Kapitola 21

Ctění sabatu a svátost

Den po příjezdu do údolí Solného jezera president Young krátce pohovořil k pionýrské výpravě o zachovávání sabatu. Měli zkrotit divočinu, zasadit plodiny a vykonat další naléhavou práci, kterou si doba vyžadovala, a on „bratří informoval … nesmějí pracovat v neděli, že [kdyby tak činili], ztratili by pětkrát více, než by tím získali, a v onen den nesmějí lovit ani rybařit“. Poznamenal, že „každou neděli bude na tomto místě shromáždění, nebo kdekoli se zastavíme“ (WWJ, 25 July 1847). President Young ustavičně nabádal Svaté, aby dodržovali sabat „na památku našeho Boha a našeho svatého náboženství“ (DBY, 165).

Učení Brighama Younga

Svěcení dne sabatu přináší časná i duchovní požehnání.

Vezměte tuto knihu (Knihu nauk a smluv) a v ní se dočtete, že Svatí se mají v den sabatu společně shromažďovat [viz NaS 59:9–16]… Od tohoto lidu, nazývaného Svatými posledních dnů, se skrze zjevení, jež dal Pán, vyžaduje, aby se v tento den společně shromažďovali. V tomto přikázání se od nás požaduje, abychom se sešli a činili pokání ze svých hříchů a vyznávali své hříchy a abychom přijímali [svátost] na památku smrti a utrpení našeho Pána a Spasitele (DBY, 164).

Když se lidé shromáždí k uctívání, mají zanechat světské starosti tam, kde mají být, potom bude jejich mysl ve správném stavu, aby uctívala Pána, aby ho vzývala ve jménu Ježíše a aby získala jeho Svatého Ducha, aby mohli slyšet a chápat věci tak, jak jsou ve věčnosti, a poznat, jak porozumět prozřetelnostem našeho Boha. Toto je doba k tomu, aby se otevřela jejich mysl, aby spatřili neviditelné věci Boží, které zjevuje svým Duchem (DBY, 167).

Když se scházíme k uctívání Boha, má být každá osoba tiše. Mějte to na paměti a snažte se zachovávat dokonalý klid, a nešeptejte, nehovořte ani nešoupejte nohama (DBY, 167–168).

Mohu vás ujistit, že tím, že na nějakou dobu opustíme svá pole, abychom se shromáždili k uctívání našeho Boha, budou naše plodiny lepší, než kdybychom na poli strávili veškerý svůj čas. Můžeme zalévat a sázet a lopotit se, ale neměli bychom nikdy zapomenout, že Bůh je ten, kdo dává růst; a tím, že se společně shromažďujeme, zlepší se naše zdraví i duch, budeme lépe vypadat a věci tohoto světa kolem nás porostou více, a my budeme vědět lépe, jak se z nich těšit (DBY, 167).

Máme zachovávat [sabat] pro své vlastní časné dobro a duchovní blaho. Když vidíme farmáře v takovém spěchu, že se musí starat o úrodu a sušit seno, stavět plot nebo shánět dobytek v den sabatu, pokud jde o mně, považuji ho za slabého ve víře. Ztratil ducha svého náboženství, více nebo méně. Na práci nám stačí šest dnů [viz Exodus 20:9–11], a když si přejeme něco hrát, hrajme to v rámci šesti dnů, přejeme-li si jít na výlet, vyberte si jeden z oněch šesti dnů, ale v sedmý den přijďte na místo uctívání (DBY, 165).

Místo toho, abychom dovolili, aby nám práce zabírala sabat … máme pracovat tak málo, jak je to možné; je-li nutné uvařit jídlo, uvařte ho; ale můžete-li se bez toho obejít, bude to lepší. Pokud jde o dodržování sabatu podle Mojžíšova zákona, opravdu, nedělám to; neboť to by bylo téměř nad moje síly. Přesto v nové smlouvě máme mít na paměti, že máme jeden den v týdnu zachovávat jako svatý, jako den odpočinku – jako připomínku Pánova odpočinutí a odpočinutí Svatých; také pro naše časné dobro, neboť účel jeho ustavení je jasný – aby to prospívalo člověku. V této knize (Bibli) se píše, že sabat byl učiněn pro člověka. Je pro něho požehnáním. V tento den se má dělat co nejméně práce; má být oddělen jako den odpočinku, abychom se shromáždili na určeném místě, podle zjevení [viz NaS 59:10–12], vyznávali své hříchy, přinášeli své desátky a oběti a předstupovali před Pána (DBY, 164).

