Knihovna
Kapitola 11: „Nehledám vůle své, ale vůle … Otcovy‘
předchozí další

Kapitola 11

„Nehledám vůle své, ale vůle … Otcovy“

„Měli bychom svou vůli podrobit vůli Otcově a měli bychom se ptát – jaká je vůle našeho Otce, kterému máme zde na světě sloužit? Pak bude veškeré naše konání úspěšné.“

Ze života Lorenza Snowa

31. března 1899 se president Lorenzo Snow vydal navštívit Akademii Brighama Younga (nynější Univerzita Brighama Younga), kde se shromáždila velká skupina Svatých posledních dnů, aby oslavila jeho 85. narozeniny. Dopoledne pronesl zasvěcující proslov ke shromážděným mužům. Ve stejnou dobu měly i ženy podobné shromáždění, které vedly manželky členů Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů. Odpoledne pak měli všichni společné shromáždění.

V rámci odpoledního shromáždění „napochodovalo na pódium [23 dětí], postavily se čelem k presidentu Snowovi, zazpívaly dvě písně … a pak každé dítě předalo presidentovi kytici“. President Snow dětem poděkoval a pronesl na jejich hlavu požehnání. Pak postupně přišlo na stupínek osm studentů Akademie Brighama Younga. Jednotliví studenti zastupovali určitou školní organizaci a přednesli pečlivě připravený hold svému prorokovi. President Snow v odpověď na tato laskavá a obdivná slova řekl:

„Nuže, bratří a sestry, nevím, co bych k tomu všemu měl říci. Rád bych šel domů a přemýšlel o tom, ale předpokládám, že se ode mne očekává několik slov, a tak předpokládám, že bych měl něco říci, ale opravdu nevím co. Řeknu ale toto. Velmi jasně si uvědomuji, že nevzdáváte tuto poctu mně jakožto Lorenzu Snowovi, ale tomu, co zastupuji společně se svými bratřími, svými rádci a členy Kvora Dvanácti. … Mám dojem, že ať již jsem dosáhl čehokoli, není to zásluha Lorenza Snowa, a pokud jde o to, co mne přivedlo do tohoto postavení presidenta Církve – není to zásluha Lorenza Snowa, ale učinil to Pán. Když byl Ježíš na zemi, pronesl tato pozoruhodná slova; a já jsem o nich přemýšlel a neustále přemýšlím během všech svých úkolů: ‚Sám od sebe nemohu nic činiti; jak slyším, tak soudím, a soud můj je spravedlivý.‘ Proč řekl, že Jeho soud je spravedlivý? Říká to z tohoto důvodu: ‚Nehledám vůli svou, ale vůli svého Otce, který mne poslal.‘ [Viz Jan 5:30.] Podle této zásady, bratří a sestry, se snažím jednat od chvíle, kdy mi bylo zjeveno, že můj Otec v nebi, i váš Otec v nebi, existuje. Snažím se konat Jeho vůli. …

Když vzdáváte poctu mně a mým rádcům a Kvoru Dvanácti, vzdáváte poctu Pánu. Již dávno každý z nás zjistil, že sami o sobě nezmůžeme nic. Jen do té míry, do jaké jsme se řídili touto zásadou, kterou se řídil i Ježíš, když byl na zemi, bylo naše úsilí úspěšné; a totéž bude platit i ve vašem případě.“1

Učení Lorenza Snowa

Když usilujeme o poznání Boží vůle, kráčíme po cestě, na které nás nemůže potkat neúspěch.

Existuje cesta, po které mohou muži a ženy kráčet a na které je nepotká žádný neúspěch. Ať již vyvstane jakékoli zklamání, nebo se dostaví zdánlivý neúspěch, ve skutečnosti to z všeobecného hlediska žádný neúspěch nebude. … Byly doby, kdy se zdálo, jako bychom postupovali zpátky; přinejmenším se to zdálo těm, kteří nebyli v plné míře poučeni ohledně mysli a vůle Boží. Církev prošla velmi nezvyklými událostmi a lidé přinesli velké oběti. … My jsme však tyto oběti přinesli a jakožto lid jsme nezaznamenali neúspěch. Proč to nebyl žádný neúspěch? Protože lidé, jakožto celek, upnuli mysl na pravdivé zásady života a žili v souladu se svými povinnostmi. … Lidé měli, všeobecně řečeno, Ducha Páně a následovali Ho. Proto se nedostavil žádný neúspěch. A totéž může platit i pro jednotlivce. Existuje cesta, po které může každý člověk kráčet a na které ho nepotká žádný neúspěch. Týká se to časných i duchovních záležitostí. Pán nám poskytl vodítko v těchto verších, které jsem četl z knihy Nauky a smluv:

„Jestliže bude oko vaše upřeno na slávu mou, celé tělo vaše bude naplněno světlem a ve vás nebude žádné temnoty; a ono tělo, které je naplněno světlem, chápe všechny věci. Tudíž, posvěťte se, aby mysl vaše byla upřená k Bohu.“ [NaS 88:67–68.]

