Kapitola 15

Usídlení na západě

President Brigham Young prohlásil: „Bůh mi ukázal, že toto je místo pro usazení tohoto lidu a zde se jim bude dařit … Tak jak se zde Svatí budou shromažďovat a dostatečně zesílí, aby vlastnili zemi, Bůh zmírní podnebí a my na tomto místě vystavíme město a chrám Bohu Nejvyššímu. Rozšíříme své osady na východ i na západ, na sever i na jih a budeme stavět městečka a města po stovkách a tisíce Svatých se v nich shromáždí z národů země. Toto se stane velkou dálnicí národů.“ (JSB.)

Učení Brighama Younga

Konflikt v Illinois a stěhování Svatých na západ.

Nepřeji si, aby si lidé mysleli, že mám co do činění s naším přestěhováním se sem [do údolí Solného jezera], to byla prozřetelnost Všemohoucího; byla to moc Boží, která vypracovala spasení tohoto lidu, nikdy bych takový plán neuměl vymyslet (DBY, 480).

Nevymyslel jsem velký projekt, kterým Pán otevřel cestu, aby tento lid poslal do těchto hor. Joseph přemýšlel o stěhování léta předtím, než se uskutečnilo, ale nemohl se sem dostat (DBY, 480).

Za Josephových dnů jsme proseděli mnoho hodin povídáním právě o této zemi. Joseph často říkal: „Kdybych jenom byl se stovkou věrných mužů ve Skalistých horách, potom bych byl šťastný a nežádal bych od lůzovlády žádnou milost.“ (DBY, 480.)

V letech 1839 až 1844 jsme žili v Illinois, v kteréžto době se [nepřátelům Církve] opět podařilo roznítit ducha pronásledování proti Josephovi a Svatým posledních dnů. Velezrada! Velezrada! Velezrada! volali a nazývali nás vrahy, zloději, lháři, cizoložníky a nejhoršími lidmi na zemi… Zatkli Josepha a Hyruma a guvernér Thomas Ford jim jménem státu Illinois zaručil bezpečnost. Byli uvězněni [v Carthage ve státě Illinois] pod záminkou jejich bezpečnosti, protože lůza byla velmi rozzuřená a násilnická. Guvernér je ponechal v rukou lůzy, která pronikla do vězení a zastřelila je. John Taylor, který je zde dnes s námi, byl ve vězení také a byl také postřelen a po několik následujících měsíců byl upoután na lůžko. Poté, co lůza spáchala tyto vraždy, přišla na nás a zapálila nám domy a obilí. Když šli bratří oheň hasit, lůza ukrytá v temnotě noci za ploty, je zastřelila (DBY, 473).

V roce 1845 jsem všem guvernérům států a teritorií Unie zaslal dopis a požádal jsem je o azyl pro Svaté posledních dnů na jejich území. Tato výsada nám byla ve všech případech odepřena, buď s tichým opovržením, nebo s jasným odmítnutím. Všichni se shodli na tom, že nemůžeme vstoupit na území jejich teritoria nebo státu (DBY, 474).

Na podzim roku 1845 přišli [do Nauvoo] tři kongresmani a zúčastnili se konference s Dvanácti a s dalšími; přáli si, abychom opustili Spojené státy. Řekli jsme jim, že tak učiníme, zůstali jsme s nimi dost dlouho; souhlasili jsme s tím, že opustíme stát Illinois, že v důsledku onoho náboženského předsudku vůči nám již nemůžeme déle pobývat v míru. Tito muži řekli, že tito lidé mají vůči nám předsudky. Stephen A. Douglas, jeden z těch tří, byl s námi obeznámen. Řekl: „Znám vás, znám Josepha Smitha; byl to dobrý muž,“ a tito lidé jsou dobří; ale bezbožní… mají takové předsudky, takže, jak řekl: „Pánové, nemůžete zde zůstat a žít v míru.“ Souhlasili jsme s odchodem. V únoru 1846 jsme z Nauvoo odešli (DBY, 473).

Se svými bratřími jsem překročil řeku Mississippi, abychom přišli na toto místo, a v té době jsem nevěděl, kam jdeme, ale pevně jsem věřil, že Pán má pro nás vyhrazeno dobré místo v horách a že nás tam přímo dovede (DBY, 482).

Ze všech stran nám hrozilo kruté pronásledování od našich zapřisáhlých nepřátel; stovky rodin, které byly vyhnány ze svých domovů, a donuceny opustit veškerý majetek, bloudily jako vyhnanci ve stavu nejhorší zbědovanosti (DBY, 482).