Nuže, bratří, mějte na paměti, že ti, kteří jdou v den sabatu bruslit, projíždět se v bryčce nebo na výlet – a je velmi mnoho těch, již to dělají – jsou slabí ve víře. Postupně, kousek po kousku, kousek po kousku se z jejich srdce a náklonnosti vytrácí duch jejich náboženství, a zanedlouho začínají vidět chyby na svých bratřích, chyby v naukách Církve, chyby v organizaci a nakonec opouštějí království Boží a jdou ke zničení. Skutečně si přeji, abyste to měli na paměti a abyste to pověděli svým sousedům (DBY, 165).

Ať jsme chudí či bohatí, pokud zanedbáváme své modlitby a svá shromáždění svátosti, zanedbáváme Ducha Páně, a zahaluje nás duch temnoty (DBY, 170).

Je nutné, abychom se zde shromažďovali sabat za sabatem, a ve shromážděních sboru … abychom učili, mluvili, modlili se, zpívali a nabádali. K čemu? Abychom měli na paměti našeho Boha a naše svaté náboženství. Je tento zvyk nutný? Ano; protože máme tak silný sklon zapomínat – jsme tak náchylní k tomu, abychom zbloudili, takže potřebujeme, aby nám evangelium znělo do uší jednou, dvakrát nebo až třikrát týdně, jinak, vizte, obrátíme se zpět ke svým modlám (DBY, 165).

Pán do nás zasadil božskost; a onen božský nesmrtelný duch vyžaduje, aby byl sycen. Uspokojí tento účel pozemské jídlo? Ne; to pouze udrží naživu toto tělo, pokud v něm přebývá duch, což nám dává příležitost činit dobro. Ona božskost v nás potřebuje potravu ze Zdroje, z něhož vzešla. Není ze země, není pozemská, ale je z nebe. Jedině zásady věčného života, Boha a božskosti, nasytí nesmrtelné schopnosti člověka a poskytnou pravé uspokojení (DBY, 165).

Přicházet uctívat do tohoto Tabernaclu a činit vůli Boží jeden den v týdnu, a po celý zbytek času se řídit svými vlastními sklony, je pošetilost; je to marné, a je to dokonalá fraška ohledně služby Bohu. Máme činit vůli Boží a trávit veškerý svůj čas naplňováním jeho záměrů, ať jsme v tomto Tabernaclu nebo jinde (DBY, 166).

Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota musejí být prožívány ke slávě Boží, stejně jako neděle, jinak nedosáhneme cíle svého snažení [viz NaS 59:11] (DBY, 166).

Shromažďujeme se, abychom posilovali a byli posilováni.

Dnes [o sabatu] se můžeme shromáždit, abychom si spolu povídali, abychom se posilovali a činili si navzájem další dobro (DBY, 167).

Když máme výsadu vzájemně spolu hovořit, promlouvejme slova podpory a útěchy. Když jste ovlivněni Duchem svatosti a čistoty, nechejte své světlo zářit; jste-li ale zkoušeni, pokoušeni a biti Satanem, nechejte si své myšlenky pro sebe – mějte ústa zavřená; protože mluvení přináší plody, buď dobré, nebo špatné povahy (DBY, 166).

Když [nějaký jedinec] zahajuje nebo uzavírá shromáždění modlitbou, žádný muž, žena a dítě ve shromáždění, kteří prohlašují, že jsou Svatými, nemá mít v srdci a ústech žádnou touhu nebo slova, kromě toho, co pronáší [osoba], která je mluvčím za celé shromáždění (DBY, 170).

Pokud má někdo z vás pocit, že ve vašich shromážděních není život, jak to občas slyším některé bratří říkat, potom je vaší povinností jít a do onoho shromáždění život vdechnout a udělat svou část pro to, aby se projevil vliv Ducha a moc Boží ve shromážděních ve vaší lokalitě (DBY, 170).

