Učení presidentů
Kapitola 8: „[Zkoumej] mne, Bože silný, a poznej srdce mé‘
předchozí další

Kapitola 8

„[Zkoumej] mne, Bože silný, a poznej srdce mé“

Spravedliví Svatí posledních dnů se snaží „vypěstovat si takový charakter před Bohem, na který by bylo možné se spolehnout v hodině zkoušky“.

Ze života Lorenza Snowa

15. prosince 1899 president Lorenzo Snow, který byl tehdy již presidentem Církve, promluvil na pohřbu presidenta Franklina D. Richardse, který sloužil jako president Kvora Dvanácti apoštolů. Ke konci svého kázání president Snow řekl: „Prosím Pána Izraele o to, aby požehnal Svatým posledních dnů a abychom byli připraveni na události v blízké budoucnosti a aby naše srdce bylo na správném místě před Pánem.“

Aby president Snow ilustroval, jak potřebné je mít „srdce na správném místě před Pánem“, vyprávěl o zážitku, který měl on a president Richards v 50. letech 19. století, když byli nově povoláni jako apoštolové. V té době president Brigham Young inicioval v Církvi všeobecnou nápravu a vyzýval Svaté posledních dnů, ať již jsou kdekoli, aby činili pokání a obnovili osobní závazek vést spravedlivý život.

„Když president Young pocítil, že má vyzvat členy k pokání a k nápravě,“ vzpomínal president Snow, „mluvil velmi důrazně ohledně toho, co by se mělo dít s určitými lidmi – že by jim mělo být odňato kněžství kvůli tomu, že ho nezvelebují tak, jak by měli. Bratří, kteří v oné době žili, si vzpomenou, s jakou razancí o tom mluvil. Toto se dotklo srdce bratra Franklina i srdce mého; a o této záležitosti jsme spolu mluvili. Dospěli jsme k závěru, že půjdeme za presidentem Youngem a své kněžství mu nabídneme. Pokud pocítí, ve jménu Páně, že jsme své kněžství nezvelebovali, vzdáme se ho. Zašli jsme za ním, setkali jsme se s ním o samotě a řekli jsme mu to. Myslím, že měl v očích slzy, když říkal: ‚Bratře Lorenzo a bratře Frankline, vy jste své kněžství zvelebovali před Pánem uspokojivě. Bůh vám žehnej.‘“1

Po celý život si president Snow přál, aby měl srdce na správném místě před Pánem, a také povzbuzoval Svaté, aby zkoumali vlastní způsobilost. Mluvil se „snahou důrazněji nám klást na mysl“, že si jako Svatí posledních dnů musíme vypěstovat „správný charakter před Bohem, naším Otcem“.2 [Viz námět č. 1 na straně 123.]

Učení Lorenza Snowa

Pokud jsme si vypěstovali správný charakter, můžeme s důvěrou vyzvat Boha, aby zkoumal naše srdce.

Mám silný pocit, že to nejcennější a to, co bude nejužitečnější, až se vrátíme do duchovního světa, bude skutečnost, že jsme si v tomto stavu zkoušky vypěstovali správný a jasně definovaný charakter věrných a důsledných Svatých posledních dnů.

V případě, kdy se nějaký neznámý člověk uchází o zaměstnání nebo o zodpovědné postavení, se často požaduje, aby předložil dokumenty, které pocházejí od někoho důvěryhodného a které dokládají jeho způsobilost, aby předložil doporučující dopisy, které by pro něj byly užitečné a které by mu pomohly získat práva a výsady, kterých by jinak bylo těžké dosáhnout. Je však poměrně snadné obstarat si písemné doporučení, jak se tomu říká, doporučení, které si člověk může dát do kapsy; a vskutku, dle mého pozorování se nezřídka stává, že lidé mají psané doporučení, které neodpovídá jejich skutečnému a opravdovému charakteru.

Mezi námi jsou takoví členové této Církve, kteří vynakládají veliké úsilí na to, aby je lidé kolem nich měli v oblibě a aby je znali, ale jejichž skutečný charakter neboli takříkajíc jejich vnitřní podstata je zastřená nebo skrytá. … Tato modlitba, o níž se [zmiňuji] – „[Zkoumej] mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ [Žalm 139:23–24] – je velmi důležitá; je to modlitba, kterou mohl David v nejdůležitějším období svého života odpovědně a s určitou mírou sebedůvěry pronést k Bohu. Avšak byly chvíle, kdy při pronášení takové modlitby měl váhavý a rozechvělý pocit slabosti.

