to nejlepší, co dovedu, že mé srdce je obráceno k Němu a že jsem ochotný pomáhat lidem kolem sebe. Věděl jsem, že když budu dělat to nejlepší, co dovedu, bude všechno v pořádku.

    A tak to také bylo.15

    Poslední budou první

    Pánovi vůbec nezáleží na tom, zda v životě pracujeme v budově zdobené mramorem nebo ve stodole. On ví, kde jsme, ať jsou naše poměry jakkoli skromné. On bude využívat – svým vlastním způsobem a pro své svaté účely – ty, kteří mají srdce obrácené k Němu.

    Bůh ví, že některé z největších duší, které kdy žily, jsou ty, jejichž jména se nikdy neobjeví v historických kronikách. Jsou to požehnané a pokorné duše, které napodobují Spasitelův příklad a činí v životě dobro.16

    Tuto zásadu pro mě ztělesňuje jeden manželský pár, rodiče jednoho mého přítele. Manžel pracoval v jedné ocelárně v Utahu. U oběda si vytáhl z tašky písma nebo církevní časopis a četl si v nich. Když to viděli jeho spolupracovníci, zesměšňovali ho a zpochybňovali jeho víru. Kdykoli tak činili, mluvil s nimi s laskavostí a sebedůvěrou. Nedovolil, aby ho jejich neúcta rozzlobila nebo znervóznila.

    O několik let později jeden z těch aktivnějších posmívačů vážně onemocněl. Než zemřel, požádal tohoto pokorného bratra, aby promluvil na jeho pohřbu – což také učinil.

    Tento věrný člen Církve toho nikdy neměl mnoho, pokud jde o sociální postavení nebo bohatství, ale všechny, kteří ho znali, hluboce ovlivnil. Zemřel při automobilové nehodě, když zastavil, aby pomohl jinému dělníkovi, který uvázl ve sněhu.

    V následujícím roce musela vdova po tomto muži podstoupit operaci mozku, která způsobila, že pak již nebyla schopna chodit. Lidé k ní však rádi chodí na návštěvu, protože jim naslouchá. Pamatuje si. Záleží jí na druhých. Protože nemůže psát, učí se nazpaměť telefonní čísla svých dětí a vnoučat. S láskou pamatuje na jejich narozeniny a výročí.

    Ti, kteří ji navštíví, odcházejí domů s lepším náhledem na život i na sebe. Pociťují její lásku. Vědí, že jí na nich záleží. Nikdy si nestěžuje. Místo toho tráví dny tím, že žehná životu druhých. Jedna její kamarádka řekla, že tato žena je jedna z mála lidí, jež kdy poznala, kteří skutečně ztělesňují lásku a život Ježíše Krista.

    Tito manželé by byli těmi prvními, kteří by řekli, že v tomto světě nebyli nijak zvlášť důležití. Pán však k ocenění hodnoty duše používá měřítko, které se velmi liší od toho světského. On tyto věrné manžele zná; a miluje je. Jejich skutky jsou živoucím svědectvím jejich silné víry v Pána.

    Pro Něho jste důležití

    Drazí bratři a sestry, tvrzení, že člověk není ničím, může být ve srovnání s velikostí vesmíru pravdivé. Občas dokonce můžeme mít pocit, že jsme nevýznamní, nepovšimnutí, osamělí či zapomenutí. Ale nikdy nezapomeňte – pro Něho jste důležití! Budete-li o tom někdy pochybovat, vzpomeňte si na tyto čtyři božské zásady:

    Zaprvé – Bůh miluje pokorné a mírné, neboť oni jsou „největší v království nebeském“17.

    Zadruhé – Pán to zařídil tak, aby „plnost evangelia [Jeho] mohla býti hlásána slabými a prostými do končin světa“18. Vybírá si „slabé věci světa[, aby vyšly a potřely] mocné a silné“19, a „aby zahanbil silné“20.

    Zatřetí – bez ohledu na to, kde žijete, jak skromné jsou vaše poměry, jak skrovné je vaše zaměstnání, jak omezené jsou vaše schopnosti, jak obyčejný je váš vzhled nebo jak nedůležité se může zdát vaše povolání v Církvi, pro svého Nebeského Otce nejste neviditelní. Miluje vás. Zná vaše pokorné srdce i vaše skutky lásky a laskavosti. Společně tvoří trvalé svědectví vaší věrnosti a víry.

    Začtvrté a nakonec – rozumějte prosím tomu, že to, co vidíte a zažíváte nyní, není to, jak bude vypadat věčnost. Osamělost, zármutek, bolest či zklamání nebudete pociťovat věčně. Máme závazné zaslíbení od Boha, že ani nezapomene, ani neopustí ty, kteří mají srdce obrácené k Němu.21 Mějte v toto zaslíbení naději a víru. Naučte se milovat svého Nebeského Otce a staňte se Jeho učedníkem ve slovech i skutcích.

    Buďte ujištěni, že když jen vytrváte, budete v Něj věřit a zůstanete věrní v dodržování přikázání, tak jednoho dne na vlastní kůži zakusíte zaslíbení, která byla zjevena apoštolovi Pavlovi: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“22

    Bratři a sestry, ta nejmocnější Bytost ve vesmíru je Otcem vašeho ducha. On vás zná. Miluje vás dokonalou láskou.

    Bůh na vás nahlíží nejen jako na nějakou smrtelnou bytost na malé planetě, která žije jen krátce – nahlíží na vás jako na své dítě. Nahlíží na vás jako na bytost, kterou se můžete a máte stát. Chce, abyste věděli, že pro Něho jste důležití.

    Kéž vždy věříme, důvěřujeme a uspořádáme svůj život tak, abychom rozuměli své skutečné věčné hodnotě a potenciálu. Kéž jsme hodni oněch drahocenných požehnání, která má pro nás náš Nebeský Otec připravena. O to se modlím ve jménu Jeho Syna, Ježíše Krista, amen.