Využiji svobody k tomu, abych navrhl svým bratřím, kteří hovoří ke shromážděným, že naše proslovy mají být krátké, a pokud nejsou naplněny životem a duchem, nechť jsou kratší, neboť nemáme čas při této konferenci dovolit všem starším, kteří hovoří, aby kázali dlouhý proslov, ale máme jen čas říci několik slov pro vydání svědectví, udělit několik slov rady pro povzbuzení Svatých, pro posílení slabých, snažit se upevnit ty, kteří kolísají, a tak s královstvím Božím postoupit kupředu (DBY, 167).

Bratří a sestry, mám k vám jednu prosbu. Když mluvíte, mluvte tak, abychom vás slyšeli a abychom vám rozuměli… Nemáte-li co říci, dejte na mou radu a zůstaňte sedět. Máte-li co říci, řekněte to; a až to řeknete, přestaňte. Nechť vaše pocity řídí a ovládají zásady věčného života, jak tomu má být u dětí Božích, které se těší v pravdě a spravedlivosti (DBY, 167).

Mou největší touhou vůči mému Otci a Bohu je, abych hovořil tak, aby má slova byla pro něho přijatelná, a pro ty, kteří mě slyší, prospěšná (DBY, 168).

Když se snažím promluvit ke shromáždění, … prosím Boha, svého Nebeského Otce, ve jménu Ježíše Krista, aby mi dal svého Ducha a do srdce mi vložil to, co si přeje, abych řekl (DBY, 168).

Potřebuji pozornost shromážděných a víru těch, kteří víru mají; potřebuji moudrost Boží a jeho Ducha, aby byl v mém srdci a uschopnil mne hovořit tak, abych mohl vzdělávat lidi. Ačkoli jsem třicet sedm let veřejným řečníkem, zřídkakdy se postavím před shromáždění bez pocitu dětské plachosti; jestliže budu žít do věku Matuzalémova, nevím, zda z toho vyrostu. Existují pro to důvody, kterým rozumím. Když hledím do tváře chápavých bytostí, hledím na obraz Boha, kterému sloužím. Neexistuje nikdo, kdo by v sobě neměl určitý díl božskosti; a i když jsme oděni tělem, které je k obrazu našeho Boha, tato smrtelnost přesto ustupuje před onou částí božskosti, kterou jsme zdědili od svého Otce. Toto je důvod mé plachosti (DBY, 168).

Při proslovu ke shromáždění, i když řečník není schopen říci více než půl tuctu vět, a ty mají zvláštní stavbu, je-li jeho srdce čisté před Bohem, těchto několik lámaných vět má větší hodnotu než největší výmluvnost bez Ducha Páně, a v očích Boha, andělů a všech dobrých lidí je jejich skutečná cena větší. I když osoba při modlitbě pronese jenom několik slov, a ta jsou vyjádřena zvláštně, je-li srdce před Bohem čisté, tato modlitba zmůže více než Ciceronova výmluvnost [římský řečník žijící v prvním století př. Kr.]. Což se Pán, Otec nás všech, stará o způsob našeho vyjádření? Prosté, poctivé srdce zmůže u Pána více než veškerá pompa, pýcha, nádhera a výmluvnost vytvořená lidmi. Když hledí na srdce plné upřímnosti, bezúhonnosti a dětské prostoty, vidí zásadu, která vytrvá věčně – „To je duch mého království – duch, kterého jsem dal svým dětem“ (DBY, 169).

Věřím, že je naší povinností napodobovat vše, co je dobré, krásné, důstojné a chvályhodné. Máme napodobovat nejlepší řečníky a studovat, jak si navzájem předávat myšlenky v nejlepší a nejvybranější řeči, obzvláště když se s lidmi dělíme o velké pravdy evangelia pokoje. Obvykle používám tu nejlepší řeč, které jsem schopen (DBY, 169).

[Avšak] věřím … že kdybych ovládal veškeré mistrovství v řeči, které kdy učení získali, mého ducha by více těšila dětská konverzace, a to také v prostší řeči než je ta, která se používá v nejučenějších literárních stylech. Nejvíce mě těší jednoduchý a jasný způsob vyjadřování myšlenek (DBY, 169).

Postní den je dán pro pomoc potřebným a pro posílení svědectví.

