Učení presidentů
Kapitola 3: Celoživotní obrácení – pokračující růst v zásadách pravdy
předchozí další

Kapitola 3

Celoživotní obrácení – pokračující růst v zásadách pravdy

„Naše náboženství se má vtělit do našeho nitra, má být součástí naší bytosti, kteroužto součást nemůžeme odložit.“

Ze života Lorenza Snowa

Lorenzo Snow byl pokřtěn a konfirmován v červnu 1836. Když později vzpomínal na to, jak postupně upevňoval své svědectví, řekl: „Věřil jsem, že [Svatí posledních dnů] mají pravdivé náboženství, a tak jsem vstoupil do Církve. Do té doby bylo mé obrácení pouze záležitostí rozumu.“1 Dále vzpomínal: „Byl jsem naprosto přesvědčen o tom, že to, co jsem udělal, bylo pro mě za daných okolností moudré.“2 Ačkoli se na čas spokojil s tímto poznáním, záhy zatoužil po nějakém zvláštním projevu Ducha Svatého. Řekl: „Nezažil jsem žádný projev, ale očekával jsem ho.“3

„Tento projev se nedostavil ihned po mém křtu, jak jsem očekával,“ vzpomínal. „Ale když jsem tento projev obdržel, přestože k tomu došlo až později, byl lepší, hmatatelnější a zázračnější než má největší očekávání. Jednoho dne, asi dva nebo tři týdny po svém křtu, když jsem byl pohroužen do studia, jsem si začal uvědomovat, že jsem neobdržel poznání o pravdivosti tohoto díla – že jsem neprožil naplnění zaslíbení: ‚Ten, kdo činí moji vůli, pozná toto učení‘; [viz Jan 7:17] a začal jsem se cítit velmi nesvůj.

Odložil jsem knihy, vyšel z domu a toulal jsem se po polích pod tísnivým vlivem ponurého a skličujícího ducha a zdálo se mi, že mne zahaluje nepopsatelný temný oblak. Byl jsem zvyklý odcházet na konci dne do lesíka, který byl nedaleko od místa, kde jsem bydlel, abych se tam v soukromí modlil, ale tentokrát jsem neměl vůbec chuť tak učinit.

Duch modlitby se vzdálil a připadalo mi, jakoby se nebesa nad mou hlavou zcela uzavřela. Nakonec, když jsem si uvědomil, že nastal obvyklý čas k soukromé modlitbě, jsem dospěl k závěru, že se nezřeknu své večerní bohoslužby, a pouze z formality jsem poklekl, jak jsem měl ve zvyku, na svém obvyklém místě v ústraní, aniž bych se cítil tak, jak jsem byl zvyklý se cítit.

Jakmile jsem otevřel ústa, abych se pomodlil, uslyšel jsem přímo nad hlavou zvuk připomínající šustění hedvábných rób a okamžitě na mně sestoupil Duch Boží, úplně mne celého zahalil, naplnil mne od hlavy až k patě a, ó, jakou radost a štěstí jsem pociťoval! Slovy nelze popsat okamžitou proměnu z neproniknutelného mračna duševní a duchovní temnoty v záři světla a poznání, které bylo v oné chvíli poskytnuto mému porozumění. Tehdy jsem obdržel dokonalé poznání o tom, že Bůh žije, že Ježíš Kristus je Syn Boží, a poznání o znovuzřízení svatého kněžství a plnosti evangelia.

Byl to úplný křest – hmatatelné ponoření v nebeské zásadě neboli živlu, v Duchu Svatém; a v tom, jak působil na každou část mého těla, byl dokonce ještě skutečnější a hmotnější než ponoření do vody; a tento křest navěky, do té doby, dokud rozum a paměť trvají, rozptýlil veškerou možnost pochybovat nebo se něčeho obávat ve vztahu ke skutečnosti, jež nám byla předána historií, totiž že ‚nemluvně z Betléma‘ je vskutku Syn Boží; a také skutečnosti, že On se nyní zjevuje dětem lidským a předává jim poznání, tak jako v dobách apoštolských. Byl jsem naprosto spokojený, jak jsem jen mohl být, neboť má očekávání se více než naplnila – myslím, že mohu bezpečně říci, že se naplnila do nekonečné míry.

