1. krok: Přiznat si, že závislost nejsme schopni překonat vlastními silami a že se náš život stal nezvladatelným.

Klíčová zásada: čestnost

U mnohých z nás závislost začala zvědavostí. U některých z nás začala v důsledku ospravedlněné potřeby (například užíváním léku na předpis) nebo jako projev vědomého vzdoru. Někteří z nás se závislostí začali ve snaze uniknout bolesti. Mnozí z nás se na tuto cestu vydali v době, když jsme sotva dospívali. Ať již byly naše motivy a okolnosti jakékoli, brzy jsme zjistili, že tato závislost přináší více než jen úlevu od fyzické bolesti. Uvolnila stres nebo otupila naše pocity. Pomohla nám vyhýbat se našim problémům − přinejmenším jsme ti to mysleli. Na chvíli jsme měli pocit, že jsme osvobozeni od strachu, starostí, samoty, zklamání, lítosti či nudy. Ale protože život je plný situací, které takovéto pocity vyvolávají, uchylovali jsme se ke své závislosti čím dál častěji. Závislost se stala jedním z hlavních prostředků, kterými jsme se snažili vyrovnat se svými potřebami a emocemi. Spasitel Ježíš Kristus tomuto niternému zápolení rozumí. President Spencer W. Kimball řekl: „Ježíš považoval hřích za něco špatného, ale byl také schopen vidět hřích jako něco, co vyvěrá z hlubokých a neuspokojených potřeb na straně hříšníka.“ („Jesus: The Perfect Leader“, Ensign, Aug. 1979, 5.)

Přesto si většina z nás nedokázala uvědomit nebo připustit, že jsme ztratili schopnost odolat a vyvarovat se závislosti vlastními silami. Když jsme se cítili nejhůře, mnozí z nás měli pocit, že nemáme moc na výběr. Jak poznamenal president Russell M. Nelson: „Závislost nás časem připraví o svobodu rozhodování. Prostřednictvím chemických procesů může být člověk doslova odpojen od své vlastní vůle.“ („Addiction or Freedom“, Ensign, Nov. 1988, 7.)

Chtěli jsme přestat, ale ztratili jsme veškerou naději. Někteří z nás, naplněni strachem a zoufalstvím, dokonce zvažovali, že jedinou možností bude život ukončit. Ale uvědomili jsme si, že toto není cesta, kterou by Nebeský Otec chtěl, abychom se vydali.

Bylo těžké přiznat si návykové chování. Popírali jsme závažnost svého stavu a snažili se vyhnout odhalení a následkům našich rozhodnutí tím, že jsme své chování zlehčovali nebo skrývali. Neuvědomovali jsme si, že oklamáváním druhých i sebe se do závislosti propadáváme ještě hlouběji. Jak se naše bezmocnost vůči závislosti prohlubovala, mnozí z nás začali hledat chyby na rodině, přátelích, církevních vedoucích, a dokonce i na Bohu. Dostali jsme se do ještě větší izolace a stranili se druhých − a zvláště Boha.

Když jsme se uchylovali ke lhaní a tajnůstkaření v naději, že tím omluvíme sami sebe nebo že vinu svalíme na druhé, duchovně jsme slábli. Každou další lží a skrýváním závislosti jsme se svazovali lněnými provázky, z nichž se později staly silné řetězy (viz 2. Nefi 26:22). Pak nastala chvíle, kdy jsme byli postaveni tváří v tvář skutečnosti. Již jsme nemohli skrývat svou závislost lhaním nebo slovy: „Vždyť to není tak hrozné!“

Někdo z našich blízkých, lékař, soudce nebo církevní vedoucí nám řekli pravdu, kterou jsme již nemohli popřít − závislost nám ničí život. Když jsme se upřímně podívali do své minulosti, přiznali jsme, že nic z toho, co jsme zkoušeli na vlastní pěst, nefungovalo. Uznali jsme, že naše závislost se prohloubila. Uvědomili jsme si, jak moc nám závislost poničila vztahy s druhými a připravovala nás o jakýkoli pocit vlastní hodnoty. V tomto okamžiku jsme učinili první krok ke svobodě a vyléčení tím, že jsme našli odvahu si přiznat, že se jedná o něco více než jen nějaký problém či zlozvyk.