To je to vodítko, díky němuž může být člověk vždy úspěšný. Pavel říká:

„K cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“ [Filipenským 3:14.]

Tento vznešený cíl by měl mít každý [Svatý] posledních dnů neustále před očima. A jaká je ta odplata? … „Vše, co můj Otec má, mu bude dáno.“ [NaS 84:38.]

Spasitel při jedné příležitosti pronesl pozoruhodná slova. Jsou zaznamenána v 5. kapitole evangelia sv. Jana a zní takto:

„Nemohuť já sám od sebe nic činiti.“ [Jan 5:30.]

Je pozoruhodné, že Bůh, který stvořil světy, který sestoupil sem dolů v těle, vykonal mocné zázraky a obětoval život na hoře Kalvárii pro spasení lidské rodiny – že řekl: „Nemohuť já sám od sebe nic činiti.“ A dále říká:

„Jakžť slyším, takť soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy.“ [Jan 5:30.]

To jsou úžasná slova a je v nich obsažena hluboká pravda. A právě tohoto ducha bychom chtěli mít v každém skutku svého života a v každém jednání, ať již časném, nebo duchovním, a neměli bychom myslet na sebe. Měli bychom se snažit zjistit, jak máme nakládat s penězi a s informacemi, které nám Bůh dává. Odpověď je jednoduchá – pro slávu Boží. Naše oko má být upřené na slávu Boží. Právě z tohoto důvodu jsme opustili předchozí život a [přišli] jsme do života tohoto. Máme se snažit prosazovat zájmy Boha Nejvyššího a máme mít tytéž pocity jako Ježíš: „Nemohuť já sám od sebe nic činiti.“ Pokud dnes i zítra, tento týden i týden příští, jednáme v zájmu Božím a máme své oko upřené na Jeho slávu, nemůže nás potkat neúspěch.2 [Viz námět č. 1 na straně 151.]

Když jsme poslušni Boží vůle, Bůh nám dává moc, abychom byli úspěšní v Jeho díle.

Sami od sebe nezmůžeme nic. Ježíš řekl: „Amen, amen pravím vám: nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí. Nebo cožkoli on činí, toť i Syn též podobně činí.“ [Jan 5:19.] Vstoupil do tohoto života proto, aby činil vůli svého Otce, nikoli vůli svou. Totéž si máme přát a být odhodláni dělat i my. Když narazíme na něco, co z naší strany vyžaduje vyvinout určité úsilí, měli bychom svou vůli podrobit vůli Otcově a měli bychom se ptát – jaká je vůle našeho Otce, kterému máme zde na světě sloužit? Pak bude veškeré naše konání úspěšné. Možná neuvidíme úspěch dnes nebo zítra, nicméně důsledkem našeho konání úspěch bude.3

„I řekl Mojžíš Bohu: Kdo jsem já, abych šel k Faraonovi, a abych vyvedl syny Izraelské z Egypta?“ [Viz Exodus 3:11.] …

„I řekl Mojžíš Hospodinu: Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, aniž prvé, ani jakž jsi mluvil s služebníkem svým; nebo zpozdilých úst a neohbitého jazyku jsem.“ [Viz Exodus 4:10.] …

V těchto verších, které jsem četl, vidíme, že Bůh povolal Mojžíše, aby vykonal určité dílo; a Mojžíš pociťoval vlastní neschopnost a nedostatečnost, pokud jde o vykonání toho, co se od něho vyžadovalo. Toto dílo bylo až příliš veliké. Bylo ve své podstatě a svou povahou až příliš závažné a vyžadovalo něco, o čem se Mojžíš domníval, že se mu v moci a schopnostech nedostává; byl si vědom své slabosti a žádal Boha, aby si vyhlédl někoho jiného. … V duchu s tím nesouhlasil, a tak promluvil k Pánu řka: Kdo jsem já, že mám být vyslán vykonat toto veliké dílo? Neboť je nemožné, aby mohlo být vykonáno díky nějaké mé schopnosti. …

Takto se Mojžíš cítil a takto smýšlel a chtěl Boha přesvědčit o tomtéž. A tak tomu je již od počátku; když Pán povolal určité jedince, pociťovali vlastní neschopnost, a tak tomu je i tehdy, když jsou starší povoláni, aby k vám promluvili. Tak tomu je i se staršími, kteří jsou povoláni vyjít k národům země jako kazatelé evangelia. Pociťují vlastní nezpůsobilost. Pociťují vlastní nedostatečnost. …

