Učení presidentů
Kapitola 2: Křest a dar Ducha Svatého
předchozí další

Kapitola 2

Křest a dar Ducha Svatého

„Toto … byl řád evangelia ve dnech apoštolů – víra v Ježíše Krista, pokání, křest ponořením na odpuštění hříchů a vkládání rukou pro přijetí Ducha Svatého. Když lidé tomuto řádu rozuměli a náležitě jej dbali, bezprostředně následovaly moc, dary, požehnání a vznešené výsady.“

Ze života Lorenza Snowa

Lorenzo Snow i poté, co získal svědectví o tom, že Joseph Smith je prorok, zápolil s rozhodnutím vstoupit do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Uvědomoval si, že kdyby se stal členem Církve, musel by se zříci některých svých světských tužeb. Avšak po jednom zážitku, který nazval „nejurputnější bitvou srdce a duše“, souhlasil s tím, že se dá pokřtít. Později vyprávěl: „Díky Pánově pomoci – neboť jsem si jist, že mně musel pomoci – jsem pýchu, světské sny a touhy položil na oltář a pokorný jako dítě jsem sestoupil do vod křtu a přijal obřady evangelia. … Přijal jsem křest a obřad vkládání rukou od toho, kdo prohlásil, že má božskou pravomoc.“1

Poté, co toto požehnání přijal sám, si toužebně přál podělit se o něj s ostatními. V dopise, který napsal jako misionář v Itálii, uvedl: „Ve většině zemí otevření dveří království Božího doprovázejí mnohé obtíže a obavy. Nic z toho se nevyhnulo ani nám. Proto jsem s nemalým potěšením sestoupil do vody s prvním kandidátem na věčný život. Nikdy nám italský jazyk nezněl tak libozvučně jako právě v tento zajímavý okamžik, když jsem provedl tento posvátný obřad a otevřel dveře, které žádný člověk nemůže zavřít.“2 [Viz námět č. 1 na straně 55.]

Učení Lorenza Snowa

Když se řídíme zásadami, které stanovil Bůh, získáváme od Něj požehnání.

Existují určité zásady stanovené Bohem, díky nimž, když jim porozumíme a když je zachováváme, lidé obdrží duchovní znalosti, dary a požehnání. V prvních dobách tohoto světa a také ve dnech apoštolů lidé nabývali duchovních schopností a různých výsad tím, že porozuměli určitým pravidlům, která Pán stanovil, a věrně se podle nich řídili. Například když se Abel, jeden ze synů Adamových, dozvěděl, že přinášení obětí je řádem, který založil Bůh a skrze nějž mohou lidé získat požehnání, pustil se do práce, zachovával řád, přinášel oběť, a tím obdržel vznešené projevy Boha Nejvyššího. [Viz Genesis 4:4; Židům 11:4.]

Když se předpotopní lidé zkazili a přiblížil se čas, kdy na ně mělo přijít zničení, Pán zjevil postup, kterým spravedliví mohli uniknout; tudíž všichni ti, kteří tomuto postupu porozuměli a zachovávali ho, zcela jistě obdrželi slíbené požehnání. [Viz Genesis 6–8.]

Než Jozue dobyl Jericho, musel dodržet určité kroky, které stanovil Bůh. Poté, co byly podle přikázání náležitě podniknuty tyto kroky, město okamžitě padlo do jeho vlastnictví. [Viz Jozue 6.]

Další příklad – případ Námana, hejtmana syrských vojsk – ukazuje se, že když byl postižen malomocenstvím a doslechl se o prorokovi Elizeovi, prosil ho, aby ho této nemoci zbavil. Prorok, na němž spočinul Duch Svatý, který [zjevuje] mysl Boží, mu sdělil, že když se sedmkrát omyje ve vodách Jordánu, může být uzdraven. Zprvu se Náman domníval, že je to až příliš jednoduché, nesl to s nelibostí a měl sklon tak neučinit – nevyužít tak prostého prostředku. Poté, co to náležitě zvážil, se však pokořil a rozhodl se splnit to, co mu bylo předepsáno; a hle, požehnání ihned následovalo. [Viz 2. Královská 5:1–14.] …