Konečně jsme si přiznali pravdu, že náš život se stal nezvladatelným a že k překonání závislosti potřebujeme pomoc. Uznali jsme, že sami sebe vyléčit nedokážeme, a přiznali jsme si, že nedokážeme zůstat střízliví a zároveň žít s jakoukoli formou své závislosti. Uvědomili jsme si, že k tomu, abychom k sobě mohli být upřímní, potřebujeme pomoc od Boha i od druhých. Na tomto upřímném uvědomění si porážky a naší následné podrobení se realitě, bylo úžasné to, že naše léčení konečně začalo.

Čestnost je základem všech dalších kroků a pomáhá nám uvědomovat si, že potřebujeme Spasitele. President Dieter F. Uchtdorf, který byl v té době členem Prvního předsednictva, učil: „Schopnost vidět sebe sama v jasném světle je naprosto zásadní pro to, abychom duchovně rostli a prospívali. Pokud naše slabosti a nedostatky zůstávají skryté ve stínu, pak je vykupující moc Spasitele nemůže uzdravit a učinit z nich silné stránky [viz Eter 12:27].“ („Jsem to já, Pane?“, Liahona, listopad 2014, 58.)

Když jsme se oddávali závislosti, lhali jsme sobě i druhým, ale sami sebe jsme ve skutečnosti oklamat nemohli. Předstírali jsme, že je nám dobře, chvástali jsme se a hýřili výmluvami. Ale hluboko v nitru jsme věděli, že když se budeme oddávat závislosti, povede to k ještě většímu zármutku. Světlo Kristovo nám to dál připomínalo. Popírat tuto pravdu bylo únavné, a když jsme si konečně přiznali, že máme problém, byla to pro nás úleva. Nakonec jsme našli malinkou mezeru, kterou do nás vklouzla naděje. Když jsme se rozhodli si přiznat, že máme problém, a byli jsme ochotni usilovat o podporu a pomoc, umožnili jsme naději, aby rostla.

Akční kroky

Tento program zahrnuje konání a jednání. Náš pokrok závisí na důsledném uplatňování těchto kroků v každodenním životě. Říká se tomu „práce na krocích“. Následující jednání nám pomáhá přicházet ke Kristu a získávat vedení a moc nutné k tomu, abychom podnikli další krok v našem odvykání.

Odložit pýchu a usilovat o pokoru

Pýcha a čestnost nemohou existovat vedle sebe. Pýcha je pouhá iluze a základní součást každé závislosti. Pýcha zkresluje pravdu o věcech − jaké jsou, jaké byly a jaké budou. Je to hlavní překážka v našem procesu léčení. President Ezra Taft Benson řekl:

„Pýcha je ve své podstatě soupeřivá. Stavíme svou vůli proti vůli Boží. Když směřujeme svou pýchu vůči Bohu, činíme tak v duchu ‚má vůle se staň, a ne tvá‘. …

Naše vůle v protikladu k vůli Boží pak popouští uzdu touhám, choutkám a vášním.

Pyšní se nedokáží smířit s tím, že by vedení jejich životu poskytovala pravomoc Boží. Stavějí své pojetí pravdy proti Boží ohromné znalosti, své schopnosti proti Boží kněžské moci, své úspěchy proti Jeho mocným dílům.“ (Učení presidentů Církve: Ezra Taft Benson [2014], 230.)

V určitém okamžiku jsme se museli rozhodnout, že se své pýchy vzdáme a že se ke své závislosti postavíme čestně. Není snadné být pokorný, překonat celé ty roky, kdy jsme žili v sebeklamu, a nakonec se rozhodnout pro čestnost, ale časem se to stává velkým požehnáním.

Když jsme se konečně zbavili pýchy a stali se pokornými, byl to pro nás zásadní zlom. Většina z nás se nepokořila sama od sebe, ale byli jsme donuceni být pokornými (viz Alma 32:13). Ať tak či onak, dostihly nás důsledky naší závislosti a my jsme přišli o to, co nám bylo drahé − o domov, o práci, o rodinu, a dokonce i o svobodu. Ztratili jsme důvěru rodiny a přátel. Ztratili jsme sebeúctu a sebedůvěru čelit životním výzvám a těžkostem. Padli jsme až na dno, a i když byla následná pokora bolestivá, byl to začátek našeho léčení.

