Světlo Jeho lásky
Nebeský Otec každému z nás rozumí. Ví, jak mít rád každého z nás způsobem, který nejvíce potřebujeme.
Když mi bylo devět let, naše rodina se přestěhovala do domu s nedokončeným suterénem, kde jsme se sestrou spaly. Občas v noci, když jsem si lehla do postele a snažila se usnout, vypadaly nedokončené stěny jako tmavé postavy. Tyto postavy ve mně vyvolávaly strašidelné sny. Někdy jsem náměsíčně prošla domem a pak jsem se zčista jasna probudila na podivném místě.
Jednou v noci, když jsem náměsíčně chodila po domě, jsem se probudila naprosto zmatená a vyděšená. Snažila jsem se křičet o pomoc, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. Byla taková tma, že jsem neviděla ani na ruku, když jsem si ji dala před obličej. Náhle někdo rozsvítil a já jsem uviděla, kde jsem. Maminka musela zaslechnout mé kroky a přišla se na mě dolů do suterénu podívat. Když mě nenašla bezpečně ležet v posteli, rozsvítila, aby viděla, kde jsem.
Stačilo jedno prosté cvaknutí vypínačem a já jsem přesně věděla, kde jsem, jak moc mě má maminka ráda a jak se vrátit do bezpečí svých přikrývek. Protože mě stíny děsily, požádala jsem maminku, aby nechala rozsvíceno. Souhlasila. Jsem vděčná za to, že mě maminka měla tak ráda, že přišla dolů a rozsvítila.
Dnes jsme pocítili, jak do nás vstupuje další druh světla, když jsme poslouchali dětský pěvecký sbor, jak zpívá slova „Pán mi požehnal, abych cítil Jeho lásku“ („I’ll Follow Him in Faith“, Liahona, Feb. 2003, F16). Tento pocit je důvodem, proč každý týden chodíme na shromáždění a zpíváme písně Primárek a náboženské písně, někdy stále stejné a pořád dokola. Známe slova, ale tato slova mohou náhle způsobit, že se naše srdce naplní světlem a láskou. Je to, jako když si vzpomeneme, kdo skutečně jsme. Protože jsme děti Nebeského Otce, je to, jako když sejde dolů a rozsvítí nám světlo.
Tento pocit světla, který cítíme na shromáždění, je stejný jako pocit lásky a bezpečí, který jsem cítila, když maminka rozsvítila světlo v suterénu.
Doktorka Rachel Remenová vypráví pravdivý příběh o pohledném mladém hráči amerického fotbalu, který ztratil onen pocit lásky, který přináší světlo. Měl dobrý život, přátele a atletickou postavu. Pak dostal do nohy rakovinu. Nohu mu museli nad kolenem amputovat. Fotbal a sláva byly nyní minulostí. Stal se rozhněvaným, což jeho život učinilo temným a zmateným. Bylo pro něho těžké vědět, kdo je.
Doktorka Remenová tohoto mladého muže požádala, aby nakreslil, čemu se podobá jeho tělo. Načrtl jednoduchou skicu vázy. Potom vzal tlustou černou pastelku a na vázu přikreslil hlubokou prasklinu. Bylo jasné, že si myslí, že jeho tělo je jako rozbitá váza, která již nikdy k ničemu nebude. To nebyla ve skutečnosti pravda. Udělali mu protézu, aby mohl chodit. Ale srdce měl zahaleno takovou temnotou, že se tělo nemohlo uzdravit.
Potom mluvil s některými lidmi, kteří měli stejné problémy jako on. Rozuměl jejich pocitům. Začal pomáhat druhým lidem, aby se cítili lépe. Do srdce mu vstoupilo světlo a on se začal uzdravovat.
Potkal mladou ženu s podobnými problémy. Srdce měla plné stínů. Když poprvé vstoupil do jejího nemocničního pokoje, odmítla se na něho podívat a se zavřenýma očima ležela v posteli. Vyzkoušel vše, co znal, aby s ní navázal kontakt. Pouštěl jí rádio, vyprávěl vtipy a nakonec si odepjal protézu a nechal ji spadnout na zem. Překvapeně otevřela oči a poprvé ho spatřila, když začal hopsat po místnosti a luskat prsty do taktu. Vyprskla smíchem a řekla: „Když ty můžeš tancovat, tak já snad začnu zpívat.“ Stali se z nich přátelé. Sdíleli své obavy a navzájem si dodávali naději.
Při poslední návštěvě u lékařky se mladý muž podíval na svou starou kresbu prasklé vázy a řekl: „Tento můj obrázek není hotový.“ Vzal žlutou pastelku a nakreslil čáry vycházející z praskliny k okrajům papíru. Položil prst na ošklivou černou prasklinu a řekl: „Tudy prochází světlo.“ (Viz Kitchen Table Wisdom [1996], 114–18.) Věřím, že měl na mysli, že temné a obtížné zkušenosti nám pomáhají cítit světlo lásky Nebeského Otce.
Toho večera, kdy jsem náměsíčně chodila v suterénu a probudila se vystrašená, jsem celou dobu byla přímo vedle své sestry. Byla skvělá, ale já jsem potřebovala někoho, kdo by mi pomohl najít světlo.
To se stává každému z nás. Zázrakem není to, že máme různé zkušenosti, ale to, že Nebeský Otec každému z nás rozumí. Ví, jak mít rád každého z nás způsobem, který nejvíce potřebujeme. Někdy cítíme Jeho lásku skrze své rodiče, učitele a přátele. Někdy cítíme Jeho lásku skrze nabádání Ducha Svatého. Někdy cítíme Jeho lásku skrze hudbu a objetí, skrze písma a modlitby. Když to potřebujeme, může nás obklopit svým světlem, protože jsme Jeho děti.
Vím, že Nebeský Otec miluje každého z nás. Když máme vždy v srdci lásku Boží (viz Alma 13:29), dodává nám to důvěru, abychom činili obtížné věci. Když k vám dnes hovořím, cítím tuto lásku. Doufám, že si budete pamatovat pocity, které máte, když slyšíte svědectví o lásce, kterou k vám Nebeský Otec chová, a potom se budete snažit být na místech, kde můžete cítit světlo Jeho lásky.
Modlím se, aby všechny děti mohly cítit lásku Nebeského Otce a opatrovat ji, ve jménu Ježíše Krista, amen.