Mám důvod se domnívat, že mnozí Svatí posledních dnů mohli v průběhu značné části svého života přistupovat k Pánu se vší sebedůvěrou a mohli pronášet tutéž modlitbu – „[Zkoumej] mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě“; avšak kdybychom jako členové vždy dokázali žít tak, abychom se mohli sklonit před Pánem a pronést takovouto modlitbu, jak nádherné by to bylo a jakého úspěchu bychom dosáhli spravedlivostí a dobrými skutky! … Doporučoval bych, aby [každý] přijal tuto Davidovu modlitbu za svou a aby se snažil zjistit, do jaké míry podle ní dokáže žít podle svého poznání, aby se tak ve vší upřímnosti stala součástí jeho oddanosti vůči Bohu. Mnohým se nedaří dosáhnout tohoto měřítka znamenitosti, protože v skrytu, kam oko smrtelníka nedosáhne, dělají věci, které mají přímý sklon odvádět je od Všemohoucího a odhánět Ducha Božího. Takoví lidé nemohou ve své soukromé komůrce pronášet tuto modlitbu; nemohli by ji pronášet, dokud by nečinili pokání z hříchů a nenapravili špatnosti, které spáchali, a dokud by se nerozhodli snažit se v budoucnu lépe, než jak to činili v minulosti, a vypěstovat si před Bohem takový charakter, na který by se mohli spolehnout v hodině zkoušky a který by je, až přejdou do duchovního světa, uschopnil k tomu, aby se mohli sdružovat se svatými bytostmi i se samotným Otcem.

… Musíme být pravdivými muži a pravdivými ženami; naše víra se musí prohloubit a my musíme být hodni společenství Ducha Svatého, aby nám po celý den pomáhal ve spravedlivých skutcích, aby nás uschopnil vzdát se své vůle ve prospěch vůle Otcovy, abychom dokázali bojovat proti své padlé přirozenosti a činit to, co je správné – z lásky k tomu, že činíme to, co je správné, majíce své oko upřené na čest a slávu Boží. Abychom tak mohli činit, musíme vnitřně pociťovat a vnímat zodpovědnost, která na nás spočívá, a uvědomovat si, že na nás spočívá oko Boží a že za každý svůj skutek a za motivy, které daný skutek inspirují, musíme být odpovědni; a musíme být neustále v souladu s Duchem Páně.3 [Viz námět č. 2 na straně 123.]

Příklady v písmech nás učí tomu, jak můžeme zdokonalit svůj charakter.

Je toho mnoho, co obdivuji na charakteru proroků, a zvláště na charakteru Mojžíše. Obdivuji jeho odhodlání přinášet slovo a vůli Boží Izraeli a jeho připravenost činit vše, co je v moci člověka, s pomocí Všemohoucího; a především obdivuji jeho bezúhonnost a věrnost vůči Pánu. …

Bůh obdivuje dnešní muže a ženy, kteří vedou poctivý život a kteří, nehledě na síly Satana, které se proti nim šikují, dokáží říci: jdi ode mne pryč, Satane [viz Lukáš 4:8], a kteří vedou spravedlivý a zbožný život – a takoví lidé mají u Boha značný vliv a jejich modlitby zmohou mnoho. [Viz Jakub 5:16.] Mojžíš měl například takovou moc od Všemohoucího, že při určité příležitosti změnil [Boží] záměry. Jistě si vzpomínáte, že Pán se na Izraelity rozzlobil a řekl Mojžíšovi, že je zničí a že vezme Mojžíše, učiní z něj veliký národ a udělí jemu a jeho potomstvu to, co slíbil Izraeli. Avšak tento vznešený vůdce a zákonodárce, věrný své povinnosti, stál mezi Bohem a Izraelity a prosil Pána ve prospěch svého lidu; a mocí, kterou mohl použít a kterou použil, byl prostředkem záchrany lidu před hrozícím zničením. [Viz Exodus 32:9–11; Joseph Smith Translation, Exodus 32:12.] Jak vznešeně a nádherně musel Mojžíš vypadat v očích Páně a jaké uspokojení muselo Pánu přinášet vědomí, že Jeho vyvolený lid měl ve svém tvrdošíjném a nevědomém stavu v čele takového muže.

Také u Jonáše nacházíme zajímavý charakterový rys. Když se na rozbouřených vodách námořníci obávali, že nebudou moci loď zachránit, v Jonášovi se ozvalo svědomí kvůli tomu, že nešel do Ninive, jak mu Pán přikázal, a tak předstoupil a vyznal, že on sám je příčinou pohromy, která se na ně chystala udeřit, a byl ochoten se nechat obětovat v zájmu těch, kteří byli na palubě. [Viz Jonáš 1:4–12.] I v charakteru dalších proroků a mužů Božích, i když podobně jako Jonáš mohli v určitých situacích projevit slabost, je patrné něco vskutku vznešeného a obdivuhodného.4 [Viz námět č. 3 na straně 123.]

