Učení presidentů
Kapitola 39: Věčný soud

Kapitola 39

Věčný soud

„Došel jsem k závěru,“ prohlásil president Brigham Young, „že budeme souzeni pode skutků, které jsme vykonali v těle, a podle myšlenek a úmyslů srdce“ (DNW, 17 Aug. 1869, 2; viz také D&C 137:9). Jasně učil, že tento soud zažije každý muž a žena: „Úplně každá inteligentní bytost bude souzena… podle svých skutků, víry, přání a čestnosti nebo nečestnosti před Bohem; každá vlastnost její povahy obdrží svou spravedlnou zásluhu nebo důtku, a osoba bude souzena podle zákona nebes“ (DNW, 12 Sept. 1860, 2).

Učení Brighama Younga

Budeme souzeni podle svých skutků, slov, myšlenek a reakce na pravdu.

Toto je svět, ve kterém se máme projevit. Život člověka je zkušebním dnem, ve kterém můžeme Bohu dokazovat, ve své temnotě, ve své slabosti, a tam, kde panuje nepřítel, že jsme přátelé svého Otce, a že od něho přijímáme světlo a jsme hodni být vůdci svých dětí – stát se pány pánů a králi králů – mít dokonalou vládu nad tou částí své rodiny, která bude v celestiálním království korunována slávou, nesmrtelností a věčnými životy (DBY, 87).

Vím, že soudný den přijde brzy na vás i na mě; a zanedlouho budeme muset odložit tuto schránku a budeme muset jít do duchovního světa. A vím, že soud nás nalezne takové, jak ulehneme, a to je v písmech; „kam strom spadne, tam zůstane ležet“ [viz Kazatel 11:3], neboli jinými slovy, tam, kde nás zastihne smrt, tam nás najde soud (DBY, 382).

Smrt srovná nejmocnějšího vladaře s nejubožejším hladovým žebrákem; a oba musejí stanout před soudcovskou stolicí Kristovou, aby se zodpovídali ze skutků vykonaných v těle (DBY, 445).

Nechť každý věří podle své libosti a následuje přesvědčení své vlastní mysli, neboť všichni mají možnost vybrat si nebo odmítnout; mají možnost sloužit Bohu nebo ho odmítnout. Máme Písma božské pravdy a máme možnost jim věřit nebo je odmítnout. Ale za všechny tyto věci budeme přivedeni k soudu před Bohem, a budeme muset vydat počet tomu, který má právo povolat nás k zúčtování ze skutků, které jsme vykonali v těle (DBY, 67).

Čas a schopnost pracovat je základním kapitálem celého lidského světa, a my všichni jsme dlužníky Boha za schopnost využívat prospěšně čas, a on nás bude volat k přísné zodpovědnosti za to, jak jsme této schopnosti využívali (DBY, 301).

Děti lidské budou souzeny podle svých skutků, ať byly dobré, nebo špatné. Budou-li dny člověka naplněny dobrými skutky, obdrží podle toho odměnu. Na druhou stranu, budou-li jeho dny naplněny zlými činy, obdrží podle oněch činů… Kdy si tento lid uvědomí, že toto je časové období, ve kterém mají začít klást základ svého oslavení na čas a věčnost, že toto je čas tvořit a přinášet ze srdce plody ke cti a slávě Boha, jako to činil Ježíš (DNW, 13 Apr. 1854, 1).

Všichni, kteří věří, mají čestné srdce a přinášejí plody spravedlivosti, jsou vyvolenými Boha a dědici všech věcí. Všichni, kteří odmítají poslouchat svatá přikázání Páně a obřady jeho domu, budou souzeni ze svých vlastních úst, sami sebe odsoudí, tak jak to činí nyní, budou posouzeni jako nehodní a nebudou mít podíl nebo úděl se spravedlivými (DBY, 383–384).

„Dobrá,“ říká jeden, „když jsem si téměř jist, že získám stav slávy lepší než tento, myslím, že se nebudu trápit, abych zdědil něco více.“ Dobrá, riskněte to, každý člověk na zemi má tuto výsadu. Evangelium je kázáno, hřích ožívá, někteří umírají a někteří proti němu [evangeliu] bojují – někteří ho přijímají a někteří nikoli; ale toto je hřích lidí – říká se jim pravda, a oni ji odmítají. Toto je hřích světa. „Světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí“ [viz Jan 3:19]. To řekl Ježíš ve své době. My říkáme, zde je evangelium života a spasení a každý, kdo ho přijme, získá slávu, čest, nesmrtelnost a věčný život; když ho odmítnou, riskují svou příležitost (DBY, 384).

Když k člověku přichází světlo poznání Boha, a on ho odmítá, to je jeho odsouzení (DBY, 383).