Stěhovali jsme se, nevěděli jsme kam, kromě toho, že naším záměrem bylo uniknout z dosahu našich nepřátel. Neměli jsme žádný domov, jenom své vozy a stany, a žádné zásoby potravin a oblečení; ale museli jsme si vydělávat na denní chléb tak, že jsme své rodiny kvůli bezpečí nechávali na odloučených místech a chodili jsme za prací mezi své nepřátele (DBY, 478).

Putovali jsme na západ, zastavovali jsme se na různých místech, budovali jsme osady, kde jsme [dočasně] zanechávali slabé, kteří nemohli putovat s výpravou dál (DBY, 474).

Nábor a pochod mormonského praporu.

Právě když jsme byli uprostřed Indiánů, o kterých se říkalo, že jsou nepřátelští, bylo pět set mužů povoláno, aby šli bojovat do Mexika [v mexické válce, 1846–1848] (DBY, 476).

Já sám, ve společnosti několika svých bratří, jsem urazil něco mezi stem a dvěma sty mil po několika cestovních trasách, přičemž jsme se zastavovali v každém malém táboře a skrze svůj vliv jsme získali dobrovolníky a v den určený pro shromáždění [16. července 1846 v Council Bluffs, stát Iowa] jsme dali dohromady požadovaný počet; a to vše jsme uskutečnili za přibližně dvacet dnů od doby, kdy požadavek vešel ve známost (DBY, 479).

V březnu se prapor vydal na svou pochodovou trasu z Fort Leavenworthu přes Santa Fe, a po pouštních a pustých cestách, a k radosti všech loajálních důstojníků a mužů se usadil v dolní části Kalifornie. V době jejich příchodu byl generál [Stephen W.] Kearny v [obtížném] postavení a plukovník P. St. George Cooke [nový velitel praporu] mu s praporem neprodleně pochodoval na pomoc a řekl mu: „Máme zde nyní chlapce, kteří mohou dát vše do pořádku.“ Chlapci z praporu splnili věrně svou povinnost. Nikdy jsem na tuto malou skupinu lidí nepomyslel, aniž by další myšlenkou bylo „Bůh jim žehnej na věky věků“. Toto vše jsme učinili, abychom vládě dokázali, že jsme loajální (DBY, 477).

Náš prapor se na bojiště neodebral v pohodlných kabinách parníku, ani se nejednalo o několikaměsíční nepřítomnost, ale šel pěšky po trase delší než dva tisíce mil neprošlapanými pouštěmi a neúrodnými pláněmi a během dvouletého odloučení od svých rodin zažíval všemožnou míru strádání, těžkostí a utrpení. Tak bylo naše vysvobození opět ovlivněno zásahem Všemoudré Bytosti, která zná konec od počátku (DBY, 479).

Za … vyčerpávajících okolností bylo po nás požadováno, abychom z našich putujících výprav vyslali pět set nejschopnějších mužů a abychom staré, mladé a ženy zanechali v rukou zbytku, aby se o ně staral a živil je (DBY, 478).

My, kteří jsme zůstali vzadu, jsme pracovali a pěstovali jsme vše, co jsme potřebovali, abychom se v pustině uživili. Museli jsme platit své vlastní učitele, opatřovat si svůj vlastní chléb a vydělávat si na oblečení, nebo se bez toho obejít, jiná možnost nebyla (DBY, 476).

„Výprava ubohých“ byla zachována milostí Páně.

Vzadu zůstalo několik velmi slabých, nemocných a starých, kteří opět trpěli násilnostmi lůzy; byli bičováni a biti a jejich domy byly vypáleny (DBY, 473–474).

[Tito] bratří, kteří se cestou opozdili [na břehu řeky nad Montrose ve státě Iowa], zápasili s chudobou a vyčerpáním. Dověděl jsem se, že kdyby Pán v jednu chvíli mezi ně neseslal křepelky, zahynuli by hladem. Tito ptáci letěli proti jejich vozům a buď se zabili, nebo omráčili a bratří a sestry je sbírali, což jim poskytlo potravu na řadu dnů, dokud neukončili svou cestu pustinou. [Brigham Young vyslal záchranné výpravy, aby tyto Svaté přivedl, aby se připojili k příbuzným a přátelům v táborech dále podél stezky.] (DBY, 474.)

Pionýrská výprava Brighama Younga v roce 1847 razila cestu do údolí Solného jezera.

Nějakou dobu jsme šli indiánskými stezkami, nějakou dobu jsme putovali podle kompasu; když jsme opustili řeku Missouri, šli jsme podél [řeky] Platte. Na některých místech jsme kordem zabíjeli chřestýše; a budovali jsme cesty a mosty, až nás z toho bolela záda. Když jsme nemohli přes řeku postavit most, tak jsme lidi přes ni převezli (DBY, 480).