Spravedlivé charakterové rysy se v nás vytvářejí postupně tím, že používáme víru a činíme pokání ze špatných skutků.

Tyto charakterové rysy, které nacházíme v úctyhodných lidech z dávných dob, nejsou výsledkem náhody nebo štěstí, ani je nelze získat za jediný den, týden, měsíc či rok, ale vytvářejí se postupně – jsou výsledkem vytrvalé věrnosti Bohu a pravdě, nehledě na chválu či kritiku lidí.

… Je důležité, abychom jakožto Svatí posledních dnů chápali a uvědomovali si, že spasení přichází skrze milost Boží a skrze to, že budeme rozvíjet tytéž zásady, kterými se řídili již zmínění spravedliví lidé. Nejde o to konat dobro kvůli chvále lidí; ale konat dobro kvůli tomu, že konáním dobra v sobě rozvíjíme božskost, a když tak budeme činit, staneme se spřízněnými s božskostí, která se časem stane součástí naší osobnosti. …

Cožpak občas neděláme věci, kterých pak litujeme? Vše může být v pořádku, pokud přestaneme tyto věci dělat, když víme, že jsou špatné; když vidíme, že je to něco zlého a pak činíme nápravu, je to to jediné, co můžeme dělat a co od nás kdo může požadovat. Bezpochyby se ale některým stává, že mají větší obavu z toho, že bude veřejně známo, že dělají něco špatného, než ze samotné skutečnosti, že dělají něco špatného; zajímají se o to, co lidé řeknou, když o tom uslyší, atd. A na druhé straně mají někteří sklon dělat určité věci, aby získali uznání svých přátel, a pokud jejich skutky nevyvolávají příznivou odezvu nebo je druzí neberou na vědomí, mají pocit, že jejich snaha je marná a že ať udělali cokoli dobrého, byl to naprostý neúspěch.

Pokud si skutečně přejeme přilnout těsněji k Bohu; pokud si přejeme být v souladu se spravedlivými duchy věčných světů; pokud si přejeme vypěstovat si takovou víru, o níž čteme a díky níž Svatí v dávných dobách vykonávali tak úžasné skutky, pak poté, co obdržíme Svatého Ducha, musíme dbát na Jeho našeptávání a řídit se Jeho nabádáními a nesmíme Ho žádným jednáním ze svého života odehnat. Je pravda, že jsme slabá a chybující stvoření, která jsou náchylná k tomu, aby v jakékoli situaci Ducha Božího zarmoutila, ale jakmile si uvědomíme, že jsme udělali chybu, máme z nesprávného jednání činit pokání a máme do nejvyšší možné míry napravit nebo urovnat to špatné, co jsme spáchali. Tímto jednáním posilujeme svůj charakter, činíme pokrok v tom, o co usilujeme, a opevňujeme se před pokušením; a časem toho překonáme tolik, že budeme skutečně žasnout nad tím, jakého pokroku jsme dosáhli v sebeovládání a ve zdokonalení.5 [Viz námět č. 4 na straně 123.]

Tím, že si uchováváme spravedlivý charakter, se přibližujeme Pánu.

Přijali jsme evangelium, které má zázračný účinek – poslušností jeho požadavků můžeme obdržet ta nejvybranější požehnání, která kdy byla v jakékoli době slíbena či udělena lidstvu. Ale podobně jako dítě, které má nějakou cetku nebo hračku, jsme i my často spokojeni s pomíjejícími dočasnými věcmi a zapomínáme na to, že máme příležitosti rozvíjet v sobě vznešené a věčné zásady života a pravdy. Pán si přeje vytvořit si s námi bližší a těsnější vztah; přeje si pozvednout nás jakožto lidské bytosti a pozvednout i naši inteligenci – a toho lze dosáhnout jedině prostřednictvím věčného evangelia, které je zvlášť připraveno pro tento účel. Apoštol Jan říká: „Každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i on (Kristus) čistý jest.“ [1. Janova 3:3.] Uplatňují Svatí posledních dnů zásady evangelia ve svém životě a naplňují tak záměry Boží?

