Svaté místo, posvátný prostor
Naše schopnost vyhledávat a uctívat svaté a posvátné a rozeznávat to od nečistého a světského určuje naši duchovnost.
V odpovědi na Pilátovu otázku: „Ty-li jsi král Židovský?“ Spasitel odpověděl: „Království mé není z tohoto světa.“ (Jan 18:33, 36.) Ježíš těmito několika slovy prohlašuje, že Jeho království není závislé na tomto světě a že se od něj liší. Spasitelovo učení, nauka a osobní příklad pozvedají všechny, kteří v Něj skutečně věří, k božskému měřítku, jež vyžaduje, aby byly jak oko, tak mysl upřeny na slávu Boží (viz NaS 4:5; 88:68). Sláva Boží zahrnuje vše, co je svaté a posvátné. Naše schopnost vyhledávat a uctívat svaté a posvátné a rozeznávat to od nečistého a světského určuje naši duchovnost. Vskutku, bez toho, co je svaté a posvátné, jsme ponecháni pouze s tím, co je nečisté a světské.
Uprostřed shonu světského světa doprovázeného jeho jistou nejistotou, musí být místo, které nabízí duchovní útočiště, obnovení, naději a pokoj. Taková místa skutečně existují. Jsou svatá i posvátná. Jsou to místa, kde se setkáváme s božským a kde nacházíme Ducha Páně.
Pán v Knize nauk a smluv třikrát radí svému lidu, aby stál „na svatých místech“ (viz NaS 45:32; 87:8; 101:22). Když se díváme na současnou situaci ve světě, smysl jeho rady je stále závažnější. Zničující nemoci, pronásledování a války mají příliš známou tvář a vnutily se do našich každodenních zážitků. Tváří v tvář těmto složitým problémům Pán radí: „Vizte, jest to vůle má, aby všichni, kdož vzývají mé jméno a mne uctívají podle mého věčného evangelia, se shromáždili a stáli na svatých místech.“ (NaS 101:22.)
Svatá místa byla vždy důležitá pro správné uctívání Boha. Pro Svaté posledních dnů jsou takovými svatými místy historicky významná místa, naše domovy, shromáždění svátosti a chrámy. Mnohé z toho, co uctíváme a čemu učíme své děti, aby uctívaly jako svaté a posvátné, souvisí s těmito místy. Víra a úcta s nimi spojená a úcta, kterou máme k tomu, co se na nich děje nebo co se na nich stalo, je činí svatými. V našem uctívání může být důležitost svatých míst a posvátného prostoru stěží přeceněna.
Pro to, abychom obdrželi duchovní prospěch díky tomu, že stojíme na svatých místech, je vyžadována velká osobní příprava. Svatá místa a posvátný prostor jsou také charakterizovány obětí, kterou vyžadují. Starší M. Russell Ballard učil, že „slovo oběť znamená doslova ,učinit posvátným‘ nebo ,předložit jako posvátné‘ “ („The Law of Sacrifice“, Liahona, Mar. 2002, 13). Slova posvátný a oběť pocházejí [v angličtině] ze stejného kořene. Člověk nemůže mít to, co je posvátné, aniž by nejprve pro to něco neobětoval. Bez osobní oběti nemůže být žádné posvátnosti. Oběť posvěcuje to, co je posvátné.
Pro mnohé je háj poblíž farmy Smithových v severní části státu New York jednoduše krásný a poklidný. Avšak pro Svaté posledních dnů po celém světě je posvátný díky víře a úctě, kterou k němu přinášíme, a hloubce oběti, kterou představuje.
Před několika měsíci jednoho krásného dne na konci podzimu jsem v onom háji seděl se svou ženou. Byl vskutku krásný a vychutnávali jsme pokoj tohoto osamělého místa, který jsme tam našli. Avšak ještě významnější bylo, že jsme seděli v bezprostřední blízkosti místa, kde se Bůh Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus, ukázali mladému prorokovi Josephu Smithovi. Naše víra a naše úcta ohledně jejich návštěvy a osobní oběť, která díky tomu následovala jak v Prorokově životě, tak v životě našich vlastních předků, proměnila toto krásné místo v posvátný prostor a v místo svaté.
