Kapitola 28

Používání sebeovládání

President Brigham Young se ze zkušenosti naučil, že vedení lidí silné a často nezávislé vůle do Sionu s sebou přináší okamžiky triumfu i okamžiky rozhořčení. V roce 1848 narazila kolona vozů s asi 2000 Svatých na stádo bizonů. Ačkoli president Young určil z výpravy lovce, aby zabili pouze tolik bizonů, aby to cestovatelům poskytlo jídlo, další muži opustili svá spřežení a celý den honili zvířata, spoustu jich zastřelili a jejich mrtvoly nechali v prérii, aby přišly nazmar. Brigham Young lidi za to, co provedli, pokáral [viz JTB]. Později řekl: „Naučte se ovládat se“ (DNW, 15 Aug. 1860, 1). „Požehnejte sebe i přátele tím, že si podmaníte sami sebe a budete se ovládat, [neboť] dokud neovládnete [své] vášně [a]nenecháte všechny své schopnosti podřízeny zásadám, které Bůh zjevil, nikdy nedojdete do onoho stavu štěstí, slávy, radosti, pokoje a věčné blaženosti, který očekáváte“ (DNW, 15 Aug. 1860, 1).

Učení Brighama Younga

Můžeme ovládat sami sebe a podrobit se Boží vůli.

Máme vůli? Ano, je to obdarování, charakteristická vlastnost Bohů, kterou je obdařena veškerá inteligence, v nebi i na zemi – moc přijmout nebo odmítnout (DBY, 264).

Vezměte si lidi v jakémkoli životním postavení, a jejich vůle je na prvním místě a je nejpřednější. Můžete získat náklonnost lidí a vést je, ale nemůžete je strašit, ani je mrskat, ani je pálit, aby dělali něco správného proti své vůli. Lidská rodina zemře, aby uspokojila svou vůli. Učte se tedy tuto vůli správně řídit, a můžete řídit vliv a moc lidí (DBY, 264).

Bůh do nás vložil vůli, a my máme být spokojeni s tím, že ji necháme ovládat vůlí Všemohoucího. Nechť je lidská vůle nezkrotná ohledně toho, co je správné. Bývá zvykem rodičů lámat vůli, dokud nezeslábne a dokud ušlechtilé božské moci dítěte nejsou omezeny na stav srovnatelný se slabomyslností a zbabělostí. Nechť je tato v nebi zrozená vlastnost lidských činitelů správně tlumena a moudře řízena, namísto aby se ubírala opačným směrem, a zvítězí ve věci práva. Nelámejte ducha žádné osoby, ale veďte ji, aby měla pocit, že největším potěšením a nejvyšší touhou je být ovládán zjeveními Ježíše Krista, potom se vůle člověka stane podobnou vůli Boží při překonávání zla, které je zaseto v těle, dokud v nás nebude vládnout Bůh, abychom toužili po tom, co ho těší, a činili to (DBY, 264).

Učme se ovládat sami sebe; učme se být v rukou Božích jako hlína v rukou hrnčíře (DBY, 265).

Nechť je každá osoba odhodlána, ve jménu Pána Ježíše Krista, překonat každé obklíčení – být pánem sama sebe, aby Duch, kterého Bůh vložil do naší schránky, vládl; potom můžete rozmlouvat, žít, pracovat, chodit sem nebo tam, dělat to či ono a rozmlouvat a jednat se svými bratřími tak, jak máte (DBY, 265–266).

Můžeme se ovládat, dokud nepřivedeme vše „do podřízenosti zákona Kristova“.

Čím dříve jedinec odolá pokušení činit nebo říkat něco špatného nebo špatně myslet, když má světlo, aby opravil svůj úsudek, tím rychleji získá sílu a moc překonat každé pokušení ke zlu (DBY, 266).