Vyléčit se ze závislosti není snadné − vyžaduje to usilovnou práci. Nakonec jsme si ale uvědomili, že cena, kterou platíme za setrvání v závislosti, je mnohem vyšší než cena za vyléčení. Jakmile jsme se zbavili pýchy, byli jsme připraveni vydat se na cestu vedoucí k osvobození od závislosti.

Být upřímní a promluvit si s někým

Důležitým skutkem, který nám pomůže být ohledně své závislosti upřímní, je s někým si o ní promluvit. Vzhledem k tomu, že nás naše závislost vedla k tomu, abychom si vše ospravedlňovali, rozumově zdůvodňovali a lhali druhým i sami sobě, mnozí z nás jsou odborníci na klamání. Tento klam nám umožňuje setrvávat v závislosti a je pro nás těžké vidět věci tak, jak opravdu jsou. Když své chování zlehčujeme a ospravedlňujeme, mylně se domníváme, že máme stále vše pod kontrolou. Když jsme však k druhému člověku otevření a upřímní, může nám dotyčný pomoci vidět pravdu a tento klam překonat.

Tím, s kým bychom si možná měli promluvit v první řadě, je náš Nebeský Otec. Můžeme se modlit a požádat Ho, aby nám pomohl být upřímnými, vidět vše jasněji a mít odvahu přijmout pravdu. Pak se můžeme s modlitbou zamyslet nad tím, s kým dalším bychom si mohli promluvit − s někým, kdo rozumí evangeliu Ježíše Krista a cestě vedoucí k vyléčení. Vyberte si někoho, komu důvěřujete. Může to být manželský partner, rodič, člen rodiny, církevní vedoucí, přítel, spolupracovník, terapeut, patron, misionáři nebo vedoucí diskuse na odvykacích setkáních. Poté, co si někoho vybereme, je dalším krokem podělit se s ním o to, v čem se potýkáme s problémy. Musíme se modlit o odvahu být ohledně své závislosti co nejupřímnější. (Viz dokument „Podpora při léčbě“.)

Účastnit se setkání

Odvykací setkání jsou mocným zdrojem naděje a podpory. Ať již jsme kdekoli, můžeme se účastnit těchto setkání osobně nebo on-line. Tato setkání jsou místem, kde se můžete scházet s dalšími lidmi, kteří usilují o vyléčení, i s těmi, kteří si touto cestou již prošli a jsou důkazem toho, že je účinná. Na odvykacích setkáních jsou lidé, kteří mají zkušenosti s tím, jak uplatňovat jednotlivé kroky a dosáhnout vyléčení, a kteří jsou ochotni nám na naší cestě pomáhat. Odvykací setkání jsou místem porozumění, naděje a podpory.

Na těchto setkáních studujeme konkrétní zásady evangelia, které mohou pomoci změnit chování. President Boyd K. Packer učil: „Studium nauk evangelia zlepší chování rychleji, než zlepší chování studium chování. Přílišné zaměření se na nevhodné chování může vést k nevhodnému chování. A právě proto klademe tak silný důraz na studium nauk evangelia.“ („Little Children“, Ensign, Nov. 1986, 17.) Setkání jsou dostupná zdarma a jsou důvěrná. Podívejte se na stránky AddictionRecovery.ChurchofJesusChrist.org a najděte místo setkávání ve svém okolí.

Studium a porozumění

V procesu léčení nám pomáhá studium písem a slov církevních vedoucích. Toto studium prohlubuje naše porozumění a pomáhá nám se učit. Následující verše z písem, citáty a otázky používáme k osobnímu studiu doprovázenému modlitbou, k zapisování myšlenek a ke skupinové diskusi.

Představa, že byste si měli něco psát, vás může odrazovat, ale psaní je mocným nástrojem k vyléčení. Psaní nám poskytuje čas k přemýšlení, pomáhá nám soustředit myšlenky a pomáhá nám vidět problémy, myšlenky a chování týkající se naší závislosti a porozumět jim. Při psaní rovněž vytváříme záznam svých myšlenek. Zatímco procházíme jednotlivými kroky, může sledovat svůj pokrok. Pro začátek platí − buďte zkrátka při zapisování myšlenek, pocitů a dojmů čestní a upřímní.