Když byl povolán Jeremiáš, cítil se stejně jako Mojžíš. Řekl, že Pán ho povolal prorokem nejen pro dům Izraele, ale i pro všechny okolní národy. Když se mu Bůh poprvé zjevil, byl pouhým dítětem, podobně jako Joseph Smith. Josephovi bylo teprve 14 let – takříkajíc dítě – a byl neznámým člověkem, pokud jde o moudrost a učení tohoto světa; a tak tomu bylo i s Jeremiášem – když ho Bůh poprvé povolal, řekl: „Jsem jen dítě. Jak mohu vykonat toto veliké dílo, které ode mne vyžaduješ, jak se mám zhostit těchto velikých zodpovědností, které chceš vložit na má bedra?“ V srdci i ve svém přesvědčení se stavěl proti myšlence, že by měl vykonat toto veliké dílo. Bůh mu ale … pro útěchu řekl: „Znal jsem tě dříve, než jsem tě zformoval v břiše.“ Řekl, že ho znal v [předsmrtelném] duchovním světě a že vykoná to, co od něj Pán vyžaduje; „a dříve, než jsi vyšel z lůna, jsem tě posvětil a ustanovil jsem tě prorokem národům“. [Viz Jeremiáš 1:5–6.] Jeremiáš se pustil do práce a mocí Všemohoucího vykonal to, co od něj Pán vyžadoval. …

Pán jedná zcela jinak, než jak jednají lidé. Pracuje jinak. Tak to řekl i apoštol Pavel. Řekl: „Jste povoláni. Nejsou povolaní moudří, ale Bůh povolal pošetilé, aby zahanbil ty, kteří jsou moudří.“ [Viz 1. Korintským 1:25–27.] A apoštolové, které Bůh povolal, které Ježíš, Syn Boží, povolal, a na které vložil ruce a kterým udělil své kněžství a svou pravomoc vykonávat Jeho dílo, nebyli vzdělaní; nerozuměli vědě, nezastávali v Judeji vysoké postavení – byli chudí a nevzdělaní; jejich život byl prostý a neurozený. … Nuže, Pán jedná jinak. Povolává jinak, než jak povolávají lidé. A lidé mají velmi často sklon být [zmateni], pokud jde o to, jak Bůh působí, když povolává druhé; ti nejlepší lidé, ti nejmoudřejší lidé jsou často [zmateni]. Mojžíš byl [zmaten], když přemýšlel o tom, jak ho Pán uschopní, aby vykonal to, co od něj vyžadoval, ale posléze mu to bylo řečeno. Když se setkal s velikým Jehovou, Pán mu zázračným způsobem pomohl přesvědčit jeho bratry Izraelity. Mojžíš se s nimi radil a vysvětlil jim své poslání, a oni nakonec souhlasili. Obdrželi a přijali jeho rady a jeho vedení a on je vyvedl ze země zajetí v Egyptě. Dosáhl úspěchu – avšak ne díky své moudrosti; veškerý svůj úspěch připisoval Všemohoucímu Bohu, který ho povolal. A totéž činíme i my. …

Postačí říci, že Bůh nás povolal. Nekážeme, [ledaže] to Bůh požaduje. Stěží se mezi staršími Izraele najdou tací, kteří by v nitru nebyli ohromeni, když byli povoláni kázat evangelium, když měli vykonávat povinnosti a zodpovědnosti, které jim byly předány. Všiml jsem si, že i ti nejlepší řečníci, kteří kdy promlouvali z tohoto pódia, mají obavy, když jsou vyzváni promluvit, a žádají shromážděné o víru a o posilu. A předstupují v moci Jehovy a hlásají Jeho vůli s bázní a chvěním; avšak takto nepromlouvají ke Svatým posledních dnů vlastní silou a moudrostí. Ačkoli možná nezískali výhody univerzitního vzdělání, přesto stojí před shromážděnými a nespoléhají se na vlastní sílu, ale na sílu a moc evangelia.4

Nemůžeme vždy dělat to, co bychom rádi dělali, ale budeme mít moc udělat to, co udělat máme. Pán nám dá moc k tomu, abychom toho dosáhli.5 [Viz námět č. 2 na straně 152.]

Byli jsme povoláni jednat v Božím jménu a uznáváme Jeho ruku ve všem dobrém, co děláme.