Když byla zahájena dispensace evangelia, lidé získávali dary a požehnání na základě podobných zásad; to jest na základě poslušnosti určitých stanovených pravidel. Pán přesto označil určité skutky a slíbil všem těm, kteří je budou činit, určité mimořádné výsady; a když byly tyto skutky vykonány – splněny v každém detailu –, pak se slíbená požehnání dozajista dostavila.3

Vnější obřady křtu a konfirmace jsou neoddělitelně spjaty s vnitřními skutky víry a pokání.

Někteří se bláhově domnívají, že v dispensaci evangelia lidé nezískávali dary a požehnání zachováváním vnějších předpisů neboli vnějších skutků, ale pouze prostřednictvím víry a pokání, prostřednictvím duševní činnosti nezávislé na té fyzické. My ale odložíme tradice, pověry a vyznání lidí a budeme pohlížet na slovo Boží, v němž objevíme, že vnější skutky neboli vnější obřady byly v dispensaci evangelia neoddělitelně spjaty se skutky vnitřními, s vírou a s pokáním. Na důkaz tohoto předkládám následující postřeh:

Spasitel řekl: „Co pak mi říkáte: Pane, Pane, a nečiníte, což pravím?“ [Lukáš 6:46.] Dále pravil: „Kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.“ [Viz Matouš 7:24.] A „kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude“. [Marek 16:16.] Rovněž říká: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“ [Jan 3:5.] Tato slova našeho Spasitele vyžadují, aby lidé, mají-li získat své spasení, vykonali určité vnější skutky.

V den letnic Petr říká kolemstojícím lidem: „Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijmete dar Ducha svatého.“ [Viz Skutkové 2:38.] Z tohoto prorockého prohlášení se dozvídáme, že lidé, aby mohli obdržet odpuštění hříchů a následně i dar Ducha Svatého, museli vykonat jistý vnější skutek – křest ve vodě. Avšak než lze přejít k vnějšímu skutku, musí být vykonán skutek vnitřní – víra a pokání. Víra a pokání předcházejí křtu; a křest předchází odpuštění hříchů a přijetí Ducha Svatého. …

Někteří považují za nesprávné zařazovat křest mezi základní zásady stanovené Bohem, které mají být naplněny pro dosažení odpuštění hříchů. V odpověď na to pravíme, že Spasitel a apoštolové tak učinili již před námi; tudíž se cítíme povinni následovat jejich příklad. … Křest … vskutku zbavuje naši duši hříchů a poskvrnění skrze víru ve veliké Usmíření. …

Je jasně patrné, že máme-li získat výsady evangelia, musí být naplněny vnější skutky i víra a pokání.4 [Viz námět č. 2 na straně 55.]

Křest se vykonává ponořením a dar Ducha Svatého se udílí vkládáním rukou.

Křest ve vodě tvoří součást evangelia Kristova, a tudíž vidíme, že služebníci Boží v dřívějších dobách velmi pečlivě dbali na jeho vykonávání. …

Věnujeme nyní chvíli tomu, abychom se pokusili získat správný náhled na způsob, kterým byl křest prováděn. Je celkem zřejmé, že existovala pouze jedna cesta neboli způsob, kterým se měl tento obřad provádět, a tento způsob byl vysvětlen apoštolům a byl přísně zachováván ve veškeré jejich práci. Abychom mohli získat správný názor na toto téma, bude nutné zmínit se o okolnostech, za kterých se křest prováděl.