Když jsme se na břehu řeky Big Sandy River [28. června 1847] setkali s panem Bridgerem [majitelem Fort Bridger ve státě Wyoming], řekl: „Pane Youngu, dal bych tisíc dolarů, kdybych se dozvěděl, že v [těchto horách] může uzrát klas kukuřice.“ Řekl jsem: „Počkejte osmnáct měsíců a ukáži vám mnoho klasů.“ Řekl jsem to, protože jsem to věděl? Ne, byla to má víra; ale neměli jsme ani nejmenší povzbuzení – z přirozených důvodů a ze všeho, co jsme se mohli o této zemi dozvědět – o její neplodnosti, jejím chladu a mrazu, abychom věřili tomu, že vůbec někdy něco vypěstujeme… Měli jsme víru, že budeme moci pěstovat obilí; bylo na tom něco špatného? Vůbec ne. Kdybychom víru neměli, co by se s námi stalo? Kdybychom klesli do nevíry, uzavřeli bychom si každý zdroj své obživy a nikdy bychom nic nevypěstovali (DBY, 481).

[30. června 1847], když výprava pionýrů dorazila ke Green River [asi 80 mil na východ od údolí Velkého Solného jezera], jsme se setkali se Samuelem Brannanem a s několika dalšími z Kalifornie [ze San Francisca] a oni chtěli, abychom šli tam. Poznamenal jsem: „Jděme do Kalifornie, a nebudeme tam moci zůstat déle než pět let; ale zůstaňme v horách a budeme moci pěstovat vlastní brambory a jíst je; a já mám v plánu zůstat zde.“ Jsme přece na páteři zvířete, kde se nacházejí kosti a šlachy, a máme v úmyslu zde zůstat, a ani celé peklo s tím nic nesvede (DBY, 475).

Já sám s druhými jsme vyšli z místa, jež jsme pojmenovali Emigration Canyon; překročili jsme Velkou a Malou horu a sestoupili jsme do údolí asi tři čtvrtě míle odsud na jih. [Orson Pratt a Erastus Snow vstoupili do údolí Solného jezera 21. července 1847; předvoj a hlavní výpravy dorazily 22. července. Zadní voj s presidentem Brighamem Youngem, který trpěl následky horské horečky, vstoupil do údolí 24. července.] Určili jsme polohu a rozhlédli jsme se kolem a nakonec jsme došli mezi dvě ramena potoka City Creek, z nichž jedno běží k jihozápadu a druhé k západu, a tam jsme se utábořili. Na této chrámové parcele a na parcele nad ní jsme vztyčili svou korouhev; zde jsme postavili tábory a rozhodli jsme, že se zde usadíme a zastavíme (DBY, 474).

Vírou v Boha Svatí překonávali své obtíže na západě.

Dorazili jsme sem, kde jsme našli pár … Indiánů, pár vlků a králíků a velké množství cvrčků; ale pokud se týče zelených stromů nebo ovocných stromů nebo nějakého zeleného pole, nic takového jsme nenašli, s výjimkou několika topolů a vrb na okraji City Creek. Každou částečku zásob, kterou jsme měli, když jsme sem dorazili, jsme nesli 1200 nebo 1300 mil. Když jsme opouštěli svůj domov, naložili jsme to, co neukradla lůza, na koně, voly a telata, a některé ženy sem dovedly vlastní spřežení. Namísto 365 liber chleboviny, které měli mít, když vyrazili od řeky Missouri, měla méně než polovina z nich sotva poloviční množství. Museli jsme si přivézt své zrno, své zemědělské náčiní, skříně, stoly, kredence, pohovky, piana, velká zrcadla, krásná křesla, koberce, pěkné lopaty a kleště a další krásné vybavení, s veškerým vybavením salónů, kuchyňskými kamny atd., a my jsme tyto věci museli přivézt společně s některými ženami a dětmi, páté přes deváté, bez ladu a skladu, se schvácenými koňmi, … s voly se třemi nohami a kravami s jedním strukem. To byly naše jediné dopravní prostředky, a kdybychom své zboží nepřivezli tímto způsobem, neměli bychom ho, neboť tady nebylo nic (DBY, 480).

Svatí byli chudí, když přišli do tohoto údolí (DBY, 475).

Vzali pár jelenic, antilopích kůží, ovčích kůží, bizoních kůží a zhotovili si z nich kožené kamaše a mokasíny a zabalili se do bizoních oděvů. Někteří měli přikrývky a jiní ne; někteří měli košile a myslím, že někteří ne. Jeden muž mi řekl, že nemá košili ani pro sebe ani pro rodinu (DBY, 475–476).