Nedokáži říci, jak dlouho jsem zůstal pod vlivem této požehnané radosti a božského osvícení, ale uplynulo několik minut, než se tento celestiální živel, který mne naplňoval a obklopoval, začal postupně vzdalovat. Když jsem se zvedl, srdce mi přetékalo tak velkou vděčností Bohu, že nebylo možné ji jakkoli vyjádřit, cítil jsem – věděl jsem, že mi předal to, co může předat jedině Všemocná Bytost – to, co má větší cenu než veškeré bohatství a pocty, které může udělit svět.“4

Lorenzo Snow zůstal věrný svědectví, které onoho dne obdržel, a usilovně se snažil prohlubovat své duchovní poznání a pomáhal v tom i druhým. „Od onoho okamžiku,“ řekl, „jsem se snažil žít tak, abych neztratil Jeho Svatého Ducha, ale aby mne tento Duch dál vedl, a snažil jsem se zbavit sobeckosti a každé nesprávné touhy a usiloval jsem o to, abych pracoval v Jeho zájmu.“5 Dále prohlásil: „Dokud mi paměť bude sloužit a rozum vládnout, nikdy nedopustím, aby ono mocné svědectví a poznání, které mi bylo předáno, zůstalo němé.“6 [Viz námět č. 1 na straně 66.]

Učení Lorenza Snowa

Získání svědectví je pro Svaté posledních dnů dobrým odrazovým můstkem.

Základy, na nichž stavíme svou víru, jsou velkolepé a vznešené. Vím to sám za sebe. Byl jsem členem této Církve jen krátce, když se mi podařilo získat naprosto dokonalé poznání, že existuje Bůh, že existuje Syn Ježíš Kristus a že Bůh uznává Josepha Smitha jako svého proroka. Bylo to poznání, které mi nemohl předat žádný člověk. Přišlo skrze zjevení od Všemohoucího. Toto je velmi dobrý odrazový můstek pro Svatého posledních dnů a je to něco, co každý člověk, který má vůbec nějakou touhu pokračovat dál po této stezce, bude muset v ten či onen čas získat. Dostane se do takových situací, kdy bude potřebovat sílu, a tato síla bude pramenit z poznání skutečnosti, že stezka, po níž se ubírá, ho dovede k naplnění jeho nejvyšších a nejlepších tužeb.7

Bratří a sestry, existují určité věci, o nichž bychom měli vy i já přemýšlet. Nastal čas, kdy se sluší, aby každý muž a každá žena věděli sami pro sebe, na jakém základě stojí. Všichni se máme snažit přiblížit se trochu více Pánu. Je nutné, abychom postoupili trochu dále a získali úplné poznání oněch věcí, kterým máme plněji porozumět. Toto je výsadní právo každého Svatého posledních dnů.8 [Viz námět č. 2 na straně 66.]

Můžeme prohlubovat víru a duchovní poznání.

Muži i ženy mohou prohlubovat své duchovní poznání; mohou se stávat lepšími, tak jak jim bude přibývat let.9

Mám pocit, že Svatí posledních dnů postupují kupředu; že získávají vzdělání. Dostáváme se výš a výš. Postupujeme do vyššího stavu a sféry a na vyšší úroveň a získáváme takové vzdělání, že moudrost tohoto světa se všemi jejími znalostmi a falešnými naukami a zásadami nebude mít na Svaté posledních dnů žádný vliv, neboť ti se povznášejí nad teorie a domněnky lidských výmyslů a vznášejí se ve věcech pravdy, které pozvedají mysl a zušlechťují porozumění a které je čím dál tím více upevňují v pravdivých zásadách života a slávy. Máme srdce naplněné těmito pravdami a nedokážeme určit, v jaký den nebo v jakou hodinu se naše víra prohlubuje, ale když se ohlédneme za uplynulým týdnem, měsícem či rokem, pociťujeme, že jsme vyrostli ve víře a v poznání víry a moci Boží; víme, že jsme se přiblížili našemu Bohu a pociťujeme, že jsme ve společenství s Bohem, naším Otcem.10 [Viz námět č. 3 na straně 66.]

Máme-li touhu růst ve víře a v duchovním poznání, musíme se namáhat.