O Janu [Křtiteli] se říká, že křtil v Enonu, protože tam bylo hodně vody [viz Jan 3:23]; pokud by se tudíž křest prováděl pokropením, můžeme jen těžko předpokládat, že by se vydal do Enonu kvůli tomu, že na onom místě bylo hodně vody, neboť pro pokropení celé Judeje by bylo vskutku zapotřebí jen velmi málo vody, kterou by mohl získat, aniž by putoval do Enonu. Také je nám řečeno, že křtil v Jordáně a že poté, co byl tento obřad proveden pro našeho Spasitele, vyšel z vody, což výslovně znamená, že byl do vody ponořen, aby tak obřad mohl být proveden řádným způsobem. [Viz Matouš 3:16.] A dále, mluví se zde o eunuchovi, který sestoupil do vody s Filipem a pak z vody vystoupil [viz Skutkové 8:26–38]; každý, kdo si činí nárok na rozum a důslednost, musí uznat, že pokud by pro tento účel stačilo pokropení trochou vody, pak by tito lidé nemuseli kvůli přijetí obřadu sestupovat do vody. Pavel, ve svých slovech psaných Svatým, nám dává jasné svědectví ve prospěch ponoření. … Tento apoštol zde uvádí, že Svatí byli křtem pohřbeni s Kristem. [Viz Římanům 6:4; Kolossenským 2:12.]

Je jasně zřejmé, že by nemohli být pohřbeni křtem, aniž by byli zcela obklopeni neboli pokryti vodou. Nelze říci, že nějaký předmět je pohřben, pokud jakákoli jeho část zůstává nezakryta; rovněž tak člověk není pohřben ve vodě křtem, dokud celá jeho postava není pohroužena do vodního živlu. Toto apoštolovo vysvětlení způsobu provedení křtu se velmi krásně shoduje s vysvětlením, které uvedl náš Spasitel – nenarodíte-li se z vody, atd. Být z něčeho zrozen znamená, že jsme do něčeho vloženi; vynořit se neboli vyjít z toho, být zrozen z vody, musí také znamenat, že jsme vloženi do lůna vody a jsme z něho opět vyvedeni.

Věřím, že toho již bylo řečeno dosti, aby byla každá rozumná a nezaujatá mysl přesvědčena o tom, že ponoření představovalo způsob, kterým se obřad křtu vykonával v prvních dnech křesťanství, kdy evangelium bylo hlásáno v čistotě a plnosti, a tak ukončím svá slova na toto téma.

Z 6. [kapitoly] Židům se dozvídáme, že vkládání rukou bylo počítáno mezi zásady evangelia. Každý ví, že tento obřad, podobně jako křest ponořením na odpuštění hříchů, je v současné době v křesťanských církvích dosti opomíjen; tudíž doufám, že několik málo poznámek na toto téma bude užitečných. Známe několik případů, kdy Kristus vložil ruce na nemocné a uzdravil je; a když v poslední kapitole Markova evangelia udílel pověření apoštolům, řekl: Tato znamení pak budou provázet ty, kteří věří; budou vkládat ruce na nemocné a oni se uzdraví, atd. Ananiáš vložil ruce na Saula, který okamžitě po vykonání tohoto obřadu získal zrak. [Viz Skutkové 9:17–18.] Pavel, když ztroskotal na ostrově Melita, vložil ruce na otce Publia, místodržitele ostrova, a vyléčil ho z horečky. [Viz Skutkové 28:8.] Těchto několik zmínek jasně ukazuje, že vkládání rukou ustanovil Bůh jakožto [prostředek], kterým lze obdržet nebeská požehnání.

Ačkoli bylo s vykonáváním tohoto obřadu spojeno uzdravování nemocných, když zkoumáme toto téma dále, zjistíme, že s tímto obřadem bylo spojeno ještě větší požehnání. Dozvídáme se, že ve městě Samaří byli muži a ženy, které pokřtil Filip, což způsobilo, že ti, kteří byli pokřtěni, se velmi radovali. Radovali se pravděpodobně v důsledku toho, že dosáhli odpuštění hříchů skrze víru, pokání a křest a tím, že přijali určitou část Svatého Ducha Božího, který se přirozeně dostavil poté, co získali odezvu dobrého svědomí díky odpuštění svých hříchů. Skrze tuto část Svatého Ducha, kterou obdrželi, začali vidět království Boží. Neboť si vzpomeneme, že náš Spasitel prohlásil, že nikdo nemůže vidět království Boží, pokud se nenarodí znovu; a v následujícím verši říká, že člověk do království nemůže vstoupit, ledaže se narodí dvakrát; nejprve z vody a pak z Ducha. [Viz Jan 3:3–5.]