To, co děláme, konáme ve jménu Pána Boha Izraelského, a jsme ochotni uznávat ruku Všemohoucího ve všem, co činíme. Když Mojžíš předstoupil jako vysvoboditel dětí Izraele z jejich egyptského zajetí, nepovažoval se za obyčejného vysvoboditele, nýbrž vykročil ve jménu Pána Boha Izraelského jako někdo, komu bylo přikázáno, aby zajistil jejich vykoupení skrze moc a pravomoc, kterou od Boha obdržel. A od onoho okamžiku, kdy před ně předstoupil v tomto postavení, až do doby, kdy své dílo vykonal, jednal ve jménu Páně a skrze něj, a nikoli vlastní moudrostí nebo vynalézavostí, nikoli proto, že by byl inteligentnější než ostatní lidé. Pán se mu zjevil v hořícím keři a přikázal mu vykonat určité dílo, které se týkalo pokoje, štěstí a spasení velikého národa; a úspěšnost a zdar tohoto díla závisela na naplnění řádu věcí, které Mojžíšovi zjevil Bůh nebe. Jeho úspěšnost a zdar byly naprosto zaručené díky skutečnosti, že dílo, které byl pověřen vykonat, nebylo něčím, co vymyslel on sám, nýbrž pocházelo od Jehovy. …

Totéž platí i ve vztahu k nám. Toto veliké dílo, které se nyní uskutečňuje – shromažďování lidí z národů světa –, nevzniklo v mysli žádného jedince ani žádné skupiny lidí, ale vyšlo od Pána Všemohoucího.6

Závisíme na Bohu; a pokud jde o veškerou naši práci a naše úsilí a o veškerý úspěch, který doprovází naše úsilí, jsme přesvědčeni, že to uskutečnil Bůh.7

Přišli jsme na svět kvůli velikému účelu – konat, podobně jako Ježíš, náš starší bratr, vůli a skutky našeho Otce; v tom se skrývá pokoj, radost a štěstí, prohloubení moudrosti, poznání a moci Boží; a mimo to žádná zaslíbená požehnání nejsou. Buďme tudíž oddaní spravedlivosti, pomáhejme každému a všem být lepší a šťastnější; čiňte všem dobro a nečiňte nikomu zlo; ctěte Boha a buďte poslušni Jeho kněžství; pěstujte si a udržujte si osvícené svědomí a následujte Svatého Ducha; neumdlévejte, držte se pevně toho, co je dobré, vytrvejte do konce a váš kalich radosti bude naplněn až tak, že bude přetékat, neboť veliká bude vaše odměna za vaše zkoušky a vaše utrpení způsobené pokušeními, za vaše těžké soužení, za touhy vašeho srdce a za vaše slzy; ano, náš Bůh vám dá korunu nehynoucí slávy.8 [Viz námět č. 3 na straně 152.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

  1. Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 146. Jak můžete poznat, kdy je vaše oko upřené na slávu Boží? Jak mohou rodiče, navzdory tolika rušivým vlivům ve světě, pomáhat svým dětem upírat oko na slávu Boží?

  2. Přečtěte si, co president Snow řekl ohledně Mojžíše a Jeremiáše. (Strany 148–149.) Jak nám tyto příklady mohou pomoci v úsilí sloužit v kněžském kvoru, v Pomocném sdružení a v dalších církevních organizacích?

  3. President Snow učil, že máme sloužit „ve jménu Pána“. (Strana 150.) Jak byste popsali někoho, kdo jedná ve jménu Páně? Přemýšlejte o tom, jaké máte příležitosti sloužit ve jménu Páně.

  4. President Snow v této kapitole několikrát používá slova úspěch a úspěšný. V čem se Boží definice úspěchu liší od definice světské? Proč si můžeme být jisti úspěchem, když následujeme Boží vůli?

Související verše z písem: Filipenským 4:13; 2. Nefi 10:24; Mosiáš 3:19; Helaman 3:35; 10:4–5; 3. Nefi 11:10–11; 13:19–24; NaS 20:77, 79; Mojžíš 4:2

Pomůcka k výuce: „Neobávejte se ticha. Lidé často potřebují čas na to, aby mohli o otázce přemýšlet a odpovědět na ni, nebo aby mohli vyjádřit, co si myslí. Odmlčet se můžete poté, co jste položili otázku, poté, co byla popsána nějaká duchovní zkušenost, nebo když má jednotlivec problémy s tím, aby se vyjádřil.“ (Učení – není většího povolání, 66.)

Odkazy

  1. „Anniversary Exercises“, Deseret Evening News, Apr. 7, 1899, 9–10.

  2. „The Object of This Probation“, Deseret Semi-Weekly News, May 4, 1894, 7.

  3. Conference Report, Oct. 1899, 2.

  4. Salt Lake Daily Herald, Oct. 11, 1887, 2.

  5. Deseret News, May 15, 1861, 82.

  6. Deseret News, Dec. 8, 1869, 517.

  7. Salt Lake Daily Herald, Oct. 11, 1887, 2.

  8. Eliza R. Snow Smith, Biography and Family Record of Lorenzo Snow (1884), 487.

V zahradě getsemanské Spasitel řekl: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Lukáš 22:42.)

Mojžíš připisoval „veškerý svůj úspěch … Všemohoucímu Bohu, který ho povolal. A totéž činíme i my.“