Podobné hluboké pocity a pocity úcty vyvolávají po celé zemi další posvátná místa, která se vztahují k historii této Církve a k jejímu založení. Tato posvátná místa inspirují naši víru a povzbuzují nás, abychom v oné víře byli pevní a abychom postupovali kupředu navzdory překážkám, které mohou zkřížit naši cestu.
Podobně náš domov je svatým místem, které je vyplněno posvátným prostorem. I když náš domov není vždy poklidný, může být naplněn Duchem Páně. První předsednictvo a Kvorum dvanácti apoštolů učí v dokumentu „Rodina: Prohlášení světu:“ „Štěstí v rodinném životě dosáhneme s největší pravděpodobností tehdy, když je založeno na učení Pána Ježíše Krista. Úspěšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštění, úcty, lásky, soucitu, práce a hodnotných odpočinkových činností.“ (Liahona, říjen 1998, 24.)
Takový domov vyžaduje osobní oběť. Proroku Josephu Smithovi Pán řekl: „Rodina tvá musí činiti pokání a odvyknouti si mnohé věci“ (NaS 93:48). Každý v naší rodině stojí před širokým výběrem činností a zábavy, a ne vše z toho je prospěšné a dobré – a mnohé z toho určitě není nutné. Je třeba, aby i naše rodina, podobně jako rodina Prorokova, činila pokání a odvykla si některým věcem, aby nám to pomohlo zachovat posvátnou podstatu našeho domova? Založení našeho domova jako svatého místa odráží hloubku oběti, již jsme ochotni pro něj učinit.
Shromáždění svátosti jsou skutečně více než jen shromáždění. Jsou to posvátné chvíle na svatém místě. Během těchto každotýdenních chvil rozjímáme o nejmilosrdnějším skutku oběti, který tento svět kdy poznal. Přemítáme o lásce Boha, jenž dal svého Jednorozeného Syna, abychom mohli získat věčný život. Když přijímáme svátost, máme Ho na paměti a vyjadřujeme svou ochotu vzít Jeho jméno na sebe a dodržovat Jeho přikázání. Pečlivá osobní příprava včetně naší vlastní oběti zlomeného srdce a zkroušeného ducha je nezbytným předpokladem pro pravidelnou duchovní obnovu nabízenou skrze účast, které jsme hodni. Musíme být ochotni a schopni vyklouznout na pár chvil z tohoto světa, abychom rozjímali o svatějších věcech. Bez této duchovní obnovy je naše víra snadno přemožena tím, co je světské a nečisté.
Před mnoha lety, když naši chlapci byli ještě velmi malí, jsem při večeři poznamenal něco o mimořádnosti našeho shromáždění svátosti a o tom, jak jsem se tam mnohému naučil. Jejich reakce mi ukázala, že si nebyli jisti, že jsme byli dokonce na stejném shromáždění. Rozdíl mezi mou a jejich zkušeností byl jednoduše rozdíl ve vyspělosti a osobní přípravě. Duchovní obnovení, které přijímáme na našich shromážděních svátosti, nepřesáhne naši přípravu a naši ochotu a přání být poučeni.
Chrámy, s nápisem „Svatost Pánu“ vepsaným na nich, patří k nejposvátnějším místům na zemi. Stojí jako důkaz Boží lásky ke všem Jeho dětem, minulým i současným. Chrámová požehnání jsou propletena se závažnou obětí a jsou od ní neoddělitelná. Obřady v nich prováděné poskytují přístup k plnému vyjádření Spasitelovy smírné oběti. Toto samotné by chrám oprávnilo, aby byl svatý a posvátný. Avšak je vyžadována i osobní oběť. Obětujeme čas při pátrání po svých předcích a čas, abychom splnili své chrámové zodpovědnosti. Také se snažíme, abychom žili podle nejvyšších měřítek osobní způsobilosti, která nás opravňují ke vstupu do posvátného prostoru tohoto nejsvatějšího místa.
Na svatých místech a v posvátném prostoru nacházíme duchovní útočiště, obnovu, naději a pokoj. Nestojí to za jakoukoli nutnou osobní oběť? Bratří a sestry, kéž by každý z nás ve svém životě uctíval to, co je svaté a posvátné. Kéž bychom tomu učili své děti. Kéž bychom všichni stáli na svatých a posvátných místech duchovního pokoje.
Vyjadřuji své svědectví o Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu, pravém Knížeti pokoje a naděje, ve jménu Ježíše Krista, amen.