Záměrem zásad věčného života, které jsou před nás postaveny, je povznášet nás k moci a chránit nás před úpadkem. Rozhodneme-li se vydat se opačným směrem a přijímat a praktikovat zásady, které směřují ke smrti, je to naše chyba. Nezískáme-li spasení, o které usilujeme, uznáme, že jsme si zajistili každou odměnu, která nám přísluší skrze naše skutky, a že jsme jednali v souladu s nezávislou svobodou jednání, která nám byla dána, a budeme souzeni ze svých vlastních úst, ať již budeme ospravedlněni, či odsouzeni (DNW, 17 Aug. 1859, 1).

Budeme souzeni za to, jak žijeme, „podle nejlepšího světla, které [máme]“.

Od dětství, až do tohoto dne, se mi zdálo jako naprostý nesmysl hovořit o obyvatelích země tak, jako by tím byli nenávratně ztraceni – hovořit o svém otci a matce, i vašich, nebo o našich předcích, kteří věrně žili podle nejlepšího světla, které měli; ale protože ve svém středu neměli věčnou smlouvu a svaté kněžství, že by měli jít do pekla a tam se po celou věčnost smažit. To je pro mne nesmysl; vždy byl, a stále je (DBY, 384).

Muž nebo žena musejí znát cesty Boží, předtím než se mohou stát bezbožnými. Osoby mohou být hříšníky, mohou být nespravedlivé, mohou být zlovolné, které nikdy neslyšely o plánu spasení, které dokonce ani neznají příběh Syna Muže, nebo které slyšely o Spasitelově jménu, a možná o historii jeho života, když byl na zemi, ale které byly svými tradicemi a vzděláním učeny, aby tomu nevěřily; ale aby byly bezbožné, v přísném smyslu toho slova, musejí do určité míry rozumět božskosti (DBY, 384).

Pokud se smrtelnosti týče, miliony obyvatel země žijí podle nejlepšího světla, které mají – podle nejlepšího poznání, které vlastní. Často jsem vám říkal, že obdrží podle svých skutků; a všichni, kteří žijí podle nejlepších zásad, které vlastní, nebo kterým mohou porozumět, obdrží pokoj, slávu, útěchu, radost a korunu, která bude dalece přesahovat jejich očekávání. Nebudou ztraceni (DBY, 384).

Když mají [lidé] zákon, bez ohledu na to, kdo ho vytvořil, a dělají to nejlepší, co znají, budou mít slávu, která přesahuje vaši představivost, skrze jakýkoli popis, který bych mohl dát; nemůžete si představit ani nejmenší část slávy Boží připravené pro jeho bytosti, dílo jeho rukou (DBY, 385).

Každému knězi na tváři země říkám, nestarám se o to, zda jde o křesťana, pohana nebo [muslima], máte žít podle nejlepšího světla, které máte; a budete-li tak činit, obdržíte veškerou slávu, kterou jste kdy očekávali (DBY, 384–385).

Všichni, kromě synů zatracení, nakonec zdědí nějaké království slávy.

Ježíšovi učedníci budou přebývat s ním. Kam půjde zbytek? Do království, která jsou pro ně připravena, kde budou žít a setrvávat. Ježíš svým vlastním vykoupením vyvede každého syna a dceru Adama, s výjimkou synů zatracení, kteří budou uvrženi do pekla. Další budou trpět hněvem Božím – vytrpí vše, co z jejich rukou může Pán požadovat, nebo co od nich může požadovat spravedlnost; a až vytrpí hněv Boží a bude zaplacen poslední haléř, budou vyvedeni z vězení. Je toto nebezpečná nauka ke kázání? Někteří ji považují za nebezpečnou; ale je pravda, že každá osoba, která hříchem nepromarní den milosti a nestane se andělem ďáblovým, bude vyvedena, aby zdědila nějaké království slávy (DBY, 382).

Bude více těch, kteří prokáží svou věrnost, než těch, kteří odpadnou. Určitá třída těchto lidí půjde do celestiálního království, zatímco jiní tam vstoupit nemohou, protože nemohou dodržovat celestiální zákon; ale získají tak dobré království, jaké odpovídá jejich touze a pro které žili (DBY, 383).

Všechny tyto různé slávy jsou zřízeny, aby odpovídaly schopnostem a stavu lidí (DNW, 13 Aug. 1862, 2).