Víte, že první čtvrtek v každém měsíci [nyní první neděli] máme jako postní den. Kolik lidí zde zná původ tohoto dne? Předtím, než se platily desátky, byli chudí podporováni prostřednictvím darů. V Kirtlandu přišli k Josephovi a chtěli pomoc, a on tam řekl, že bude postní den, o čemž bylo rozhodnuto. Bylo rozhodnuto, že se bude konat jedenkrát měsíčně, jako je tomu nyní, a vše, co by bylo toho dne snědeno, mouka nebo maso nebo máslo nebo ovoce nebo cokoli jiného, bude přineseno na postní shromáždění a předáno do rukou osoby vyvolené k tomuto účelu, aby se o to postarala a rozdělila to chudým (DBY, 169).

Při našich shromážděních o postním dnu se Svatí scházejí, aby vyjádřili své pocity a vzájemně se posílili ve své víře ve svaté evangelium (DBY, 169).

Nedostáváte právě tolik ducha inteligence, ducha poznání a utěšujících vlivů Ducha Svatého, aby lidé povstali a svědčili o věcech Božích, které znají, o těch věcech, které sami zažili? Nepřivádí vám to živě na mysl dobrotivost Páně tím, že vám zjevuje pravdy evangelia? Neposiluje to vaši víru, nezvyšuje to vaši důvěru a svědectví, že jste dítě Boží? S největší pravděpodobností ano. Tudíž, když někdo svědčí o věcech Božích, posiluje to jeho bratří, přesně jako v dávných dobách, kdy zachovávali radu „často spolu rozmlouvejte“, „posilujte bratří“ a tak dále (DBY, 170).

Přijímáním svátosti si připomínáme Spasitele a obnovujeme své smlouvy s naším Nebeským Otcem.

Bratřím a sestrám říkám, ve jménu Páně, že je naší povinností, a je to od nás vyžadováno Otcem v nebi, duchem našeho náboženství, našimi smlouvami s Bohem a mezi sebou navzájem, abychom zachovávali obřady domu Božího, a zejména v den sabatu, abychom se účastnili svátosti večeře Páně. Potom se zúčastněte shromáždění sboru a shromáždění kvora (DBY, 171).

Při obřadu [svátosti], jehož se zde účastníme, … ukazujeme Otci, že máme na paměti Ježíše Krista, našeho Staršího Bratra; dosvědčujeme mu, že jsme ochotni vzít na sebe jeho jméno. Když tak činíme, chci zde mysl, stejně jako tělo. Chci zde celého člověka, když přicházíte na shromáždění (DBY, 171).

Chtěl bych své bratří a sestry nabádat k tomu, aby tento obřad přijímali každou neděli, když se shromáždíte … Prosím vás, bratří a sestry, abyste o tomto obřadu důkladně rozjímali a celým svým srdcem hledali Pána, abyste poslušností vůči tomuto obřadu mohli získat zaslíbená požehnání. Učte jeho zachovávání své děti; vštěpujte jim do mysli jeho nezbytnost. Jeho zachovávání je pro naši spásu právě tak nutné, jako kterýkoli další obřad a přikázání, které byly ustaveny, aby lidé mohli být posvěceni, aby jim Ježíš mohl žehnat a dávat jim svého ducha a vést je a řídit, aby si mohli zajistit život věčný. Vštěpujte svým dětem do mysli posvátnost tohoto důležitého obřadu (DBY, 171–172).

[Svátost přijímáme] na památku smrti našeho Spasitele; od jeho učedníků se to vyžaduje, dokud opět nepřijde, bez ohledu na to, jak dlouho to může trvat. Bez ohledu na to, kolik generací přijde a odejde, od těch, kteří v něho věří, se vyžaduje, aby jedli chléb a pili víno [nebo dnes vodu] na památku jeho smrti a utrpení, dokud opět nepřijde. Proč se to od nich vyžaduje? Aby dosvědčili Otci, Ježíšovi a andělům, že v něho věří a že ho touží následovat v obnovení, že touží dodržovat jeho přikázání, budovat jeho království, ctít jeho jméno a sloužit mu s nerozděleným srdcem, aby mohli být hodni jíst a pít s ním v království jeho Otce. Právě z tohoto důvodu se Svatí posledních dnů účastní obřadu večeře Páně (DBY, 172).

