4. krok: Provést důkladné a nebojácné morální sebehodnocení a zapsat si ho.

Klíčová Zásada: pravda

Účelem 4. kroku je ohlédnout se za svou minulostí, abychom lépe porozuměli svým slabostem a rozpoznali, co nám brání stát se takovými, jako je Spasitel, a sloužit druhým. Naši schopnost vidět věci jasně zastiňují například naše obavy, ospravedlňování a popírání reality. My však nemůžeme něco změnit, pokud si toho nejsme plně vědomi. Naše sebehodnocení nám pomáhá porozumět všemu, co stojí v cestě našemu procesu léčení. Zapsat si své sebehodnocení vyžaduje, abychom byli upřímní sami k sobě ohledně toho, kdo jsme a kde se nacházíme; díky tomu pak budeme moci požádat Boha, aby nám pomohl se změnit, stát se lepšími a uzdravit se.

My všichni jsme zažili velmi obtížné chvíle. Máme zlomené srdce a bolestivé emoční jizvy. Obrátili jsme se k návykovým látkám a návykovému chování, které otupuje bolest, a poté jsme se rozhodli, že tuto dočasnou úlevu budeme dál vyhledávat. Toto chování nám způsobilo ještě větší bolest, což nám poskytlo další důvod k tomu, abychom se s danou situací snažili vyrovnat pomocí závislosti. Bolesti života a naše návykové chování se proměnily v hory hanby, které jsme se snažili skrývat, zapomenout na ně nebo je popírat.

Naše závislosti, obavy a popírání reality ochromily naši schopnost se nad svým životem upřímně zamyslet. Popírali jsme nebo jsme nechápali, jakou škodu a zkázu naše závislost ve vztazích způsobuje. A tak jsme se ze všech sil snažili zapomenout, ospravedlňovat se nebo lhát sami sobě, abychom se dokázali se svou bolestí vyrovnat. V důsledku toho jsme nedokázali mnohé své chyby rozpoznat nebo jsme se na ně snažili zapomenout. Lhali jsme sami sobě tak přesvědčivě, že velkou část své minulosti nyní nedokážeme vidět jasně. Náš patron a další členové odvykacích skupin nás požádali, abychom udělali to, co je velmi těžké, a přiznali si, na co jsme možná zapomněli nebo co jsme nebyli ochotni vidět. Teprve pak jsme dokázali pochopit, že potřebujeme Spasitele, aby nás uzdravil.

Vyhlídka na to, že bychom si měli připomínat svou minulost a poté to zapsat, nám připadala velmi náročná a někdy dokonce neuskutečnitelná. Stálo to hodně úsilí a práce. Museli jsme zpytovat srdce a mysl, abychom si vzpomněli na své minulé zážitky, a bylo pro nás těžké si je zapsat. Důležité však bylo si k tomu sednout a začít psát. To nás donutilo procvičovat si nově posílenou důvěru v Boha. Naděje, že můžeme být uzdraveni a vysvobozeni ze zajetí a že nám může být odpuštěno, nám dodávala odvahu se o to pokusit. Požádali jsme Boha, aby nám pomohl překonat strach. Požádali jsme Ho, aby nám pomohl pamatovat na naše chyby a bolest a čelit jim s odvahou. A On nás vyslyšel a byl nám nablízku.

Naši patroni hráli zásadní roli v tom, že nám pomohli odvážně podniknout tento krok. Díky tomu, že tímto krokem sami prošli, nás mohli povzbudit a pomoci nám vidět naši minulost jasně. Nedokázali jsme vše vidět dokonale, ale vynaložili jsme to nejlepší úsilí. A nakonec to stačilo. Tím, že jsme rozpoznali a odhalili ničivé prvky ve svém životě, jsme učinili nezbytný krok k tomu, abychom je odstranili. Také jsme zjistili, že je užitečné uvědomit si, co bylo v naší minulosti dobré, a zahrnout do svého sebehodnocení i to pozitivní, co jsme udělali, a silné stránky, které jsme si vypěstovali. 4. krok nám pomohl podat Bohu upřímnou zprávu o tom, kdo jsme, včetně našich slabostí i silných stránek.

Tento písemný přehled našich pocitů zlosti, obav, ublížení i silných stránek se stává na naší cestě k vyléčení velmi důležitým přínosem. Až se časem dostaneme k 6. a 7. kroku, použijeme toto sebehodnocení k tomu, abychom si prošli své slabé stránky, které nás udržují v ničivém koloběhu. Například právě pýcha a strach nám bránily přiznat si své chyby, což způsobilo poškození vztahů s druhými a vzájemné důvěry. Až poté přejdeme k 8. a 9. kroku, budeme moci odpustit lidem z tohoto našeho písemného sebehodnocení a napravit s nimi svůj vztah.

