Kristus uzdravuje to, co je pochroumané
Dokáže uzdravit pochroumané vztahy s Bohem či s druhými i pochroumané součásti nás samotných.
Před několika lety na rodinném setkání požádal můj tehdy osmiletý synovec William našeho nejstaršího syna Britona, aby si s ním šel hrát s míčem. Briton nadšeně odpověděl: „Ano! Půjdu rád!“ Hráli si už docela dlouho, když tu míč Britonovi nějak vyklouzl a rozbil jeden ze starožitných květináčů jeho prarodičů.
Britonovi bylo hrozně. Když začal sbírat střepy z květináče, William za ním přišel a láskyplně ho poklepal po zádech. Pak ho utěšil: „Neboj, Britone. Jednou jsem u babičky a dědy taky něco rozbil a babička mi dala ruku kolem ramen a řekla: ‚To nevadí, Williame. Je ti teprve pět.‘“
Načež Briton zvolal: „Ale mně je 23, Williame!“
Z písem se lze dozvědět mnohé o tom, jak nám Spasitel Ježíš Kristus pomůže se vyrovnat s tím, co je v našem životě rozbité či pochroumané, bez ohledu na náš věk. Dokáže uzdravit pochroumané vztahy s Bohem či s druhými i pochroumané součásti nás samotných.
Pochroumané vztahy s Bohem
Když Spasitel učil v chrámu, přivedli k Němu zákoníci a farizeové jednu ženu. Celý její příběh neznáme, jen to, že byla přistižena, „když cizoložila“.1 Písma často zmiňují jen malou část něčího života a my někdy na základě této části máme sklon dotyčného buď oslavovat, nebo odsuzovat. Ničí život však nelze pochopit na základě jednoho velkolepého okamžiku ani jednoho politováníhodného veřejného selhání. Účelem těchto příběhů z písem je pomoci nám uvědomit si, že Ježíš Kristus byl odpovědí tehdy a je jí i nyní. Zná náš úplný příběh a přesně ví, co nás sužuje, a zná i naše schopnosti a zranitelnosti.
Kristova odpověď této drahocenné dceři Boží zněla: „Aniž já tebe odsuzuji. Jdiž a nehřeš více.“2 Jiný způsob, jak říci „jdiž a nehřeš více“, by mohl být „jdi a změň se“. Spasitel ji vybízel k pokání, ke změně chování, k přehodnocení toho, s kým se stýká a jak vnímá sama sebe, a ke změně vlastního srdce.
Díky Kristu nám rozhodnutí „jít a změnit se“ může rovněž umožnit „jít a uzdravit se“, neboť On je zdrojem uzdravení všeho, co je v našem životě pochroumané. Kristus jakožto Prostředník a Přímluvce u Otce posvěcuje a uvádí do pořádku pochroumané vztahy a, což je nejdůležitější, vztah mezi námi a Bohem.
Překlad Bible od Josepha Smitha objasňuje, že dotyčná žena se řídila radou Spasitele a změnila svůj život: A žena oslavovala Boha od oné hodiny a věřila ve jméno Jeho.3 Naneštěstí neznáme její jméno ani další podrobnosti o jejím životě po zmíněném okamžiku, neboť v jejím případě by pokání a změna jistě vyžadovaly velké odhodlání, pokoru a víru v Ježíše Krista. Víme však, že to byla žena, která věřila ve jméno Jeho a rozuměla tomu, že není mimo dosah Jeho nekonečné a věčné oběti.
Pochroumané vztahy s druhými
V 15. kapitole Lukáše čteme podobenství o muži, který měl dva syny. Mladší syn požádal otce o své dědictví, podnikl cestu do daleké země a promrhal své jmění tím, že vedl nezřízený život.4
„A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.
I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.
I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, ale žádný nedával jemu.
Přišed pak sám k sobě, řekl: Jak mnozí nájemníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!
Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,
Aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých.
I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.“5
Skutečnost, že otec běžel k synovi, je podle mě významná. Osobní utrpení, které syn svému otci způsobil, bylo jistě hluboké a silné. Stejně tak mohl být otec kvůli skutkům svého syna opravdu v rozpacích.
Proč tedy tento otec nepočkal, dokud se mu syn neomluví? Proč předtím, než synovi projevil odpuštění a lásku, nevyčkal na nabídku nápravy a usmíření? Často jsem o tom přemítala.