Tito lidé v Samaří se narodili z vody – přijali své první narození, tudíž byli ve stavu, kdy viděli království Boží, kdy okem víry hloubali nad jeho rozličnými požehnáními, výsadami a slávami; ale poněvadž nebyli narozeni podruhé, neboli z Ducha, nevstoupili do království Božího – nezískali výsady evangelia v jejich plnosti. Když se apoštolové v Jeruzalémě doslechli o Filipově úspěchu, vyslali do Samaří Petra a Jana, aby vykonali obřad vkládání rukou. Když pak tedy dorazili do Samaří, vložili ruce na ty, kteří byli předtím pokřtěni, a oni obdrželi Ducha Svatého. [Viz Skutkové 8:5–8, 12, 14–17.]5 [Viz námět č. 3 na straně 55.]

Požehnání plynoucí ze křtu a konfirmace přicházejí pouze tehdy, když jsou tyto obřady vykonány náležitou pravomocí.

Pokud [obřady] nejsou vykonány tím, kdo je opravdu poslán od Boha, tato požehnání se nedostaví. Apoštolové a sedmdesátníci byli vysvěceni Ježíšem Kristem, aby vykonávali obřady evangelia, skrze něž se lidé měli těšit z darů a požehnání věčných světů. Proto tedy Kristus říká apoštolům: Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, těm budou odpuštěny; kterýmžkoli zadrželi byste hříchy, těm budou zadrženy [viz Jan 20:23] – neboli každému člověku, který přijde v pokoře a činí upřímné pokání z hříchů a přijme křest od apoštolů, budou odpuštěny hříchy skrze smírnou krev Ježíše Krista a skrze vkládání rukou obdrží Ducha Svatého; ale těm, kteří odmítnou přijmout tento řád věcí od apoštolů, hříchy zůstanou. … Tuto moc a pravomoc vykonávat obřady evangelia předali apoštolové i druhým; aby tak apoštolové nebyli jedinými, kteří by tento zodpovědný úřad zastávali. … Dokud není možné najít někoho, kdo zastává úřad podobný tomuto, někoho, kdo má pravomoc křtít a vkládat ruce, nemá nikdo žádnou povinnost tyto obřady přijmout, ani nemusí očekávat požehnání, ledaže jsou tyto obřady vykonány právoplatně.

… Pravomoc vykonávat obřady evangelia [byla] po mnoho staletí ztracena. … Církev založená apoštoly postupně upadala, zbloudila do pustiny a ztratila svou pravomoc, své kněžství, a protože se odchýlila od řádu Božího, ztratila také své dary a milosti; přestoupila zákony a změnila obřady evangelia; změnila ponoření na pokropení a zcela upustila od vkládání rukou; opovrhovala proroctvím a nevěřila znamením. …

Jan ve svém Zjevení, poté, co viděl odchýlení se církve do temnoty a mluvil o něm, … mluví v [6. verši 14. kapitoly] o znovuzřízení evangelia. „I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, kteříž bydlí na zemi“; a tak je zřejmé, že toto proroctví se mělo naplnit v určitou dobu před Druhým příchodem našeho Spasitele.

… Vydávám nyní svědectví, maje to nejvyšší ujištění skrze zjevení od Boha, že toto proroctví se již naplnilo, že anděl od Boha navštívil člověka v těchto posledních dnech a znovuzřídil to, co bylo dlouho ztraceno, ano, kněžství – klíče království – plnost věčného evangelia.6 [Viz námět č. 4 na straně 55.]

Když dodržujeme smlouvu křtu a usilujeme o vedení Ducha Svatého, slíbená požehnání budou dozajista následovat.