Tisíce a desítky tisíc příhod, které vytvářejí souhrn lidského života, ať k dobru nebo ke zlu, závisejí na momentální bdělosti a pozornosti (DBY, 267).

Nemůžete zdědit věčný život, pokud vaše chutě nejsou uvedeny do podřízenosti ducha, který ve vás žije, onoho ducha, kterého dal náš Otec v nebi. Mám na mysli Otce vašich duchů, těch duchů, které vložil do těchto schránek. Tyto schránky musejí být dokonale uvedeny do podřízenosti ducha, nebo vaše tělo nemůže být povzneseno, aby zdědilo věčný život… Snažte se pilně, dokud neuvedete vše do podřízenosti zákona Kristova (DBY, 266).

Snažím se sám sebe zcivilizovat. Snažíte se o totéž? Jestliže jsme v tom uspěli, potom máme pod kontrolou svá slova a své skutky a také, pokud tam sahá naše působnost, své společníky. Zcivilizujeme-li sami sebe, budeme částečně připraveni přijmout věci, které má náš Otec a Bůh v zásobě pro všechny ty, kteří se připraví, aby se stali příjemci jeho vybraných darů – na osvícení, na inteligenci, na slávu, na moc a na každou vlastnost, kterou si přeje udělit svým dětem zde na zemi, aby je připravil, aby přebývaly v příbytcích věčného světla (DBY, 266–267).

Často říkám, že největší dar, který kdy Bůh člověku dal, je dobrý, zdravý a pevný smysl vědět, jak ovládat sám sebe (DBY, 265).

Žádný člověk nikdy nevládl na této zemi moudře, a ani nikdy nebude, se ctí vůči sobě a se slávou vůči svému Bohu, dokud se nejprve nenaučil vládnout sám sobě a ovládat se. Člověk se musí nejprve naučit správně vládnout sám sobě předtím, než může plně použít své poznání pro správnou vládu v rodině, v sousedství nebo v národě, nad kterými je jeho údělem předsedat (DBY, 265).

Dokud si nepodrobíme své vlastní vášně a nepodřídíme každý lidský pocit a snahu vůli Boží, nejsme skutečně schopni vést druhé k plnému vlastnictví vítězství v království Božím a řídit je. Naší prací je přemoci a podmanit a školit sami sebe, dokud neuvedeme vše do podřízenosti zákona Kristova (DBY, 267).

Snažíme se vládnout sami sobě, a budeme-li v této snaze pokračovat a nevzdáme-li se, jistě zvítězíme (DBY, 265).

Můžeme ovládat své vášně a city.

Byli jste učeni měřítku toho, co je správné. Nyní si podmaňte své vzpurné vášně, odmítněte vše, o čem víte, že je špatné, nebo co za špatné považujete, a přijměte to, co je lepší (DBY, 265).

V této zkušební době musíme zápasit se zlem a musíme ho překonat v sobě, nebo ho nikdy nepřekonáme nikde jinde (DBY, 265).

Spravedlivá osoba nebude nikdy sklíčena, ale bude neustále bojovat proti svým zlým vášním a proti zlu ve své rodině a v sousedství (DBY, 267).

Mnozí lidé řeknou, že mají násilnickou povahu a budou se snažit omluvit se za skutky, za které se stydí. Chci říci, že v tomto domě není člověk, který má nezkrotnější a nepoddajnější povahu, než mám já. Ale na světě není člověk, který by nemohl svou vášeň překonat, pokud bude usilovně zápasit, aby toho dosáhl. Zjistíte-li, že na vás přichází zlost, jděte na některé místo, kde vás nikdo neuslyší; nedovolte, aby vás někdo z vaší rodiny viděl nebo slyšel, když na vás spočívá, ale bojujte s ní, dokud vás neopustí; a modlete se o sílu ji přemoci. Jak jsem mnohokrát řekl starším, modlete se ve své rodině; a pokud, když přijde čas k modlitbě, na vás nespočívá duch modlitby a vaše kolena nejsou ochotna se sklonit, řekněte jim: „Kolena, poklekněte“; ohněte je a zůstaňte tak, dokud nezískáte Ducha Páně. Poddává-li se duch tělu, stává se zkaženým; poddává-li se ale tělo duchu, stává se čistým a svatým (DBY, 267).