Troufnu si říci, že když jsme přišli do tohoto údolí, nikdo z mé čtyřčlenné rodiny neměl boty (DBY, 476).

Máme víru, žijeme vírou; vírou jsme přišli do těchto hor. Často říkám, i když některému uchu bude můj výraz znít poněkud hrubě, že jsme sem přišli nazí a bosí, a to je poměrně pravdivé (DBY, 481).

Modlili jsme se za zemi a zasvětili jsme ji, stejně jako vodu, vzduch a vše, co s nimi souvisí, Pánu, a na zemi spočinuly úsměvy nebes, a země se stala produktivní a dnes nám plodí nejlepší obilí, ovoce a zeleninu (DBY, 483).

Dokud sem nepřišli Svatí posledních dnů, žádná osoba mezi všemi horaly a těmi, kteří tudy cestovali, pokud je nám známo, nevěřila, že by v těchto údolích uzrál klas kukuřice. Víme, že kukuřice a pšenice zde plodí v hojnosti, a víme, že máme vynikající území, na kterém chováme dobytek, koně a všechny druhy domácích zvířat, které potřebujeme (DBY, 485).

Ode dnů Adama až do současnosti nikdy nebyla země, která by byla požehnanější od Otce v nebi, než je tato; a bude požehnanější více a více, budeme-li věrní a pokorní a budeme-li Bohu děkovat za pšenici a kukuřici, oves, ovoce, zeleninu, dobytek a vše, co nám uděluje, a budeme-li se to snažit používat pro vybudování jeho království na zemi (DBY, 483).

Jsme pionýři této země (DBY, 474).

Od řeky Mississippi až k Tichému oceánu jsme vytiskli první noviny, vysadili jsme, s výjimkou asi dvou, první sady, vypěstovali jsme první pšenici, provozovali jsme téměř první školy a při svém pionýrském úsilí jsme uskutečnili první meliorace, a to ve velké míře; a nakonec jsme se dostali sem, abychom, je-li to možné, ustoupili každému z cesty. Mysleli jsme, že půjdeme tak daleko od tváře člověka, jak je to možné; chtěli jsme se dostat do cizí země jako Abraham, abychom mohli být tam, kde nebudeme mít neustálé konflikty s tím či oním (DBY, 476).

Chceme, aby cizinci pochopili, že jsme sem nepřišli náhodou, ale protože jsme měli povinnost někam jít, a toto bylo nejlepší místo, které jsme mohli najít. Nebylo možné, aby zde žil nějaký člověk, pokud tvrdě nepracoval a nebojoval a nezápasil s živly, ale bylo to prvotřídní místo pro výchovu Svatých posledních dnů, a my budeme v životě zde požehnáni, a ještě ho učiníme jako zahradu Eden; a Pán Všemohoucí ochrání své Svaté, a pokud budou činit jeho vůli, bude je bránit a zachovávat. Obávám se jedině toho, že nebudeme činit to, co je správné; budeme-li činit [to, co správné je], budeme jako město postavené na pahorku, naše světlo nebude skryto (DBY, 474).

Je tomu pouhých sedm let, co jsme odešli z Nauvoo, a nyní jsme připraveni postavit další chrám. Ohlížím se za naší prací s potěšením. Jsou zde stovky a tisíce lidí, již neměli výsady, které měli někteří z nás. Jaké výsady, ptáte se? Nuže, proběhnout uličkou mezi chlapy, kteří vás tlučou, proplout nebezpečnými úžinami. Neměli výsadu být oloupeni a obráni o majetek, být uprostřed lůzy a smrti, což mnozí z nás byli (DBY, 482).

Ptáte se, zda zůstaneme v těchto horách. Odpovídám ano, tak dlouho, dokud nás bude těšit činit vůli Boha, našeho Otce v nebi. Budeme-li mít potěšení z toho, že se odvrátíme od svatých přikázání Pána Ježíše Krista, jako to udělal dávný Izrael tím, že se každý muž obrátil na svou vlastní cestu, budeme rozptýleni a oloupáni, hnáni před svými nepřáteli a pronásledováni, dokud se nenaučíme pamatovat na Pána našeho Boha a nebudeme ochotni kráčet po jeho cestách (DBY, 483).