V čem spočívá prospěch, který z tohoto obřadu odvozujeme? Spočívá v poslušnosti příkazů Páně. Když jsme poslušni přikázání našeho Nebeského Otce, rozumíme-li správně obřadům domu Božího, obdržíme všechny sliby spojené s poslušností prokazovanou jeho přikázáním (DBY, 172).

Je to jedno z největších požehnání, kterému se můžeme těšit, přijít před Pána a před anděly a jeden před druhého, abychom dosvědčili, že pamatujeme na to, že Pán Ježíš Kristus zemřel pro nás. To dokazuje Otci, že pamatujeme na své smlouvy, že milujeme jeho evangelium, že rádi dodržujeme jeho přikázání a že rádi ctíme jméno Pána Ježíše na zemi (DBY, 172).

Doporučení ke studiu

Svěcení dne sabatu přináší časná i duchovní požehnání.

Jaké jsou Pánovy požadavky pro svěcení dne sabatu? Jaká požehnání plynou ze svěcení sabatu? (Viz také NaS 59:9–16.)
President Young prohlásil: „Je nutné, abychom se … shromažďovali … ve shromážděních.“ Co nám řekl, že máme dělat, když se „shromáždíme k uctívání“? Co nám může bránit ve shromažďování k uctívání Boha o sabatu?
Co se podle presidenta Younga děje „kousek po kousku“, když nejsme poslušni přikázání světit sabat? Jaké otázky bychom si na základě prohlášení presidenta Younga mohli položit, abychom stanovili, zda jsou určité činnosti v den sabatu vhodné? (Například: Prospívá tato činnost našemu duchovnímu blahu? Živí naši víru? Pomáhá nám požehnat druhé?)
Proč máme Pána uctívat každý den, a ne jenom o sabatu? (Viz také NaS 59:11.) V čem se uctívání v pracovních dnech může shodovat s uctíváním o sabatu, nebo v čem se naopak může od něho lišit? Jak můžeme prožít každý den „ke slávě Boží“?

Shromažďujeme se, abychom se posilovali a byli posilováni.

Proč je důležité, abychom se o sabatu shromažďovali k uctívání? Co má být naším záměrem, když se ve svých nedělních shromážděních navzájem zdravíme, když mluvíme nebo učíme? (Viz také NaS 43:8–9.) Jak vám pomáhají vaše vztahy s ostatními Svatými posledních dnů?
Jakou radu dal president Young těm, již jsou vyzváni, aby mluvili na církevních shromážděních? Proč je vliv Ducha Svatého důležitější než používání výmluvných slov? Co president Young očekával od členů na shromáždění? Jak bychom mohli vhodně „vdechnout život“ do našich shromáždění? (Viz také NaS 50:21–24.)

Postní den je dán pro pomoc potřebným a pro posílení svědectví.

Proč byl podle presidenta Younga ustaven postní den?
Jaký vliv má poskytování štědrých postních obětí na dárce?
O postní neděli máme příležitost navzájem si vydávat svědectví. Co to znamená vydávat svědectví? Proč je pro nás životně důležité vydávat svědectví a slyšet, jak druzí dělají totéž? Jaký vliv máme na druhé, když svědčíme o věcech Božích? Jak jsme v průběhu toho ovlivňováni? Jak svědectví druhých posílila vaši víru?

Přijímáním svátosti si připomínáme Spasitele a obnovujeme své smlouvy s naším Nebeským Otcem.

Nejvýznamnější věc, kterou při svých nedělních shromážděních děláme, je přijímání svátosti. Proč Pán vyžaduje pozornou účast při svátosti? (Viz také NaS 27:2.)
Co slibujeme, když přijímáme svátost? (Viz modlitby svátosti v NaS 20:75–79 nebo Moroni 4; 5.) Co to znamená vzít na sebe jméno Kristovo? Co Pán slibuje těm, již přijímají svátost s úplnou oddaností? Jak můžeme tato slíbená požehnání obdržet?
Jak může přijímání svátosti posilovat po všechny dny v týdnu naši oddanost vůči Spasiteli? (Viz také NaS 59:9–12.)