Pán nás učí, že odpouštět druhým je všeobecně platné přikázání: „Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“6 Někomu odpustit může vyžadovat nesmírnou odvahu a pokoru. Může to vyžadovat i čas. Je zapotřebí, abychom vložili víru a důvěru v Pána, přičemž převezmeme zodpovědnost za stav svého srdce. V tomto spočívá význam a moc naší svobody jednání.
Spasitel svým vykreslením onoho otce v podobenství o marnotratném synovi zdůraznil, že odpuštění je jedním z nejvznešenějších darů, které můžeme dávat jeden druhému a nejkonkrétněji i sami sobě. Zbavit své srdce břemene prostřednictvím odpuštění není vždy lehké, ale díky uschopňující moci Ježíše Krista je to možné.
Pochroumané součásti nás samotných
Ve 3. kapitole Skutků se dozvídáme o muži, který se narodil chromý a „kteréhož sázeli na každý den u dveří chrámových, kteréž slouly krásné, aby prosil za almužnu těch, kteříž vcházeli do chrámu“.7
Tomuto chromému žebrákovi bylo přes 40 let8 a trávil celý život ve zdánlivě nekonečném stavu bídy a čekání, protože byl závislý na štědrosti druhých.
Jednoho dne spatřil „Petra a Jana, ani vcházeti měli do chrámu, [a] prosil, aby mu almužnu dali.
I pohleděv naň Petr s Janem, řekl: Hleď na nás.
A on pilně pohleděl na ně, naděje se, že něco vezme od nich.
Tedy řekl Petr: Stříbra a zlata nemám, ale což mám, to tobě dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď.
I ujav jej za ruku jeho pravou, pozdvihl ho, a hned utvrzeny jsou nohy jeho i kloubové.
A zchytiv se, stál, a chodil, a všel s nimi do chrámu, chodě, a poskakuje, a chvále Boha.“9
Nezřídka se stává, že podobně jako onen chromý žebrák u chrámové brány trpělivě – nebo občas i netrpělivě – čekáme na Pána.10 Čekáme na fyzické nebo emoční uzdravení. Čekáme na odpovědi, které proniknou do nejhlubšího nitra našeho srdce. Čekáme na zázrak.
Čekání na Pána pro nás může být posvátným místem – místem pro zušlechťování a zdokonalování, kde můžeme poznávat Spasitele hluboce osobním způsobem. Čekání na Pána může být také místem, kde se možná občas stane, že se budeme ptát: „Ó Bože, kde jsi?“11 Místem, kde duchovní vytrvalost vyžaduje, abychom uplatňovali víru v Ježíše Krista tím, že se budeme záměrně rozhodovat pro Něj – znovu a znovu a znovu. Znám ono místo a rozumím tomuto druhu čekání.
Strávila jsem bezpočet hodin v onkologickém zařízení, spojena ve svém utrpení s mnohými, kteří toužili po uzdravení. Někteří přežili; jiní ne. Niterným způsobem jsem se poučila o tom, že vysvobození z našich zkoušek se u každého z nás liší, a proto se máme méně zaměřovat na to, jak ono vysvobození probíhá, a více na Vysvoboditele samotného. Vždy máme klást důraz na Ježíše Krista!
Uplatňovat víru v Krista znamená nejen vkládat důvěru v Boží vůli, ale i v Jeho načasování. On přesně ví, co potřebujeme a kdy právě to potřebujeme. Když se podřídíme vůli Páně, obdržíme nakonec mnohem více než to, po čem jsme zprvu toužili.
Drazí přátelé, všichni máme v životě něco, co je rozbité či pochroumané a potřebuje to spravit, vyřešit nebo uzdravit. Když se obrátíme na Spasitele, když uvedeme své srdce a mysl do souladu s Ním, když budeme činit pokání, přijde za námi „s uzdravováním v křídlech svých“,12 dá nám láskyplně ruku kolem ramen a řekne: „Nevadí. Je ti teprve 5 – nebo 16, 23, 48, 64, 91. Dáme to spolu do pořádku!“
Svědčím o tom, že ve vašem životě není nic rozbitého či pochroumaného, na co by tato léčebná, vykupující a uschopňující moc Ježíše Krista nestačila. V posvátném a svatém jménu Toho, kdo má moc uzdravovat, Ježíše Krista, amen.