Slova, jimiž máme být živi
Úspěšné zdolávání naší cesty životem se zrakem upřeným ke správnému smyslu života nám žehná jak zde, tak v životě příštím.
Svět je plný slov. Mnohá slova jsou ostrá a obviňující a mnohá jsou sarkastická. Společně vytvářejí šum, nejasný zvuk, kterému nenasloucháme ani o něm vážně nepřemýšlíme. Potom ale, jednou za čas, jakoby přes tento hluk, slyšíme vzácná slova, jimiž máme být živi, jako na této konferenci.
President Thomas S. Monson na generální konferenci v dubnu 1988 prohlásil:
„Ceníme si inspirované myšlenky:
Bůh je Otec.
Člověk je bratr.
Život je poslání
a ne kariéra.“
(Citován Stephen L Richards v „An Invitation to Exaltation,“ Ensign, May 1988, 54.)
To jsou slova, jimiž máme být živi.
Bůh je náš Nebeský Otec. My jsme jeho duchovně zplozené děti. Porozumění našemu vztahu k Bohu nám pomáhá lépe chápat, odkud jsme přišli a jaké jsou naše možnosti na věčnosti. Když ho poznáme, naučíme se lépe tomu, jak se Mu přiblížit a jak máme žít, abychom Mu dělali radost. Náš pozemský pobyt je částí Jím sestaveného božského plánu štěstí, který nás pobízí, abychom žili s vírou, získávali zkušenosti v tomto smrtelném životě a stali se způsobilými, skrze poslušnost a sílu usmíření, k návratu do Jeho přítomnosti, kde budeme navěky.
Žijeme ve světě, který je nápadný velikou rozmanitostí: rozdílnými zeměmi, kulturami, národy a jazyky. Musíme věřit, že je to, alespoň do určité míry, tak, jak to Bůh zamýšlel. Evangelium nás učí, že navzdory těmto rozdílům jsme všichni dětmi téhož Nebeského Otce. Lidská rasa je jedna rodina a tudíž my všichni jsme bratři a sestry.
Jako sourozenci musíme pochopit, že Nebeský Otec miluje všechny své děti stejnou měrou, jako kterýkoli dobrý pozemský otec. Zdvořilost, laskavost, štědrost a shovívavost – to všechno jsou prvky vhodného chování mezi členy rodiny. Představte si zklamání dokonalého milujícího Otce, když vidí, jak zle se k sobě chovají Jeho děti.
Život je krátký. „Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže, a potom zmizí“ (Jakub 4:14). V tom převzácném čase, který máme v tomto životě, je mnoho věcí, které mají být vykonány. Některé věci jsou důležitější než jiné a my se musíme moudře rozhodovat. Některé věci jsou zjevně špatné. Některé jsou dobré. Ale některé jsou nezbytné, máme-li naplnit očekávání našeho Otce a uspět ve své zkušební lhůtě v tomto smrtelném životě.
Tato Otcova očekávání zdaleka převyšují pouhé vytváření plánu, jak se uživit, nebo libování si v krásách a potěšeních této země, třebaže nás Pán ujišťuje: „A líbilo se Bohu dát všechny tyto věci člověku, neboť k tomu účelu byly učiněny, aby byly používány, s rozvahou, nikoliv s nestřídmostí nebo plýtváním“ (NaS 59:20).
Úspěšné zdolávání naší cesty životem se zrakem upřeným ke správnému smyslu života nám žehná jak zde, tak v životě příštím. Poslušnost přikázání, dodržování posvátných smluv a to, že jsme „horlivě zaměstnáni v dobré věci“ (NaS 58:27) nám umožňuje pociťovat radost, která je účelem naší pozemské existence (viz 2. Nefi 2:25).
Pán nám dal další ujištění: „Ale nauč se, že ten, kdo koná díla spravedlnosti, dostane svou odměnu, ano, mír na tomto světě a věčný život ve světě příštím“ (NaS 59:23).
Naše pozemské poslání tedy nemá naprosto nic společného s naší kariérou v tomto životě. Je však naprosto zásadní při přípravě na naše nesmrtelné určení.
Svědčím vám, že zbožný život nás přivede zpět k Otci, který nám dal život zde a který nás přijme zpět a dá nám život věčný.
Mnoho dětí Božích žije tak, jako by nikdy neměl přijít zítřek, jako by nikdy neměl přijít den zúčtování. Svůj život tráví hledáním zábavy, zisku a potěšení. Nefi o takových prohlásil: „Ano, a budou mnozí, kteří řeknou: Jezte a pijte a buďte veselí, neboť zítra zemřeme; a bude s námi dobře.“ (2. Nefi 28:7.) Mnozí si ospravedlňují své chybné úvahy tímto závěrem: „…avšak bojte se Boha – on vás ospravedlní, dopustíte-li se malých hříchů; ano, lžete trochu, ošizujte svého bližního pro slova jeho, kopejte jámu svému sousedu; ve všem tom nespočívá nic zlého, a čiňte všechny tyto věci, neboť zítra zemřeme; a kdybychom byli nalezeni vinnými, pak nás Bůh potrestá několika málo ranami a konečně budeme v království božím spaseni“ (2. Nefi 28:8).
Výsledkem takových chybných myšlenek je svět plný křiklavých a smyslných lákadel. Vidíme mladé muže odmítající sňatek; mladé ženy, které se pošetile vzdávají své počestnosti pro vztah založený na chtíči; páry, které cílevědomě odmítají mít děti nebo které se rozhodují pro „dítě-trofej“ protože „rodina“ se nehodí do jejich plánů na dobrodružné zážitky, zábavu nebo nabývání maximálního zisku.
Na světě jsou nicméně miliony věrných bratrů a sester, kteří se denně snaží „býti živi z každého slova vycházejícího z úst Božích“ (NaS 84:44). Oni plánují a žijí svůj život v souladu se zjeveným slovem Nebeského Otce. Pilně pracují, pilně studují a pilně se modlí. Umějí být vážní a dokáží se bavit. Slyší slovo a jsou slova poslušni. Rozumějí zákonu oběti a znají požehnání, která přicházejí, když podle zákona žijeme. Tito věrní lidé pomáhají druhým a mají na ně ohled. Mají rádi malé děti i starší generaci a pečují o ně. Jejich charakteristickými znaky jsou dobré způsoby a vysoká morálka a jsou příkladem doma, v sousedství i na veřejnosti. Bůh je miluje a žehná jim. Jsou živi Jeho slovy, slovy, která „jsou jistá a nepominou“ (NaS 64:31).
Slova, jimiž máme být živi. Jsou obvykle prostá a výstižná. Pomáhají nám vzpomenout si. Udržují nás na cestě. Dovedou nás zpět k Nebeskému Otci a Jeho klidu.
Kéž máme na paměti:
Bůh je Otec.
Člověk je bratr.
Život je poslání
a ne kariéra.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.