Dorůstání do kněžství
Kněžství je moc a pravomoc přenesená na člověka Nebeským Otcem. Jeho pravomoc a majestátnost přesahuje naše chápání.
Jaký je to úžasný pohled, rozhlédnout se po tomto Konferenčním centru, které je zcela zaplněno, a přemýšlet o budovách na celém světě, které jsou plné nositelů kněžství! Toto bude pravděpodobně největší shromáždění kněžství v historii Církve. Myslím, že to bude pravda, protože rosteme každý rok.
Poprvé jsem s kněžstvím přišel do kontaktu, když jsem byl pokřtěn. Stalo se tak v zavlažovacím kanále v městečku Oakley ve státě Idaho. Byl jsem s přáteli na břehu tohoto zavlažovacího kanálu. Měli jsme na sobě plavky s laclem, které se skládaly z laclové kombinézy s otvory pro nohy, abyste se neutopili, a s otvory místo kapes. Nikdy jsme neviděli plavky z úpletu nebo z jiného materiálu. Můj otec se svými rádci vyšel ze sborového domu prvního sboru. Nesl židli a postavil ji na břeh zavlažovacího kanálu. Řekl: „Davide, pojď sem, budeme tě křtít.“
Skočil jsem po hlavě do kanálu a s drkotajícími zuby plaval na druhou stranu. Bylo to v září a bylo trochu chladno a malí kluci drkotají zuby, víte, když na sobě máte jenom laclovou kombinézu. Otec sestoupil do kanálu. Jak si vzpomínám, nezul si boty, ani nic nesundal, ale byl ve svém běžném oblečení. Ukázal mi, jak se mám držet, a potom mě pokřtil. Když jsem se vynořil z vody, vylezli jsme oba na břeh. Posadil jsem se na židli a oni mi položili ruce na hlavu a konfirmovali mě za člena Církve. Potom jsem skočil do kanálu a přeplaval jsem na druhou stranu za svými přáteli.
To byla moje skutečně první zkušenost s kněžstvím.
Chtěl bych vám připomenout, že kněžství je Boží moc a pravomoc přenesená na člověka. Dovolte mi to zopakovat: Kněžství je Boží moc a pravomoc přenesená na člověka. Dnes večer v těchto shromážděních zde máme ty, kteří jsou nositeli Aronova kněžství, nižšího kněžství, a potom nositele Melchisedechova kněžství, vyššího kněžství. Není to zajímavé představit si, jak Pán a Jeho Nebeský Otec při přípravě plánu spasení ho zorganizovali tak, aby muži mohli být dostatečně způsobilí a mohli být poctěni tím, že drží kněžství a spojují se ve velkou armádu mužů, která je nutná k uskutečnění věčných záměrů Nebeského Otce, k uskutečnění nesmrtelnosti a věčného života člověka – lidstva, ať je kdekoli? Jak mocnou skupinu to bude vyžadovat!
Několik let po svém křtu, když jsem se lépe seznámil s některými povinnosti v Církvi, jsem byl vysvěcen k Aronovu kněžství. Můj otec, který mě pokřtil, mezitím zemřel na infarkt, a tak mi Aronovo kněžství předal biskup a vysvětil mě k úřadu jáhna. Pamatuji si, že když mi bylo předáno kněžství, měl jsem z toho úžasný pocit, že nyní mám zodpovědnost a budu zodpovědný za své činy, a jak budu postupovat na své cestě životem, budu se muset učit, jak dělat různé věci. Měl jsem zvláštní pocit, že nyní jsem trochu jiný, že nebudu přesně stejný jako přátelé, kteří nejsou nositeli kněžství, nebo lidé, které potkáváte venku ve světě. Nyní jsem měl určité zodpovědnosti, o kterých jsme se učili v neděli na shromáždění, když jsme seděli kolem starých kamen na uhlí v suterénu sborového domu.