Nerozčilujte se tak, abyste se nemohli modlit; nedovolte, abyste se rozhněvali tak, že byste nemohli nasytit nepřítele – dokonce svého nejhoršího nepřítele, kdyby se vyskytla příležitost. Existuje zlovolný hněv, a existuje spravedlivý hněv. Pán nestrpí, aby v jeho srdci byl zlovolný hněv; ale v jeho nitru je hněv, a on se bude přít s národy, a bude je prosívat, a žádná moc nemůže zadržet jeho ruku (DBY, 269).

Když ve mně špatné skutky druhých vyvolají hněvivé pocity, zadržuji je, jako bych držel divokého koně, a dosáhnu vítězství. Někteří si myslí, a říkají to, že když se rozčílí a dají svému rozčílení průchod hrubými a nepatřičnými slovy, jak tomu říkají, uleví se jim. To je však chyba. Místo aby se vám ulevilo, zhorší se to. Když si myslíte, a když říkáte, že se vám tím uleví, věříte klamu. Když jsou hněv a hořkost lidského srdce přetvářeny do slov a s násilím je chrlí jeden na druhého, bez kontroly nebo zábrany, oheň sám neuhasne dříve, než je znovu roznícen nějakou maličkostí, až je v plamenech celá naše povaha (DBY, 266).

Nyní vám opět přikazuji, a přikazuji i sobě, abychom se nehněvali. Nikdy nedovolte, aby ve vašem srdci vzklíčil hněv. Ne, Brighame, nikdy nedovol, aby ve tvém srdci vzklíčil hněv, nikdy, nikdy! I když můžete být povoláni, abyste ukázňovali a ostře hovořili k lidem, nedovolte, aby ve vás vzklíčil hněv, ne, nikdy! (DBY, 265).

Zastavte svůj hněv a mrzutou náladu a služte Pánu radostně a s upřímností srdce. Nemusíte očekávat spasení, ledaže můžete poskytovat stejné spasení druhým, předpisem i příkladem. Očekáváte-li ode mne soucit, prokazujte mi totéž. Přejete-li si ode mne laskavá slova a laskavé jednání, poskytujte mi stejné požehnání, po kterém sami toužíte; a to je způsob, kterým budete spaseni (DBY, 268–269).

Dáváte-li průchod svým rozhněvaným pocitům, rozpaluje to celou vaši povahu… a vy jste potom schopni rozpálit ty, kteří se s vámi přou. Když máte pocit, že vybuchnete, řekněte starému parnímu kotli, aby vybouchl, a jenom se usmějte nad pokušením hovořit špatně. Budete-li v tom pokračovat, brzy budete pány sebe samých a budete schopni, pokud ne zkrotit, tak alespoň ovládat svůj jazyk – schopni hovořit, když máte hovořit, a být zticha, když máte být zticha (DBY, 269).

Chceme v sobě mít ducha, poznání, moc a zásady, aby ovládaly a řídily naši povahu; být příliš [rozhněvaný] není vůbec nebezpečné, pokud [to] jenom budeme ovládat Duchem Všemohoucího. Každá inteligentní bytost na zemi je přizpůsobena pro slávu, krásu, znamenitost a poznání zde a pro nesmrtelnost a věčné životy ve světech, které přijdou. Ale každá bytost, která toho dosahuje, musí být posvěcena před Bohem a být zcela pod vlivem jeho Ducha. Jsem-li takto ovládán Duchem Nejvyššího, jsem král. Pokud se týče vlády nad sebou samým, jsem svrchovaným vládcem (DBY, 264–265).