Akční krok

Tento program zahrnuje konání a jednání. Náš pokrok závisí na důsledném uplatňování těchto kroků v každodenním životě. Tomuto se říká „práce na krocích“. Následující jednání nám pomáhá přicházet ke Kristu a získávat vedení a moc nutnou k tomu, abychom podnikli další krok v našem odvykání.

S pomocí patrona sepsat sebehodnocení

V tomto kroku začínáme uplatňovat víru prostřednictvím svých skutků (viz Jakub 2:17−18). Pro mnohé z nás je to ten nejtěžší krok. Může to být náročné, bolestivé a zdrcující a můžeme mít pocit, že se musíme zodpovídat ze všeho, co se v naší minulosti stalo. Sepsání sebehodnocení však nemusí být nezvládnutelný úkol. Můžeme si k tomu sednout, pomodlit se a začít psát, i když napíšeme něco jen o jedné otázce nebo události.

Projděte si prosím příklady a zásady uvedené v dodatku (například pracovní list). Můžeme použít jeden z těchto příkladů jako vzor, který nám pomůže začít. Pokud si tento proces příliš zkomplikujeme, bude pro nás mnohem těžší začít nebo dosáhnout pokroku. A tak při sepisování svého prvního sebehodnocení může být nejlepší snažit se o jednoduchost. Vždy se k tomu můžeme znovu vrátit i během doby, kdy budeme dál pracovat na jednotlivých krocích. Při sepisování svého sebehodnocení prosím spolupracujte se svým patronem. Bůh nám v tomto úsilí bude žehnat a my toho nikdy nebudeme litovat.

Studium a porozumění

Následující verše z písem a citáty církevních vedoucích nám mohou při naší léčbě závislosti pomoci. Můžeme je používat k přemítání, při studiu a psaní deníku. Musíme pamatovat na to, že při psaní je třeba být upřímní a konkrétní, abychom z toho získali co největší užitek.

Závislost je příznakem

Neboť jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový je. (Viz Přísloví 23:7.)

Mnozí z nás se domnívali, že naše závislost je fyzický problém. Překvapilo nás, když jsme zjistili, že kořeny našeho návykového chování spočívají v našich myšlenkách, pocitech a přesvědčeních. Zdá se, že k uvíznutí v závislosti nás dovedla složitá kombinace vlivů našeho myšlení, těla a postojů. Zjistili jsme, že naším hlavním problémem není návykové chování, ale škodlivé řešení našich skutečných problémů.

• Jak mi tento pohled na mou závislost může pomoci při sepisování sebehodnocení?

Proveďte sebehodnocení

V písmech nacházíme mnoho výzev k tomu, abychom se na sebe zblízka a upřímně podívali. Krásný příklad se nachází v Almovi 5:14. Prorok Alma nám položil tyto sebehodnoticí otázky: „Jste duchovně zrozeni z Boha? Přijali jste obraz jeho do své tváře? Prožili jste tuto mocnou změnu v srdci svém?“ Doporučujeme vám prostudovat si zbytek 5. kapitoly Almy, kde najdete další příklady otázek týkajících se sebehodnocení, které si můžeme položit.

Provést zhodnocení toho, kde se v současné době nacházíme, může být velmi užitečné. Například podniku, který pravidelně neprovádí inventuru svých aktiv a pasiv, se obvykle nedaří. Inventura je pro majitele podniku příležitostí objektivně posoudit, co má určitou cenu či hodnotu a má se udržet, a co je nevýhodné a má se vyřadit. Pokud majitel podniku upadne do pasti nepoctivosti a bude ohledně skutečného stavu inventáře klamat sám sebe, nebude schopen činit správná rozhodnutí o hodnotě svého zboží.

Podobně je důležité, abychom se upřímně a poctivě zamysleli nad svým životem a charakterem.

• Čemu mě Duch Svatý učí ohledně mého sklonu popírat realitu mého stavu a mé situace, když se modlím a prosím Boha, aby mi pomohl být čestným/čestnou a upřímným/upřímnou?

• Jak jsem oklamával(a) sám/sama sebe ohledně svých slabostí?

• V jakém smyslu jsem nedokázal(a) vidět svou skutečnou hodnotu a sílu?

Postavte se své minulosti čelem

„A když se chci radovati, srdce mé sténá pro hříchy mé; nicméně vím, v koho důvěřuji.“ (2. Nefi 4:19.)