O sobotách jsme uklízeli sborový dům, plnili kbelíky uhlím a zajišťovali, aby budova byla připravena na nedělní shromáždění. V nižším kněžství jsme měli na práci veškeré věci v časných záležitostech sboru – vybírání postních obětí a vykonávání povinností pro biskupa. Ten spolu s dalšími vedoucími nás tak, jak jsme postupovali v kněžství, učil o Aronově kněžství a o úřadu jáhna, potom učitele a potom samozřejmě kněze. Zdálo se mi, že získávám zajímavé porozumění, vizi díla, které má být vykonáno, a že osobně mám nějakou zodpovědnost, i když jsem byl jen malý chlapec ve venkovském městečku. Na tom bylo něco velmi důležitého.
Když mi bylo jedenáct let, zemřel mi otec a na jeho pohřbu mě velmi dojalo, když jsem slyšel, jak lidé hovoří o tom, jaký byl. Když na hřbitově uložili rakev do hrobu a začali na ni lopatami házet hlínu a kamení, stál jsem a sledoval jsem to a myslel jsem na to, že on byl můj hrdina, a přemýšlel jsem, co se mnou nyní bude, když jsem ho ztratil. Viděl jsem dobré muže, kteří použili kněžství a udělali to, co je správné – muže, kteří pomohli vykopat hrob a postarat se o další věci – a viděl jsem dobrého muže, který vrátil pětidolarovou bankovku matce, která mu nabídla peníze za pomoc s vykopáním hrobu. Dal jí je zpět se slovy: „Ne, nechte si je, protože je ještě budete potřebovat.“
A tak bych dnes večer chtěl všem z vás v těchto shromážděních, nositelům Aronova i Melchisedechova kněžství, prohlásit, není zajímavé v moudrosti Nebeského Otce a Jeho Syna, když dali všechny tyto věci dohromady, jak se v nižším kněžství učíme vykonávat časné úkoly? Budeme mít časné povinnosti, budeme se pokorně a prostě učit tomu, co je třeba udělat. To nás bude učit službě a životu podle Pánových přikázání a připravovat nás, abychom jednoho dne pokročili do Melchisedechova kněžství s veškerým majestátem a věčnou slávou, kterou s sebou nese.
Tyto roky v Aronově kněžství byly zajímavou dobou mého života. Vždy jsem se naučil něčemu novému a vždy jsem získal trochu širší porozumění evangeliu a trochu hlubší pocit z něj a z naší zodpovědnosti při přinášení tohoto poselství celému světu. Při tomto procesu jsme se učili stýkat se s dalšími lidmi. Někdy máme pocit, že nás lidé možná nepřijímají, protože máme vyšší měřítka. Jsou věci, které neděláme. Máme Slovo moudrosti, které nám pomáhá žít zdravějším životem, druhem života, který nám pomáhá vyrůst v muže a mít měřítka, ideály a způsob života, který by si většina světa přála mít. Zjistil jsem, že když žijete tak, jak máte, lidé si toho všimnou a zapůsobí na ně vaše náboženské přesvědčení a potom máte vliv na život druhých lidí. Když zjistí, že nemají kouřit, pít nebo kouřit marihuanu, brát drogy, které tak negativně ovlivňují svět, skutečnost, že vy to neděláte, má na ty lidi vliv.
Když zachováváte svá měřítka, činí vás to způsobilými pro sňatek v chrámu. Náhodou je toto 173. výroční generální konference Církve a já jsem se svou manželkou, což pro vás není tak důležité, oddán 73 let. A tak v roce našeho sňatku Církev konala stou výroční konferenci. Vzpomínám si, že když jsem přes oltář v chrámu držel Rubyinu ruku – a naslouchal slovům pečeticí ceremonie – měl jsem v srdci zvláštní pocit, nejenom o posvátnosti tohoto obřadu, ale i o zodpovědnosti, kterou mám, abych žil tak, jak mám, abych pečoval o ni i o naše děti a potom o naše vnoučata a potom o další generace, které přijdou. Byl jsem rozhodnut dávat příklad způsobu života, kterým může člověk žít, když ctí kněžství a smlouvu našeho manželství.