Toto byl tedy řád evangelia ve dnech apoštolů – víra v Ježíše Krista, pokání, křest ponořením na odpuštění hříchů a vkládání rukou pro přijetí Ducha Svatého. Když lidé tomuto řádu rozuměli a náležitě jej dbali, bezprostředně následovaly moc, dary, požehnání a vznešené výsady; a v každém období a věku, když se lidé těmito kroky náležitě řídí a zachovávají je v náležitém postavení a řádu, tatáž požehnání dozajista následují; když je však zanedbávají, ať již zcela, nebo zčásti, tato požehnání se buď zcela vytratí, nebo značně ubudou.

Kristus, když udílel pověření apoštolům, mluví o určitých nadpřirozených darech, které [obdrželi] ti, kteří byli poslušni tohoto řádu věcí. [Viz Marek 16:15–18.] Pavel … podává širší výčet rozličných darů, které doprovázely plnost evangelia; zmiňuje jich devět a sděluje nám, že toto jsou výsledky působení Ducha Svatého neboli ovoce Ducha Svatého. [Viz 1. Korintským 12:8–10.] Duch Svatý byl slíben všem, dokonce tolika, kolik jich Pán povolá. [Viz Skutkové 2:37–39.] Vzhledem k tomu, že tento dar je ve své podstatě a ve svém působení neměnný a je skrze zaslíbení neoddělitelně spojen s tímto uspořádáním neboli řádem věcí, je rozumné, logické a v souladu s písmy očekávat tytéž dary a požehnání; a pokud si Noé, poté, co postavil archu, mohl podle zaslíbení činit nárok na časné spasení a mohl ho získat [viz Mojžíš 7:42–43]; nebo Jozue, poté, co obešel Jericho tolikrát, kolikrát bylo zmíněno, mohl do tohoto města vstoupit skrze povalené zdi a zajmout jeho obyvatele [viz Jozue 6:12–20]; nebo Izraelité, poté, co přinesli oběti, jak jim bylo přikázáno, mohli, jak jim bylo slíbeno, [mít] odpuštěné hříchy [viz Leviticus 4:22–35]; nebo se Náman, poté, co učinil podle Elizeova nařízení a omyl se sedmkrát ve vodách Jordánu, mohl dožadovat uzdravení a získat ho [viz 2. Královská 5:1–14]; nebo konečně onen slepý muž, poté, co se umyl v rybníku Siloe, pokud si pak mohl činit nárok na slíbenou odměnu a tuto odměnu získat [viz Jan 9:1–7], pak náležitě a logicky pravím, že kdykoli člověk odloží předsudky, sektářské názory a falešné tradice a podřídí se celistvému řádu evangelia Ježíše Krista, neexistuje pod celestiálními světy nic, co by působilo proti tomu, aby si onen člověk mohl činit nárok na dar Ducha Svatého a na všechna požehnání spojená s evangeliem v apoštolské době a aby mohl tento dar a tato požehnání obdržet.

Abychom získali náboženství, které nás spasí v přítomnosti Boží, musíme obdržet Ducha Svatého, a abychom obdrželi Ducha Svatého, musíme věřit v Pána Ježíše, pak činit pokání z hříchů, což znamená, že jich zanecháme, pak musíme udělat krok vpřed a být ponořeni do vody na odpuštění hříchů a pak přijmout vkládání rukou.7

Když jsme přijali toto evangelium, uzavřeli jsme před Bohem smlouvu, že se necháme vést, že se necháme řídit a že budeme následovat nabádání Svatého Ducha, že budeme následovat nabádání zásady, která dává život, která dává poznání, která dává porozumění věcem Božím, která sděluje mysl Boží; a že budeme pracovat na naplnění záměrů Božích ve věci spasení lidské rodiny, přičemž si za své životní motto vezmeme slova: „Království Boží, nebo nic.“ Jak dalece tyto smlouvy dodržujeme, … jak dalece následujeme nařízení Svatého Ducha – to musíme posoudit sami. Do té míry, do jaké tak činíme, na nás spočívají požehnání Všemohoucího a naše mysl je osvícena, naše porozumění rozšířeno a my pokračujeme kupředu po stezce svatosti, po stezce dokonalosti. … Přesně do té míry, do jaké ve své věrnosti selháváme, … prohráváme v tomto díle, do něhož jsme zapojeni proto, abychom získali věčný život, abychom získali dostatečnou moudrost, poznání a božskou inteligenci, která by zastavila příval zlovolností a pokušení, která nás obklopují. A přesně do té míry, do jaké následujeme nabádání tohoto božského Ducha, v duši pociťujeme pokoj a radost, vítězíme nad nepřítelem, ukládáme si poklady, které mol a rez nemohou zničit, do té míry pokračujeme po stezce vedoucí do celestiálního království.8 [Viz námět č. 5 níže.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