Můžeme ovládat svou řeč.

Získáte-li nejprve moc kontrolovat svá slova, potom začnete mít moc kontrolovat svůj úsudek a nakonec skutečně získáte moc kontrolovat své myšlenky a úvahy (DBY, 267–268).

Měli byste uspět při podmaňování si svého jazyka tak, abyste mu nikdy nedovolili říkat zlo, aby dokonale poslouchal váš úsudek a rozvahu, které vám Bůh dává, a aby byl dokonale poslušný vůle svatého evangelia (DBY, 268).

Často slyšíme, jak lidé omlouvají své hrubé způsoby a urážlivou řeč poznámkou: „Nejsem pokrytec,“ a tak si připisují zásluhu za něco, co pro ně ve skutečnosti žádnou zásluhou není. Když ve mně klíčí zlo, nechť přes něj přehodím plášť, podmaním si ho, namísto abych podle něj jednal na základě falešné domněnky, že jsem poctivý a ne pokrytec. Nedovol, aby tvůj jazyk vyjadřoval zlo, které je ve tvém srdci, ale poruč svému jazyku, aby byl zticha, dokud dobro nezvítězí nad zlem, dokud tvůj hněv nepomine a dobrý Duch nepohne tvůj jazyk k požehnání a slovům laskavosti (DBY, 266).

Má-li někdo z vás zvyk brát jméno Boží nadarmo, přestaňte s tím dnes, zítra a po celý příští týden, a tak pokračujte a brzy získáte sílu zvyk zcela překonat; získáte moc nad svými slovy (DBY, 268).

Někteří mají ve zvyku hovořit o svých bližních, šířit příběhy, o kterých nic nevědí, pouze že teta Sally řekla, že sestřenice Fanny řekla tetě Betsy, že stará teta Ruth řekla to, či ono, nebo že někdo měl sen; a jakmile příběh nebo sen dojde k vám, bere na sebe zdání skutečnosti, a vy velice pošetile trávíte svůj čas hovorem o věcech, které jsou nicotné, nebo které se vás nijak netýkají. Pověst začíná tím, že ten a ten udělal něco špatného, a jakmile se rozšířila, stala se pomazanou mastí klevetníka a žvanila – byla obdařena jejich duchem. Jeden a další do toho padá a říká: „Je to pravda – vaše věc je spravedlná, máte úplnou pravdu, a ten druhý je jistě špatný,“ i když o věci nic nevědí, a tak proti sobě navzájem vytvářejí zcela nepodložené špatné pocity. Dříve než odsoudíme, máme čekat, dokud nám nebesa jasně neukáží chybu na otci, bratru, sestře, manželce, manželovi nebo sousedovi. A když nebesa chybu prohlásí, čekejte, dokud vám Duch Svatý neprojeví, že to je chyba. Nechejte Otce, aby vám zjevil, že osoba, na kterou myslíte nebo o které hovoříte, je skutečně špatná. Nepomlouvejte žádnou osobu. Když víte, co je správné, a jste schopni osobu, která se mýlí, napravit, potom máte dostatek času, abyste soudili (DBY, 268).

Na zemi není žádný muž ani žena, jejichž zvykem je krást, kteří by s tím nemohli přestat… mají-li k tomu sklon. A stejně je tomu i s lhářem, může přestat lhát, a již nelhat a mluvit pravdu. [On nebo ona] k tomu [potřebují] pouze vůli a [tato vůle] lháři umožní, aby byl pravdivý, zloději, aby byl poctivý, a hrubiánovi, aby přestal se zlými řečmi (DBY, 264).

Když máme výsadu vzájemně spolu hovořit, promlouvejme slova podpory a útěchy. Když jste ovlivněni Duchem svatosti a čistoty, nechejte své světlo zářit; jste-li ale zkoušeni, pokoušeni a biti Satanem, nechejte si své myšlenky pro sebe – mějte ústa zavřená; protože mluvení přináší plody, buď dobré, nebo špatné povahy (DBY, 166).