… Co můžeme za daných okolností dělat, abychom se ještě více rozvíjeli ve spravedlivosti našeho Boha? Jaké přínosy, požehnání a výsady nabízí tento plán spasení, kterého jsme poslušni, a jakými prostředky jich lze dosáhnout? Bude-li zapotřebí přinést nějakou oběť, budou mít všichni ti, kteří si přejí zkoumat své náboženství a kteří se snaží řídit jeho požadavky tím, že podle něj žijí v každodenním životě, příležitost ukázat svou ochotu sklonit se před vůlí Jehovy a uznat Jeho ruku v protivenství i v hojnosti.

… Je dobré, když zkoumáme sami sebe, když rozmlouváme sami se sebou ve skryté komůrce, když zjišťujeme, jak si stojíme … před Pánem, abychom mohli, je-li to potřeba, obnovit svou horlivost a věrnost a činit více dobrých skutků.

Mluvím-li všeobecně o našich členech, není pochyb o tom, že se v očích Božích značně zdokonalujeme. Avšak ačkoli je toto bezpochyby pravda, jsem přesvědčen, že mezi námi jsou tací, kteří jsou obdařeni duchovními dary, které lze, pokud by se tak rozhodli, zušlechťovat a používat v mnohem větší míře, než jak se používají nyní, a kteří by mohli postupovat mnohem rychleji po stezkách svatosti a mohli by mnohem těsněji přilnout k Pánu. Avšak duch, který doprovází věci tohoto světa, na ně působí do té míry, že tyto duchovní moci a požehnání neprohlubují; nesnaží se dosáhnout tak blízkého vztahu s Pánem, na který mají výsadní právo.6

Svůj charakter, jakožto Svatých posledních dnů, si máme uchovat neporušený, ať již to vyžaduje jakoukoli cenu či oběť. Charakter, který Bůh schvaluje, stojí za to si udržet i za cenu stálého celoživotního sebezapření.

Když takto žijeme, můžeme hledět kupředu … s dokonalým ujištěním o tom, … že budeme korunováni jako synové a dcery Boží a že obdržíme bohatství a slávu celestiálního království.7 [Viz námět č. 5 níže.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

  1. Čemu se můžete naučit z jednání staršího Lorenza Snowa a staršího Franklina D. Richardse v příběhu uvedeném na stranách 115 a 117? Zvažte, jak byste se mohli podělit o tyto zásady se členy rodiny nebo s někým jiným.

  2. President Snow řekl: „Musíme být pravdivými muži a pravdivými ženami.“ (Strana 118.) Co to podle vás znamená být pravdivými muži a pravdivými ženami?

  3. Zamyslete se nad slovy presidenta Snowa, kterými popisuje příklady Mojžíše a Jonáše. (Strany 119–120.) Co z těchto příkladů nám může pomoci zdokonalit náš charakter?

  4. Přemítejte o druhém úplném odstavci na straně 121. Proč si myslíte, že si musíme být vědomi svých chyb, chceme-li posilovat svůj charakter? Jak můžeme dosáhnout toho, abychom si uvědomovali své nedokonalosti, aniž bychom kvůli tomu ztráceli odvahu?

  5. Projděte si rady presidenta Snowa, které jsou uvedeny v posledním oddíle této kapitoly. (Strany 121–123.) Přemýšlejte o tom, jak si udělat čas na to, abyste zkoumali sami sebe a zjistili, jak si stojíte před Pánem.

Související verše z písem: Žalm 24:3–5; 2. Petrova 1:2–11; Mosiáš 3:19; Alma 48:11–13, 17; Eter 12:25–28; NaS 11:12–14; 88:63–68

Pomůcka k výuce: Požádejte členy třídy, aby si z této kapitoly vybrali jeden oddíl a aby si ho v duchu přečetli. Vyzvěte je, aby vytvořili skupinky po dvou nebo třech členech, kteří si vybrali tentýž oddíl, a aby diskutovali o tom, co se dozvěděli.

Odkazy

  1. Deseret Semi-Weekly News, Dec. 19, 1899, 5.

  2. Deseret News: Semi-Weekly, Aug. 15, 1882, 1.

  3. Deseret News: Semi-Weekly, Aug. 15, 1882, 1.

  4. Deseret News: Semi-Weekly, Aug. 15, 1882, 1.

  5. Deseret News: Semi-Weekly, Aug. 15, 1882, 1.

  6. Deseret News: Semi-Weekly, Aug. 15, 1882, 1.

  7. Deseret News: Semi-Weekly, Feb. 9, 1886, 1.

President Franklin D. Richards

I když Jonáš projevoval slabosti, můžeme se poučit z jeho vznešených a obdivuhodných charakterových rysů.