Mnozí se mohou ptát: „Jak dlouho zde zůstaneme?“ Zůstaneme zde právě tak dlouho, jak máme. „Až půjdeme, budeme hnáni?“ Budeme-li žít tak, abychom byli spolu spokojeni, a nebudeme-li se sami vyhánět ze svých domovů, nebudeme z nich nikdy vyhnáni. Usilujte o nejlepší moudrost, kterou můžete získat, učte se, jak uplatňovat svou práci, stavět dobré domy, zakládat krásné farmy, vysazovat jabloně, hrušně a další ovocné stromy, které zde pokvetou, také keře horského rybízu a malin, sázet záhony jahod a budovat a zkrášlovat nádherné město (DBY, 483–484).

Vyznačte naše osady v délce šest set mil v těchto horách a potom vyznačte cestu, kterou jsme podnikli, abychom sem přišli, a přitom jsme budovali mosty a silnice přes prérie, hory a kaňony! Přijeli jsme sem ve starých vozech, úplně bez peněz, a naši přátelé … nám říkali: „Vezměte si veškeré zásoby, které můžete, protože se již nevrátíte! Vezměte si veškeré osivo, které můžete, protože tam žádné nezískáte!“ Učinili jsme tak, a kromě toho všeho jsme shromáždili všechny chudé, které jsme mohli, a Pán nás usadil v těchto údolích a slíbil, že nás na malou chvíli ukryje, dokud jeho hněv a rozhořčení nepřejdou přes národy. Budeme důvěřovat Pánu? Ano. (DBY, 475.)

Blahovůlí nebes jsme dokázali všechny tyto obtíže překonat a dnes se zde můžeme shromažďovat v závětří těchto hor, kde není nikdo, koho bychom se báli, daleko od svých pronásledovatelů, daleko od vřavy a zmatku starého světa (DBY, 482).

Doporučení ke studiu

Konflikt v Illinois a stěhování Svatých na západ.

Komu připisoval president Young zásluhu za plán přestěhování Svatých do Skalistých hor a údolí Solného jezera?
Jaké okolnosti vyvolaly odchod Svatých z Illinois? Jak věděl president Young, kam má Svaté vést?

Nábor a pochod mormonského praporu.

Proč církevní vedoucí povzbuzovali pět set dobrovolníků, aby se připojili k mormonskému praporu a opustili svou rodinu v tak kritické chvíli jejich pohybu na západ?
Mormonský prapor nemusel nikdy bojovat, protože v době, kdy dorazili do svého cíle, bylo již po válce. Co vytrpěli Svatí kvůli tomu, že vláda požádala o prapor? Co si myslíte, proč pro ně bylo důležité přinést tuto oběť? Jaký prospěch přinesla tato zkušenost?

„Výprava ubohých“ byla zachována milostí Páně.

Jak Pán na čas ulevil hladu Svatých? Jak Pán v čase potřeby pomohl vám?

Pionýrská výprava Brighama Younga v roce 1847 razila cestu do údolí Solného jezera.

Kniha nauk a smluv 136 obsahuje „slovo a [vůli] Páně, týkající se tábora Izraele při jeho putování na západ“ (verš 1). Toto zjevení bylo dáno presidentu Youngovi 14. ledna 1847 ve Winter Quarters. Jaké další rady, kromě organizace popsané v tomto oddíle, byly dány Svatým putujícím na západ?
Jakou obavu vyjádřil Jim Bridger presidentu Youngovi? Co bylo základem důrazné odpovědi presidenta Younga panu Bridgerovi? Kdy jste zažili úspěch, který byl v první řadě výsledkem použití víry?
Proč se president Young rozhodl zůstat ve Skalistých horách, místo aby pokračoval do Kalifornie?

Vírou v Boha Svatí překonávali své obtíže na západě.

Jakými způsoby se Svatí snažili vyřešit svou chudobu?
President Young řekl: „Ode dnů Adama až do současnosti nikdy nebyla země, která by byla požehnanější od Otce v nebi, než je tato.“ Co se vyžaduje od Svatých všude, kde přebývají, k tomu, aby si zajistili pokračování těchto požehnání? Co znamená žít vírou? Co můžeme dělat, abychom plněji žili vírou v Ježíše Krista?
Čeho dosáhli Svatí jako pionýři ve Skalistých horách? Co můžete dělat vy, abyste budovali Církev na místě, kde žijete?
President Young učinil toto neobvyklé prohlášení: „Jsou zde stovky a tisíce lidí, již neměli výsady, které měli někteří z nás… Neměli výsadu být oloupeni a obráni o majetek, být uprostřed lůzy a smrti, což mnozí z nás byli.“ Co si myslíte, že měl na mysli? Proč bylo údolí Solného jezera „prvotřídní místo pro výchovu Svatých posledních dnů“? Jak vám obtíže požehnaly v životě? Co můžeme dělat, abychom obrátili i ty největší zkoušky v příležitost k růstu?