Existuje staré rčení, a v mnoha případech je vynikající. Zní: „Mysli dvakrát, než promluvíš, a třikrát než budeš jednat.“ Cvičíme-li se v tom, abychom přemýšleli o tom, co budeme dělat, dříve než to uděláme, a máme-li porozumění, abychom věděli, co je dobré, a máme-li moc, abychom konali to, co je dobré, můžeme se tím vyhnout … zlu (DBY, 268).

Je také drahocenný dar, který, jak se zdá, někteří lidé vlastní. Oni mají tolik poznání, že nehovoří, dokud nemají co říci ku prospěchu a užitku svému nebo druhých nebo obou (DBY, 268).

Doporučení ke studiu

Můžeme ovládat sami sebe a podrobit se Boží vůli.

President Young učil, že vůle je „charakteristická vlastnost Bohů“. Také řekl, že naše vůle je obdarováním neboli darem od Boha. Jakým procesem se vůle člověka stává podobnou vůli Boží? (Viz také Mosiáš 3:19.) Jak mohou rodiče a vedoucí „správně řídit“ vůli dětí a druhých, ale „[nelámat] ducha žádné osoby“? Jak vaši rodiče nebo vedoucí úspěšně vedli vaši vůli správným směrem?
Co znamená být „v rukou Božích jako hlína v rukou hrnčíře“? Jak se můžeme úplně poddat Pánově vůli, a přesto si uchovat svou individualitu?

Můžeme se ovládat, dokud nepřivedeme vše „do podřízenosti zákona Kristova“.

Jak odolání jednomu pokušení zvyšuje naši schopnost odolávat všem pokušením? President Young učil, že uvádění našich chutí „v … poddajnost ducha“ je nutné k tomu, abychom byli povzneseni a zdědili věčný život. Jak nás poslušnost našich duchovních sklonů, namísto našich fyzických chutí, připravuje na oslavení?
Sebeovládání nás připravuje na přijetí „vybraných darů“ od Boha. Jaké dary to jsou?
Proč se předtím, než můžeme vést druhé, musíme naučit sebeovládání?
Co měl podle vašeho názoru president Young na mysli, když učil, že „největší dar, který kdy Bůh člověku dal, je dobrý, zdravý a pevný smysl vědět, jak ovládat sám sebe“? Jak můžeme ovládat sami sebe a současně se podvolit činění pouze Otcovy vůle?

Můžeme ovládat své vášně a city.

Jaké jsou některé „vzpurné vášně“, které musíme ovládat? Jak si můžeme tyto vášně a skutky úspěšně podmanit?
Jak rozlišujeme mezi „spravedlivým hněvem“, který příležitostně projevoval Spasitel, a „zlovolným hněvem“? (Viz také 2. Nefi 1:26.)
Jaké jsou důsledky toho, když dáváme průchod svým rozhněvaným pocitům? (Viz také Jakub 3:5–6.) Jaké byly rady presidenta Younga pro ovládání hněvu? Jak nám poddajnost vůči Duchu pomáhá ovládat náš hněv?

Můžeme ovládat svou řeč.

Jak můžeme „získat moc kontrolovat své myšlenky a úvahy“?
Co poradil president Young těm, kteří říkají, že hovoří urážlivě proto, aby se vyvarovali pokrytectví?
Jak můžeme ovládat svůj jazyk, když jsme pokoušeni 1) brát jméno Boží nadarmo, 2) pomlouvat své bližní, 3) hledat chyby na někom jiném, nebo poškozovat jeho pověst (viz také NaS 136:23–24), nebo 4) zahanbovat nebo ponižovat člena rodiny nebo přítele? (Viz také NaS 52:16.)
Co máme dělat, když máme nelaskavé myšlenky, které se týkají druhých?