Každý člověk se musí naučit žít podle svého poznání; nemůže se spoléhat na svého bližního; každý člověk musí být nezávislý; musí se sám zcela spoléhat na Boha. Na onom člověku samotném záleží, zda přehradí proud nesnází a překoná překážky, které jsou vrženy na stezku života, aby zamezily jeho pokroku. Člověk může získat informace skrze působení Svatého Ducha a do té míry, do jaké je pilný, se přibližuje k Bohu a roste ve víře.11

Není možné činit pokrok v zásadách pravdy, růst v nebeském poznání, [pokud] náležitým způsobem nepoužíváme své rozumové schopnosti a nenamáháme se. V Nauce a smlouvách máme zaznamenaný případ určitého nepochopení ze strany Olivera Cowderyho, který se týká této zásady. Pán mu přislíbil dar schopnosti překládat starodávné záznamy. Podobně jako mnozí v dnešní době, měl i on nesprávné představy ohledně používání tohoto daru. Domníval se, že to jediné, co musí udělat, vzhledem k tomu, že tento dar mu přislíbil Bůh, je nechat svou mysl nečinně čekat, aniž by vyvinul nějaké úsilí, dokud dar nezačne spontánně působit. Když mu ale byly tyto záznamy předloženy, žádné poznání mu nebylo sděleno, desky zůstaly dál takříkajíc zapečetěné, neboť moc překládat na něj nesestoupila.

Ačkoli dar překládat mu byl předán, nedokázal pokračovat v práci jednoduše proto, že se nenamáhal před Bohem ve snaze rozvinout dar, který byl v něm; a byl nesmírně zklamaný a Pán ho ve své dobrotivosti a milosrdenství informoval o jeho chybě těmito slovy:

„Viz, ty jsi nerozuměl; domníval ses, že ti to dám, i když tomu nevěnuješ žádné myšlenky leda tu, abys mne požádal; ale, viz, pravím tobě, že ty to musíš promysleti v mysli své; potom se mne musíš tázati, zda je to správné, a jestliže je to správné, já způsobím, aby nitro tvé v tobě hořelo,“ atd. [Viz NaS 9.]

A tak, pokud jde o nás, jde-li o to, do čeho se pouštíme – pokud se chceme zlepšit, pokud chceme pokročit s prací, která je přímo před námi, a nakonec dosáhnout oněch darů a slávy a dojít do onoho stavu oslavení, který očekáváme, musíme tomu věnovat myšlenky a úvahy, musíme se namáhat, a to ze všech sil.12

Měli bychom … sami získat Ducha a nespokojit se s tím, že budeme kráčet ve světle, které vytyčují druzí; máme mít Ducha vštípeného do své duchovní podstaty. …

Jedinec, který se rozhodne, že se naučí hrát na flétnu, zprvu shledává, že je obtížné vyloudit nějaké tóny, a aby se naučil zahrát nějakou melodii správně, je zapotřebí hodně píle a trpělivosti. Musí hrát, udělat pauzu, vrátit se a začít zase znovu, ale po čase je díky velké námaze schopen danou melodii dokonale zvládnout. Když má pak následně tuto melodii zahrát, nemusí si pamatovat, kam položit prsty – hraje ji zcela přirozeně. Zpočátku to pro něj nebylo přirozené; musel vyvinout hodně trpělivosti a úsilí, než se pro něj stalo přirozené melodii zahrát.

Totéž platí i ve vztahu k záležitostem, jež se týkají věcí Božích. Musíme se namáhat a pokračovat od milosti k milosti, natolik si vštípit tento zákon jednání do svého nitra, že se pro nás stane přirozené dělat to, co se od nás vyžaduje.13 [Viz námět č. 4 na straně 67.]

Když se ponoříme hluboko do věcí Božích a zůstaneme věrní, stane se naše náboženství součástí naší bytosti.

Existuje nebezpečí spočívající v tom, že se spokojíme jen s povrchním růstem, s tím, že činíme pokrok jen na povrchu. Mluvíme o tom, že máme kráčet ve světle Ducha a že Ho máme pociťovat, ale děláme to? Měli bychom se ponořit hluboko do věcí Božích, založit svůj základ na skále, dokud nedospějeme k oné vodě, která se v nás stane trvalým pramenem věčného života.14

Jsou mezi námi muži, na nichž kdysi mocně spočíval Duch Všemohoucího, jejichž úmysly byly kdysi tak dobré a čisté jako úmysly andělů, a kteří uzavřeli smlouvu s Bohem, že Mu budou sloužit a že budou dodržovat Jeho přikázání za všech okolností. … Jak jsou na tom ale někteří tito starší nyní? Dnes již takové úmysly nemají. Mají zálibu ve věcech tohoto světa, které jim Pán umožnil získat, takže nyní jen čekají, než jsou k něčemu povoláni, a v mnoha případech se stává, že když jsou povoláni, jsou poslušni spíše z touhy udržet si své postavení a funkci, než ze skutečné a upřímné lásky k práci, k níž mohli být povoláni.