  1. Poté, co si přečtete vyprávění na straně 45, vzpomeňte si na vlastní křest a konfirmaci nebo na situaci, kdy tyto obřady obdržel někdo jiný. Jaké smlouvy jste uzavřeli, když jste obdrželi tyto obřady? Jaký vliv mají tyto smlouvy na váš život?

  2. Proč víra a pokání nejsou bez obřadů postačující? Proč obřady nejsou postačující bez víry a pokání? Když přemítáte o těchto otázkách nebo o nich diskutujete, projděte si slova presidenta Snowa o vnitřních skutcích a vnějších obřadech. (Strany 48–49.)

  3. Prostudujte si učení presidenta Snowa uvedené na stranách 49–51 a věnujte pozornost veršům z písem, na které odkazoval. Jak vám tyto verše pomáhají lépe porozumět tomu, proč je při křtu nutné ponoření? Proč je podle vás vkládání rukou pro dar Ducha Svatého „větší požehnání“ než vkládání rukou pro požehnání nemocných?

  4. Přečtěte si oddíl, který začíná na straně 51. Jaké „dary a milosti“ jste získali ve svém životě díky tomu, že kněžství bylo znovuzřízeno?

  5. Prostudujte si poslední dva odstavce této kapitoly. Co to znamená nechat se vést a řídit „[nabádáními] Svatého Ducha“?

  6. Jak se verše v Nauce a smlouvách 68:25–28 týkají učení, které je uvedeno v této kapitole? Co mohou rodiče dělat pro to, aby pomohli svým dětem porozumět víře, pokání, křtu a daru Ducha Svatého?

Související verše z písem: 2. Nefi 31:12, 17–20; Mosiáš 18:8–10; Alma 5:14; NaS 20:37; 36:2; 39:6; 130:20–21

Pomůcka k výuce: „[Vyvarujte se] pokušení probrat toho příliš. … Učíme lidi, nikoli témata jako taková; a … osnova každé lekce, kterou jsem kdy viděl, nezbytně pokrývá více látky, než kolik lze v daném čase probrat.“ (Jeffrey R. Holland, „Teaching and Learning in the Church“, Ensign, June 2007, 91.)

Odkazy

  1. „How He Became a ‚Mormon‘“, Juvenile Instructor, Jan. 15, 1887, 22.

  2. „Organization of the Church in Italy“, Millennial Star, Dec. 15, 1850, 373.

  3. The Only Way to Be Saved (brožurka, 1841), 2–3; kurzíva v originále byla odstraněna; interpunkce byla upravena podle současných norem. Lorenzo Snow napsal tuto brožurku osm let před tím, než byl povolán sloužit jako apoštol. Později byla přeložena do dalších jazyků: italštiny, francouzštiny, holandštiny, dánštiny, němčiny, švédštiny, bengálštiny, turecké arménštiny a turecké řečtiny. Brožurka byla ve zbývajících letech 19. století čas od času znovu vydávána během jeho apoštolské služby.

  4. The Only Way to Be Saved, 3–4, 6; kurzíva v originále byla odstraněna.

  5. The Only Way to Be Saved, 6–9.

  6. The Only Way to Be Saved, 10–12; kurzíva v originále byla odstraněna.

  7. The Only Way to Be Saved, 9–10.

  8. Conference Report, Apr. 1880, 79–80.

Ježíš nám dal příklad, když byl pokřtěn ponořením.

V den letnic bylo pokřtěno kolem 3 000 lidí.

Dar Ducha Svatého přijímáme vkládáním rukou.