Když jsme prováděli sebehodnocení, byly chvíle, kdy naše srdce sténalo kvůli hříchům a bolesti, k nimž jsme se stavěli čelem.

• Jak mi může pomoci důvěra v Boha, když provádím sebehodnocení a stavím se čelem ke svým hříchům a bolesti?

Důvěřujte Mu, že vás uzdraví

„Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“ (Přísloví 3:5–6.)

Sebehodnocení nám může pomoci vidět celkový obraz. Pomáhá nám uvědomit si své myšlenky, pocity a jednání i to, na koho mají naše rozhodnutí vliv. Dvěma společnými tématy, která se často prolínala naším sebehodnocením, byl strach a přílišné spoléhání se na sebe sama. Závazek, který jsme si dali ve 3. kroku, spočíval v tom, že budeme důvěřovat Bohu a tomuto procesu léčení. Naše sebehodnocení je dalším krokem v tomto procesu a poskytne nám konkrétní náměty, jak postupovat.

• V čem by byly můj život a mé rozhodnutí jiné, kdybych se vzdal(a) pýchy a místo toho se rozhodl(a) spoléhat na Boha a důvěřovat Mu?

• Kvůli čemu váhám, když mám pokročit ve svém závazku předat svůj život a vůli do péče Boží?

• Když se Boha ptám, zda se o mě bude starat na každém kroku mé léčby, jakou odpověď dostávám v srdci a v mysli prostřednictvím Ducha Svatého? Mějte na paměti, že to, jak se o nás Bůh stará, se může lišit od toho, co bychom si zvolili my sami.

Duchovní nemoc

„Někdy duchovní nemoc přichází v důsledku hříchu nebo zraněných citů. Někdy duchovní kolapsy přicházejí tak postupně, že jsme jen stěží schopni říci, co se děje. Podobně jako vrstvy usazené horniny mohou duchovní bolest a zármutek narůstat v průběhu času a mohou tížit našeho ducha natolik, že je až nemožné je snášet. …

Avšak jen to, že duchovní zkoušky jsou skutečné, neznamená, že jsou nevyléčitelné.

Můžeme se duchovně uzdravit.

Dokonce i ty nejhlubší duchovní rány – ano, i ty, které se mohou zdát nevyléčitelné – lze zahojit.“ (Dieter F. Uchtdorf, „Nositelé nebeského světla“, Liahona, listopad 2017, 78.)

Zamyslete se nad třemi nejhoršími věcmi, které jste ve svém životě udělali. Byli jste nablízku Spasiteli a Jeho Duchu, když jste to učinili? Pokud jste na tom byli podobně jako my, nebyli jste otevření vůči Jeho Duchu. Mnozí v procesu léčení nazývají tento stav odpojení „duchovní nemocí“.

• Jsem duchovně nemocný/nemocná, když se oddávám návykovému a nesprávnému chování? Proč ano, nebo proč ne?

Zloba a zášť

Podstatnou součástí našeho sebehodnocení je sepsat naše pocity zloby a zášti. Patří mezi ně nevraživost, kterou jsme chovali k lidem, institucím a dalším věcem, které nám podle našeho názoru ublížily nebo se k nám zachovaly nespravedlivě. Zaobírání se pocity zášti bylo jedním z nejjedovatějších a nejzhoubnějších vlivů, které naši závislost poháněly. Stavělo nás to proti druhým a vedlo nás to k tomu, že jsme se ohledně svých vlastních špatných nebo apatických rozhodnutích cítili ospravedlněni.

Když jsme se vědomě rozhodli se za druhé modlit a prosit Boha, aby jim požehnal každým požehnáním, o které bychom usilovali i my sami, nalezli jsme nebeskou pomoc, díky níž jsme dokázali viděli druhé v novém a láskyplném světle. „Někomu odpustit může vyžadovat nesmírnou odvahu a pokoru. Může to vyžadovat i čas. Je zapotřebí, abychom vložili víru a důvěru v Pána, přičemž převezmeme zodpovědnost za stav svého srdce. V tomto spočívá význam a moc naší svobody jednání.“ (Amy A. Wrightová, „Kristus uzdravuje to, co je pochroumané“, Liahona, květen 2022, 82.)

• Dokážu se rozhodnout, že na lidi, k nimž pociťuji nevraživost, budu mít nový náhled? Je možné, že když mi tito lidé ublížili, byli podobně jako já duchovně nemocní a odtržení od Boha?

• Pokud s problémem zloby zápasím, jak mohu změnit svůj přístup k modlitbě za tyto lidi?