Jste přesvědčeni, že jste vůči své závislosti bezmocní?

„Závislost má schopnost odpojit vůli člověka a zbavit účinnosti mravní svobodu jednání. Může vás oloupit o schopnost se rozhodovat.“ (Boyd K. Packer, „Revelation in a Changing World“, Ensign, Nov. 1989, 14.)

• Jaké jsou známky toho, že jsem ve vztahu ke svému návykovému chování bezmocný/bezmocná?

• Jaký dopad na mě závislost má?

• Jaká tajemství skrývám před druhými?

• Kam až jsem ve svém návykovém chování zašel/zašla?

• Jaké mravní zásady nebo jaká měřítka jsem porušil(a)?

• Jak jsem si tato rozhodnutí rozumově zdůvodnil(a)?

Hlad a žízeň

„Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.“ (Matouš 5:6.)

„A duše má hladověla; a já jsem poklekl před svým Tvůrcem a volal jsem k němu v mocné modlitbě a v úpěnlivé prosbě za svou vlastní duši; a po celý den jsem k němu volal; ano, a když přišla noc, stále ještě jsem pozvedal svůj hlas vysoko, až dosáhl nebes.“ (Enos 1:4.)

• Z těchto dvou veršů se dozvídáme, že naše duše může hladovět. Pociťoval(a) jsem někdy vnitřní prázdnotu, i když jsem neměl(a) fyzicky hlad? Co tuto prázdnotu způsobuje?

• Jak mi hlad po věcech Ducha může pomoci být čestnější?

Čestnost

„Někteří možná považují onu charakterovou vlastnost zvanou čestnost za něco naprosto obyčejného. Já si však myslím, že je to samotná podstata evangelia. Bez čestnosti náš život… upadá do ošklivosti a chaosu.“ (Gordon B. Hinckley, „We Believe in Being Honest“, Ensign, Oct. 1990, 2.)

• Jakým způsobem jsem lhal(a) a pokoušel(a) se skrývat svou závislost před sebou i před druhými? V jakém smyslu toto chování způsobuje ošklivost a chaos?

Pokora

„Protože jste byli donuceni býti pokornými, jste požehnáni; neboť člověk někdy, jestliže je donucen býti pokorným, usiluje o pokání; a nyní zajisté každý, kdo činí pokání, nalezne milosrdenství; a kdo nalezne milosrdenství a vytrvá do konce, ten bude spasen.“ (Alma 32:13.)

• Jaké okolnosti mě přiměly k tomu, abych se pokořil(a) a činil(a) pokání?

• Jakou naději mi Alma nabízí? Jak mohu tuto naději najít či získat?

Obklopeni pokušeními

„Jsem obklíčen pokušeními a hříchy, jež mne tak snadno napadají.

A když se chci radovati, srdce mé sténá pro hříchy mé; nicméně vím, v koho důvěřuji.

Bůh můj je mi oporou; On mne vodil ve strastech mých v pustině; a zachovával mne na vodách veliké hloubky.

Naplňoval mne láskou svou, až tělo mé bývalo stravováno.“ (2. Nefi 4:18−21.)

• Když se Nefi cítil přemožen, v koho vkládal důvěru?

• Co mohu dělat pro to, abych vkládal(a) více důvěry v Pána?

„Vím, že člověk není ničím“

„Stalo se, že uplynula doba mnoha hodin, nežli Mojžíš opět obdržel svou přirozenou sílu jako člověk; a pravil sám sobě: Nyní, pro tuto příčinu vím, že člověk není ničím, což jsem se nikdy nedomníval.“ (Mojžíš 1:8–10.)

• V jakém smyslu jsem ničím, když nemám pomoc Boží?

• V jakém smyslu mám nekonečnou hodnotu?

• Jak mě může uvědomění si toho, že se musím spoléhat na Boha, přivést k tomu, abych si dokázal(a) přiznat svou nicotu a stal(a) se takovým/takovou, jako je malé dítě? (Viz Mosiáš 4:5; viz také Mosiáš 3:19.)