V Bibli čteme, že je jedna sláva slunce, jiná sláva měsíce a jiná sláva hvězd [viz 1. Korintským 15:40–42]. V Knize nauk a smluv [viz NaS 76] se tyto slávy nazývají telestiální, terestriální a celestiální, která je nejvyšší. Toto jsou světy, různá oddělení neboli příbytky v domě našeho Otce. Nyní oni muži, nebo ony ženy, kteří o moci Boží a vlivech Svatého Ducha nevědí nic více, než aby byli zcela vedeni druhou osobou a vzdali se svého vlastního porozumění a připnuli svou víru na rukáv někoho jiného, nebudou nikdy schopni vejít do celestiální slávy, aby byli korunováni tak, jak očekávají; nikdy nebudou schopni stát se Bohy. Neumí vládnout sami sobě, natož aby vládli druhým, ale musí se jim přikazovat v každé maličkosti, jako dítěti. Ani v nejmenším neumějí ovládat sami sebe, ale musí je ovládat Jakub, Petr nebo někdo jiný. Nikdy se nemohou stát Bohy, ani nemohou být korunováni jako vládci slávou, nesmrtelností a věčnými životy. Nikdy nemohou držet žezlo slávy, majestátu a moci v celestiálním království. Kdo ano? Ti, kteří jsou stateční a inspirovaní pravou nezávislostí nebes, kteří půjdou odvážně vpřed ve službě svého Boha, nechávajíce druhé, aby jednali podle své libosti, odhodlaní činit správné věci, i kdyby se celé zbylé lidstvo ubíralo opačným směrem (DBY, 382–383).

Kdyby zlovolní, ve svých hříších, byli nuceni jít do přítomnosti Otce a Syna, ruku v ruce s těmi, kteří věří, že všichni budou spaseni – že Ježíš žádného neopustí, jejich stav by byl trýznivější a nesnesitelnější, než kdyby přebývali v jezeře, které hoří ohněm a sírou. Fatalistova nauka posílá do pekla dítě, které není ani píď dlouhé, zatímco cizoložník, neřestník, zloděj, lhář, křivopřísežník, vrah a každá další ohavná postava, pokud se jenom budou na šibenici nebo na smrtelné posteli kát, budou na základě stejné nauky nuceni jít do přítomnosti Otce a Syna, což, kdyby tam vstoupili, by pro ně bylo peklem (DBY, 385).

Trest Boží je podobný Bohu. Trvá navěky, protože nikdy nenastane doba, kdy nebude třeba, aby lidé nemuseli být zatraceni, a vždy musí být peklo, kam budou posíláni. Jak dlouho zatracení zůstanou v pekle, nevím, ani jaký stupeň utrpení zakusí. Kdybychom nějakým způsobem dokázali spočítat, jakou velkou zlovolností se provinili, bylo by možné zjistit množství utrpení, které obdrží. Obdrží podle svých skutků, které vykonali, když byli v těle. Boží trest je věčný, to ale nedokazuje, že zlovolná osoba zůstane věčně ve stavu trestu (DBY, 383).

Doporučení ke studiu

Budeme souzeni podle svých skutků, slov, myšlenek a reakce na pravdu.

  • President Young učil, že „život člověka je zkušebním dnem“. Co máme „dokazovat Bohu“ během své smrtelné existence?

  • Z čeho se budeme zodpovídat v den soudu? (Viz také Alma 12:14; 41:3.)

  • Kdo jsou vyvolení Boží?

  • President Young řekl, že budeme „souzeni ze svých vlastních úst“. Jak zjistíme, „zda budeme ospravedlněni nebo odsouzeni“?

  • President Young učil, že budeme souzeni podle toho, jak využíváme svůj čas. Proč je to, jak využíváme čas, tak důležité? Jak byste posoudili způsob, jakým využíváte čas nyní? Co jste se naučili od druhých členů Církve, přátel a bližních o tom, jak lze dobře využívat čas?

Budeme souzeni za to, jak žijeme, „podle nejlepšího světla, které [máme]“.

  • Jaké okolnosti nebo stav v životě lidí zmírní Pánův soud nad nimi? Jak můžeme tuto zásadu použít na způsob, jakým si vážíme lidí, jejichž víra se liší od té naší?

  • Za jaké podmínky podle presidenta Younga lidé obdrží v budoucnu „pokoj, slávu, útěchu…, která bude dalece přesahovat jejich očekávání“?

Všichni, kromě synů zatracení, nakonec zdědí nějaké království slávy.

  • Proč by zlovolní, kteří umírají ve svých hříších, nebyli schopni snést pobyt s Otcem a Synem? (Viz také Mormon 9:3–4; NaS 88:22.)

  • President Young řekl, že děti Nebeského Otce „získají tak dobré království, jaké odpovídá jejich touze a pro které žil[y]“. Jak můžeme zjistit, zda žijeme tak, abychom byli hodni získat království, po kterém toužíme?

  • President Young učil, že všichni lidé, kromě synů zatracení, nakonec zdědí nějaké království slávy. Co vás toto učí o oddanosti Nebeského Otce spravedlnosti a milosrdenství? Co vás to učí o Jeho lásce k Jeho dětem?