Když se dnes večer scházíme jako nositelé kněžství, přemýšlejte jenom o zodpovědnosti, kterou každý z nás má, když bereme v potaz to, co se musí stát v tomto světě – pravděpodobně nové věci, o kterých dnes nevíme – poté, co tato válka skončí a věci se vrátí do normálních kolejí. Čeká nás tolik práce. Abychom ji zvládli, musíme být hodni kněžství, které máme, abychom mohli pomáhat při vedení, když Církev postupuje vpřed, možná v širší míře, než jsme postupovali kdy předtím. Jaký to bude den!
Před pár roky, když jsem během druhé světové války sloužil u námořnictva, jsem obdržel rozkaz, abych se hlásil na velitelství flotily v Pearl Harboru. Rodina mě odvezla na Treasure Island v Sanfranciském zálivu, kde jsem nastoupil do letadla, starého hydroplánu nazvaného Pan-American. Na palubě letadla bylo několik vysokých zdravotnických důstojníků, kteří letěli připravit a vybudovat nemocniční podporu, protože za několik týdnů se měla odehrát bitva o Tarawu. Kvůli mé hodnosti bylo určeno, abych spal ve spacím pytli v ocasu letadla, kde jsem viděl motory na pravé straně, když jsme přelétali San Francisco, které bylo kvůli válce zatemněno. Když jsme vlétali do Pacifiku, byla noc a já jsem si myslel, že pravý motor starého Pan-Americanu hoří. Celý let jsem to sledoval a nemohl jsem z toho usnout.
Během oné bezesné noci jsem přemýšlel o svém životě a o tom, zda žiji tak, abych byl hoden svých výsad a zodpovědnosti jako nositele Melchisedechova kněžství – zodpovědnosti být příkladem a žít tak, jak mám, abych byl schopen splnit povolání, která ke mně možná přijdou. V oné bezesné noci jsem důkladně hodnotil sebe, své postoje a přemýšlel jsem o tom, zda dělám vše, co mohu. Přestože jsem vždy přijímal své církevní úkoly, přemýšlel jsem, zda je plním z celého srdce, moci, mysli a duše a zda žiji tak, abych byl hoden zodpovědnosti a požehnání, které jsem obdržel jako nositel Melchisedechova kněžství, což se očekává od každého z nás, který přijal toto požehnání.
Když se ohlížím zpět za onou bezesnou nocí, děkuji Pánu za Jeho dnešní požehnání a za vše, do čeho jsem měl příležitost být zapojen. Vždy se snažím žít podle evangelia co nejplněji a dělat vše, k čemu jsem povolán, z celého srdce, moci, mysli a síly, abych splnil jakékoli povolání, které ke mně může přijít, abych mohl být způsobilý dělat cokoli, o co mohu být někdy požádán.
Dnes večer, kdy ctíme kněžství, se vy, mladí muži v kněžství, rozhodněte žít tak, jak máte. Nenechejte se polapit některou z těch pošetilých věcí, které se odehrávají ve světě, ale v mysli si neste to, co vám bylo dáno. Znovu opakuji, kněžství je moc a pravomoc přenesená na člověka Nebeským Otcem. Jeho pravomoc a majestátnost přesahuje naše chápání.
Svědčím vám, vydávám své svědectví, že toto dílo je pravdivé. Jsem rád, že jsem na sklonku svého života schopen stát a vydávat svědectví o pravdivosti evangelia, jako jsem ho vydával po všechny dny svého života od svého křtu až do současnosti. Miluji Pána. Miluji Nebeského Otce a tuto práci. Vydávám svědectví o pravdivosti této práce.
A vám všem vedoucím kněžství, žijte tak, jak máte. Jsme jiní a není pro vás dobré být jako všichni ostatní, protože jste nositeli Božího kněžství s těmi velkými zaslíbeními a požehnáními a také s tím, co se od vás očekává.
Toto dílo je pravdivé. Ve jménu Ježíše Krista, amen.