Takový je stav všech lidí, kteří, nehledě na to, jak dobře začnou, dopouštějí, aby jejich myšlenky a náklonnost utíkaly za světem a jeho způsoby, a je zřejmé a nepopiratelné, že když toto u lidí nastává, milují svět více než Pána a Jeho dílo na zemi. Vzhledem k tomu, že jsme obdrželi světlo věčného evangelia, že jsme přijali z dobrých věcí království a že jsme semenem Izraele a dědici velkolepých a slavných zaslíbení, máme pracovat věrně a pilně, abychom dosáhli toho, co Bůh zamýšlí skrze nás vykonat; máme být muži a ženami víry a moci i dobrých skutků, a když zjistíme, že jsme sebeméně nedbalí nebo neteční, má toto poznání stačit na to, abychom změnili svůj způsob jednání a navrátili se na stezku povinnosti.15

Nic není pošetilejší než názor, že člověk může odložit své náboženství jako plášť nebo kus oděvu. Neexistuje nic takového, jako že člověk odloží své náboženství, ledaže odloží sám sebe. Naše náboženství se má vtělit do našeho nitra, má být součástí naší bytosti, kterou nemůžeme odložit. Pokud by bylo možné něco takového, jako že člověk odloží své náboženství, v okamžiku, kdy tak učiní, se vydává na místo, o němž nic neví, vydává sám sebe mocnostem temnoty, nestojí na svém místě, nemá tam žádnou práci. Myšlenka, že starší Izraele mohou klít, lhát a opíjet se, je něco, co je hluboko pod jejich úrovní; měli by se nad to povznášet. Odložme každé zlo a žijme podle každého slova vycházejícího z úst Božích. [Viz NaS 98:11.] Chopme se každé povinnosti, která je nám přidělena, s úsilím a s energií, aby Duch Boží, světlo pravdy a zjevení Ježíše Krista byly s námi neustále.16

Držte se na lodi Sionu. Pokud k boku lodi připlují čluny a budou předvádět nádherné barvy a slibovat úžasné věci, neopusťte loď a nevydávejte se ke břehu na nějakém jiném člunu; zůstaňte na lodi. Pokud se k vám někdo z těch, kteří jsou na lodi a kteří nemají správného ducha, chová špatně, pamatujte na to, že loď samotná je v pořádku. Nemáme dopustit, aby naše mysl zatrpkla kvůli něčemu, co nám lidé na lodi udělají; loď je v pořádku a ti, kteří loď řídí, jsou v pořádku, a my budeme také na správné cestě, pokud se budeme držet na lodi. Ujišťuji vás, že s vámi dopluje přímo do krajiny slávy.17

[Podělím se] o jeden symbolický příklad týkající se toho, jak získat tohoto ducha a jak si ho vštípit, jak se v čase bouře zakopat hluboko do země, aby nás nic neodválo. Vložte okurku do sudu s octem a během první hodiny, ani během prvních 12 hodin, se toho s okurkou moc neděje. Prohlédněte si ji a zjistíte, že účinek se projevil pouze na slupce, neboť pro naložení okurky je zapotřebí delšího času. I na člověku, který je pokřtěn do této Církve, se projeví určitý účinek, ale ne natolik, aby byl ihned „naložen“. Během prvních 12 nebo 24 hodin si nevštípí zákon spravedlivosti a povinnosti; musí zůstat v Církvi, podobně jako okurka v octě, dokud nenasákne tím správným duchem, dokud se nestane naloženým v ‚mormonismu‘, v zákoně Božím; musíme si tyto věci vštípit do svého nitra.

… Bratří a sestry, … přenechávám vám toto téma, abyste ho podrobně uplatňovali a přemýšleli a přemítali o něm, a modlím se o to, aby Pán Bůh našich otců vyléval svého Ducha na svůj lid. Jste těmi, které Pán vybral, aby Ho oslavovali v Jeho přítomnosti, a kéž vám Pán žehná a naplní vás svým Duchem, aby vaše oči jasně rozpoznávaly věci, jež přináležejí vašemu spasení. A není-li některý muž či žena dosud důkladně probuzen či probuzena, kéž nastane čas, kdy Duch a moc Ducha Svatého na nich spočinou, aby je mohl učit věcem minulým, přítomným i těm, které přijdou, a aby si s pomocí Páně vštípili spravedlivost a zásady pravdy do svého nitra, aby byli připraveni na bouře, které přicházejí.18 [Viz námět č. 5 na straně 67.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

  1. Projděte si zážitek Lorenza Snowa popsaný na stranách 57, 59–60. Jak jste vy sami získali opravdové svědectví? Zvažte možnost podělit se o svůj zážitek s členem rodiny nebo s přítelem, například s někým, komu sloužíte jako domácí učitel nebo navštěvující učitelka.

  2. President Snow řekl, že získání svědectví je „velmi dobrý odrazový můstek pro Svatého posledních dnů“ (strana 61). Proč je svědectví pouze odrazový můstek – nikoli konečný cíl?

  3. V oddíle, který začíná na straně 61 dole, president Snow staví do protikladu světské vzdělání a „vyšší“ vzdělání, které nabízí Pán. Jak můžeme získávat toto „vyšší vzdělání“? Jaká požehnání jste získali, když se takto vzděláváte?

  4. Přečtěte si oddíl, který začíná na straně 62. Kdy bylo zapotřebí, abyste žili „podle svého poznání“? Jak mohou rodiče a učitelé pomáhat dětem a mládeži žít podle jejich poznání?

  5. Projděte si rady presidenta Snowa uvedené v posledním oddíle této kapitoly (strany 64–66). Co podle vás znamená „ponořit [se] hluboko do věcí Božích“? Co podle vás znamená vtělit si náboženství do svého nitra?

Související verše z písem: 2. Nefi 31:20; Mosiáš 5:1–4, 15; Alma 12:9–10; 3. Nefi 9:20; Moroni 10:5; NaS 50:24

Pomůcka k výuce: „Výuka v Církvi často probíhá dosti strnule, je to přednášení. Když ve třídě posloucháme přednášky, nepůsobí to na nás moc dobře. To děláme na shromáždění svátosti a na konferencích, ale výuka může probíhat oběma směry, takže můžete klást otázky. Ve třídě můžete snadno podporovat kladení otázek.“ (Boyd K. Packer, „Principles of Teaching and Learning“, Ensign, June 2007, 87.)

Odkazy

  1. Frank G. Carpenter, „A Chat with President Snow“, citováno v Deseret Semi-Weekly News, Jan. 5, 1900, 12.

  2. „The Grand Destiny of Man“, Deseret Evening News, July 20, 1901, 22.

  3. „A Chat with President Snow“, 12.

  4. Juvenile Instructor, Jan. 15, 1887, 22–23.

  5. „The Object of This Probation“, Deseret Semi-Weekly News, May 4, 1894, 7.

  6. Millennial Star, Apr. 18, 1887, 242.

  7. „Glory Awaiting the Saints“, Deseret Semi-Weekly News, Oct. 30, 1894, 1.

  8. Millennial Star, Apr. 18, 1887, 244.

  9. Deseret News: Semi-Weekly, Mar. 31, 1868, 2.

  10. Salt Lake Daily Herald, Oct. 11, 1887, 2.

  11. Deseret News, Apr. 11, 1888, 200; z podrobného opisu kázání, které Lorenzo Snow přednesl na generální konferenci v dubnu 1888.

  12. Deseret News, June 13, 1877, 290.

  13. Deseret News, Jan. 28, 1857, 371.

  14. Deseret News, Jan. 28, 1857, 371.

  15. Deseret News: Semi-Weekly, Aug. 15, 1882, 1.

  16. Deseret News: Semi-Weekly, Mar. 31, 1868, 2.

  17. Deseret Semi-Weekly News, Mar. 30, 1897, 1.

  18. Deseret News, Jan. 28, 1857, 371.

„Měli bychom se ponořit hluboko do věcí Božích, založit svůj základ na skále, dokud nedospějeme k oné vodě, která se v nás stane trvalým pramenem věčného života.“

Krátce poté, co byl Lorenzo Snow pokřtěn a konfirmován, obdržel pokojný projev Ducha Svatého, který mu změnil život.

„Muži i ženy mohou prohlubovat své duchovní poznání; mohou se stávat lepšími, tak jak jim bude přibývat let.“